22 Cdo 353/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně H.
H., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, za
vedlejšího účastenství E., s. r. o., zastoupené advokátem, o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 17 C 32/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 2. října 2002, č. j. 13 Co 477/2002-455, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení
částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. V.
B.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 18. června 2002, č. j. 17 C 32/95-414, výrokem I. určil, že z věcí, které
tvořily bezpodílové spoluvlastnictví účastníků, připadají do výlučného
vlastnictví žalobkyni věci uvedené v tomto výroku pod položkami č. 1 až 6, 13,
14, 16, 17, 19 až 31, 74, 89, 123,126, 138 až 140, žalovanému věci uvedené v
tomto výroku pod položkami č. 7 až 12, 15,18, 33, 36, 37, 39, 45, 47, 49, 51,
52, 54, 55, 57 až 59, 65, 67, 68, 70 až 73, 75 až 77, 82, 90, 93, 95, 96, 100,
111 až 118, 129, 130. Výrokem II. určil, že z bezpodílového spoluvlastnictví
manželů se přikazují do jejich podílového spoluvlastnictví, každému jednou
ideální polovinou, nemovitosti vedené v tomto výroku pod položkami č. 120 a č.
128. Výrokem III. zamítl návrhy účastníků, aby do vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů byly zahrnuty věci a hodnoty uvedené v tomto výroku
pod položkami č. 121, 122 a 137. Výrokem IV. uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 9 956 550,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku a výroky V., VI., VII. a VIII. rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. října 2002, č. j.
13 Co 477/2002-455, rozhodl tak, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve
výrocích o přikázání věcí pod položkami č. 115, 116, 117, 129 a 130, o
nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o povinnosti účastníků nahradit
státu náklady řízení a zaplatit soudní poplatek potvrzuje, ve výroku IV. se
mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů
účastníků částku 4 929 270,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“, a dále
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„OSŘ“) a ve kterém uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ
a § 241a odst. 3 OSŘ, neboť podle jeho názoru je rozhodnutí odvolacího soudu
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
rozhodnutí soudů obou stupňů vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Rozsudek
odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, protože mu byla uložena povinnost
zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 4 929 270,- Kč, a to na základě
skutečnosti, že zůstalo v platnosti rozhodnutí soudu prvního stupně v části, ve
které byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného obrazy v rozsudku
uvedené pod položkou č. 115, 116 , 117, 129 a 130, přičemž byla pouze
přepočítána výše vypořádacího podílu účastníků a předmětné obrazy byly přes
nesouhlas žalovaného ponechány v jeho vlastnictví. Odvolací soud sice
konstatoval, že o získání většiny předmětů umělecké hodnoty se zasloužil
převážně žalovaný, ale vyvodil z toho pouze závěr, že to není důvodem pro
zmenšení podílu vypořádacího podílu žalobkyně. Žalovaný nenavrhoval, aby byl
vypořádací podíl žalobkyně nižší, pouze se domníval, že jde o skutečnost
významnou při úvaze soudu, jak bude s vlastnictvím předmětných obrazů naloženo. Míní, že by bylo spravedlivé a zákonné BSM rozdělit stejným dílem i ohledně
předmětných obrazů. Ty nejsou v držení žalovaného, ale jsou pohledávkou za R. R. (žalovaný je poskytl jako zástavu k zajištění jeho dluhu, který jmenovaný
nesplácí) a získání jejich detence nelze očekávat; proto měly být přiděleny
oběma účastníkům do spoluvlastnictví. Majetek tvořící BSM byl v převážné míře
získán obchodní činností žalovaného a do této činnosti nutno počítat i
poskytnutí těchto obrazů R. R. jako zástavy. Jedna nezdařená smlouva je
vytržena z kontextu a je mu soudem přičtena k tíži. Nedoložená je dedukce
soudu, že předmětné obrazy sloužily jako zástava pro úvěry, které spotřeboval
sám žalovaný. Obrazy ale sloužily pro podnikatelskou činnost a pro udržení a
rozšíření masy BSM. Je zřejmé, že žalovaný nebude mít žádný prospěch z obrazů,
které mu soud přikázal do vlastnictví, neboť je fakticky nemá a je možné, že se
žádného finančního prospěchu od R. R. nedočká. K tomu mu ještě soud ukládá, aby
uhradil žalobkyni jejich uměleckou hodnotu. Při tom je značný rozdíl mezi
jejich uměleckou a tržní hodnotou, která činí jen 3 000 000,- Kč. Bylo by
spravedlivé, aby tyto obrazy soud přikázal do podílového spoluvlastnictví obou,
když jejich uměleckou hodnotu by nikdo z nich nebyl schopen druhému zaplatit. Soud se ale skutečnou hodnotou obrazů, resp. jejich tržní cenou, nezabýval. Obdobně je tomu u obrazů pod položkami č. 129 a 130. Zásadně nesprávný je závěr
soudu, že žalovaný s obrazy nakládal bez vědomí žalobkyně. V tomto směru
odkazuje na obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 7 C 276/93, kde se
nachází jednoznačný důkaz – čestné prohlášení R. R. z 8. 6.
1993, že mu obrazy
byly jako zástava půjčeny s výslovným souhlasem žalobkyně. Tento důkaz soud
vůbec nehodnotil, ač byl ve spise založen. R. R. nebyl vyslechnut a soud bez
vysvětlení věří toliko žalobkyni. V tomto směru vedle zmíněného čestného
prohlášení dovolatel poukazuje na záznam soudu z 10. 10. 2002. Pro úplnost
poukazuje na nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně ohledně položek č. 8 a
48 které soud přikázal žalovanému, ale podle protokolu založeného ve spise byly
přikázány do vlastnictví žalobkyně, a tak byl žalovaný poškozen o částku cca 50
000,- Kč. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně zaujímá názor, že dovolání žalovaného
není podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ přípustné. Navrhuje, aby dovolání bylo
odmítnuto.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel opírá přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ,
podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž
bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. K podání
dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší (viz rozhodnutí publikované pod č. C 154 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Proto
rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo částečně (nebo i zcela) vyhověno
odvolání účastníka, nelze z hlediska přípustnosti dovolání ve vztahu k tomuto
účastníkovi považovat za rozsudek měnící podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. V
dané věci tedy není přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení dána, neboť
dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v té části, ve které byl rozsudek
soudu prvního stupně podle obsahu potvrzen.
V úvahu by mohla přicházet přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Protože
dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je
dovolatel obsahově vymezil (viz § 242 odst. 3 OSŘ, podle něhož rozhodnutí
odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání), je
základním předpokladem přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí skutečnost, že dovolatel namítá nesprávné právní
posouzení otázek, které mají toto rozhodnutí činit po právní stránce zásadním.
Pokud dovolatel neuplatní dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) OSŘ], nepřichází přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ do úvahy. Protože v dané věci dovolatel tento důvod neuplatnil,
není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolání tedy není přípustné; proto nezbylo, než je odmítnout [§ 243b
odst. 5 OSŘ ve spojení s § 218 odst. 1 písm. b) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z neúspěšnosti žalovaného v tomto řízení
a z toho, že úspěšné žalobkyni náklady řízení vznikly (§ 243b odst. 5, § 224
odst. l, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Ty představují odměnu za jeden
úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 10 odst. 3, § 15, § 14
odst. 1, § 4 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 6 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
částku 7.500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13
odst. 3 advokátního tarifu, to je celkem 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může
žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. dubna 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu