22 Cdo 3446/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce A. N., O. – P., zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se
sídlem v Mohelnici, Nádražní 9, proti žalované D. Ř., O. - P., zastoupené
JUDr. Annou Antlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě,
Sadová 2650/20, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 58/2011, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. července 2011, č. j. 8 Co 428/2012-58,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 1.800,- Kč k rukám jeho právního
zástupce JUDr. Miloše Slabého.
Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne
7. prosince 2011, č. j. 17 C 58/2011-24, vypořádal zaniklé společné jmění
účastníků tak, že pod bodem I. výroku přikázal do výlučného vlastnictví žalobce
notebook v hodnotě 6.000,- Kč a do výlučného vlastnictví žalované blíže
specifikované movité věci včetně osobního automobilu Audi Avant A4 TDi 1,9 v
celkové hodnotě 387.700,- Kč. Pod bodem II. výroku přikázal žalobci k úhradě
dluhy vzniklé za trvání manželství, a to vůči České spořitelně, a.s., ze
smlouvy o úvěru č. 3347414863 ze dne 14. srpna 2007 ve výši 170.000,- Kč a vůči
otci žalobce ze smlouvy o půjčce z roku 2005 ve výši 50.000,- Kč. Pod bodem
III. výroku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání jeho
podílu do tří dnů od právní moci rozsudku částku 481.481,- Kč, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
4. července 2011, č. j. 8 Co 428/2012-58, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a v němž uplatňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce navrhuje odmítnutí dovolání. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání i vyjádření k němu je
účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože k zániku společného jmění manželů a k pravomocnému rozhodnutí o jeho
vypořádání došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a
rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., a Čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by v dané věci
přicházela do úvahy pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však
takovým rozhodnutím není. V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodl
o žalobě na vypořádání zaniklého společného jmění manželů rozsudkem pro uznání
podle § 153a odst. 3 o. s. ř. poté, co se žalovaná po výzvě ve smyslu § 114b o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila k žalobě. Obdobnou věcí se dovolací soud zabýval již v rozsudku ze dne 26. března 2009,
sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7138 a ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, 2010, pod pořadovým č. 25 a publikovaném v Soudních rozhledech č. 7/2009, mimo jiné uvedl, že: 1.
Rozsudek pro uznání lze vydat i v řízení o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. 2. Usnesení (výzvu k
vyjádření) podle § 114b odst. 1 o. s. ř. soud může vydat za předpokladu, že
žaloba netrpí vadami, které by bránily pokračování v řízení. Je-li žaloba bez
vad, resp. její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu takový
nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno), nic
nebrání soudu ve výzvě k vyjádření a v následném vydání rozsudku pro uznání. Z
pohledu žalobních tvrzení je dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro
uznání takové vylíčení rozhodujících skutečností, které činí žalobu
projednatelnou. 3. Odvolání proti rozsudku pro uznání založené na zpochybnění
uznaného nároku ze skutkového hlediska, nemůže být úspěšné. Důkazní návrhy,
nabízené v odvolacím řízení soudu k prokázání skutečnosti, že uznaný nárok ve
skutečnosti není dán, jsou bezcenné. 4. Jestliže účastník nepodal ve lhůtě
stanovené soudem vyjádření podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. proto, že mu v tom bránily závažné omluvitelné důvody, nelze vyjít (bez
dalšího) z fikce uznání nároku. Neobstojí proto tvrzení dovolatelky, že nebyly splněny předpoklady pro vydání
rozsudku pro uznání, neboť žaloba byla „neurčitá a trpěla vadami“, jestliže
vady žaloby spatřuje v tom, že neobsahovala ocenění veškerých věcí, ocenění
bylo několikanásobně nadsazené, do vypořádání byly zahrnuty i věci, které již
nebyly ve vlastnictví účastníků, vědomě uváděla nepravdy o úvěrové situaci, a
dále že neobsahovala veškeré potřebné důkazy k posouzení ocenění majetku. Těmito námitkami totiž nejsou tvrzeny vady žaloby, ale dovolatelka pouze
polemizuje se správností žalobních tvrzení a namítá nedostatek důkazů. Zpochybňuje tím uznaný nárok ze skutkového hlediska, což v případě vydání
rozsudku pro uznání nemůže být úspěšné. Případná pak není ani námitka dovolatelky, že v řízení o vypořádání společného
jmění manželů nelze z povahy věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť jde o
věc typově složitou, ani námitka, že odvolací soud neodůvodnil, zda v
konkrétním případě bylo možno využít výzvy podle § 114b o. s. ř. Jak již bylo
výše uvedeno, lze rozsudek pro uznání vydat i v řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví. V dané věci přistoupil soud prvního stupně k
vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. z důvodu, že takový postup
odůvodňovala povaha věci. Povaha věci pak odůvodňuje vydání usnesení ve smyslu
uvedeného zákonného ustanovení tehdy, jestliže se jedná o věc typově, skutkově
či právně obtížnou, která vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Podle
názoru dovolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, jestliže v daném
případě realizoval přípravu jednání skutkově obtížné věci prostřednictvím
usnesení vydaného v režimu § 114b odst. 1 o. s. ř. Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že jestliže žalovaná nesplní v
soudem určené lhůtě povinnost, kterou jí soud uložil v usnesení podle § 114b
odst. 1 o. s. ř., má se za to, že žalobou uplatněný nárok uznala, a to bez
ohledu na to, zda jej též uznává „ve skutečnosti“, jestliže účinky fikce
nastaly.
Jde o zákonnou fikci uznání nároku uplatněného žalobou, která je v
této podobě sankcí za nečinnost žalované. Pak na jejích důsledcích ve smyslu
existence základu pro vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.)
nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaná uplatněnému nároku
oponovala, resp. „vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji
obranu“. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované
bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady za jeho zastoupení advokátkou (§ 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování
advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze
dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013,
kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení
proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, a je představována odměnou ve výši 1.500,- Kč,
stanovenou podle § 6, § 9 odst. 1, § 7 bod 4, § 11 odst. 1 písm. k), dále
paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., celkem tedy1.800,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §
160 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce
podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.