U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně DEFENDER GROUP, s. r. o., se sídlem v Praze 3 – Žižkově,
Fibichova 1695/9, IČO: 275 63 596, zastoupené Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem
se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Jakubská 647/2, proti žalovanému Ing. R.
H., zastoupenému JUDr. Janem Pöslem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Malé
Straně, Tržiště 369/7, o vydání věci, o žalobě na obnovu řízení, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 405/2007, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. 55 Co
352/2013-279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. ledna 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále
jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž
bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je
dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v
dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6.
května 2013, č. j. 9 C 405/2007-250, zamítl žalobu žalobkyně na obnovu řízení
vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 C 405/2007 (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením
ze dne 4. prosince 2013, č. j. 55 Co 352/2013-279, usnesení soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soudy obou stupňů dospěly k
chybnému závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace v původním řízení, tento
stav se nepokusily odstranit v rámci povolení obnovy řízení, a „nedaly tak
žalobkyni možnost takový stav porušující její práva napravit“. V tomto ohledu
se přitom jedná o právní otázku dosud nevyřešenou. Žalobkyně nesouhlasí s tím,
že není dán důvod pro obnovu řízení. Je totiž vlastníkem věcí určených podle
pravomocného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. dubna 2012, č. j.
12 C 207/2011-72 (dále jen „předmětný rozsudek pro uznání“). Aktivní legitimace
žalobkyně je tak nesporně dána, a její žaloba ve věci je proto důvodná. Důvod
obnovy řízení přitom spatřuje v § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když uvedené
rozhodnutí nemohla bez své viny v řízení uplatnit. V této souvislosti poukazuje
na příslušná rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se soudy obou stupňů měly
odchýlit. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný zaslal na výzvu soudu „vyjádření ve věci podivné žaloby na vydání
neexistujících věcí v souvislostech“, v němž popsal vývoj řízení a vyjádřil s
žalobou nesouhlas.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
V první řadě dovolatelka namítá, že se soudy obou stupňů nepokusily odstranit v
rámci povolení obnovy řízení nedostatek věcné legitimace, nedaly žalobkyni
možnost takový stav porušující její práva napravit. V tomto ohledu se podle
žalobkyně má jednat o právní otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou.
Tato námitka žalobkyně přípustnost dovolání založit nemůže. Z dovolání není
patrné, co konkrétně má svou námitkou žalobkyně na mysli. Žalobkyně podala
žalobu na obnovu řízení a soudy obou stupňů se jí řádně zabývaly, přičemž
neshledaly důvod pro obnovení řízení. Žalobkyně s tímto výsledkem vyjadřuje
nesouhlas a namítá, že se zde má jednat o právní otázku dosud nevyřešenou,
žádnou otázku však v této souvislosti neformuluje. Obecné vyjádření nesouhlasu
ovšem k založení přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje.
Dovolatelka dále namítá, že po vydání konečného rozhodnutí ve věci samé podala
žalobu na určení vlastnického práva k věcem, jejichž vydání se domáhala v tomto
řízení, přičemž této určovací žalobě bylo vyhověno předmětným rozsudkem pro
uznání. Tento rozsudek má přitom být jednoznačným důvodem pro obnovu řízení.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle § 228 odst. 1 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout
pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci
samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl
použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených
v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro
něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České socialistické
republiky ze dne 8. září 1982, sp. zn. Cpj 67/82 (uveřejněného pod číslem
2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se podává, že důvodem pro
povolení obnovy ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. může být
pozdější rozhodnutí příslušného orgánu řešící odchylně předběžnou otázku, šlo-
li o případ, v němž byl soud při původním rozhodování vázán rozhodnutím jiného
orgánu (§ 135 odst. 1 o. s. ř.), anebo o případ, v němž soud vycházel při svém
rozhodování z rozhodnutí vydaného dříve příslušným orgánem (§ 135 odst. 2 o. s.
ř.). Stejně tak může být důvodem obnovy řízení rozhodnutí příslušného orgánu o
předběžné otázce, šlo-li o případ, v němž si soud sám v souladu s ustanovením §
135 odst. 2 o. s. ř. vyřešil předběžnou otázku, protože vycházel ze zjištění,
že o této otázce nebylo dosud příslušným orgánem rozhodnuto, zjistí-li se
potom, že tento příslušný orgán svým kdykoliv vydaným rozhodnutím vyřešil
uvedenou otázku odchylně [obdobně usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 31. ledna 1995, 15 Co 20, 21/95 (uveřejněné pod číslem
55/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Pokud jde o rozhodnutí o řešení předběžné otázky, které by mělo účastníkovi
přinést úspěch ve věci, je třeba zdůraznit, že takové rozhodnutí musí vyvolávat
účinky vůči všem účastníkům daného řízení. Nepostačuje tedy, že je o předběžné
otázce rozhodnuto jen ve vztahu k jednomu účastníkovi řízení či ve vztahu k
třetí osobě, která není účastníkem řízení ve věci samé, pokud by přitom nedošlo
k rozšíření účinků právní moci rozhodnutí i na ostatní účastníky řízení ve věci
samé. Není tak možné se s úspěchem domoci obnovy řízení s poukazem na
rozhodnutí řešící předběžnou otázku, které bylo vydáno sice až po pravomocném
rozhodnutí ve věci samé, ale jen ve vztahu k jednomu účastníku, případně ve
vztahu k třetí osobě, ledaže by se účinky rozhodnutí o předběžné otázce
vztahovaly i na ostatní účastníky řízení ve věci samé.
V řízení, jehož obnovení se žalobkyně domáhá, bylo rozhodnutí ve věci samé
založeno na závěru, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována, neboť nebylo
prokázáno její vlastnické právo k věcem, jejichž vydání se v tomto řízení
domáhala. Podle soudu prvního stupně sice bylo prokázáno uzavření kupní smlouvy
s Ing. H., ale to samo o sobě ještě neznamená převod vlastnického práva, neboť
uzavření kupní smlouvy zavazuje převodce převést vlastnické právo na nabyvatele
odevzdáním věcí. K převodu věcí ovšem podle zjištění soudu prvního stupně
nedošlo. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy založeno na vyřešení předběžné
otázky, že žalobkyně nebyla vlastnicí věcí, jejichž vydání se domáhala. Řešení
této předběžné otázky se snaží nyní žalobkyně zpochybnit tím, že po pravomocném
skončení řízení vydání věci zažalovala Ing. H. na určení vlastnického práva k
věcem, jejichž vydání se domáhala. Tato určovací žaloba přitom skončila
rozsudkem pro uznání, jímž bylo určeno vlastnické právo žalobkyně k věcem,
jejichž vydání se domáhala. Přesto soudy obou stupňů při projednávání žaloby na
obnovu řízení dospěly k závěru, že předmětný rozsudek pro uznání není schopen
přinést žalobkyni úspěch ve věci.
Se závěry soudů obou stupňů se dovolací soud ztotožňuje. Je sice skutečností,
že předmětný rozsudek pro uznání řeší předběžnou otázku pro řízení o vydání
věci, tedy otázku vlastnického práva, nicméně závazně ji řeší jen mezi
účastníky daného řízení. V řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp.
zn. 12 C 207/2011 přitom byli účastníky řízení toliko žalobkyně a Ing. H., a
proto se závaznost předmětného rozsudku pro uznání vztahuje toliko na tyto
osoby coby účastníky daného řízení (srovnej § 159a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož
předmětný rozsudek pro uznání nijak nezavazuje žalovaného, závazně tedy ve
vztahu k němu neřeší otázku vlastnického práva žalobkyně k věcem, jichž se v
tomto řízení domáhá, je proto zcela správným závěr soudů obou stupňů, že
předmětný rozsudek pro uznání není schopen vyvolat příznivější rozhodnutí ve
věci samé. Nadto uvedené rozhodnutí není založeno na zjišťování skutkového
stavu, ale na procesním úkonu uznání, takže z tohoto řízení se nepodávají ani
žádné skutečnosti či důkazy, o nichž by snad bylo možno uvažovat jako o
skutečnostech či důkazech, které by byly způsobilé přivodit pro žalobkyni
příznivější rozhodnutí ve věci. Samotný procesní úkon uznání nároku ničeho
nevypovídá o skutečných hmotněprávních poměrech a z uvedeného řízení se
nepodávají žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat vlastnické právo
žalobkyně k věcem, jejichž vydání se domáhala.
Jelikož dovolání nebylo shledáno jako přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu