22 Cdo 3594/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátem, proti žalované J., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 559/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. června 2006, č. j. 8 Co 790/2006-634, takto:
Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 15. června 2006, č. j. 8 Co 790/2006-634, v odvoláním napadených výrocích (mimo dovoláním nedotčených výroků pod bodem II. a IV.) změnil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15. června 2006, č. j. 5 C 559/2004-536, tak, že určil jako vlastnici pozemků v rozsudku specifikovaných žalovanou, zamítl návrh žalobkyně na určení, že ona je vlastnicí těchto pozemků, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. ledna 2007, č. j. 22 Cdo 3472/2006-671, dovolání žalobkyně zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení. Své rozhodnutí Nejvyšší soud postavil na závěru, že pokud nemovitosti převzal stát (v dané věci právní předchůdce žalované) v rozhodné době bez právního důvodu, mohla se oprávněná osoba domáhat vydání věci podle restitučních předpisů; nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, zejména podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.“), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), jak to učinila žalobkyně.
Ústavní soud nálezem ze dne 28. července 2009, sp. zn. IV. ÚS 881/07, k ústavní stížnosti žalobkyně proti shora uvedeným rozhodnutím, zrušil „rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3472/2006-671 ze dne 29. ledna 2007 ve výroku II.
o náhradě nákladů řízení a rozsudek Krajského soudu Českých Budějovicích č. j. 8 Co 790/2006-634 ze dne 15. června 2006 ve výroku III. o náhradě nákladů řízení“. Ve zbývající části ústavní stížnost zamítl. Ústavní soud shledal stížnost zjevně neopodstatněnou v části, kde žalobkyně brojila proti rozhodnutím, kterými nebylo vyhověno jejímu žalobnímu návrhu ve věci samé. Porušení práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod však zjistil ve výrocích týkajících se náhrady nákladů řízení. Konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a rozhodnutí soudů o nákladech soudního řízení musí reflektovat průběh soudního řízení. „Je třeba přihlížet ke všem okolnostem v projednávané věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva.“ Ve výjimečných případech, jako je tento, bylo třeba v zájmu spravedlivého procesu odstoupit od základní zásady ovládající rozhodování o náhradě nákladů řízení v civilním sporném procesu, tj. úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), a posoudit nárok na náhradu nákladů řízení podle § 147 odst. 1 o. s. ř., neboť spor nevznikl z příčin ležících na straně žalobkyně, ale z důvodů na straně státu – právního předchůdce žalované, který nedbale vedenou evidencí majetkových vztahů v katastru nemovitostí zapříčinil tento spor. Bylo-li jednání státu přičítáno k dobru žalované, jako jeho právní nástupkyni, považuje Ústavní soud za spravedlivé, aby nesla veškeré náklady řízení vzniklé od jeho počátku v roce 1994, které by bez uvedeného jednání státu nebyly vznikly.
Nejvyšší soud je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR a podle přiměřené aplikace § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem Ústavního soudu obsaženém v jeho kasačním nálezu. Proto v souladu s tímto právním názorem znovu rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení a přiznal právo na jejich náhradu podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 § 147 odst. 1 o. s. ř. žalobkyni. Žalobkyni vznikly náklady představované odměnou advokátovi za jeho zastupování v dovolacím řízení (vypracování dovolání), která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 10 000,- Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. (advokátní tarif), tedy celkem 10 300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu