22 Cdo 333/2002

22 Cdo 333/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobců: A)

J. H., B) D. H., a C) F. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) M.

K., a 2) A. M., zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového

spoluvlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 322/90, o

dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října

2000, č. j. 20 Co 429/99-422, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2000, č. j. 20 Co

429/99-422, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

22. ledna 1999, č. j. 39 C 322/90-312, výrokem I. zrušil „podílové

spoluvlastnictví k domu č. or. 4b, postaveného na parcele č. 2123 zast. pl. o

výměře 268 m2 a zahrady na parcele č. 2124 o výměře 646 m2 č. p. 5 v B.

zapsaných na LV č. 415 pro obec B., k. ú. P.“, výrokem II. rozhodl, že „ideální

polovina domu or. č. 4b postaveného na parcele č. 2123 zast. plocha o výměře

268 m2 a zahrady parcela č. 2124 o výměře 646 m2 v B. zapsaných na LV č. 415

pro obec B., k. ú. P., se přikazuje do bezpodílového spoluvlastnictví

navrhovatelů J. H. a D. H.“, výrokem III. rozhodl, že „ideální polovina

nemovitostí domu or. č. 4b postaveného na parc. č. 2123 zast. plocha o výměře

268 m2 a zahrada na parcele č. 2124 o výměře 646 m2 č. p. 5 v B. zapsaných na

LV č. 415 pro obec B., k. ú. P. se přikazuje do výlučného vlastnictví třetího

navrhovatele F. H.“ a výrokem IV. rozhodl, že „navrhovatelé jsou povinni

zaplatit odpůrcům na vyrovnání podílu společně a nerozdílně částku ve výši

1.521.350,- Kč a to ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku“, a

dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jsou

podílovými spoluvlastníky nemovitostí specifikovaných ve výroku I. Žalobci A) a

B) získali spoluvlastnický podíl k jejich ideální polovině kupní smlouvou,

uzavřenou 19. 8. 1980 s Obvodním podnikem bytového hospodářství v B.; tento

podíl původně patřil Ing. M., který jej pozbyl konfiskací podle dekretu

presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského

majetku a F. n. o. Žalobce C) získal spoluvlastnický podíl

v rozsahu jedné čtvrtiny na základě darovací smlouvy, uzavřené 10. 2. 1990 s

žalobci A) a B). Žalovaní 1) a 2) se stali podílovými spoluvlastníky druhé

poloviny nemovitostí (každý v rozsahu jedné ideální čtvrtiny) dědictvím po své

matce, E. M. Soud zrušil podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem s

podrobným odůvodněním s odkazem na § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen

„ObčZ“) ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., a nemovitost

přikázal žalobcům za náhradu.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. října 2000, č. j.

20 Co 429/99-422, po změně žaloby, připuštěné při jednání 24. 10. 2000, výrokem

I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že podílové spoluvlastnictví k

domu č. or. 4b postaveného na parcele č. 2123 zast. pl. a k p. č. 2123 zast.

pl. o výměře 268 m2, zahrady p. č. 2124 o výměře 646 m2 č. p. 5 v B.,

zapsaných na LV č. 415 pro obec B., k. ú. P., se zrušuje“, výrokem II. rozhodl,

že „ideální polovina domu or. č. 4b postaveného na p. č. 2123, p. č. 2123 zast.

pl. o výměře 268 m2 a zahrady p. č. 2124 o výměře 646 m2 v B., zapsaných na LV

č. 415 pro obec B., k. ú. P., se přikazuje do SJM J. H. a D. H.“, výrokem III.

rozhodl, že „ideální polovina domu or. č. 4b postaveného na p. č. 2123, p. č.

2123 zast. pl. o výměře 268 m2 a zahrady p. č. 2124 o výměře 646 m2 č. p. 5 v

B., zapsaných na LV č. 415 pro obec B., k. ú. P., se přikazuje do vlastnictví

F. H.“ a výrokem IV. žalobcům uložil povinnost „zaplatit odpůrcům na vyrovnání

podílu společně a nerozdílně prvé odpůrkyni 1.000.000,- Kč a druhému odpůrci

1.000.000,- Kč, do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku“ Dále rozhodl o

nákladech řízení. Proti svému rozsudku připustil dovolání.

Odvolací soud připustil změnu žalobního návrhu poté, co žalobci žalobu

doplnili o návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke

stavebnímu pozemku, na němž se dům nachází. Dále doplnil dokazování aktualizací

znaleckého posudku ohledně tržní ceny předmětných nemovitostí. Jinak vyšel ze

skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem.

Námitku žalovaných, že se žalobci nestali vlastníky sporných nemovitostí, neboť

kupní smlouva z 19. 8. 1980 je neplatná, nepřijal. Neztotožnil se totiž s

jejich tvrzením, že ideální polovina sporných nemovitostí byla odňata jejich

původnímu vlastníkovi F. M. neoprávněně, neboť nebylo zjištěno, že by ohledně

jeho podílu bylo vydáno deklaratorní rozhodnutí podle § 1 odst. 4 dekretu

prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., přičemž bylo podle žalovaných pouze

prokázáno, že na jeho nemovitosti byla zavedena národní správa, která posléze

byla zrušena výměrem z 30. 1. 1954, jak je to zřejmé ze záznamů v pozemkové

knize. Odvolací soud v souvislosti s tím uvedl, že bylo nepochybně zjištěno, že

jmenovaný byl německé národnosti, byl členem NSDAP a SA a nesplňoval podmínky

pro vynětí z konfiskace podle citovaného dekretu. K výzvě odvolacího soudu, aby

žalovaní zdůvodnili rozdíl mezi údaji plynoucími z jejich vyjádření z 10. 6.

1996 ohledně konfiskace předmětného majetku a tvrzeními pozdějšími, žalovaní

žádný důkaz nepředložili. Neztotožnil se ani s dalším žalovanými tvrzeným

důvodem absolutní neplatnosti zmíněné smlouvy, že nemovitost byla prodávána

jako dům v soukromém vlastnictví, ačkoliv podle správních rozhodnutí šlo o dům

rodinný, který byl v osobním vlastnictví a k jeho převodu se vyžadoval souhlas

spoluvlastníka. Odvolací soud poukázal kromě dalšího na zprávu příslušného

odboru výstavby a územního plánování z 20. 7. 1983, z níž charakter domu

vyplývá. K návrhu žalovaných na připuštění dovolání „ke všem právním otázkám

řešeným v rámci tohoto řízení“ odvolací soud konstatoval, že v dovolacím řízení

by se měl dovolací soud vyjádřit ke dvěma zásadním námitkám žalovaných. Předně

k otázce „uznání důkazu shodným tvrzením účastníků ohledně konfiskace majetku

pana Ing. M. a následného popírání existence původně tvrzeného důkazu

odpůrcem, když tento důkaz skutečně soud neměl k dispozici“ a k otázce „zda je

soud dnes oprávněn přezkoumávat stanovisko stavebního úřadu o zařazení

nemovitosti v roce 1980, když neexistují kolaudační rozhodnutí, kterými by od

roku 1933 do roku 1980 byla řešena případná otázka stavebních úprav původní

nemovitosti v tom rozsahu, že by dům nabyl charakteru domu soukromého z pohledu

předpisů platných v roce 1980“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání oba žalovaní. Jeho

přípustnost opírají o § 239 odst. 1 občanského soudního řádu účinného před

novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňují dovolací

důvody podle § 241 odst. 3 písm. b) c) a d) OSŘ. Namítají, že závěry odvolacího

soudu, týkající se konfiskace poloviny nemovitostí patřících F. M., nemají

oporu v provedeném dokazování, ani v hmotném a procesním právu. Pokud právní

zástupce žalovaných ve svém podání z 10. 6. 1996 ve věci vedené u Městského

soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 207/95 uvedl, že ke konfiskaci došlo, pak

pochybil. Řízení v uvedené věci bylo zastaveno a tvrzení právního zástupce

žalovaných vyplývalo z nesprávného hodnocení dokladů, jejichž kopie mu nebyly

vráceny, když byly založeny ve spise sp. zn. 39 C 207/95. Předpokládal, že

budou odvolacímu soudu v uvedeném spise k dispozici. Výtka, že žalovaní

nepředložili při odvolacím jednání právě ony dokumenty, na něž se odvolávali ve

věci sp. zn 39 C 207/95, není oprávněná, neboť právního zástupce žalovaných

odvolací soud v předvolání na jednání konané 24. 10. 2000 na potřebu jejich

předložení neupozornil, přičemž možnost nahlédnout do nich byla reálná. Pokud

tedy odvolací soud žalovaným takovou možnost neposkytl, není oprávněn

spekulovat o nepřesvědčivosti jejich tvrzení. V souvislosti s tím odkazují na

kopii příslušného spisového rejstříku. Pokud jde o otázku konfiskace majetku

podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. ve vztahu k dané věci

odkazují na rozsudek Vrchního soudu v Praze z 30. 12. 1994, sp. zn. 4 Cdo

174/94, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 26. 11. 1946, č. R II 121/46

(Sbírka soudních rozhodnutí ročník 1946). Žalovaní se neměli možnost vyjádřit k

dokladu vystavenému neurčitou osobou, že Ing. M. měl být členem NSDAP a SA. Navíc, bez deklarace individuálním správním aktem, konfiskačním výměrem ve

smyslu § 1 odst. 4 citovaného dekretu, nemohlo dojít ke konfiskaci majetku. Na

věci nic neměnila ani vyhláška č. 303/1952 Ú. l. a postup podle ní. Tato

vyhláška byla vydána v době označené zákonem č. 480/1991 Sb. jako doba

nesvobody a nezakládala domněnku, že určitý majetek podléhal konfiskaci. Odvolací soud proto neměl pro přesvědčení, že stát nabyl polovinu předmětných

nemovitostí, oporu v provedených důkazech. Pochybil i pokud jde o posouzení

charakteru domu a účinnosti kupní smlouvy z 19. 8. 1980. S ohledem na to, že

šlo o rodinný dům, byl k prodeji jeho poloviny nutný souhlas spoluvlastnice E. M., a to podle § 140 ObčZ. Dále namítají, že odvolací soud nesprávně aplikoval

§ 135 odst. 2 OSŘ. Byl totiž povinen vycházet pouze z rozhodnutí příslušných

stavebních orgánů, nikoliv z jejich zpráv či z popisů objektu ve znaleckých

posudcích. V daném případě šlo o rodinný domek, který neměl více než 5 obytných

místností. Domněnky ve smyslu § 104 odst. 1 stavebního zákona lze podle

dispozice této právní normy uplatnit jen tam, kde se stavební dokumentace

nedochovala a nemohou jít proti dokladovanému stavu. Absolutní neplatnost kupní

smlouvy z 19. 8.

1980 je dána tím, že stát jako převodce vlastnictví

předmětných nemovitostí nikdy nenabyl, což je rozhodující. Dále namítají, že se

odvolací soud v napadeném rozsudku rovněž vůbec nezabýval otázkou, zda

skutečnost, že žalovaní jsou právními nástupci původních vlastníků nemovitostí,

tedy osob, které se zasloužily o jejich pořízení nezakládá důvod zvláštního

zřetele hodný ve smyslu § 142 odst. 2 ObčZ, odůvodňující zamítnutí žaloby. Podle dovolatelů neobstojí ani způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s

námitkou překážky rozhodnuté věci, uplatněné žalovanými v souvislosti s

předchozím řízením, vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 277/81,

týkajícím se předmětných nemovitostí, když po úmrtí E. M. vstoupili do jejích

práv, a do části práv žalobců A) a B) nastoupil žalobce C) jako singulární

sukcesor. Podotýkají, že stále jsou to žalovaní, kteří jsou nástupci těch,

kteří nemovitost pořídili a musí se bránit snahám žalobců připravit je o

vlastnické právo. Závěr odvolacího soudu, že oproti stavu v době rozhodování v

posléze uvedené věci došlo k velmi podstatné a výrazné změně v situaci mezi

účastníky řízení, nemá oporu ve skutkových zjištěních. Navrhují, aby dovolací

soud zrušil rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení, a aby odložil vykonatelnost napadaného

rozhodnutí.

Ve vyjádření k dovolání žalobci uvádějí, že námitky žalovaných

nesměřují k otázkám, které by bylo možno kvalifikovat jako otázky právně

zásadního významu. To se týká jak problematiky konfiskace majetku, tak otázky

zařazení domu jako obytného z pohledu v rozhodné době platných předpisů.

Dovolatelé cokoliv, co se jim hodí, hodnotí jako otázku zásadně právního

významu a tedy důvod k dovolání. Odvolací soud v tomto směru pochybil, pokud

připustil dovolání k otázkám, jak je sám, jako zásadně právně významné,

formuloval, ač se o takové otázky nejedná. Žalobci dále v podrobnostech

odmítají veškerou argumentaci uplatněnou žalovanými v dovolání.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,

platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000

Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou

tímto zákonem - dále jen „OSŘ“), a po zjištění, že dovolání je podáno osobami

k tomu oprávněnými, je přípustné podle § 239 odst. 1 OSŘ, že jsou uplatněny

dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c), d) OSŘ a že jsou splněny i

další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240 odst. 1, § 241

odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání

důvodným.

Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání; vzhledem k tomu, že

otázku, která činí z daného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadního

významu (§ 239 odst. 1 OSŘ) nevymezil ve výroku rozhodnutí, ale pouze v jeho

odůvodnění, lze v dovolání uplatnit dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3

písm. d) OSŘ, k jakékoliv právní otázce, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího

soudu spočívá (viz též rozhodnutí publikované pod č. C 430 Souboru rozhodnutí

Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu podle § 239 odst. 1 OSŘ

může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel

oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla

přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu, toliko z dovolacího

důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d/ OSŘ; v dovolání proto nelze

uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v

podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241 odst. 3 písm. c) OSŘ].

Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních

předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se

jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně

použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej

vyložil. Ve smyslu § 242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud vázán

uplatněnými dovolacími důvody, uvedenými v § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ,

včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím důvodem

se v řízení o dovolání, jehož přípustnost je dána § 239 OSŘ, projevuje tím,

že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty právní otázky, které

dovolatel v dovolání označil.

Dovolatelé v první řadě zpochybňují zjištění učiněné soudy v nalézacím

řízení, že byl vydán výměr deklarující, že sporná nemovitost, příp. její

ideální část, přešla na stát podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945

Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o F. n o. V případě, že se nedochoval

přímý důkaz o právní skutečnosti (rozhodnutí nebo právním úkonu), na jehož

základě došlo ke změně ve věcněprávních vztazích, může soud dospět ke

zjištění, že taková skutečnost nastala, i na základě nepřímých důkazů. Pokud

dovolatelé tvrdí, že skutkové zjištění o existenci výměru je nesprávné,

uplatňují dovolací důvod, upravený v § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ, který v

dovolacím řízení, jehož přípustnost je dána podle § 239 odst. 1 OSŘ, nelze

uplatnit.

Odvolací soud dospěl k uvedenému zjištění mimo jiné i na základě podání

právního zástupce dovolatelů z 10. 6. 1996, ve kterém byla existence

konfiskačního výměru uznána; toto uznání později dovolatelé zpochybnili s tím,

že bylo učiněno omylem.

Podle § 132 OSŘ důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz

jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě

přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli

účastníci. Odvolací soud byl proto povinen přihlédnout jak ke skutečnosti, že

dovolatelé existenci výměru uznali, tak i k jejich pozdějšímu vysvětlení, že k

uznání došlo omylem, a obě tyto skutečnosti posoudit s přihlédnutím k dalším

provedeným důkazům a též k tomu, nakolik byla existence rozporů ve vyjádřeních

dovolatelů věrohodně (i s přihlédnutím k dalším skutečnostem vyšlým najevo)

vysvětlena. Jde ovšem o úvahy v rámci hodnocení důkazů, směřujícího k určitému

skutkovému zjištění, nikoliv o právní posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm.

d) OSŘ. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pak vyplývá, že tento soud

dospěl závěru o existenci výměru nejen na základě vyjádření dovolatelů, ale i

na základě dalších, nepřímých důkazů. Proto nejde o posouzení právní otázky

(jak se mylně domníval odvolací soud), ale o správnost skutkového zjištění, jak

ostatně uvádějí i dovolatelé. Proto se ani touto otázkou nemohl dovolací soud

zabývat.

Důvodná je však námitka dovolatelů, že se nemohli vyjádřit k dokladu o členství

Ing. M. v NSDAP a v SA, na jehož základě odvolací soud učinil zjištění, že Ing.

M. byl členem uvedených organizací. Tento doklad předložili soudu žalobci v

podání ze dne 18. 1. 1999 a je na čl. 226. Po jeho předložení proběhlo u soudu

prvního stupně závěrečné jednání dne 22. 1. 1999; z protokolu o jednání

nevyplývá, že by byl důkaz uvedenou listinou proveden a soud prvního stupně se

v rozsudku z 22. 1. 1999, č. j. 39 C 322/90, o takovém důkazu nezmiňuje. Poté

tento doklad opětovně předložil právní zástupce žalobců odvolacímu soudu, byl

mu však vrácen s tím, že „tento důkaz se nachází ve spise“ (čl. 417). Z

protokolu o jednání před odvolacím soudem nevyplývá, že by odvolací soud důkaz

uvedenou listinou provedl a ani v části rozsudku odvolacího soudu, ve které

odvolací soud konstatuje, že doplnil dokazování, není o této listině

zmínka.

Důkaz listinou se provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda

senátu přečte nebo sdělí její obsah (§ 129 odst. 1 OSŘ). Řádné provedení důkazu

listinou je důležité i proto, že takové provedení dává účastníkům možnost

vyjádřit se k tomuto důkazu (viz § 123 OSŘ). V dané věci nebyl důkaz listinou,

ze které by vyplývalo členství Ing. M. v NSDAP a v SA řádně proveden, ačkoliv

odvolací soud právě na základě této listiny učinil skutkové zjištění, významné

pro posouzení věci; šlo totiž o důležitý nepřímý důkaz, že byly podmínky pro

konfiskaci majetku Ing. M. a že konfiskační výměr, byť se nedochoval, byl

vydán. Řízení tak trpí vadou, uvedenou v § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelé dále zpochybňují zjištění odvolacího soudu, že předmětný dům nebyl v

době, kdy stát převáděl ideální jednu polovinu domu na žalobce, domem rodinným,

tj. domem v osobním vlastnictví, ale že šlo o nájemní dům v soukromém

vlastnictví. Podle § 128 odst. 1 ObčZ ve znění platném v době uzavření

smlouvy, tedy ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., rodinný domek je obytný

dům, u něhož aspoň dvě třetiny podlahové plochy všech místností připadají na

byty. Rodinný domek může mít nejvýše pět obytných místností nepočítajíc v to

kuchyně. Větší počet obytných místností může mít, jestliže úhrn jejich

podlahové plochy nepřesahuje 120 metrů čtverečních; z obytných kuchyní se

do tohoto úhrnu započítávají pouze plochy, o které výměra kuchyně přesahuje

12 metrů čtverečních.

Rozhodnutí otázky, zda jde o rodinný domek, je věcí právního posouzení,

které přísluší soudu. Soud musí učinit skutkové zjištění, zda obytný dům

splňuje znaky uvedené v § 121 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. I při

tomto zjištění platí zásada volného hodnocení důkazů. Vzhledem k tomu, že

právní předpisy ani v minulosti neumožňovaly správním orgánům vydat rozhodnutí

o tom, zda určitý dům je domem rodinným, může tuto otázku řešit jen soud. Také

otázku, zda určitá místnost je místností obytnou, si soud může vyřešit sám,

pokud ovšem o této otázce již nerozhodl stavební úřad (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu SR z 30. 4.1971, sp. zn. 6 Cz 166/70, publikovaný ve sborníku

Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním

řízení č. IV. Praha 1986). Soud musí v zásadě vycházet z kolaudačního

rozhodnutí, kterým však není vázán. Jde-li, jak tomu bylo v tomto případě, o

místnosti, které jsou prokazatelně po desetiletí s vědomím a souhlasem

stavebního úřadu užívány jako obytné, může soud vycházet pro určení charakteru

domu z toho, že jde o obytné místnosti, i když kolaudační rozhodnutí, vydané ve

třicátých letech minulého století, takové určení neobsahuje.

Konečně neobstojí námitka, že je tu překážka věci rozhodnuté, když o věci bylo

již rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 11. 1983, č. j. 17 C

277/81. Okruh účastníků v tomto řízení byl jiný, žaloba byla zamítnuta pro

skutečnosti, které měly původ v osobě tehdejší žalované, zejména že v dřívější

době nemohla dům užívat a že její snahy vůči Podniku bytového hospodářství o

opravu domu se nesetkaly s úspěchem. Již v tomto rozsudku však bylo

konstatováno, že v případě dalších neshod mezi účastníky by mohl být vyvolán

další spor. Proto žaloba podaná po 7 letech, ve kterých se vztahy mezi

spoluvlastníky nadále vyvíjely, není žalobou v již rozhodnuté věci; ostatně

pokud dovolatelé v této souvislosti zpochybňují skutková zjištění odvolacího

soudu, je třeba poukázat na to, co bylo ohledně přípustnosti uplatnění dovolací

námitky, zpochybňující skutková zjištění, uvedeno shora.

Důvodná není ani námitka, že skutečnost, že žalovaní jsou právními nástupci

původních vlastníků nemovitostí, tedy osob, které se zasloužily o jejich

pořízení, měla vést k úvaze o přikázání nemovitosti do jejich vlastnictví.

Podle § 142 odst. 1 ObčZ soud při zrušení podílového spoluvlastnictví a při

jeho vypořádání přihlíží k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Jedině v

případě, že by obě tato hlediska svědčila stejnou měrou všem účastníkům, není

vyloučeno přihlédnout i k dalším, v zákoně neuvedeným hlediskům. V dané věci

odvolací soud dospěl k závěru, že účelněji nemovitost využijí žalobci; proto

přihlédnutí k dalším kritériím nepřicházelo do úvahy.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než

rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a

věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. února 2003

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.v. r.

předseda

senátu