22 Cdo 3242/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně JUDr. M. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) MUDr. Z. V.,
2) Z. K., a 3) J. M., zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.
zn. 24 C 296/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 20. prosince 2006, č. j. 18 Co 620/2006-476, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. prosince 2006, č. j. 18 Co
620/2006-476, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. července
2006, č. j. 24 C 296/2005-427, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň
- město k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví
účastníků k níže specifikovaným nemovitostem. Okresní soud Plzeň-město (dále
„soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. února 2004, č. j. 24 C
298/2000-252, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví účastníků
k domu č. p. 472/15 na stavební parcele č. 1008 a k parcele č. 1008 a 1009, vše
zapsáno na listu vlastnictví č. u Katastrálního úřadu v Č. B. pro katastrální
území Č. B. 6“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „do výlučného vlastnictví
žalobkyně se přikazuje dům č. p. 472/15 na stavební parcele č. 1008 a parcela
č. 1008 a 1009, vše zapsáno na listu vlastnictví č. u Katastrálního úřadu v Č.
B. pro katastrální území Č. B. 6“. Výroky pod body III., IV. a V. uložil
žalobkyni povinnost zaplatit žalované 1) náhradu 1.100.000,- Kč, žalovaným 2) a
3) náhrady ve výši po 366.667,- Kč na vypořádání jejich spoluvlastnických
podílů, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem pod body
VI. až XIII. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že se účastníci řízení jsou podílovými
spoluvlastníky shora uvedených nemovitostí, přičemž podíl žalobkyně činí 7/12,
podíl žalované 1) 3/12, podíl žalované 2) 1/12 a podíl žalovaného 3) rovněž
1/12. Při koupi domu v roce 1996 se dohodli, že každý bude užívat svůj byt o
rozloze odpovídající zhruba jeho spoluvlastnickému podílu. Soud při vypořádání
podílového spoluvlastnictví rozhodoval podle § 142 občanského zákoníku (dále
„ObčZ“). Postup podle § 5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů
(dále „zákon o vlastnictví bytů“), tedy rozdělení domu na bytové jednotky,
nebyl podle názoru soudu možný vzhledem k existenci platné nájemní smlouvy z
15. 8. 2003, uzavřené mezi žalobkyní a třetí osobou na dobu určitou ohledně
bytu v druhém podlaží (viz § 5 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů). Proto
podílové spoluvlastnictví zrušil a dům přikázal za náhradu do výlučného
vlastnictví žalobkyni. Vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně byla většinovou
spoluvlastnicí a od roku 1967 v domě nepřetržitě bydlela a nelze ji nutit, aby
ve spoluvlastnickém poměru setrvávala. Současně konstatoval, že v dané věci
neexistovaly důvody hodné zvláštního zřetele, které by vedly k tomu, aby
spoluvlastnictví nezrušil a nevypořádal, anebo aby byl dům prodán a výtěžek
rozdělen. Při rozhodování o náhradě soud vyšel z tržní ceny nemovitostí ve výši
4.400.000,- Kč, zjištěné znaleckým posudkem.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání všech účastníků řízení
(odvolání žalobkyně směřovalo jen do výroků o náhradě nákladů řízení v
odstavcích VI. až X.) rozsudkem ze dne 13. října 2004, č. j. 18 Co
426/2004-310, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I. až
V. a IX. Zrušil jej pouze ve výroku pod body VI. až VIII. a X. až XIII. a v
tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ztotožnil se se
skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, včetně okolností
uzavření nájemní smlouvy 15. 7. 2003 mezi žalobkyní a třetí osobou, která
bránila dům rozdělit na bytové jednotky podle § 5 odst. 2 zákona o vlastnictví
bytů.
Nejvyšší soud k dovolání žalovaných rozsudkem ze dne 4. srpna 2005, č. j. 22
Cdo 277/2005-335, zrušil jak rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. října 2004,
č. j. 18 Co 426/2004-310, tak rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. února
2004, č. j. 24 C 298/2000-252, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 18. července 2006, č. j. 24 C
296/2005-427, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví účastníků
k domu č. p. 472/15 na stavební parcele č. 1008 a k parc. č. 1008 a č. 1009,
vše zapsáno na LV č. u Katastrálního úřadu v Č. B. pro k. ú. Č. B. 6“, výrokem
pod bodem II. přikázal výše uvedené nemovitosti do výlučného vlastnictví
žalobkyně, výrokem pod bodem III. žalobkyni uložil povinnost zaplatit „1.
žalované na vypořádání jejího spoluvlastnického podílu částku 1.074.999,90 Kč,
kdy lhůta pro zaplacení se nestanoví, neboť uvedená částka již byla žalobkyní
1. žalované uhrazena“, výrokem pod bodem IV. uložil žalobkyni povinnost
zaplatit „2. žalované na vypořádání jejího spoluvlastnického podílu částku
358.333,30 Kč, kdy lhůta k zaplacení se nestanoví, neboť uvedená částka již
byla žalobkyní 2. žalované uhrazena“, a výrokem pod bodem V. uložil žalobkyni
povinnost „zaplatit 3. žalovanému na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu
částku 358.333,30 Kč, kdy lhůta k zaplacení se nestanoví, neboť uvedená částka
již byla žalobkyní 3. žalovanému uhrazena“. Výroky pod body VI. až XIII.
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně uzavřel, že reálné rozdělení nemovitostí nepřichází v
úvahu. Při posuzování možnosti rozdělení domu na bytové jednotky podle § 5
odst. 2 zákona o vlastnictví bytů vyšel z jeho § 5 odst. 5 ; dospěl k závěru,
že takové dělení není možné, a to ani vzhledem k právnímu názoru Nejvyššího
soudu vyjádřenému v jeho rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 559/2004. Žalobkyně 10. 12.
2004, tedy v době, kdy byla na základě pravomocného rozhodnutí výlučnou
vlastnicí nemovitostí, pronajala byt o velikosti 2+1 s příslušenstvím v druhém
podlaží M. M.-F.; nešlo o novaci smlouvy z 15. 8. 2003, která byla shledána
absolutně neplatnou. Důvody zvláštního zřetele hodné, které by bránily zrušení
a vypořádání spoluvlastnictví, soud neshledal. Vztahy mezi spoluvlastníky
nejsou dobré, účastníci spolu nekomunikují, o dům se společně nestarají, ač
vykazuje známky zanedbání. Žalobkyně se nechová šikanózně a nepostupuje v
rozporu s dobrými mravy. Žalovaní nejsou, pokud jde o zabezpečení bytové
potřeby, odkázáni na bydlení ve společném domě. Nemovitosti tedy soud přikázal
žalobkyni, a to s ohledem na výši jejího spoluvlastnického podílu, který činil
7/12. Výši náhrady stanovil na základě znaleckého posudku a shledal ji
přiměřenou.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání všech účastníků řízení
rozsudkem ze dne 20. prosince 2006, č. j. 18 Co 620/2006-476, rozhodl, že
„rozsudek soudu I. stupně se ve výroku v odst. I., II., III., IV. a V., pokud
byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit 1. žalované na vypořádání podílu
částku 1.074.999,90 Kč, 2. žalované na vypořádání podílu částku 358.333,30 Kč a
3. žalovanému na vypořádání podílu částku 358.333,30 Kč a dále ve výrocích v
odst. VI., VII., VIII., X., XI., XII., XIII., potvrzuje“. Ztotožnil se se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a odpovídajícími shledal i jeho
právní závěry. Výrok soudu prvního stupně pod body III., IV. a V. toliko
upřesnil co do stanovení lhůty úhrady vypořádacích částek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Obecně konstatují, že
soudy nerespektovaly postupy stanovené v § 142 ObčZ, a jako zcela nesprávný
shledávají jejich závěr ohledně pozemku č. 1006 – zahrada, který je zcela
samostatný a neexistuje jediný důvod, proč by k němu mělo být spoluvlastnictví
zrušeno. Účastníci sporu mezi sebou neměli rozpory, jež by spoluvlastnictví
nemovitostí ohrožovaly a soudy tudíž rozhodly proti zájmům žalovaných. Za
nesprávný dovolatelé pokládají odkaz soudu na § 5 odst. 5 zákona o vlastnictví
bytů. Namítají, že § 142 ObčZ podmínku „dobré možnosti pro rozdělení“ vztahuje
k technickému stavu věci, nikoliv k otázce budoucích vztahů účastníků, a takový
odhad situace nekoresponduje se zásadami § 1, 2 a 6 OSŘ. Pro posouzení otázky
reálného dělení nemovitostí nelze brát v úvahu ani další důvod, to je existenci
nájemní smlouvy. Žalobkyně jejím uzavřením vytvořila překážku k tomu, aby soud
mohl postupovat v zákonném pořadí platném při zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví. Proto se této překážky nelze platně dovolávat. To platí jak
pro první, tak druhou nájemní smlouvu, která má stejně účelový charakter a
která mohla vzniknout jen na základě chybného rozhodnutí soudu prvního stupně,
jež bylo zrušeno v dovolacím řízení. I druhá nájemní smlouva byla uzavřena
žalobkyní bez většinového souhlasu ostatních spoluvlastníků; akceptace smlouvy
z 10. 12. 2004 soudem je tedy nesprávná. Soud takto dal přednost ochraně
dočasného zájmu nájemce před ochranou zájmů spoluvlastníků. Neobstojí ani
argumentace soudu odkazující na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
559/2004. Účastníci spolu komunikují na stejné úrovně jako v minulosti a o
nemovitosti se starají či nestarají stejným způsobem, když to byla žalobkyně,
která byla proti tomu, aby byl vytvořen tzv. fond oprav. Dovolatelé nesouhlasí
se stanovením hodnoty nemovitostí ve vztahu k závěrům soudu týkajícím se
možnosti pořízení bytů za jím stanovenou finanční náhradu spoluvlastnických
podílů. V této souvislosti připomínají, že cena garsoniéry v Č. B. v
současnosti činí 500 – 600 tisíc Kč. Soud dostatečně nezvážil otázku bydlení
žalovaných. Žalovaná 2) podle soudu uspokojuje svoji bytovou potřebu „u otce, a
to již delší dobu“; tato žalovaná však nabyla zletilosti nedávno, nemá vlastní
příjem a studuje. O tom, že bude mít v brzké době potřebu vlastního bytu soud v
potaz nevzal. S bytovou potřebou se soud nevypořádal ani u žalovaného 3); to že
nyní bydlí „u někoho jiného“ neznamená, že svůj byt nebude nikdy potřebovat. V
této souvislosti dovolatelé odkazují na nález Ústavního soudu č. 145/2002 Sb.
Uzavírají, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by se žalovaní nepodíleli na
společném hospodaření s nemovitostmi a neprokázala svá původní tvrzení ohledně
nutnosti zajištění bytu pro dceru či rodinu. Navrhují, aby dovolací soud zrušil
jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a „věc vrátil
k novému projednání a rozhodnutí“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odkazuje na rozhodnutí soudů obou stupňů,
které rozhodly v souladu se zákonnou úpravou a judikaturou. V podrobnostech se
s odmítavým stanoviskem vyjadřuje ke všem argumentům dovolatelů, jež
nepovažuje, s ohledem na provedené důkazy, za opodstatněné. Navrhuje, aby
dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil,
že dovolání je důvodné. Za otázku zásadního právního významu, pro jejíž řešení
bylo dovolání připuštěno, považuje dovolací soud problematiku dělení domu v
podílovém spoluvlastnicí na bytové jednotky, a to i ve vztahu k nájemní
smlouvě k jednomu z bytů v domě, uzavřené většinovým spoluvlastníkem s třetí
osobou. Jinými právními otázkami vytčenými v dovolání ani námitkami skutkovými
se dovolací soud v důsledku uvedeného vymezení předmětu dovolacího přezkumu
nezabýval.
Dovolací soud nesdílí právní hodnocení věci, které soudy v nalézacím řízení
zaujaly ohledně zrušení a způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví
účastníků.
Podle § 142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede
vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti
podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže
soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne
přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze
spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Ustanovení § 142 odst. 1 ObčZ uvádí nejen jednotlivé možné způsoby zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale také závazné pořadí, ve kterém je
soud může použít. Rozdělení věci mezi spoluvlastníky je uvedeno na prvém místě.
Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví
přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku (§ 142
odst. 2 ObčZ).
V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 ObčZ
není soud vázán návrhem na způsob vypořádání a může tedy rozhodnout, že rušené
spoluvlastnictví bude vypořádáno i jiným způsobem, než navrhovaným (srov.
rozhodnutí uveřejněné pod č. R 4/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Možné způsoby vypořádání vyplývají z § 142 odst. 1 ObčZ a nyní – s účinností od
1. 7. 2000 – i z § 5 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů. Možnost vypořádání
podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky soud
posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. Soud
přistoupí k takovému rozdělení jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při
užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují
rozhodování soudu podle § 139 ObčZ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C
2846). Vzhledem k tomu, že rozdělení domu na bytové jednotky je svého druhu
rozdělením věci mezi účastníky a že § 142 odst. 1 ObčZ uvádí nejen jednotlivé
možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale také
závazné pořadí, ve kterém je soud může použít, je tomuto způsobu dělení
obytného domu třeba dát přednost před dalšími způsoby vypořádání, uvedenými ve
zmíněném ustanovení.
Podle § 5 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů vlastnictví jednotky může vzniknout
rovněž na základě dohody spoluvlastníků budovy nebo rozhodnutí soudu o zrušení
a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy nebo na základě dohody nebo
rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů. Je-li předmětem
vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy, může vlastnictví jednotek
vzniknout jen po předchozím vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy tak,
že velikost spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti
spoluvlastnických podílů na společných částech domu stanovených § 8 odst. 2. K
tomu dovolací soud dodává, že přistoupí-li soud k vypořádání podílového
spoluvlastnictví rozdělením bytového domu či budovy na jednotky ve smyslu § 2
písm. h) zákona o vlastnictví bytů, nahrazuje soudní rozhodnutí projev vůle
vlastníka domu – jeho prohlášení podle § 4 zákona o vlastnictví bytů.
Způsobem uvedeným v § 5 odstavcích 2 až 4 zákona o vlastnictví k bytům
nelze nabýt do vlastnictví jednotku, pokud je v budově alespoň jeden byt,
jehož nájemcem je fyzická osoba (§ 5 odst. 5 zákona o vlastnictví k bytům). V
nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, se
uvádí, že „smyslem tohoto ustanovení je legitimní ochrana stávajících
nájemců, spočívající v tom, že byt musí být přednostně nabídnut tomuto
nájemci (§ 22 odst. 1, 2 zákona o vlastnictví bytů)“. Z toho lze
dovodit, že § 5 odst. 5 zákona o vlastnictví k bytům chrání jen ty nájemce
bytu, kteří mají uzavřenu nájemní smlouvu na dobu neurčitou anebo jde alespoň o
dlouhodobý nájemní vztah. Proto vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu
jeho rozdělením na jednotky podle § 5 odst. 2 zákona o vlastnictví k bytům
nebrání krátkodobý pronájem bytu v domě. V konkrétním případě žalobkyně, které
by v případě vypořádání spoluvlastnického práva rozdělením domu na bytové
jednotky připadl do vlastnictví byt užívaný touto nájemkyní, jejíž nájemní
právo je časově omezeno, nemůže uplatňovat námitku, že by tak bylo ohroženo
právo nájemkyně na přednostní nabídku na koupi bytu; žalobkyni totiž nic
nebrání i po takovém rozdělení domu byt nájemkyni prodat. V tomto konkrétním
případě se tak zákaz obsažený v § 5 odst. 5 zákona o hospodaření s byty
neuplatní.
Dovolací soud posoudil danou věc i podle základního principu občanského práva,
podle kterého musí být výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů v
souladu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ) a který sankcionuje obcházení
zákona, bez ohledu na to, zda toto obcházení účastníci sledují a vědí o něm
(pokud o něm vzhledem k okolnostem případu vědět mohli a měli). Dospěl pak k
závěru, že pronajme-li většinový spoluvlastník v průběhu řízení o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu za podmínek vylučujících
rozdělení domu na bytové jednotky byt třetí osobě a vytvoří tak platnou
překážku pro vypořádání spoluvlastnictví k domu jeho rozdělením na jednotky ve
vlastnictví ostatních spoluvlastníků, kteří tento způsob vypořádání požadují,
je namístě žalobu většinového spoluvlastníka na zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví z důvodů hodných zvláštního zřetele zamítnout, nebudou-li tu
mimořádné okolnosti pro vyhovění návrhu, zejména nebude-li možno dům rozdělit
na bytové jednotky. I když nebude prokázáno, že většinový spoluvlastník
pronajal byt jen proto, aby vyloučil možnost vypořádání podílového
spoluvlastnictví rozdělením bytu na bytové jednotky, nelze přehlédnout, že
pronájmem bytu vědomě vytvořil stav neumožňující zmíněný způsob dělení.
Zamítnutí žaloby z tohoto důvodu by ovšem přicházelo v úvahu jen tehdy, pokud
by uvedená zákonná překážka opravdu vznikla (viz předchozí odstavec).
Soud prvního stupně opřel rozhodnutí též o právní názor, který dovolací soud
vyslovil v rozsudku dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2846, podle kterého „soud přistoupí k takovému
rozdělení (t. j. na jednotky) jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při
užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují
rozhodování soudu podle § 139 ObčZ“. Tento názor vychází z toho, že jsou-li
příčinou podání návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k
domu konfliktní vztahy účastníků, není účelné zachovávat jejich existenci.
Odvolací soud však konstatoval, že „mezi účastníky sice nedochází nějakým
vyhroceným konfliktům“, avšak vzhledem k tomu, že v domě bydlí pouze žalobkyně,
nelze „předpokládat hladké a operativní řešení společných záležitostí spojených
se správou a opravami nemovitosti“. Odvolací soud tak nepřevzal zjištění soudu
prvního stupně o „nedobrých vztazích“, ostatně ani neučinil zjištění, že by k
podání návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vedla právě konfliktnost
vztahů spoluvlastníků, která by činila setrvání ve spoluvlastnickém vztahu
nevhodným. Úvaha o možnosti komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by
mohlo dojít proto, že v domě bydlí jen žalobkyně, je hypotetická a nemůže sama
o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. K úvaze soudu prvního stupně o tom, že
v důsledku soudního řízení byly vztahy mezi účastníky narušeny, lze poznamenat,
že samotná okolnost, že účastníci vedou soudní spor, je zpravidla důkazem
toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; kdyby to však mělo vyloučit možnost
rozdělení domu na jednotky, nebylo by takové rozdělení možné prakticky v žádném
soudním řízení, které již svou povahou je řešením konfliktu účastníků. Naproti
tomu mohla být relevantní skutečnost, že dům je zanedbaný; ovšem tato
skutečnost by mohla být položena k tíži žalovaných jen pokud by zanedbanost
byla způsobena jimi. O takové zjištění však odvolací soud své rozhodnutí
neopřel.
Z tohoto pohledu se soudy obou stupňů věcí nezabývaly a právní posouzení věci
zůstalo neúplné; je tak dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ. Proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu