USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně Salesiánské provincie Praha, identifikační číslo osoby 00406929,
se sídlem v Praze 8, Kobyliské náměstí 1, zastoupené Mgr. Dominikou Bielou,
advokátkou se sídlem v Brně, Vídeňská 1018/18, proti žalovaným 1) R. S., a 2)
L. S., oběma zastoupeným JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně,
Údolní 550/61, o vyklizení nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 41 C 80/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 28. 6. 2017, č. j. 44 Co 146/2017-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) dne 5. 10. 2016, č. j. 41 C
80/2015-95, rozhodl o tom, že žalovaní jsou povinni vyklidit a žalobci předat
nezatížený stavbou pozemek parc. č., zapsaný na listu vlastnictví, v
katastrálním území Ž., obec B., a to do 50 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem
II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 44 Co
146/2017-129, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ve výroku II.
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku podali žalování dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o.
s. ř.“). Tvrdí, že uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Žalovaní postavili na sporném pozemku garáž, a to na základě smlouvy o jeho
dočasném užívání, uzavřené v roce 1978 s Římskokatolickým farním úřadem v
Komíně; v roce 1990 tento úřad převedl vlastnické právo na Salesiánskou
inspektorii sv. Jana Boska; spor mezi účastníky byl nyní i o to, zda nynější
žalobce je právním nástupcem uvedené inspektorie a je vlastníkem pozemku.
Dovolatelé formulují právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou takto:
Svědčí žalobci v dané věci aktivní legitimace, je-li zapsán v katastru
nemovitostí jako vlastník pozemku na základě potvrzení o změně názvu, vydaném
Ministerstvem kultury ze dne 17. 2. 1994, a to za situace, kdy podle usnesení
vlády ze dne 6. 1. 1999 nebylo ministerstvo kultury oprávněno taková potvrzení
vydávat? K tomu připojuje další (v odvolacím řízení neuplatněná) skutková
tvrzení, zpochybňující právní nástupnictví žalobce po Salesiánské inspektorii
sv. Jana Boska.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti
tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním
zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit
rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody
řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (k
tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS
553/16, nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16). Dovolatelé polemizují s více závěry soudů v nalézacím řízení; otázku,
která má založit přípustnost dovolání, však vymezují jen v souvislosti s
vlastnickým právem žalobce a jeho právním nástupnictvím; proto se dalšími
skutečnostmi uplatněnými v dovolání nebylo možno zabývat.
Jediným nyní způsobilým dovolacím důvodem je skutečnost, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1
o. s. ř.). V souladu s tím je dovolání přípustné jen pro vyřešení otázky
„hmotného nebo procesního práva“; skutkové námitky nemohou založit přípustnost
dovolání, a dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným v nalézacím řízen
vázán. Důvod přípustnosti dovolání, vymezený dovolateli, je ve skutečnosti
polemikou se skutkovým zjištěním, založeným na hodnocení důkazů, že žalobce je
právním nástupcem Salesiánské inspektorie sv. Jana Boska. Tvrdí, že evidence
žalobce jako vlastníka v katastru nemovitostí je založena jen na potvrzení
Ministerstva kultury; takové skutkové zjištění však soudy neučinily. Již proto
je dovolání nepřípustné. Lze též odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1363/2004, a usnesení ze dne 28. dubna 2005, sp.
zn. 20 Cdo 802/2004, ze kterých se podává, že otázka „právní kontinuity“ je
otázkou skutkovou.
Nad rámec uvedeného se dodává: Potvrzení ministerstva kultury – bez ohledu na
usnesení vlády, které není obecně závaznou právní normou – je jen jedním z
důkazů kontinuity žalobce s právním předchůdcem, a není pro soud závazné (k
tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06).
Nicméně za situace, kdy je žalobce jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí,
platí presumpce jeho vlastnického práva (srov. § 980 odst. 2 o. z.); ten, kdo
je popírá, musí svá tvrzení také dokázat. Žalovaní sice vlastnické právo
žalobce zpochybnili, soud však jejich tvrzení o tom, že jsou tu skutečnosti
vylučující nabytí vlastnictví, v rámci hodnocení důkazů nepřisvědčil; samotné
hodnocení důkazů pak nelze v dovolacím řízení napadnout.
Soudy primárně neklasifikovaly nárok žalobce jako nárok věcněprávní, ale jako
obligační nárok na plnění ze smlouvy (zcela zjevně viz str. 3 rozsudku
odvolacího soudu dole); odvolací soud dovodil povinnost pozemek vyklidit z
ustanovení občanského zákoníku o splnění závazku, založeného nájemní smlouvou
ze 17. 9. 2009. Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaní užívali pozemek na
základě smlouvy s žalobcem a že měli povinnost pozemek vyklidit, nastanou-li ve
smlouvě předvídané okolnosti. Proto není podstatné, zda pronajímatel, který je
držitelem pozemku (žalovaným patří jen jeho detence), je též jeho vlastníkem,
nejde totiž vlastnický nárok, ale o plnění ze smlouvy.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Dovolací soud však poznamenává, že nepřehlédl vyjádření
žalobce k dovolání, ani to, že se v tomto vyjádření nijak nezabývá přípustností
dovolání a nereaguje na konkrétní argumentaci v dovolání uvedenou; náklady na
ně vynaložené tedy nejsou vynaloženy na „účelné uplatňování nebo bránění
práva“ (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu