22 Cdo 3436/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně A. R., zastoupené Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem v
České Lípě, Jiráskova 614, proti žalovanému F. R., zastoupenému Ladislavem
Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, o vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C
189/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočky v Liberci ze dne 2. července 2013, č. j. 36 Co 207/2013-436, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2.
července 2013, č. j. 36 Co 207/2013-436, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu
v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. V předcházejícím řízení ve věci již rozhodoval dovolací soud rozsudkem ze dne
30. listopadu 2011, č. j. 22 Cdo 3766/2011-389, který zrušil rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen ,,odvolací soud“) ze dne
30. června 2011, č. j. 36 Co 496/2010-371, a to v části výroku III., kterou byl
změněn rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. října 2010, č. j. 9 C
189/2004-322, tak, že žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 217
692,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, a ve výrocích o náhradě
nákladů řízení (výroky IV. a V. rozsudku). Dovolací soud věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud následně usnesením ze
dne 30. dubna 2012, č. j. 36 Co 496/2010-398, ve spojení s opravným usnesením
odvolacího soudu ze dne 2. července 2012, č. j. 36 Co 496/2010-407, rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Předmětem řízení před soudem prvního stupně tak podle názoru soudu prvního
stupně zůstal návrh žalovaného na zaplacení částky ve výši 217 692,- Kč, která
představovala investici vynaloženou do domu, nacházejícím se na pozemku parc. č. 2035 v katastrálním území D., obci D. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky domu, nacházejícího se na pozemku parc. č. 2035 v katastrálním
území D., obci D. (dále jen ,,předmětná nemovitost“). Žalobkyni náleží ideální
? na předmětné nemovitosti a žalovanému ideální ?. Investice spočívající ve
zhotovení fasády na předmětné nemovitosti byla učiněna žalovaným v roce 2000. Mezi účastníky nedošlo k dohodě ohledně této investice, žalobkyně se na úhradě
investice nijak nepodílela. V době vynaložení investice byl žalovaný většinovým
spoluvlastníkem, proto je podle názoru soudu prvního stupně nerozhodné, zda
žalobkyně s investicí souhlasila či nikoliv. Soud prvního stupně vyšel ze závazného právního názoru vysloveného rozsudkem
dovolacího soudu ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 22 Cdo 3766/2011-389. Konstatoval, že investice vynaložená žalovaným se stala splatnou již za trvání
spoluvlastnického vztahu a nikoliv až po jeho zrušení. Nárok investujícího
spoluvlastníka se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době. Vzhledem ke
skutečnosti, že žalovaný svůj nárok na úhradu investice uplatnil až v roce
2004, je podle názoru soudu prvního stupně jeho nárok již promlčen. Vzhledem ke
skutečnosti, že žalobkyně vznesla námitku promlčení, nárok žalovaného zamítl. Odvolací soud k odvolání žalovaného usnesením ze dne 2. července 2013, č. j. 36
Co 207/2013-436, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud vyšel z toho, že investice do společné věci představuje podle
ustálené judikatury rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139
odst. 2 občanského zákoníku. Pokud o investici rozhodne většinový
spoluvlastník, musí tento svůj úmysl předestřít menšinovému spoluvlastníku tak,
aby se k němu mohl vyjádřit. Jestliže by tento předpoklad nebyl splněn, měl by
většinový spoluvlastník právo na vydání bezdůvodného obohacení.
Pokud však
nejde o nutnou opravu věci, nastává splatnost investice až při zániku
podílového spoluvlastnictví. V této souvislosti odkázal odvolací soud na
rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 599/99 a 22 Cdo 1870/2007 a R 37/82. Pokud žalovaný uplatnil nárok na náhradu vynaložené investice formou započtení
proti vypořádacímu podílu žalobkyně, není podle názoru odvolacího soudu tento
nárok promlčen. Odvolací soud poukázal dále na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle
které nárok investujícího spoluvlastníka proti druhému, který neposkytl náhradu
odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu za užívání společné věci nad rámec
spoluvlastnického podílu, není bezdůvodným obohacením, nýbrž se jedná o náhradu
vyplývající z § 137 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud proto uložil
soudu prvního stupně, aby v novém řízení vyzval žalovaného k upřesnění výše
jeho nároku na náhradu z titulu užívání nemovitosti nad rámec spoluvlastnického
podílu žalobkyní. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se neřídil judikaturou Ústavního
soudu a že respektoval právní názor dovolacího soudu vyslovený v jeho rušícím
rozhodnutí ve věci. Podle názoru odvolacího soudu není soud prvního stupně
vázán názorem dovolacího soudu, nýbrž odvolacího soudu a Ústavního soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř. Důvodem přípustnosti je podle jejího názoru
skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Uplatnila přitom dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že neupřesnil, z jakých skutkových
zjištění vycházel. Pokud se snad chtěl odchýlit od zjištění soudu prvního
stupně, že žalovaný jako většinový spoluvlastník s vědomím dovolatelky
vynaložil předmětnou investici, měl tuto skutečnost náležitě odůvodnit,
případně doplnit dokazování. Dovolatelka má za to, že v řešené věci došlo k
investici na základě rozhodnutí většinového spoluvlastníka, který svůj záměr
předestřel menšinovému spoluvlastníku. Je přitom zcela nerozhodné, zda se jedná
o investici spočívající v nutné opravě či nikoliv. Většinovým spoluvlastníkem
vynaložená investice zakládá právo většinového spoluvlastníka požadovat náhradu
po menšinovém spoluvlastníku, a to na základě § 137 odst. 1 občanského
zákoníku. Nemůže se tak jednat v žádném případě o bezdůvodné obohacení. Tato
investice je splatná poté, co byla vynaložena, tedy ještě za trvání podílového
spoluvlastnictví. Dovolatelka poukázala na to, že soud je rušícím rozhodnutím
dovolacího soudu vázán, což vyplývá z příslušných ustanovení občanského
soudního řádu. Vytkla odvolacímu soudu také to, že nepřípustně znovu otevřel
otázku nároku žalovaného na náhradu za užívání společné věci nad rámec
spoluvlastnického podílu dovolatelkou, když o tomto již bylo v předchozím
řízení pravomocně rozhodnuto (zrušující rozhodnutí dovolacího soudu se týkalo
pouze části výroku III. rozsudku odvolacího soudu 30. června 2011, č. j. 36 Co
496/2010-371, kterou bylo rozhodnuto o nároku na náhradu investice vynaložené
žalovaným ve výši 217 692,- Kč). V tomto ohledu trpí napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zmatečností. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. července 2013,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka vymezuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve skutečnosti,
že odvolací soud se při řešení pro věc rozhodné právní otázky naléhavého
právního zájmu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když
navíc nerespektoval závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem v jeho
rušícím rozhodnutí, vydaném v této věci mezi účastníky, a vytýká odvolacímu
nesprávné právní posouzení věci. Dovolání je důvodné. Pro přehlednost a vzhledem k procesnímu postupu odvolacího soudu
považuje dovolací soud především za vhodné shrnout některé procesní aspekty
souzené věci. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. října 2010, č. j. 9 C 189/2004-322,
zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k „rodinnému domu postavenému v
části obce S. S. na pozemku p. č. 2035 včetně přístřešku podél zadní stěny domu
k hlavnímu vchodu a zastřešení venkovního grilu, venkovních úprav u domu a
studni, k pozemku p. č. 2035 a pozemku p. č. 2036/1 včetně trvalých porostů a
stavby garáže na pozemku p. č. 2036/1 a stavby prodejního stánku včetně
provozního zázemí na pozemku p. č. 2035, zapsaným u Katastrálního úřadu pro
Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa na LV č. 543 pro obec D. a
katastrální území D.“ (výrok I. rozsudku) a uvedené nemovitosti přikázal do
výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II. rozsudku). Žalovanému uložil, aby
zaplatil žalobkyni 1 083 845,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku
(výrok III. rozsudku) a současně zamítl návrh žalovaného, aby žalobkyni byla
uložena povinnost zaplatit žalovanému 556 225,- Kč (výrok IV. rozsudku). Výroky
pod body V. a VI. rozsudku pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že v řízení se jednalo o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu, když žalovaný uplatnil –
proti nároku žalobkyně – požadavek na zaplacení tzv. investic do společné věci. Soud prvního stupně odůvodnil způsob zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k nemovitostem, které účastníci učinili předmětem řízení a kde
žalobkyně byla podílovou spoluvlastnicí v rozsahu ? a žalovaný v rozsahu ?,
přičemž v zásadě mezi účastníky byl spor toliko ohledně výše přiměřené náhrady
a zabýval se spornou otázkou investic.
Požadavek žalovaného na přiznání jím vynaložených investic do nemovitostí a
vydání bezdůvodného obohacení za užívání společné věci žalobkyní nad rámec
jejího spoluvlastnického podílu v celkové uplatněné výši 556 225,- Kč soud
prvního stupně zamítl, neboť podle jeho názoru nebylo v řízení prokázáno, že by
žalovaný do předmětných nemovitostí investoval nad rámec svého
spoluvlastnického podílu. Ve vztahu k nákladům vynaloženým na zateplení fasády
domu vzal soud prvního stupně za prokázáno, že tyto stavební práce hrazené
žalovaným proběhly v roce 2000. Přiznání této jediné prokázané investice však
není na místě, neboť žalobkyně důvodně uplatnila námitku promlčení nároku. Ve
vztahu k žalovaným uplatněné investici se totiž jedná o institut bezdůvodného
obohacení, které se promlčuje ve lhůtách stanovených § 107 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaný právo na vydání bezdůvodného obohacení uplatnil
poprvé až při jednání dne 23. srpna 2004, nároky na vydání bezdůvodného
obohacení, které vznikly před 23. srpnem 2002, jsou promlčeny. Návrh žalovaného
proto zamítl. Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. června 2011, č. j. 36
Co 496/2010-371, konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně zůstává ve
výroku I. a II. nedotčen (výrok I. rozsudku) a ve výroku III. rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku). Ve výroku IV. jej změnil tak, že
žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 217 692,- Kč do jednoho měsíce
od právní moci rozsudku, přičemž jinak tento výrok rozsudku soudu prvního
stupně potvrdil (výrok III. rozsudku). Výroky IV. a V. pak odvolací soud
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a
úplná, v plném rozsahu na ně odkázal a ve svém rozhodnutí z nich vyšel. Investice do společného majetku uplatněné jedním z bývalých manželů po zániku
bezpodílového spoluvlastnictví manželů posoudil tak, že nejde o srovnání
vynaložených nákladů na nemovitosti podle spoluvlastnických podílů, ale o to,
zda tyto náklady zhodnotily nemovitost způsobem, který se promítne do
zjišťování ceny pro účely vypořádání. Z obsahu spisu vzal za prokázáno, že
žalovaný vypořádání investic poprvé uplatnil při jednání dne 23. srpna 2004 s
tím, že následně svůj nárok vyčíslil v částce 556 225,- Kč, a to podáním ze dne
14. října 2004. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že prokázána v
řízení byla toliko investice na zhotovení nové fasády domu v roce 2000; oproti
soudu prvního stupně však nepovažoval nárok žalovaného v této části za
promlčený. Zdůraznil, že pro otázku promlčení nároku je podstatný závěr, kdy se
nárok vypořádává, tedy zda dnem následujícím po vynaložení nákladu nebo až při
zániku podílového spoluvlastnictví rozhodnutím soudu v rámci tzv. širšího
vypořádání. O tom, jaké náklady se na společnou věc mají vynaložit, rozhodují
oba spoluvlastníci podle velikosti podílu. Žalovaný je většinovým
spoluvlastníkem domu, do kterého bylo investováno. Podle závěrů odvolacího
soudu „lze dovodit, že záměr zhotovit fasádu žalobkyni předestřel, neboť se
nesouhlasně vyjádřila“.
Nejde tedy ze strany žalovaného o jednání v rozporu s §
139 odst. 2 občanského zákoníku a povinnost vydat bezdůvodné obohacení
vynaložením investice. Navíc nešlo o investici nezbytnou. Jinak povinnost vydat
bezdůvodné obohacení vzniká až při zániku podílového spoluvlastnictví. Provedení nové fasády znamená zhodnocení nemovitosti, a protože nárok
žalovaného je obsahově takovou investicí, nemohla dosud začít běžet promlčecí
doba. Protože tento nárok žalovaného není promlčen a je důvodný, uložil
odvolací soud žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 217 692,- Kč. K dovolání žalobkyně, které směřovalo proti měnícímu výroku ohledně její
povinnosti zaplatit žalovanému částku 217 692,- Kč, dovolací soud rozsudkem ze
dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, Rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. června 2011, č. j. 36 Co
496/2010-371, se v části výroku III., kterou byl změněn rozsudku Okresního
soudu v České Lípě ze dne 13. října 2010, č. j. 9 C 189/2004-322, tak, že
žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 217 692,- Kč do jednoho
měsíce od právní moci rozsudku, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výroky
IV. a V. rozsudku) ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení. Rozsah rušícího rozhodnutí odrážel skutečnost, že žalobkyně napadla ve
vztahu k rozhodnutí ve věci samé výhradně rozsudek odvolacího soudu v jeho
měnící části, tj. v části, jíž odvolací soud uložil žalobkyni povinnost
zaplatit žalovanému částku 217 692,- Kč. Z uvedeného vyplývá, že přezkumný rozsah činnosti dovolacího soudu se omezil
toliko na výrok týkající se částky 217 692,- Kč a ve zbylém rozsahu nabyl
rozsudek odvolacího soudu ve věci samé právní moci. Odvolací soud v odůvodnění svého měnícího rozhodnutí výslovně uvedl, že tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví v podobě požadavku na zaplacení
částky 556 225,- Kč žalovaný uplatnil při jednání dne 23. srpna 2004 s
následným vyčíslením v podání ze dne 14. října 2004. S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasil. Ve svém rušícím rozhodnutí uvedl, že ve vztahu k investicím u jednání konaného
u soudu prvního stupně dne 23. srpna 2004 žalovaný uvedl toliko to, že „do
nemovitosti investoval značné částky, které je schopen doložit“ a že k
investicím „nemá v současné době doklady, ty předloží ve lhůtě stanovené
soudem“. V podání ze dne 14. října 2004 žalovaný – prostřednictvím svého
zástupce - konkretizoval jednotlivé investiční nároky tvořící celkovou částku
556 225,- Kč specifikovanými pod body a) – d) uvedeného podání, výslovně a
opakovaně však uvedl, že tyto nároky vůči žalobkyni uplatňuje tou formou, že
„vznáší započtení oproti vyplacení podílu A. R. ve výši 556 225,- Kč“ s tím, že
po „tomto vzneseném započtení nebude nadále žalobkyní akceptována nabídka
žalovaného na vyplacení podílů ve výši 500 000,- Kč“. Z uvedeného nebylo možno učinit závěr, že touto formou žalovaný uplatnil tzv. vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu (v podobě požadavku na
zaplacení uvedené částky), neboť se výslovně a jednoznačně domáhal započtení
investic proti nároku na přiměřenou náhradu.
Usuzoval-li odvolací soud opačně,
nebyl jeho postup správný a dovolací soud v plném rozsahu odkazuje na obsah
svého předchozího rozhodnutí vydaného v této věci. Bez ohledu na výše uvedené však dovolací soud současně zdůraznil, že odvolací
soud přehlédl zejména to, že v podání žalovaného ze dne 14. října 2004 nebyla v
rámci provedených investic žádným způsobem zmíněna investice do opravy a
zhotovení nové fasády domu v roce 2000 v částce 217 692,- Kč, jejíž zaplacení
odvolací soud žalobkyni uložil. Z pohledu uvažovaného odvolacím soudem a závěrů
jím vyjádřených v podání, na které odkazoval, nebyl uplatněn návrh na
vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu. Uvedené závěry se v procesní rovině promítají pro další řízení potud, že v
dalším řízení před odvolacím soudem tak zůstala předmětem řízení toliko částka
217 692,- Kč představující investici do opravy a zhotovení „nové fasády domu v
roce 2000“. Veškeré další nároky týkající se žalovaným uplatněného vypořádání
podílového spoluvlastnictví v širším smyslu již nejsou a nemohou být předmětem
dalšího řízení, neboť ohledně nich soud prvního stupně žalobu zamítl, odvolací
soud – mimo částku 217 692,- Kč – zamítavé rozhodnutí v původním rozsudku
potvrdil, proti této potvrzující zamítavé části nebylo žalovaným podáno
dovolání a k dovolání žalobkyně dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
v jeho měnící přísudečné části týkající se částky 217 692,- Kč představující
investici do opravy a zhotovení nové fasády domu. V potvrzující zamítavé části,
která zahrnovala i nárok žalovaného na širší vypořádání podílového
spoluvlastnictví, tak rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci a pokud
nebylo zrušeno v dovolacím řízení, nemohou být v něm obsažené nároky předmětem
dalšího řízení u soudu prvního stupně, a to bez ohledu na obsah následného
rušícího rozhodnutí odvolacího soudu. Zjevně nesprávný tak je závěr prezentovaný odvolacím soudem v napadeném
rozhodnutí, že rušícím rozhodnutím Nejvyššího soudu „je přezkum oběma stranám
otevřen pro všechny otázky vypořádání“. Shodně nesprávný je i závěr, že výrok
III. původního rozsudku odvolacího soudu představoval v částce 217 692,- Kč
„celkové vypořádání nároků obou stran“, neboť v tomto výroku rozhodoval
odvolací soud výhradně o žalovaným uplatněném nároku na širší vypořádání
podílového spoluvlastnictví a nikoli o jakémkoliv nároku žalobkyně. Ta se totiž
domáhala toliko vypořádání spoluvlastnictví v užším smyslu na rozdíl od
žalovaného, který uplatnil vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším
smyslu, o němž bylo v odvolacím řízení výrokem III. rozsudku odvolacího soudu
rozhodnuto a tento výrok byl zrušen jenom co měnící přisouzené částky 217 692,-
Kč. Ve vazbě na obsah předchozího rozhodnutí odvolacího soudu (zčásti potvrzujícího
a zčásti měnícího), rušící rozsudek dovolacího soudu a následné rušící
rozhodnutí odvolacího soudu vůči rozsudku soudu prvního stupně se soud prvního
stupně zcela správně zabýval toliko tou částí žalovaným uplatněného nároku na
zaplacení částky 217 692,- Kč, která se týkala investice do opravy a zhotovení
nové fasády domu.
Vytýká-li v napadeném rozhodnutí odvolací soud soudu prvního stupně, že se
nezabýval nárokem, jenž se měl týkat užívání nemovitostí žalobkyní nad rámec
jejího spoluvlastnického podílu, jsou jeho výhrady vůči postupu soudu prvního
stupně zcela bezdůvodné potud, že v částce 217 692,- Kč, která jediná byla
předmětem rozhodování soudu prvního stupně, není obsažen jakýkoliv žalovaným
uplatněný nárok na požadavek zaplacení za užívání společné věci nad rámec
spoluvlastnického podílu, ale toliko nárok týkající se opravy fasády, což
odvolací soud ve svém původním potvrzujícím, resp. měnícím rozhodnutí také
zcela jednoznačně vyjádřil a formuloval. Soud prvního stupně se z tohoto
pohledu ve vazbě na částku 217 692,- Kč zcela správně zabýval jejím posouzením
výhradně z hlediska její vazby na investice týkající se fasády domu. Postup
soudu prvního stupně z tohoto hlediska shledává dovolací soud zcela správným. Pro úplnost a nad rámec této části odůvodnění dodává dovolací soud, že pokud
snad odvolací soud obsahem svého rozhodnutí naznačuje, že předmětem řízení by
měl být nějaký další nárok uplatněný žalovaným v rámci tzv. širšího vypořádání
podílového spoluvlastnictví, který přesahuje rámec částky 217 692,- Kč, byl
procesně řádně žalovaným v průběhu řízení uplatněn a soud prvního stupně o něm
nerozhodl (ačkoliv ani takový závěr z odůvodnění rušícího rozhodnutí odvolacího
soudu nevyplývá), mohlo by se – aniž by dovolací soud na takovou okolnost
jakkoliv usuzoval v poměrech souzené věci – jednat toliko o případ, kdy by
rozhodnutím soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení. K
řešení takový procesních situací slouží institut vydání doplňujícího rozhodnutí
za podmínek obsažených v § 166 o. s. ř. Ani eventuální pochybení soudu
spočívající v tom, že by nebylo rozhodnuto o některé části řízení, nelze řešit
výhradou uplatněnou v rámci rušícího rozhodnutí ve věci samé, ale právě
poukazem na absenci výroku, jímž by byl vyčerpán celý předmět řízení. Dovolací soud tak uzavírá, že v procesním postupu soudu prvního stupně
neshledal z výše uvedených důvodů z hlediska výtek uplatněných v rušícím
rozhodnutí odvolacího soudu žádné pochybení, které by mělo vést ke zrušení
rozsudku soudu prvního stupně. V předchozím rušícím rozhodnutí (uveřejněném pod č. 91/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) dovolací soud v rovině hmotněprávního posouzení věci –
ve vazbě na částku 217 692,- Kč - vyslovil pro další řízení vůči odvolacímu
soudu závazný právní názor potud, že „souhlasí-li ostatní spoluvlastníci s
nákladem vynaloženým jedním nebo více spoluvlastníky na společnou věc (a je
nerozhodné, zda jde o náklady na nutnou úpravu nebo údržbu či o náklady na
jinou než nutnou opravu a údržbu), jde o dohodu o hospodaření se společnou věcí
a investující spoluvlastník má proti ostatním spoluvlastníkům právo na úhradu
vynaložených prostředků; totéž platí v případě rozhodnutí většinového
spoluvlastníka učiněného postupem podle § 139 odst. 2 obč. zák. Není-li mezi
spoluvlastníky dohodnuto, jakým způsobem se budou na těchto investicích
podílet, je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů.
Jde-li o investice jakéhokoliv druhu, vynaložené některým ze spoluvlastníků na
společnou věc se souhlasem spoluvlastníků ostatních (či vynaložené na základě
principu majority), jsou jejich části připadající na spoluvlastnické podíly
neinvestujících spoluvlastníků splatné (nebyla-li mezi nimi uzavřena dohoda
jiná) již za trvání spoluvlastnictví a nikoliv až po jeho zrušení a vypořádání. Investice vynaložené jedním ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními a nemající
základ v tzv. majorizaci zakládají investujícímu spoluvlastníku právo na vydání
bezdůvodného obohacení, které ostatním spoluvlastníkům vzniklo. Povinnost vydat
bezdůvodné obohacení v souvislosti s vynaložením nákladů na nutnou opravu nebo
údržbu vzniká za trvání spoluvlastnického vztahu vynaložením těchto nákladů. Nejde-li o náklady na nutnou opravu nebo údržbu, vzniká tato povinnost až při
zániku podílového spoluvlastnictví.“
Soud prvního stupně v dalším řízení důsledně z uvedeného rozhodnutí dovolacího
soudu ve svém rozhodnutí vycházel. Uzavřel, že ve vztahu k otázce investice do fasády domu je nesporné, že tato
proběhla v roce 2000. Vyšel z toho, že uvedená investice byla provedena. Ať už
by byla provedena se souhlasem žalobkyně (jak uváděla samotná žalobkyně) nebo
bez souhlasu žalobkyně, kterou o zamýšlené investici žalovaný jako většinový
spoluvlastník informoval (jak uváděl žalovaný), na právní posouzení by to
nemělo vliv. V obou těchto případech by totiž část této investice připadající
na spoluvlastnický podíl žalobkyně byla splatná již za trvání spoluvlastnictví
a nikoliv až po jeho zrušení. Nárok investujícího spoluvlastníka by se v
takových případech promlčoval v obecné tříleté promlčecí době ve smyslu § 101
občanského zákoníku, přičemž v této lhůtě žalovaný svůj nárok neuplatnil, neboť
„žalovaný se poprvé zmínil o svém požadavku na úhradu investic až při jednání
soudu dne 23. srpna 2004. Nárok žalovaného tak je v celém rozsahu promlčen,
nehledě na to, že žalovaný by stejně nemohl po žalobkyni požadovat celý nárok,
ale toliko ? odpovídající velikosti jejího spoluvlastnického podílu. Dovolací soud je nucen konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu je opětovně
vnitřně rozporné a nelogické a nadto obsahuje skutečnosti, které zjevně nemají
oporu ve spise. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že soud
prvního stupně nárok žalovaného zamítl z důvodu jeho promlčení jako nárok
vyplývající z bezdůvodného obohacení žalobkyně, „u kterého běží dvouletá
promlčecí lhůta“. To však zjevně neodpovídá odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který
naopak nekvalifikoval nárok žalovaného jako nárok mající oporu v ustanoveních o
bezdůvodném obohacení s dvouletou promlčecí lhůtou, ale výslovně odkázal na
obecnou tříletou promlčecí lhůtu a ustanovení § 101 občanského zákoníku. Odvolací soud zavázal soud prvního stupně v rušícím rozhodnutí názorem, že
„nárok na náhradu vynaložených investic formou započtení proti nevypořádanému
podílu žalobkyně není promlčen“.
Dovolacímu soudu však není zřejmé, na základě
jakých úvah a jaké argumentace k tomuto závěru dospěl, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu ve vztahu ke konkrétním závěrům soudu prvního stupně o tom, že
nárok žalovaného je promlčen, žádnou argumentaci neobsahuje. Odvolací soud
toliko cituje část judikatury dovolacího soudu (kterou ostatně uváděl již ve
svém předchozím rozsudku), aniž by ovšem jakkoliv reflektoval obsah předchozího
rozhodnutí dovolacího soudu vydaného v této věci pod sp. zn. 22 Cdo 3766/2011,
který naopak respektoval soud prvního stupně. Odvolací soud také ostatně žádným
způsobem nevysvětlil, jakým způsobem by se jím citovaná judikatura měla
konkrétně promítnout do poměrů souzené věci. U konstatování, že nárok žalovaného „na náhradu vynaložených investice“ není
promlčen, odkazuje odvolací soud na judikaturu Ústavního soudu, která se však
netýká otázek investic do společné věci, ale nároků spoluvlastníků v situaci,
kdy jeden z nich užívá věc nad rámec jeho spoluvlastnického podílu a dovolacímu
soudu není vůbec zřejmé, z jakého důvodu na tuto judikaturu odvolací soud
odkazuje a jak by se měla promítnout do posouzení otázky promlčení. Ač odvolací
soud ukládá soudu prvního stupně, aby vyzval žalovaného k „alespoň rámcovému
vyčíslení“ nároku z titulu užívání nemovitostí žalobkyní nad rámec jejího
spoluvlastnického podílu, činí tak zjevně v situaci, kdy – jak vyplývá z výše
provedeného výkladu dovolacího soudu – tento nárok předmětem řízení ve vztahu k
částce 217 692,- Kč vůbec není. Jestliže odvolací soud uzavírá, že nárok
žalovaného není promlčen, protože jde o nárok podle „§ 137 odst. 1 o. s. ř.“ (správně občanského zákoníku) a nikoliv o nárok z titulu bezdůvodného
obohacení, který žalovaný uplatnil v zákonné promlčecí době, míjí se tato úvaha
s předmětem řízení vážícím se k částce 217 692,- Kč, neboť nejde o nárok na
náhradu za užívání věci spoluvlastníkem nad rámec jeho spoluvlastnického
podílu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak dovolatelka uplatnila
právem. Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1, 2 věta první a druhá o. s. ř. zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení je odvolací soud vázán
vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věta první
o. s. ř. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2013
Mgr. Michal K r á l
í k, Ph.D. předseda
senátu