22 Cdo 3448/2010 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce J. H., bytem v R., zastoupeného JUDr. Jitkou Dolečkovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 904/8, proti žalovanému Z. M., bytem ve V., o určení důvodnosti námitky ve stavebním řízení, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 237/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. února 2010, č. j. 12 Co 324/2009-75,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. června 2009, č. j. 17 C 237/2008-63, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že „je oprávněná námitka uplatněná žalobcem ve stavebním řízení vedeném u odboru výstavby Městského úřadu v Šumperku č. j. MUSP 78733/2008, sp. zn. 5654/04 VYS/VEKR. o dodatečném povolení nástavby a stavebních úprav domu, R., že stavební povolení vydané odborem výstavby ONV v Šumperku č. j. Výst./1982/Ž ze dne 12. 8. 1982 a podmínky ujednané v zápise ze dne 11. 8. 1982, že celá přístavba k rodinnému domu bude max. vysoká 330 cm od stávajícího terénu s tím, že nad touto přístavbou nebude v budoucnosti provedena žádná nástavba, ani
vytvářeno žádné uzavřené závětří, zavazují i žalovaného.“ Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. února 2010, č. j. 12 Co 324/2009-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; uplatnil dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje. Dovolání není přípustné. V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že dohodou uzavřenou mezi žalobcem jako vlastníkem domu a zahrady a R. V. - právním předchůdcem žalovaného, nemohlo být zřízeno věcné břemeno. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření dohody, vznik věcného břemene písemnou smlouvou neumožňoval (a dovolatel ani netvrdí, že by věcné břemeno vzniklo). Podle § 495 tohoto zákona věcná břemena mohla vznikat jen ze zákona. Dohoda z 11. 8. 1982 tak byla závazkovým právním úkonem, kterým nemůže být žalovaný jako pozdější vlastník domu č. 435 z občanskoprávního hlediska vázán (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 21. února 1967, sp. zn. Pls 1/67, publikované ve Sborníku směrnic, usnesení, rozborů a zhodnocení soudní praxe pléna a presidia Nejvyššího soudu 1965 - 1967 vydaného Nejvyšším soudem ČSSR, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 22 Cdo 3538/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 5455). Na tom nic nemohl změnit ani úmysl účastníků vázat dohodou i právní nástupce. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. srpna 2012
JUDr. Jiří Spáčil., CSc. předseda senátu