22 Cdo 3251/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobkyně V. P., zastoupené advokátem, proti žalované K.-G,
společnosti s r. o. zastoupené advokátem, o odstranění stavby, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 281/95, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
29. června 2006, č. j. 27 Co 257/2006-291, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č. j. 27 Co
257/2006-291, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30. září 2005, č. j.
18 C 281/95-249, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud žalované uložil odstranit část
dvojgaráže, kterou žalovaná bez souhlasu žalobkyně částečně zastavěla její
pozemek.
Okresní soud v Kladně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. září
2005, č. j. 18 C 281/95-249, žalované uložil podle § 135c občanského zákoníku
(„ObčZ“) povinnost „odstranit na své náklady část dvougaráže zasahující na
pozemek žalobců parc. č. 5056/2 v obci a katastrálním území K., a to do 4
měsíců od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí
pozemkové parcely č. 5056/2 v tamním katastru, jejíž část v rozsahu 6 krát 3
metry zabírá dvojgaráž, kterou zde vybudovala žalovaná; to žalobkyně zjistila v
roce 1995. Žalovaná o odstranění části garáže z pozemku odmítla jednat;
dvojgaráž vybudovala v prostoru, kde původně stála z části zděná a z části
dřevěná kolna. Sousední pozemek žalovaná nabyla do vlastnictví na základě kupní
smlouvy uzavřené 18. 5. 1993 s výrobním družstvem M. K. Soud stavbu garáže
posoudil jako neoprávněnou; námitkou žalované, že vlastnické právo k předmětné
části pozemku vydržela, se nezabýval.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované ve věci
samé
a žalobkyně k odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení, rozsudkem ze dne
29. června 2006, č. j. 27 Co 257/2006-291, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé „ve správném znění výroku I. tak, že žalovaný je povinen
odstranit na své náklady část dvougaráže zasahující na pozemek žalobkyně parc.
č. 5056/2 v obci
a katastrálním území K., a to do 4 měsíců od právní moci rozsudku“. Změnil jej
ve výroku o náhradě nákladů řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně shledal správnými a ztotožnil se
i s jeho právními závěry. Vyšel důsledně z § 126 odst. 1 ObčZ a akceptoval
závěr o odstranění části garáže ve smyslu § 135c odst. 1 ObčZ jako řešení ze
všech hledisek nejracionálnější.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“).
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b)
OSŘ. Uvádí, že napadený rozsudek řeší v rozporu s hmotným právem otázku, zda je
žalovaná pasivně věcně legitimována ve sporu na základě žaloby podle § 135c
ObčZ v případě, kdy v době zahájení řízení byla vlastnicí pozemku, na němž se
nachází stavba v jejím vlastnictví, pokud vlastnictví pozemku v době zahájení
řízení vydržela. Nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu na straně 3 jeho
rozsudku, že stavba části garáže postavená na pozemku žalobkyně je stavbou
neoprávněnou, „neboť tuto skutkovou okolnost učinili účastníci za nespornou“.
Podle § 120 odst. 4 OSŘ, jehož nesprávný výklad dovolatelka namítá, může soud
vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků; závěr o tom, zda stavba
je či není stavbou neoprávněnou není však skutkovým zjištěním, ale výsledkem
aplikace právního předpisu, tedy právním hodnocením věci. Dovolatelka tvrdí, že
vlastnictví části pozemku žalobkyně zastavěného garáží vydržela podle § 134
ObčZ. Přilehlou parcelu získala kupní smlouvou od výrobního družstva M. v roce
1993 včetně garáže a nemohla předpokládat, že její část se nachází na cizím
pozemku. Zmíněné družstvo získalo nemovitosti v roce 1973 a po dobu 20 let je
užívalo včetně sporného pozemku v dobré víře, že je jejich vlastníkem. Sama
žalovaná pak pozemek užívala rovněž v dobré víře po dobu tří let a teprve v
roce 1996 začala žalobkyně ohledně pozemku vznášet nárok. Žalovaná má výhrady i
pokud jde o rozhodnutí o úhradě nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc
soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a
b) OSŘ
a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména
§ 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání je důvodné.
Za otázku zásadního právního významu, která nebyla v rozhodování dovolacího
soudu dosud řešena (§ 237 odst. 3 OSŘ) považuje dovolací soud výklad § 120
odst. 4 OSŘ ve vztahu ke skutečnosti, že jeden z účastníků řízení, kteří
učinili shodné skutkové tvrzení, později toto tvrzení odvolá a uplatní tvrzení
jiné.
Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na
návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady
toho, kdo stavbu zřídil (dále jen \"vlastník stavby\" – § 135c odst. 1 ObčZ).
Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do
vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí (§ 135c
odst. 2 ObčZ). Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem
stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné
k výkonu vlastnického práva ke stavbě (§ 135c odst. 2 ObčZ).
Ze znění § 135c odst. 1 ObčZ vyplývá, že žalobu na odstranění neoprávněné
stavby může podat jen vlastník pozemku, na kterém je zřízena neoprávněná stavba
nebo její část. Stane-li se vlastník neoprávněné stavby později vlastníkem
pozemku, na kterém je stavba zřízena, nelze již žalobu na vypořádání této
stavby podle § 135c ObčZ uplatnit a nadále o neoprávněnou stavbu ve smyslu
tohoto ustanovení nejde.
V dané věci žalovaná společnost v průběhu řízení uplatnila námitku, že
vlastnické právo k zastavěné části pozemku, jehož vlastnictví se žalobkyně
dovolává, nabyla vydržením (§ 134 odst. 1 ObčZ – viz č. l. 211 a násl.). K
tomuto tvrzení sice nenabídla potřebné důkazy, ze spisu ovšem ani nevyplývá, že
by byla o nutnosti doplnit konkrétně toto tvrzení a označit důkazy poučena (§
118a odst. 1, 3 OSŘ). Soud prvního stupně se pak námitkou vydržení vůbec
nezabýval; odvolací soud jen konstatoval, že jde o námitku bezpředmětnou, neboť
účastníci v průběhu řízení učinili skutkovou okolnost, že v dané věci je část
stavby garáže umístěna na pozemku žalobkyně, nespornou. Vznesou-li však
účastníci shodná skutková tvrzení ve smyslu § 120 odst. 4 OSŘ, nemá to za
následek, že by účastníci v řízení před soudem prvního stupně byli těmito
tvrzeními vázáni; pokud jeden z nich později vznáší námitku, která správnost
tohoto tvrzení zjevně vylučuje anebo pokud toto tvrzení výslovně popře, musí se
soud tímto jeho pozdějším projevem zabývat a nemůže bez dalšího považovat
tvrzení účastníků
i nadále za shodná.
V projednávané věci žalovaná uplatnila námitku vydržení a tím popřela svůj
předchozí postoj v řízení, který vycházel z toho, že část stavby leží na
pozemku žalobkyně. Proto nebylo nadále možno vycházet z toho, že podle shodných
tvrzení účastníků je stavba částečně umístěna na pozemku žalobkyně. Pokud
odvolací soud vycházel z jiného výkladu § 120 odst. 4 OSŘ, spočívá jeho
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. února 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu