22 Cdo 3610/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce I.
H., zastoupeného JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad
Labem, Riegrova 1100, proti žalované Ing. D. S., zastoupené JUDr. Ing. Janem
Fišerem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 55/2012, o
dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. června
2015, č. j. 27 Co 240/2015-324, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23.
dubna 2015, č. j. 11 C 55/2012-311, rozhodl o zastavení odvolacího řízení,
neboť žalovaná nezaplatila soudní poplatek z odvolání, které podala proti
rozsudku soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 2015, č. j. 11 C 55/2012-292.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením ze dne
16. června 2015, č. j. 27 Co 240/2015-324, potvrdil usnesení soudu prvního
stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř., neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ a
v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že se soud nesprávně aplikoval § 50b odst. 4
písm. a) o. s. ř., když výzvu k zaplacení soudního poplatku nedoručil osobně
žalované. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Obsah usnesení obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na
ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda usnesení o povinnosti zaplatit
soudní poplatek z odvolání se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí
pro celé řízení nebo musí být doručeno účastníkovi. Tato otázka byla již
dovolacím soudem vyřešena. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 8. června
2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 1/2001, že takové usnesení se doručuje pouze zástupci
účastníka s plnou mocí pro celé řízení, neboť nejde o povinnost účastníka
osobně v řízení něco vykonat (§ 50b odst. 4 písm. a) o. s. ř.). Ke stejnému
závěru dospěl Ústavní soud v usnesení ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. II. ÚS
67/02, a rovněž v usnesení ze dne 6. června 2012, sp. zn. III. ÚS 1957/12.
Rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito závěry v souladu a Nejvyšší soud nemá
důvod se od výše uvedených rozhodnutí odchylovat.
Jelikož žalovaná napadá dovoláním oba výroky I. a II. rozhodnutí odvolacího
soudu, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž
bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné
též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací
řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné
pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na
www.nsoud.cz)]. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti
dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání
podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním
napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč,
ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 34.524
Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 1.850 Kč, přičemž ani součet
těchto částek nedosahuje částky 50.000 Kč, není dovolání ani v této části dle §
238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud jej podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
Mgr. David Havlík