22 Cdo 3510/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího
Zrůsta ve věci žalobkyně S. L., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované
R.W.I.N., s. r. o. zastoupené advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního
soudu v Kutné Hoře sp. zn.
5 C 10/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
25. dubna 2007, č. j. 26 Co 116/2007-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2.475,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Žalobkyně se domáhala, aby soud uložil žalované vydat jí níže
specifikovaný kotel nacházející se v objektu, který žalovaná získala 21. 10.
2004 do vlastnictví v dražbě. Kotel nebyl předmětem dražebního řízení a zůstal
nadále ve vlastnictví žalobkyně, která jej nabyla do vlastnictví 19. 1. 2001.
Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila, neboť kotel nebyl podle jejího
názoru samostatnou věcí, byl součástí kotelny, která s celým objektem byla
předmětem dražby, na základě níž získala i vlastnictví kotle.
Okresní soud v Kutné Hoře („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
29. listopadu 2006, č. j. 5 C 10/2006-99, zamítl žalobu, „aby soud rozhodl, že
žalovaný je povinen vydat žalobci kotel K3 na fluidní spalování systémem EFDM s
odprášením spalin, umístěných (správně „umístěný“) v budově bez čp./če-
průmyslový objekt, postavený na stavební parcele parc. č.-1253-zast. plocha a
nádvoří o výměře 9841 m2, zapsané na LV číslo 1346 pro obec K. L., kat. území
K. L. u Katastrálního úřadu pro Ú. k., Katastrální pracoviště R.“. Dále rozhodl
o povinnosti žalobkyně uhradit žalované náklady řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně (dřívější obchodní jméno Q.
L., a. s.) nabyla 19. 1. 2001 do svého vlastnictví od firmy C.-T., s. r. o.,
„roštový kotel K 3“ umístěný v kotelně posléze uvedené firmy. Ta svoje
vlastnictví k celé kotelně odvozovala z kupní smlouvy uzavřené s firmou
S.P.K.L.-S.P.B., s. r. o., a ta pak z kupní smlouvy, kterou uzavřela s firmou
D. B., s. r. o., jejímž předmětem byl rovněž objekt celé kotelny. Na majetek
firmy D. B., s. r. o., byl prohlášen konkurz a do konkurzní podstaty byl
zahrnut i objekt kotelny s technologickým zařízením, který 21. 10. 2004
vydražila žalovaná. V době po uzavření kupní smlouvy s firmou C.-T., s. r. o.,
žalobkyně v kotelně vyměnila původní kotel za nový. Soud konstatoval, že v
případě podání žaloby na ochranu vlastnického práva k věci podle § 126
občanského zákoníku („ObčZ“), nutno zjistit, zda je věc způsobilá k
samostatnému nakládání. V této souvislosti z provedených důkazů uzavřel, že s
předmětným kotlem bylo vždy nakládáno jako se součástí nemovitosti, to je
kotelny; šlo o její technologickou část. S argumentem žalobkyně, že v
souvislosti se zjišťováním ceny draženého areálu znalkyně kotel neocenila a jde
tudíž o samostatnou věc, se neztotožnil, neboť sama skutečnost, že kotel nebyl
oceněn, neznamená, že s ním nebylo naloženo jako s předmětem dražby.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 25. dubna 2007, č. j. 26 Co 116/2007-119, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náklady
odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Právně
věc zhodnotil podle § 120 a § 126 ObčZ. Po podrobné analýze rozhodných
skutkových okolností dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tedy,
že předmětný kotel, jako technologická součást kotelny, je součástí věci ve
vlastnictví žalované. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
770/98 a sp. zn. 22 Cdo 2548/98. Uzavřel, že žaloba vycházející z tvrzení o
existenci vlastnického práva žalobkyně k předmětnému kotli nemohla být shledána
důvodnou, neboť žalobkyně neprokázala jeden ze dvou kumulativně daných
předpokladů vindikační žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a
uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. S odkazem na §
120 odst. 1 a § 121 odst. 1 ObčZ a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1964/2003 uvádí, že mezi věcí a její součástí na straně jedné, a mezi věcí a
jejím příslušenstvím na straně druhé vznikají obdobné funkční vazby, přičemž
rozdíl spočívá v míře fyzické sounáležitosti a v možnosti využít příslušenství
i jinak než věc hlavní. Uvádí, že předmětný kotel nesloužil nikdy výlučně
vlastníku nebo potřebě nemovitosti, v níž je umístěn, jelikož dodával topné
medium také třetím subjektům odlišným od vlastníka nemovitosti. Kotel tedy není
příslušenstvím předmětné nemovitosti jako věci hlavní, nýbrž naopak, nemovitost
je příslušenstvím předmětného kotle jako věci hlavní. Nemovitost vždy sloužila
pouze jako ochrana kotle. Posouzení, která věc je hlavní a která příslušenstvím
sloužícím věci hlavní záleží na srovnání jejich významu, zejména z hlediska
hospodářského. V daném případě je to kotel, dodávající topné medium mnoha
subjektům, který má větší hospodářský význam, než budova sloužící k jeho
ochraně. Soudy obou stupňů tedy věc nesprávně posoudily, pokud kotel chápaly
jako součást nemovitosti a nikoliv naopak. Rozhodnutí odvolacího soudu je
zásadně právně významné protože řeší otázku zda „kotel je součástí předmětné
nemovitosti či zda předmětná nemovitost je příslušenstvím kotle“ v rozporu s
hmotným právem, konkrétně s § 120, § 121 a § 126 ObčZ. Navrhuje, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že pokud by se uvažovalo o
budově jako o příslušenství kotle, jak uvádí dovolatelka, tedy samostatné
oddělitelné věci, sloužící provozu kotle, který může být samostatným předmětem
vlastnictví, bylo by nutno se primárně vypořádat se zněním § 121 odst. 1 ObčZ,
podle kterého jsou příslušenstvím věci hlavní věci, které náleží vlastníkovi
věci hlavní a jsou určeny k trvalému užívání s věcí hlavní. Žalobkyně ale nikdy
netvrdila, že by byla vlastníkem budovy. Byla to naopak žalovaná, která
prokázala, že řádně nabyla vlastnictví ke kotli jako k fyzické a funkční
součásti budovy, v níž je instalován. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání
žalobkyně odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O
rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko
z dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze
uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací
soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke
tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání,
nejde-li ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného
rozsudku zásadní rozhodnutí.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci soudy vycházely z právních názorů vyslovených v rozhodnutích
dovolacího soudu, na která odkázaly. Judikatura Nejvyššího soudu klade důraz na
skutečnost, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či součást jiné věci,
záleží v konečném důsledku vždy na individuálním posouzení každé věci
„Příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech
činí určení, kdy jde o příslušenství a kdy o součást věci, potíže; v takových
případech je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti věci“ (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, Právní rozhledy č.
14/2004). Soud prvního stupně i soud odvolací věc individuálně posoudily a
podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč považují kotel za součást kotelny;
podané hodnocení věci není zjevně nepřiměřené. Není tu nic, co by z daného
rozsudku činilo rozhodnutí po právní stránce zásadní; i posouzení otázky, zda
kotel je součástí kotelny je posouzením individuálním, které záleží na
okolnostech každého případu, které se mohou různit. Proto tu není prostor pro
formulaci obecných právních vět ohledně vztahu kotle a kotelny.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud
je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ
je žalobkyně, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, povinna uhradit žalované
náklady dovolacího řízení představované odměnou advokátovi za zastoupení v
dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Náklady činí podle § 1
odst. 1, § 7 písm. f), § 10 odst. 3, § 15 ve vztahu k § 14 odst. 1 a § 18 odst.
1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 1.875,- Kč, a
dále podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč, tedy
celkem 2.475,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývá z § 149 odst. 1 a §
160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalovaná
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. listopadu 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu