ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci
žalobkyně MORAVIA SHOP INVEST, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Václavské
nám. 66, IČO: 251124986, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se
sídlem v Českých Budějovicích, Náměstí Přemysla Otakara II. 32, proti žalované
ACB Ponava, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, IČO: 27571068,
zastoupené Rainerem Frankem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 14, o
zaplacení 66.158.000,-Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm
87/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
24. února 2010, č. j. 1 Cmo 76/2009-87, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši
193 284,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované
Rainera Franka.
Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
31. července 2009, č. j. 11 Cm 87/2009-54, zamítl žalobu, aby žalovaná
zaplatila žalobkyni částku ve výši 66.158.000,-Kč s úroky z prodlení ve výši
repo sazby České národní banky určené k prvnímu dni každého kalendářního
pololetí, po něž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o 7 procentních bodů, od 3.
srpna 2005 do zaplacení (výrok I. rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). Tato částka měla představovat náklady vynaložené žalobkyní na
zhodnocení nemovitostí.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně nabyla od
společnosti ALSTOM Power s. r. o., ALSTOM Group (dále jen ,,ALSTOM“)
nemovitosti uvedené v kupní smlouvě ze dne 30. ledna 1998 (dále jen ,,předmětné
nemovitosti“) a její vlastnické právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí dne
20. března 1998. Předání nemovitostí žalobkyni bylo vázáno na otevření
neodvolatelného bankovního akreditivu, z něhož měla být uhrazena kupní cena ve
výši 113.158.000,- Kč. K jeho otevření však nedošlo z důvodu vyhlášení stavební
uzávěry na předmětné nemovitosti a kupní cena byla uhrazena pouze zčásti.
Společnost ALSTOM proto pro nezaplacení kupní ceny od smlouvy dne 5. října 1998
odstoupila. V řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 94/98
bylo pravomocně určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je ALSTOM.
Společnost ALSTOM poté prodala předmětné nemovitosti žalované kupní smlouvou ze
dne 8. června 2007.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Konstatoval, že
žalobkyně nebyla oprávněnou držitelkou nemovitostí, jak tvrdila, když své
přesvědčení o oprávněnosti držby opřela o kupní smlouvu k předmětným
nemovitostem a o zápis svého vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Žalobkyně totiž již od uzavření kupní smlouvy k předmětným nemovitostem věděla,
že je nabytí jejího vlastnického práva podmíněno zaplacením kupní ceny, kterou
však nezaplatila. Navíc jí muselo být zřejmé, že doručením odstoupení od
smlouvy ze strany společnosti ALSTOM bylo její vlastnické právo zpochybněno.
Pokud žalobkyně podala návrh na zápis vlastnického práva k předmětným
nemovitostem a byla do katastru nemovitostí zapsána jako vlastník, nic to
nemění na tom, že se zřetelem ke všem okolnostem si musela být vědoma toho, že
své povinnosti nesplnila a nemůže být pokládána za skutečného vlastníka. Podle
názoru soudu prvního stupně je pak bez významu, zda žalobkyně nemovitosti
fakticky užívala, protože držba není podmíněna faktickým ovládáním věci, ale
držitelem je i ten, komu podle jeho přesvědčení právo náleží a kdo je vykonává
pro sebe a chová se jako vlastník věci.
Soud prvního stupně uvedl, že právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů podle § 130 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“) vzniká
předáním věci, popř. práva, jejich vlastníkovi a lze je tedy uplatnit jen vůči
němu. Tímto subjektem však není žalovaná, ale společnost ALSTOM. Žalovaná tak
ve sporu není pasivně legitimována. Soud prvního stupně dodal, že nároky
žalobkyně nejsou důvodné ani z titulu náhrady škody, protože účastnice řízení
nebyly v žádných právních vztazích, čímž se žádná z nich nemohla dopustit
porušení smluvních povinností. Rovněž tak žalované na úkor žalobkyně nemohlo
vzniknout žádné bezdůvodné obohacení, protože v ceně, za níž nemovitosti od
společnosti ALSTOM koupila, již bylo bezpochyby případné bezdůvodné obohacení
zahrnuto. I v tomto případě by však nebyla pasivně legitimovaným subjektem
žalovaná, nýbrž společnost ALSTOM.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci (dále jen ,,odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 24. února 2010, č. j. 1 Cmo 76/2009-87, rozsudek soudu prvního
stupně výrokem I. potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho
právním závěrem o tom, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována, neboť
pasivně legitimován může být jen ten subjekt, který byl vlastníkem věci po
dobu, kdy ji žalobkyně jako oprávněná držitelka zhodnocovala. Soud prvního
stupně nesouhlasil s argumentací žalobkyně o tom, že právo oprávněného držitele
na náhradu nákladů ve smyslu § 130 odst. 3 obč. zák. je věcným právem, které
působí vůči všem vlastníkům předmětných nemovitostí. Podle jeho názoru se
žalobkyně v řízení nedomáhá věcného práva, ale peněžité částky, která v
podstatě spočívá v bezdůvodném obohacení vzniklém vynaložením nákladů žalobcem
na cizí věc, které vedly k jejímu zhodnocení. Jedná se tedy o nárok odvozený z
věcného práva, který je však možné uplatnit jen vůči tomu, komu se zhodnocení
věci dostalo, tedy společnosti ASTOM. Okolnost, že tato společnost nemovitosti
prodala žalované, považoval odvolací soud za bezvýznamnou.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Uvedla, že byla zapsána
jako vlastník předmětných nemovitostí do pravomocného rozhodnutí soudu v řízení
vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 94/98. Mohla se tak důvodně
domnívat, že věc je její vlastní. Má za to, že ze systematiky obč. zák.
vyplývá, že nárok zakotvený v § 130 odst. 3 obč. zák. je věcně právní povahy.
Proto tento nárok působí vůči každému dalšímu vlastníkovi věci, nikoliv jen
tomu, který jím byl v době zhodnocení věci. Podle jejího názoru lze ke stejnému
výsledku dojít i na základě historického výkladu. Zhodnocení předmětu držby či
udržení jeho hodnoty opravami a údržbou je podle jejího názoru spojeno s
vlastnictvím k věci. Hodnota těchto nákladů pak přechází na nového vlastníka,
který se s původním vlastníkem vypořádá v rámci kupní ceny. Proto podle jejího
názoru zde není žádný ekonomický důvod, proč by nemohl vedle původního
vlastníka za zhodnocení věci odpovídat pozdější vlastník.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že právní úprava nároků držitele
ve smyslu § 130 odst. 3 je speciální právní úpravou ve vztahu k obecné právní
úpravě bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. Má rovněž za
to, že při změně vlastnictví k věci, jejímž prostřednictvím se určitá osoba
bezdůvodně obohatila na úkor jiného, nepřechází povinnost vydat bezdůvodné
obohacení na nabyvatele. Protože žalovaná získala předmětné nemovitosti na
základě platné kupní smlouvy od vlastníka těchto nemovitostí, nevzniklo na její
straně žádné bezdůvodné obohacení. Nesouhlasila s argumentací žalobkyně, že na
základě systematického zařazení uvedených nároků v obč. zák. se jedná o práva
věcná. Naopak je toho názoru, že se jedná o obligační nároky související s
držbou, které jsou vázány k osobě vlastníka, nikoliv k nemovitostem samým.
Dodala, že pokud by došlo ke zhodnocení předmětných nemovitostí, promítlo by se
to do ceny, za kterou je žalovaná koupila od vlastníka (společnosti ALSTOM).
Podle § 237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovolání je
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a)
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval
přípustností dovolání.
V předmětné věci soudy posuzovaly mimo jiné otázku pasivní legitimace k vydání
účelně vynaložených nákladů na věc po dobu oprávněné držby ve smyslu § 130
odst. 3 obč. zák. v případě, že po vrácení věci vlastníkovi dojde k převodu
vlastnického práva k této věci na jinou osobu.
Protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí věci významné a uvedená otázka
nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena, je rozhodnutí odvolacího soudu
zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., čímž je
přípustnost dovolání založena.
Dovolání není důvodné.
Podle § 130 odst. 1, 3 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Oprávněný držitel má vůči
vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu
oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího
vrácení. Obvyklé náklady související s údržbou a provozem se však nenahrazují.
Oprávněný držitel má vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně
vynaložil na věc po dobu oprávněné držby. Rozsahem zhodnocení nejsou vynaložené
prostředky, ale to, oč se věc ke dni jejího vrácení zhodnotila. Výši nároku
oprávněného držitele nelze určit dříve, než je věc vrácena vlastníkovi, neboť
až v tomto okamžiku je zřejmé, jaká je výše držitelova nároku. Právo držitele
lze uplatnit až v okamžiku vrácení věci. Promlčení doba ohledně práva
oprávněného držitele na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu
oprávněné držby, počíná běžet den po vydání předmětu držby (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2000 sp. zn. 22 Cdo 1806/98). Vydáním
předmětu držby vzniká nárok nejen proti vydávajícímu vlastníkovi, ale podle
okolností případu i proti osobám, které byly vlastníky v době, kdy byly náklady
vynaloženy (nejde-li o případ univerzální sukcese).
Závěr nalézacích soudů ve směru, že povinnost k vydání účelně vynaložených
nákladů, které oprávněný držitel na věc vynaložil, nepřechází s převodem
vlastnického práva k věci na jejího nového vlastníka, je podle přesvědčení
dovolacího soudu správný, neboť se nejedná o nárok věcněprávního charakteru,
který by přecházel na právního nástupce.
Jako výchozí pravidlo platí, že v souvislosti se změnou vlastnického práva k
věci přecházejí na nabyvatele ta práva a závazky, které mají věcněprávní
povahu, nebo ty, u nichž to zákon výslovně stanoví (k tomu srovnej v poměrech
změny vlastnického práva k bytové jednotce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 242/2009, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura, 2012, č. 6, str. 406 – 415, pod pořadovým č. 73). Ke změně osoby
dlužníka pak může dále dojít také způsoby předvídanými občanským zákoníkem,
např. na základě písemné dohody o převzetí dluhu uzavřené mezi převodcem a
nabyvatelem za předpokladu, že s tím bude věřitel souhlasit.
Dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatelky, že nárok na náhradu nákladů
účelně vynaložených na věc po dobu oprávněné držby je nárokem věcněprávním,
který by přecházel na právního nástupce – vlastníka věci bez dalšího, a nikoliv
nárokem obligačním.
Podle § 451 odst. 1, 2 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním
bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů.
V § 451 až § 459 upravuje občanský zákoník institut bezdůvodného obohacení, v
němž se promítá zákonodárcova snaha zabránit tomu, aby se kdokoliv obohatil na
úkor druhého bez právem uznaného důvodu a aby, dojde-li již k tomu, bylo
vráceno to, co kdo bez právem uznaného důvodu získal. Povinnost vydat
bezdůvodné obohacení je majetkovou povinností obligační, a nikoliv věcněprávní
povahy. Proto např. došlo-li k bezdůvodnému obohacení zhodnocením cizí věci,
kterou její vlastník (obohacený) posléze převedl na jiného, nepřechází
povinnost vydat bezdůvodné obohacení spolu s vlastnickým právem na nabyvatele;
obohaceným je i nadále původní vlastník a jeho také tíží restituční, resp.
reparační povinnost (srovnej Karel Eliáš a kolektiv autorů : Občanský zákoník.
Velký akademický komentář. 1. svazek § 1 – 487, Linde Praha a. s., 2008, str.
1053 – 1054).
Na myšlence obnovení narušené majetkové rovnováhy je v občanském zákoníku
postaveno více zákonných ustanovení, aniž se v nich výslovně o bezdůvodném
obohacení hovoří. Jedním z těchto ustanovení je i § 130 odst. 3 obč. zák.,
jehož primárním smyslem je poskytnout ochranu oprávněnému držiteli ve vztahu k
nároku na náhradu nákladů, které na věc účelně vynaložil v době oprávněné
držby. Lze-li případy obohacení jedné osoby na úkor druhé řešit podle těchto
zvláštních ustanovení, potom je nutno je aplikovat, neboť mají přednost před
uplatnění ustanovení o bezdůvodném obohacení.
Z uvedeného vyplývá, že nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů primárně
směřuje k obnovení porušené majetkové rovnováhy, tj. k dosažení účelu, k němuž
směřuje institut bezdůvodného obohacení. Jeho použití je však v daném případě
vyloučeno právě ustanovením § 130 odst. 3 obč. zák., které je sice systematicky
zařazeno v občanském zákoníku v části věcných práv týkající se držby, jeho
charakter směřující k nápravě vzniklého stavu tím však není dotčen. Ze
samotného zařazení nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů tak nelze
dovozovat jeho věcněprávní charakter.
Účelně vynaloženými náklady se obohacuje ten subjekt, za jehož vlastnictví byla
věc tímto způsobem udržována a také jemu vzniká majetkový prospěch spočívající
ve zhodnocení věci, neboť dochází ke zhodnocení právě jeho věci. Podle
přesvědčení dovolacího soudu nárok na náhradu nákladů vynaložených na účelné
zhodnocení věci je nárokem relativní (závazkové) povahy, směřující vždy proti
tomu (nebo v prospěch toho), koho se jednání držitele dotklo. V daném směru je
třeba oddělit věcněprávní aspekt (vydání věci) od závazkových vztahů
vznikajících v jejím důsledku, byť jsou upraveny v části občanského zákoníku
nazvané „věcná práva“. Charakter nároku na náhradu nákladů za účelné zhodnocení
věci nevyjadřuje takovou vazbu na věc a práva a povinností s ní spojená, která
by přecházela na právního nástupce v případě změny vlastníka. Povinnost k
náhradě nákladů, jimiž oprávněný držitel zhodnotil v době oprávněné držby věc
vlastníka, tak se změnou vlastnického práva k věci na nového vlastníka bez
dalšího nepřechází. Uvedený názor dovolacího soudu koresponduje i závěru
vyslovenému v odborné literatuře, podle níž jedině nárok na vydání věci a těch
plodů, které jsou věcmi, je nárokem věcněprávním (k tomu srovnej : Ochrana
vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha: C. H.
Beck, 2005, str. 84).
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní
uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé je tedy správné, a proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2,
část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za
zastoupení advokátem v částce 160 770,- Kč (odměna z částky určené podle § 1
odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené
vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle § 3 odst. 1 bod 6, po
snížení ve smyslu § 18 odst. 1 vyhlášky o 50 %), přičemž žalované dále náleží
náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby -
vyjádření žalované k dovolání žalobkyně) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 161 070,- Kč. Žalované
dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty 20 % ve výši 32 214,- Kč (§ 137
odst. 3 o. s. ř.) a celkové náklady dovolacího řízení na straně žalované činí
193 284,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady
dovolacího řízení ve výši 193 284,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k
rukám zástupce žalované Rainera Franka (§ 149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s.
ř. ).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost rozsudkem uloženou, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. srpna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu