22 Cdo 3249/2012
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) I. J., b) Ing. E. P., obou zastoupených JUDr. Ondřejem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 8/922, proti žalované obci Petrov, se sídlem úřadu v Petrově, Hlavní 30, IČO 00285218, zastoupené JUDr. Ivanou Křížovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Buzulucká 6, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1) JUDr. Ing. J. S., CSc., 2) F. K., 3) H. K., z toho vedlejších účastníků 2) a 3) zastoupených vedlejším účastníkem 1) jako obecným zmocněncem, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 10 C 134/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 21 Co 462/2011-166, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované na nákladech dovolacího řízení 1 573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované JUDr. Ivany Křížové. III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejšími účastníky na straně žalované nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha - západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. prosince 2010, č. j. 10 C 134/2010-108, zamítl žalobu na vyklizení pozemku parc. č. 516/2 v katastrálním území P. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne ze dne 3. dubna 2012, č. j. 21 Co 462/2011-166, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a odůvodnili je tím, že odvolací soud zatížil rozhodnutí vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná i vedlejší účastníci navrhli odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.
12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dovolání není přípustné. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měly dovolatelky právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání. Dovolatelé žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezují a tato se nepodává ani z obsahu dovolání.
Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatelé napadají to, jakým způsobem odvolací soud posoudil existenci účelové komunikace z hlediska nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Vyčítají odvolacímu soudu, že svůj závěr o komunikační potřebě učinil, „aniž by se důkladně zabýval zkoumáním jiných alternativ, resp. nedůvodně zamítl alternativu označenou žalobci“, že „neexistence komunikace neznamená, že se k vodárně nelze po takovém pozemku dostat nebo na něm komunikaci zbudovat“, a že „soud pak sám učinil závěr z odůvodnění rozhodnutí Stavebního úřadu v Jílové u Prahy (a to ještě skutkový závěr nesprávný)“.
Obsahem dovolání je tedy především kritika skutkových zjištění odvolacího soudu, která je však v případě dovolání opírajícího se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustná.
Odvolací soud se přitom existencí nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby podrobně zabýval a po doplnění dokazování jednoznačně uzavřel, že není možné uvažovat o využití jiného způsobu přístupu či příjezdu k pozemku žalované. Vycházel přitom z kritérií vymezených konstantní judikaturou a aplikoval je na konkrétní věc (k tomu srov. např. odvolacím soudem označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 4003/2009, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Jeho závěrům proto nelze nic vytknout. Dovolatelé dále namítají pouze vady řízení, které dle jejich názoru vedly k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Vyčítají odvolacímu soudu, že nahradil „pasivitu žalovaných jak co do povinnosti tvrzení, tak co do povinnosti důkazní a nepředvídatelně ve věci rozhodl“. Polemizují přitom se závěry odvolacího soudu, že žalovaná učinila relevantní tvrzení ve své „replice“. Jak však bylo uvedeno, v dovolání opírajícím se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by se dovolací soud mohl zabývat dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen v případě přípustného dovolání. Tak tomu však se shora uvedených důvodů není. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalobců bylo odmítnuto, čímž žalované a vedlejším účastníkům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Protože však vedlejším účastníkům žádné známé náklady v průběhu dovolacího řízení nevznikly, rozhodl dovolací soud, že ve vztahu mezi žalobci a vedlejšími účastníky nemá žádný z nich na náhradu nákladů dovolacího řízení právo. Žalované vznikly náklady dovolacího řízení v souvislosti s jejím zastoupením advokátem a sestávají (v souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 5 000,- Kč podle § 7 bodu 4. ve spojení s ustanovením § 9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31.
prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013, částkou 1 000,- Kč (vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky). Spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty jde o částku 1 573,- Kč. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř.
by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto žalobcům uložil, aby žalované nahradili náklady dovolacího řízení ve výši 1 573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. října 2014 Mgr. David Havlík předseda senátu