22 Cdo 354/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci
žalobců: A) L. B., a B) P. H., zastoupených advokátkou, proti žalovanému: A.,
a. s. J., zast. advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Jičíně pod sp. zn. 4 C 107/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 25. září 2000, č. j. 21 Co 127/2000-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení,
každému v částce 875,- Kč, na účet advokátky do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
4. února 2000, č. j. 4 C 107/99-49, určil, že „žalobci jsou podílovými
spoluvlastníky části původní pozemkové parcely číslo 228/2 v obci a
katastrálním území S. M. o výměře 4747 m2, zapsané na listu vlastnictví číslo
110 u Katastrálního úřadu v J., nyní vedené jako stavební parcela číslo 608/5,
608/6, 608/7, 608/8, 711/1, 243, 614, pozemková parcela číslo 244/2 a díl „c“ o
výměře 2867 m2 stavební parcely číslo 608/1 a díl „a“ o výměře 170 m2 stavební
parcely číslo 611 tak, jak jsou zaměřeny geometrickým plánem číslo 119-2/95
Geodézií ing. M., Š. dne 13. 7. 1995, který je nedílnou součástí tohoto
rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k
závěru, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť se
považují na základě rozhodnutí Státního notářství v J. ze dne 25. října 1985,
č. j. D 160/85-32, za spoluvlastníky celé parcely č. 228/2 o výměře 7053 m2,
ale žalovaný je v katastru nemovitostí veden jako vlastník sporné části tohoto
pozemku o výměře 4747 m2 a bez rozhodnutí soudu nelze provést nový zápis
vlastnického práva. Žalobci pak jsou skutečně vlastníky předmětného pozemku,
jelikož smlouva z 19. 12. 1968, jíž jejich právní předchůdci převedli pozemek
na předchůdce žalovaného, je pro neurčitost neplatná. Šlo totiž o směnnou
smlouvu, podle níž měl právní předchůdce žalovaného opatřit a předat
předchůdcům žalobců náhradní pozemek o přibližně stejné výměře a bonitě, ovšem
ten nebyl ve smlouvě dostatečně individualizován. Předchůdci žalobců tedy nikdy
svého vlastnického práva nepozbyli a toto právo posléze přešlo děděním na
žalobce.
Na základě odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 25. září 2000, č. j. 21 Co 127/2000-75, především
připustil změnu žaloby „podle přednesu zástupkyně žalobců při odvolacím jednání
dne 25. 9. 2000 spočívající v původním i eventuálním petitu v určení velikosti
podílů jednotlivých spoluvlastníků“. Poté změnil rozsudek soudu prvního stupně
pouze tak, že za slova : „… žalobci jsou podílovými spoluvlastníky…“ vložil:
„každý jednou polovinou“ a v pátém řádku tohoto výroku změnil označení „díl c“
na označení „díl a“, s tím, že „jinak se výrok I. potvrzuje“, a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel z týchž skutkových zjištění jako
soud prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o neplatnosti smlouvy z 19.
12. 1968 pro neurčitost. Dospěl k závěru, že „podle obsahu smlouvy jde
jednoznačně o smlouvu o výměně věci podle § 406 obč. zák., protože podle ní
vznikla účastníkům povinnost a právo vyměnit si věc za věc. Nemůže jít o
smlouvu kupní podle § 399 obč. zák., neboť nešlo o úplatný převod vlastnického
práva, při kterém by bylo jako ekvivalent za převod vlastnictví věci dohodnuto
peněžité plnění (zaplacení kupní ceny), což je podstatnou náležitostí kupní
smlouvy“. Použití výrazu „směnná smlouva“ soudem prvního stupně je pouze
terminologickým pochybením, které nemá vliv na správnost právních závěrů.
Neurčitost smlouvy spočívá v tom, že nebyl dostatečně identifikován pozemek,
který má podle smlouvy přejít do vlastnictví předchůdců žalobců, a nebyl proto
dostatečně určitě označen předmět výměny. S ohledem na požadavek určitosti
právního úkonu podle § 37 občanského zákoníku v tehdy platném znění (dále jen
„ObčZ“) musel být pozemek ve smlouvě označen parcelním číslem, názvem obce a
katastrálního území. Takto ovšem pozemek, který měl dle smlouvy připadnout
právním předchůdcům žalobců, označen nebyl a ani být nemohl, neboť účastníci
smlouvy ani nevěděli, který pozemek bude nakonec Okresním národním výborem
přidělen. Neurčitost obsahu smlouvy nemůže být odstraněna ani výkladem podle §
35 odst. 2 ObčZ, protože dovodit identifikaci předmětu výměny je v podstatě
nemožné, pokud ji v době uzavření smlouvy neznali ani její účastníci. Tato vada
způsobuje neplatnost celé smlouvy, neboť tuto část nelze od ostatního obsahu
oddělit. Předchůdci žalobců tedy nepozbyli vlastnického práva a žalobci děděním
nabyli vlastnictví k celému pozemku o výměře 7053 m2, což potvrdilo celým svým
rozhodnutím i bývalé Státní notářství v J. Rozsudek soudu prvního stupně byl
změněn jen tak, aby výrok odpovídal změně žaloby, spočívající v určení
velikosti spoluvlastnických podílů žalobců, a obsahu zprávy Katastrálního úřadu
v J. o chybě vzniklé při vyhotovení geometrického plánu, který pojal soud
prvního stupně jako součást rozsudku. Jinak byl výrok ve věci samé (označený
I.) potvrzen. O návrhu žalovaného na připuštění dovolání odvolací soud
nerozhodl s tím, že dovolání je přípustné ze zákona podle § 238 odst. 1 písm.
a) občanského soudního řádu.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozoval především z ustanovení § 238 odst. 1 občanského soudního řádu.
Současně odkázal na ustanovení § 239 občanského soudního řádu s tím, že před
vyhlášením rozhodnutí podal návrh na připuštění dovolání a podle jeho názoru
jde v daném případě „o posouzení rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu“. Ten spatřuje žalovaný v tom, že jde o výklad otázky určitosti
právního úkonu a zároveň o posouzení otázky, zda jde v daném případě o smlouvu
kupní nebo o smlouvu o výměně. Žalovaný setrval na svém názoru, že předmětná
smlouva je řádnou smlouvou kupní a kupní cena měla být vyrovnána v budoucnu
tak, že bude na žalobce převeden jiný pozemek. Podle názoru žalovaného smlouva
o výměně je smlouvou, kdy se vyměňuje věc za věc, a tato výměna musí být v
jednom okamžiku. V daném případě se nevyměňoval pozemek za pozemek, ale bylo
dohodnuto, že následně bude na předchůdce žalobců převeden jiný pozemek. Toto
ujednání je podle názoru žalovaného charakteristické pro smlouvu kupní a ne pro
smlouvu o výměně. Závěry soudů obou stupňů tedy nejsou správné a proto žalovaný
navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobci se ztotožnili se závěrem o absolutní neplatnosti sporné smlouvy
a navrhli, aby bylo dovolání žalovaného zamítnuto.
Nejvyšší soud ČR postupoval v řízení o dovolání s ohledem na ust. části
dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. podle procesních předpisů
účinných k 31. 12. 2000, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před
novelou provedenou citovaným zákonem (dále jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, tedy účastníkem řízení, a že splňuje
náležitosti uvedené v § 241 odst. 1 a 2 OSŘ, zkoumal především, zda je dovolání
přípustné.
Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 OSŘ, které zakládají
přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný
napadenému rozsudku nevytýká a ani z obsahu spisu existence žádné z těchto vad
neplyne. Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání v prvé řadě z ustanovení § 238
odst. 1 písm. a) OSŘ, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Z
téhož názoru zřejmě vycházel odvolací soud, když zcela vědomě nerozhodl o
návrhu žalovaného na připuštění dovolání opírajícím se o § 239 odst. 1 OSŘ,
který byl podán při jednání dne 25. září 2000. Přípustnost dovolání proti
měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti rozsudku
odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně. O rozdílné (nesouhlasné)
rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly
posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům
jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí
rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností
účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje
práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o
měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, zda odvolací soud
formálně rozhodl podle § 219 OSŘ nebo zda postupoval podle § 220 OSŘ.
Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak
rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Významné není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku. Tam,
kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích
účastníků shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na to,
jak je formulován jeho výrok (srovnej např. usnesení dovolacího soudu z 30. 4.
1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. R 52/99, nebo jeho usnesení z 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo
1760/08, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1/2000). Z tohoto hlediska
však nelze rozsudek odvolacího soudu v této věci za měnící považovat. Soud
prvního stupně totiž dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy uzavřené mezi
předchůdci účastníků dne 19. prosince 1968 a v důsledku toho dovodil, že
žalobci jsou vlastníky sporného pozemku. Odvolací soud opřel své rozhodnutí o
stejné právní závěry a pokud část výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci
samé „změnil“, jde jen o změnu formulační reagující na změnu žaloby a na
zjištění chyby v označení části pozemku, který je předmětem řízení, nikoliv o
jiné posouzení práv a povinností účastníků řízení z hlediska jejich obsahu.
Přezkoumávaný rozsudek je tedy podle svého obsahu rozsudkem potvrzujícím, a tak
ustanovením § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ nemůže být přípustnost dovolání proti
němu založena.
Napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o odvolání proti prvému rozhodnutí
soudu prvního stupně v této věci, a tak dovolání nemůže být přípustné ani podle
§ 238 odst. 1 písm. b) OSŘ. Jelikož pak odvolací soud nevyslovil přípustnost
dovolání ani výrokem podle § 239 odst. 1 OSŘ, zbývá posoudit, zda nemůže být
přípustnost dovolání založena ustanovením § 239 odst. 2 OSŘ. Podle něj nevyhoví-
li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané
tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O
rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi
vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v
rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury
publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního
významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí
řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení dovolacího soudu ze
30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 437/97, publikované v časopise Soudní judikatura
č. 7/1998). Za zásadní pak přirozeně nelze považovat ani otázky, jejichž řešení
zcela jasně vyplývá ze zákona.
Žalovaný ve svém dovolání vymezuje dvě otázky, které jsou podle
jeho názoru po právní stránce zásadního významu, a to jednak otázku posouzení
právní povahy sporné smlouvy, tj. jde-li o smlouvu kupní či o smlouvu o výměně
věci, jednak otázku posouzení platnosti této smlouvy z hlediska její určitosti
ve smyslu § 37 ObčZ. Pokud jde o první otázku, vyplývá z ustanovení § 399 ObčZ
ve znění účinném v době, kdy byla smlouva uzavřena, tedy v roce 1968, zcela
jednoznačně, že podstatou kupní smlouvy – na rozdíl od smlouvy o výměně věci
podle § 406 ObčZ – je úplatný převod vlastnického práva k věci. Přitom ujednání
o kupní ceně jako peněžitém ekvivalentu, který poskytuje kupující prodávajícímu
za věc, jejíž vlastnictví je předmětem koupě, je podstatnou náležitostí kupní
smlouvy. Je tedy naprosto zjevné, že neobsahuje-li smlouva z 19. 12. 1968
závazek nabyvatele zaplatit kupní cenu, nýbrž závazek poskytnout převodcům
náhradní pozemek (lhostejno v jakém časovém okamžiku), nemůže jít po stránce
obsahu o kupní smlouvu, i když je smlouva takto označena. Přezkoumávaný
rozsudek proto řeší prvou z nastolených otázek tak, jak to zjevně plyne ze
zákona, a z tohoto pohledu tudíž nemůže jít o otázku po právní stránce
zásadního významu.
K otázce neurčitosti právního úkonu jakožto důvodu jeho neplatnosti z
hlediska § 37 ObčZ pak existuje rozsáhlá judikatura, která shodně vychází z
toho, že právní úkon je neurčitý a tedy neplatný tehdy, je-li vyjádřený projev
vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný – a tím
neurčitý – zůstává jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze odstranit
a překlenout ani za použití výkladových pravidel. Jde-li o právní úkon, pro
který je stanovena pod sankcí neplatností písemná forma, musí tato určitost
obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na kterém je tento projev vůle
zaznamenán. Nestačí, že smluvní straně, případně smluvním stranám je jasné, co
je předmětem smlouvy, není-li to objektivně seznatelné osobám, které smluvní
stranou nejsou. Je-li předmětem smlouvy nemovitost, musí být individualizována
údaji z katastru nemovitostí podle obce, katastrálního území a parcelního
čísla. V tomto směru lze odkázat především na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z
29. 6. 1990, sp. zn. 3 Cz 45/90, uveřejněné pod č. R 53/91 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a dále na některé publikované rozsudky Nejvyššího
soudu ČR (např. z 28. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1900/96, Soudní rozhledy č.
7/1998, z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, Právní rozhledy č. 7/1997, či z
22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, Soudní rozhledy č. 9/2000). V této věci
odvolací soud dovodil neplatnost smlouvy z nedostatečné identifikace pozemku,
který měl podle ní přejít do vlastnictví předchůdců žalobců, což pokládal za
nedostatek, který nelze odstranit ani výkladem podle § 35 odst. 2 ObčZ. Tento
jeho závěr plně odpovídá judikatuře, která je shora citována, a tak byla druhá
žalobcem označená právní otázka, pro jejíž řešení by mělo být dle žalovaného
dovolání přípustné, vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Je tedy možno
uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní
stránce zásadního významu a dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 2
OSŘ. Nezbylo tedy, než je podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ
odmítnout.
Podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ mají
žalobci, kteří v dovolacím řízení uspěli, právo na náhradu nákladů tohoto
řízení. Tyto náklady představuje odměna jejich právní zástupkyně za jeden úkon
právní služby (písemné vyjádření k dovolání) stanovená podle § 6 odst. 1, § 7,
§ 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/96
Sb. částkou 800,- Kč u každého z žalobců a ve vztahu ke každému z nich jedna
paušální částka náhrady výdajů ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 téže
vyhlášky, celkem tedy částka 875,- Kč u každého z žalobců.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné
usnesení, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. září 2002
JUDr. František Balák, v.r.
předseda senátu