22 Cdo 3312/2022-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. C., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553, proti žalované O. V., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 139/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2022, č. j. 22 Co 235/2021-289,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Dáni.
Okresní soud v Mělníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 12 C 139/2018-228, výrokem I určil, že žalobce je vlastníkem části pozemku parc. č. XY, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY pro katastrální území a obec XY, na listu vlastnictví č. XY, vymezeného ověřeným geometrickým plánem jako pozemek parc. č. XY, a to včetně stavby garáže bez čísla popisného nebo evidenčního, která je součástí tohoto
pozemku. Výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2022, č. j. 22 Co 235/2021-289, výrokem I změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že stavba garáže bez čísla popisného nebo evidenčního na části pozemku parc. č. XY, vymezeného ověřeným geometrickým plánem jako pozemek k parc. č. XY, byla ke dni úmrtí H. C. dne 25. 9. 2018 součástí společného jmění H. C., narozené XY a J. C., narozeného XY, zemřelého dne 2. 2. 2019, a dále tak, že zamítl žalobu s návrhem, že část pozemku parc. č. XY, vymezeného ověřeným geometrickým plánem jako pozemek parc. č. XY, byla ke dni úmrtí H. C. součástí společného jmění H. C. a J. C. Výroky II až V rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podstata věci je v tomto: Předchůdci žalobce v 50. letech minulého století koupili od J. H. garáž na pozemku ve vlastnictví třetí osoby; nyní je vlastnicí pozemku žalovaná. Kupní smlouva se nedochovala a nebylo prokázáno, že by zahrnovala i převod zastavěného pozemku. Odvolací soud uznal, že vlastnické právo ke garáži nabyli předchůdci žalobce vydržením, ohledně pozemku však nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim patří; proto právo k němu nevydrželi.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je podle dovolatele „založeno na posouzení otázky hmotného práva, a to otázky, která není doposud dle názoru žalobce dovolacím soudem vyřešena, a sice zda bylo možno platně zřídit právo osobního užívání dle právní úpravy účinné v roce 1983 k pozemku, který byl zastavěn stavbou ve vlastnictví jiné osoby, než je osoba oprávněné z práva osobního užívání, a zda existence takové stavby způsobuje neplatnost dohody o zřízení práva osobního užívání zčásti, nebo zcela“.
Dovolatel však neuvádí, jak se posouzení této otázky může projevit na
rozhodnutí ve věci. Tvrdí jen, že „právní posouzení věci, uvedené odvolacím soudem v bodu 75. odůvodnění rozsudku, je dle názoru dovolatele nedostatečné a nesprávné. Odvolací soud zde toliko uzavírá, že neposuzoval platnost dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, avšak již nadále řádně neodůvodňuje, proč, ani se dále nezabývá otázkami vydržení práva na uzavření dohody o osobním užívání pozemku na straně právních předchůdců žalobce dle ustanovení § 135a odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném v roce 1983. Nesprávnost právního posouzení na straně odvolacího soudu tak žalobce spatřuje v tom, že odvolací soud nikterak nehodnotil možnost vydržení práva na uzavření dohody o osobním užívání pozemku na straně právních předchůdců žalobce a de facto se otázkou osobního užívání pozemku nezabýval vůbec, přestože pro posouzení možného vydržení vlastnického práva k pozemku je toto posouzení kruciální.“ Dále tvrdí, že „je nepochybné, že právní předchůdci žalobce byli od 21. prosince 1957 oprávněnými držiteli stavby garáže, ke dni 26. července 1958 pak splatili poslední část kupní ceny. Od stejné doby se právní předchůdci žalobce chovali rovněž jako vlastníci pozemku, na němž byla garáž vystavěna.“ Proto právní předchůdci žalobce nabyli ke dni 1. 4. 1984 právo, aby s nimi byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemků pod předmětnou garáží, a toto právo bylo později transformováno na právo vlastnické. K tomu dovolací soud uvádí: Předmětem řízení je vlastnické právo předchůdců žalobce, nikoliv vlastnické právo žalované. Proto je otázka, zda jejím právním předchůdcům bylo zřízeno platně právo osobního užívání či nikoliv, bezvýznamná; odvolací soud se jí nemusel zabývat. Bez ohledu na toto právo by mohli předchůdci žalobce pozemek – ať již vlastnické právo k němu nebo právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku - vydržet jen, pokud by byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim věc patří [§ 132a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. („obč. zák.“)]. Odvolací soud však odůvodnil, proč předchůdci žalobce nesvědčil žádný, ani domnělý, právní důvod k uchopení držby pozemku, a že nemohli být jeho oprávněnými držiteli (body č. 54, 55 rozsudku). Podmínkou vydržení práva na uzavření dohody o osobním užívání však byla oprávněná držba pozemku opřená o objektivní dobrou víru (§ 135a odst. 1 a 2 obč. zák.). To platí pro vydržení vlastnického práva k pozemku. Na právní otázce, která podle žalobce zakládá přípustnost dovolání, tak napadené rozhodnutí nespočívá. Nad rámec dovolatelem vymezené otázky, o kterou opíral přípustnost dovolání, se uvádí: Je třeba rozlišit držbu stavby garáže a pozemku jí zastavěného (šlo o dvě samostatné věci). Tomu, že předchůdci dovolatele byli oprávněnými držiteli pozemku, nenasvědčuje žádné skutkové zjištění v řízení učiněné; mohli sice být „prostými“ držiteli, neměli však držbu oprávněnou. Odkazuje se na dovoláním nenapadený závěr odvolacího soudu pod bodem 55 odůvodnění rozsudku, že – s odkazem na judikaturu uvedenou v předchozím bodu – „právní předchůdci žalobce nemohli být oprávněnými držiteli, nesvědčil jim žádný domnělý právní titul, na základě kterého by se mohli domnívat, že společně s garáží zakoupili i pozemek pod touto garáží, a to zvláště za situace, kdy ten byl ve vlastnictví třetí osoby a nikoliv prodávajícího J. H.“ (který jim garáž prodal). Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 4. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu