22 Cdo 3432/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobce prof. MUDr. K. M., Dr.Sc., zastoupeného advokátkou,
proti žalované
K. M., zastoupené advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 242/2000, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice, ze dne 15.
srpna 2006, č. j. 23 Co 290/2005-372, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky Pardubice, ze dne
15. srpna 2006, č. j. 23 Co 290/2005-372, se zrušuje a věc se vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3.
února 2005, č. j. 10 C 242/2000-311, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „z
majetku, který měli žalobce a žalovaná ke dni rozvodu manželství ve společném
jmění manželů, připadá do výlučného vlastnictví: a) žalobce: - hmotný
investiční majetek vedený v obchodním majetku žalobce v ceně 148 000,- Kč,
pohledávky vedené v obchodním majetku žalobce ve výši 183 830,- Kč, peníze a
ceniny vedené v obchodním majetku žalobce ve výši 28 494,- Kč, finanční
prostředky vedené na účtu u GE Capital bank, a. s., ve výši 79.751,60 Kč,
finanční prostředky vedené na sporožirovém účtu
u České spořitelny, a. s., ve výši 68.696,60 Kč, vklad na vkladní knížce u
České spořitelny, a. s., ve výši 11.531,90 Kč, b) žalované: - objekt bydlení
čp. 256 na pozemku označeném jako stavební parcela č. parc. 351, pozemek
označený jako stavební parcela č. parc. 351 a pozemek označený jako pozemková
parcela č. parc. 440/14, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 459 vedeném
Katastrálním úřadem pro P. kraj, Katastrální pracoviště P., pro katastrální
území a obec O. nad L., vše v hodnotě 2 268 760,- Kč“. Výrokem pod bodem II.
rozhodl, že „ze závazků, které měli žalobce a žalovaná ke dni rozvodu
manželství ve společném jmění manželů, přebírá žalobce závazky vedené v
obchodním majetku žalobce ve výši 116 969,- Kč“. Výrokem pod bodem III. uložil
žalované povinnost „zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 750 768,95
Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku“. Výroky pod body IV. až VII. rozhodl
o nákladech řízení.
Soud prvního stupně, vycházející ze skutkových zjištění posouzených
podle
§ 40a, § 143 odst. 1, 2, § 144, § 145 odst. 2 a § 149 občanského zákoníku
(„ObčZ“),
a z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 700/2004, přikázal do výlučného
vlastnictví žalobce hodnoty v celkové výši 520 304,10 Kč, od nichž odečetl
závazky žalobcem převzaté ve výši 116 969,- Kč, dále v jeho prospěch zohlednil
ocenění jeho obchodních podílů ve výši 56 888,- Kč a 25 000,- Kč a společné
prostředky použité za trvání manželství na pořízení auta zn. H. S. 2.0 v jeho
výlučném vlastnictví ve výši 281 999,- Kč. Takto žalobce získal ke dni rozvodu
manželství ze společného jmění manželů („SJM“) hodnoty ve výši 767 222,10 Kč.
Žalované přikázal nemovitosti v hodnotě 2 268 760,- Kč. Na vyrovnání podílů
proto žalobkyni zavázal uhradit žalobci částku 750 768,95 Kč. Obnos 3 533 210,-
Kč, jako výtěžek z prodeje domu v D., do vypořádání SJM nezahrnul, když
uzavřel, že celá tato částka byla za trvání manželství zcela spotřebována.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice jako soud odvolací k
odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. srpna 2006, č. j. 23 Co 290/2005-372,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, že do
výlučného vlastnictví žalovaného navíc přikázal „obchodní podíl ve firmě M. p.
s. r. o., se sídlem v H. K.“ a ve výroku pod bodem III., kterým žalovanou
zavázal „zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 1 876 533,90 Kč do
tří měsíců od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů.
Odvolací soud po zopakování dokazování učinil skutkové zjištění na
základě něhož dospěl k závěru, že celková aktiva SJM činila 5 404 481,10 Kč,
pasiva 116 969,- Kč a čistá hodnota SJM pak představovala 5 287 512,10 Kč.
Každému z manželů se mělo dostal 2 643 756,- Kč. Aby byl podíl každého z
manželů stejný, zavázal žalovanou zaplatit žalobci na vypořádání částku 1 876
533,90 Kč. Změnu těchto základních číselných dat oproti závěru soudu prvního
stupně odvodil od zjištění, že žalovaná kromě shora specifikovaných nemovitostí
v hodnotě 2 268 760,- Kč nabyla v souvislosti s prodejem domu v D. hotovost ve
výši 1 682 600,- Kč, o níž sice tvrdila, že ji předala v souvislosti s vracením
půjček svému otci, avšak zůstala v její dispozici. Do jejích aktiv dále zahrnul
hodnotu osobního auta zn. M. ve výši 568 930,- Kč, které zůstalo v její
dispozici, takže nabyla do výlučného vlastnictví jmění ve výši 4 520 290,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“).
Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, které vychází z
nesprávně zjištěného skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném
dokazování. Vytýká odvolacímu soudu, že do jejího „vypořádacího“ podílu zahrnul
osobní auto zn. M. v hodnotě
568 930,- Kč, tedy v ceně odpovídající původní kupní ceně z 15. 7. 1997. Ke dni
rozvodu manželství, to je k 9. 11. 1999, byl automobil již dva roky užíván a
jeho cena byla cca o 1/3 nižší. Proto i vypořádací podíl, k jehož zaplacení
byla žalovaná vůči žalobci zavázána, měl být nižší. Odvolací soud ostatně vůbec
nezdůvodnil, jak k hodnotě 568 930,- Kč dospěl. Navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) a odst.
3 OSŘ
a že jsou splněny další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména
§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal podle § 242
odst. 1 a 3 OSŘ. Poté dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není
správný a dovolání je důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny.
Podle § 213 odst. 1 OSŘ není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně.
Odvolací soud na základě zopakovaného dokazování (§ 213 odst. 2 OSŘ)
dospěl k částečně jinému zjištění skutkového stavu oproti soudu prvního stupně
a to ohledně finanční hotovosti ve výši 1 682 600,- Kč, kterou zahrnul do
podílu žalované, a ohledně hodnoty osobního auta zn. M., stanovenou ve výši 568
930,- Kč, kterou rovněž zahrnul do podílu žalované, když dospěl k závěru, že
vozidlo nebylo účastníky (zejména žalobcem) jejich synu D. darováno, ale bylo
na něj pouze účelově přepsáno v době, kdy žalobce odcházel od rodiny. Dovolací
soud z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nezjistil na základě jakých
skutečností a důkazů odvolací soud k ceně osobního auta zn. M. došel. Hodnota
auta nebyla zjišťována ani soudem prvního stupně vzhledem k jeho závěrům, že
auto netvoří majetek náležející do společného jmění manželů. V tomto směru lze
přisvědčit námitce žalované, že odvolací soud své rozhodnutí ohledně stanovení
výše hodnoty předmětného auta vůbec neodůvodnil a není tedy zřejmé, zda
vycházel z kupní ceny vozidla nebo z jeho tržní ceny, stanovené ke dni rozvodu
nebo jakým způsobem cenu zjistil. Z výše uvedeného je patrno, že odvolací soud
nepostupoval v souladu s § 157 odst. 2, § 132 a § 211 OSŘ, neboť neuvedl, o
které důkazy opřel svá skutková zjištění ohledně ceny auta, z jakých důkazů
vycházel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Rozsudek odvolacího
soudu postrádá odůvodnění ceny osobního auta vůbec.
Jestliže odůvodnění rozsudku postrádá skutková zjištění učiněná odkazem na
příslušné důkazy a pokud ze závěrů soudu ohledně sporných položek, není patrné
z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se řídil, jde o nepřezkoumatelný
rozsudek. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2433/99,
publikovaný pod č. C 45, sv. 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
nakladatelství C. H. Beck). Je-li rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné pro věcný
nebo logický rozpor mezi výrokem rozhodnutí a jeho odůvodněním, je podle
ustálené judikatury Nejvyššího soudu postiženo tzv. jinou vadou řízení (viz
usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 200/2002, publikované pod č. C 1444,
sv. 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck).
Z výše uvedeného se podává, že odvolací soud řízení zatížil vadou, která měla
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ OSŘ). Proto
dovolacímu soudu nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. března 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu