22 Cdo 3382/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně A. U., J. – Z., zastoupené Mgr. Tomášem Vašíčkem, advokátem se
sídlem v Praze 6, Liborova 405/14, proti žalovanému J. U., P., zastoupenému
JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod
sp. zn. 9 C 81/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 21. června 2012, č. j. 20 Co 75/2012-308, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2012, č. j. 20 Co
75/2012-308, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. září
2011, č. j. 9 C 81/2006-263, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků
do výlučného vlastnictví žalovaného nemovitosti v katastrálním území V. P.
(výrok I.) a uložil mu povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu
částku 1.644.450,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval o vypořádání společného jmění účastníků, které
zaniklo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. května 2005, sp. zn. 38
C 240/2004. Žalobkyně učinila předmětem vypořádání rodinný dům č. p. 469
postavený na pozemku parc. č. 1117 v katastrálním území V. P. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že rodinný dům byl postaven za trvání manželství
účastníků a spadá do jejich zaniklého společného jmění, když účastníci
neprokázali, že by na jeho stavbu použili své výlučné prostředky. Protože
nemovitost přikázal do výlučného vlastnictví žalovanému, uložil mu zaplatit
žalobkyni na vypořádací podíl polovinu její hodnoty, kterou zjistil ze
znaleckého posudku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze
dne 21. června 2012, č. j. 20 Co 75/2012-308, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. potvrdil, ve výroku II. ho změnil tak, že žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 4.081.000,- Kč do 31.
prosince 2012. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že rodinný dům je součástí společného
jmění účastníků, neboť byl „pořízen za trvání manželství a žalovaný neprokázal,
že by na jeho pořízení vynaložil, byť i jen z části, vlastní finanční
prostředky“. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně
prokázala „vnos do společného jmění“ ve výši 2.350.000,- Kč, když její peněžní
prostředky v této výši byly použity na výstavbu předmětného domu. Protože dům,
jehož hodnota je podle zjištění odvolacího soudu 3.462.000,- Kč, byl přikázán
žalovanému, náleží žalobkyni polovina jeho hodnoty, tedy částka 1.731.000,- Kč,
a dále celá hodnota jejího vnosu 2.350.000,- Kč. Celkem tak žalovanému uložil
uhradit žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 4.081.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod postižení řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř) a
namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel především zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že rodinný dům je
součástí zaniklého společného jmění účastníků. Z provedeného dokazování
vyplývá, že na stavbu domu byly použity pouze jeho výlučné finanční prostředky
a dům nebyl ke dni rozvodu manželství účastníků dostavěn. Stavbu realizoval
žalovaný s úmyslem stát se jejím výlučným vlastníkem. Opačné závěry, ke kterým
došel odvolací soud, „nevyplývají z provedeného dokazování a soud hodnotil
provedené důkazy nesprávně a v rozporu se zásadou rovného postavení stran“. Dovolatel nesouhlasí ani s výpočtem „částky vyrovnání“. Navrhuje zrušení
rozhodnutí nalézacích soudů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalobkyně souhlasí se závěry napadeného rozhodnutí a navrhuje dovolání
odmítnout. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože k zániku společného jmění manželů a k jeho pravomocnému vypořádání
soudním rozhodnutím došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při
posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení
zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963
Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. června 2012 a
protože dovolací řízení bylo zahájeno před 1.
Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací
soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika
položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných
položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu
prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Jestliže tak odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání
společného jmění manželů jen ohledně některých vypořádávaných položek, může
dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny
rozsudku prvního stupně.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího
soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání
projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného
výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo3307/2006, Soubor č. C 5768). Dovolatel především brojí proti závěru odvolacího soudu o tom, že součástí
společného jmění účastníků je rodinný dům č. p. 469. Odvolací soud shodně se
soudem prvního stupně uzavřel, že dům byl postaven za trvání manželství
účastníků a žalovaný neprokázal, že by na jeho stavbu vynaložil své vlastní
finanční prostředky. V tomto rozsahu je proto rozhodnutí odvolacího soudu
rozhodnutím potvrzujícím a dovolání proti němu by mohlo být přípustné jen podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud
mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jen
v případě přípustného dovolání nešlo-li by ovšem o výklad procesního předpisu,
který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí. Tvrdí-li žalovaný, že stavba domu byla financována z jeho výlučných prostředků
a k jejímu dokončení došlo až po rozvodu manželství účastníků, jeho námitky
směřují do skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, jejichž správností
se však dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. písm. c)
o. s. ř. nemůže zabývat. Napadené rozhodnutí je měnícím co do posouzení vnosu žalobkyně v podobě jejích
výlučných finančních prostředků použitých na výstavbu rodinného domu a v
závislosti na tom i co do vyčíslení jejího vypořádacího podílu. Jestliže
žalovaný brojí i proti výpočtu částky vypořádacího podílu, je jeho dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle § 149 odst. 2 občanského zákoníku zanikne-li společné jmění manželů,
provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na
majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je
oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný
majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na
jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů
vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Podle § 149 odst. 3 obč. zák. při vypořádání se přihlédne především k potřebám
nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak
se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění.
Při určení míry přičinění je
třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti. Způsob výpočtu investice (vnosu) při vypořádání společného jmění manželů ze
zákonné úpravy nevyplývá. Soudní praxe nastavila mechanismy výpočtu, kterým se
postupuje při zohlednění investice (vnosu) při vypořádání společného jmění
manželů. Základní pravidlo vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu
1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 57/1970, a vyjadřuje, že to, co každý z
manželů vynaložil na společný majetek ze svého, mu má být uhrazeno ze
společného majetku; druhým manželem však jen ve výši odpovídající poměru
velikosti podílu, kterého se každému z nich dostává ze společného majetku. Toto rozhodnutí a způsob zohlednění vnosu považuje za použitelné i současná
judikatura, která na R 57/70 navázala a vysvětlila, že pohledávka toho z
manželů, který ze svého výlučného majetku něco vynaložil na majetek ve
společném jmění manželů, nesměřuje vůči druhému z manželů, ale vůči celé mase
společného jmění, jehož hodnota je nižší o výši vnosu. Proto při stanovení výše
vyrovnávacích podílů nelze hodnotu vnosu odečítat od částky, kterou by měl
účastník druhému zaplatit (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy,
2012, č. 22, str. 804 - 805). V tomto usnesení se dále uvádí: „Dovolacímu soudu je známo, že metodika
zohlednění vnosů při vypořádání společného jmění manželů působí v praxi obtíže,
považuje proto za vhodné prezentovat v souzené věci správný způsob vypořádání
vnosu“. Dovolací soud podle citovaného usnesení považuje za správný tento
postup:
Pro zohlednění vnosu je nutné určit výši celkového majetku (hodnot, věcí a
aktiv) tvořícího součást společného jmění manželů a výši vnosu, resp. vnosů. V
souzené věci byla celková suma aktiv 3.462.000,- Kč – cena rodinného domu na
pozemku žalovaného; vnos žalobkyně tvoří částka 2.350.000,- Kč. Od celkové hodnoty společného jmění manželů je nutné odečíst jednotlivé vnosy. V daném případě tak částka 3.462.000,- Kč musí být snížena o vnos žalobkyně
2.350.000,- Kč, a činí 1.112.000,- Kč. Tato hodnota je určující pro základní
vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků; při rovnosti podílů je to
polovina uvedené částky, tj. 556.000,- Kč (zbytek představuje „dluh“ společného
jmění vůči žalobkyni). K podílu žalobkyně je nutno přičíst výši jí provedeného vnosu 2.350.000,- Kč. Konečná výše podílu žalobkyně činí částku 2.906.000,- Kč (556.000,- Kč +
2.350.000,- Kč), podíl žalovaného činí 556.000,- Kč. Součet obou uvedených
částek musí dát ve svém souhrnu celkovou hodnotu aktiv společného jmění
manželů, tj. v daném případě 3.462.000,- Kč. Žalovaný při vypořádání získal věc v hodnotě 3.462.000,- Kč. Činí-li
vypořádací podíl žalovaného 556.000,- Kč a získává věc v hodnotě 3.462.000,-
Kč, musí v rámci vypořádání společného jmění žalobkyni zaplatit částku
2.906.000,- Kč.
Jestliže odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na její vypořádací
podíl částku 4.081.000,- Kč jako součet hodnoty vnosu žalobkyně a poloviny
hodnoty aktiv společného jmění, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, a je proto nesprávné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího
řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. ve spojitosti s § 226
odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. ledna 2015