USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) M. Š. a b) V. Š., zastoupených JUDr. Ditou Vávrovou, advokátkou se sídlem v Náchodě, Nad Celnicí 388, proti žalovaným 1) Hospodářskému družstvu vlastníků půdy, se sídlem v Pelhřimově, Příkopy 1889, IČO: 04690605, a 2) F. Š., zastoupeným Mgr. Václavem Machem, advokátem se sídlem v Trutnově, Žižkova 498, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 C 12/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2024, č. j. 26 Co 218/2024-247, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2024, č. j. 11 C 12/2022-212, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření ve výroku I specifikované kupní smlouvy s žalobci, kterou mělo dojít k prodeji podílu ve výši 3/100 pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY zapsaných na LV XY pro k. ú. XY, podílu o velikosti 77/120 pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, zapsaných na LV 306 pro k. ú. XY a podílu o velikosti 3/4 pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, zapsaných na LV 168 pro k. ú. XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2024, č. j. 26 Co 218/2024-247, připustil změnu žaloby spočívající v rozdělení kupních smluv, pro které je navrhováno nahrazení projevu vůle žalovaného 1) a žalovaného 2), a to tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1) kupní cenu 112 490 Kč a žalovanému 2) kupní cenu 764 088 Kč (výrok I). Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy s žalovaným 1), kterou by došlo k prodeji podílů o velikosti 3/100 pozemků uvedených na LV č. 485 za kupní cenu 112 490 Kč, i žalobu o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy s žalovaným 2), kterou by došlo k prodeji podílů o velikosti 77/120 pozemků uvedených na LV č. 306 a podílů o velikosti 3/4 pozemků uvedených na LV č. 168 za kupní cenu 764 088 Kč (výrok II). Nakonec
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Uvedli, že
dovolání je přípustné, poněvadž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení dvou otázek. Jako první uvedli otázku hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to, zdali má spoluvlastník, vůči kterému nebyla učiněna nabídka předkupního práva, právo nabýt tento podíl a má současně nárok na přirůstání uvolněného podílu ostatních spoluvlastníků, když nabyvatelem podílu (koupěchtivým) byl jeden ze spoluvlastníků, který však zároveň, vědom si existence předkupního práva ostatních spoluvlastníků, přispěl k porušení předkupního práva.
Druhou otázkou, jejíž posouzení žalobci považovali za nesprávné, bylo posuzování dobré víry žalovaného 2). Odvolací soud se podle žalobců odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1480/2020. V tomto směru vytkli soudu, že dobrou víru žalovaného 2) posoudil nesprávně podle subjektivního měřítka. Na konci svého dovolání ještě uvedli, že ani rozhodnutí o nákladech řízení nebylo z jejich pohledu spravedlivé. S ohledem na vše uvedené proto navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Žalobci jako první předložili soudu otázku, která podle dovolatelů dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, a to, jestli má spoluvlastník, vůči kterému nebyla učiněna nabídka předkupního práva, právo nabýt tento podíl a má současně nárok na přirůstání uvolněného podílu ostatních spoluvlastníků, když nabyvatelem podílu (koupěchtivým) byl jeden ze spoluvlastníků, který však zároveň, vědom si existence předkupního práva ostatních spoluvlastníků, přispěl k porušení předkupního práva. Otázku následně vyjádřili ještě jinými slovy, zdali mají spoluvlastníci, kteří se podíleli na porušení předkupního práva jiného spoluvlastníka jako koupěchtivého, mají nárok na přirůstání podílu ostatních spoluvlastníků (kteří předkupní právo uplatnit nechtějí) nebo mají mít právo pouze na nabytí podílu o velikosti jejich aktuálního spoluvlastnického podílu.
9. Dovolatelé uvedli, že z § 1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“) vyplývá, že prodávající má při prodeji spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech povinnost nabídnout tento podíl ke koupi ostatním spoluvlastníkům, jimž svědčí zákonné předkupní právo. Pokud svou povinnost nesplní, dochází k porušení předkupního práva. V projednávané věci bylo nesporné, že nabídka nebyla ostatním spoluvlastníkům učiněna řádně, tudíž že došlo k porušení předkupního práva. Primární odpovědnost by za toto porušení měl nést prodávající. Tento princip podle nich platí zejména v případech, kdy je kupující třetí osobou a jedná v dobré víře, jelikož nebyl dostatečně informován o spoluvlastnických vztazích. V daném případě ovšem žalobci zdůrazňují, že kupující žalovaný 1) nebyl třetí osobou, nýbrž jedním ze spoluvlastníků, takže byl se situací spoluvlastnictví velmi dobře seznámen.
10. Proto mají dovolatelé za to, že odvolací soud ve věci nerozhodl správně o přirůstání podílů a jejich velikosti, když převáděný podíl, jehož převodem bylo porušeno předkupní právo, rozdělil mezi žalobce a) a b) a žalovaného 1) v poměru jejich stávajících podílů. Mají za to, že takový závěr odporuje smyslu a účelu zákonného předkupního práva, jehož cílem je chránit spoluvlastníky před vstupem třetích osob do spoluvlastnických vztahů a zajistit rovné postavení všech spoluvlastníků při nakládání s jejich právy. Nelze proto připustit, aby spoluvlastník, který nebyl třetí osobou, nejednal v dobré víře, jelikož byl se situací ve spoluvlastnictví velmi dobře obeznámen, a sám se podílel na porušení předkupního práva, byl oprávněn získat nejen podíl podle velikosti svého již vlastněného podílu, ale spolu s opomenutými spoluvlastníky, kteří své předkupní právo následně řádně uplatnili, získal i podíl na tzv. uvolněných podílech ostatních spoluvlastníků (kteří své právo následně řádně neuplatnili).
11. Nejvyšší soud nicméně upozorňuje, že na porušení předkupního práva žalovaným 1) není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno. První otázka žalobců proto nemůže přípustnost dovolání založit, jelikož se nejedná o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř.
12. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno (§ 237 o. s. ř.).
13. Argumentace žalobců k jejich první otázce vychází z tvrzení, že žalovaný 1) svým jednáním spolu s prodávajícími porušil předkupní právo ostatních spoluvlastníků. Proto žalobci předložili otázku, zda by spoluvlastník porušitel neměl být při uplatnění práva jinými předkupníky znevýhodněn tak, že k podílu, který mu náleží jako předkupníkovi, nepřiroste část z uvolněných podílů po ostatních spoluvlastnících, kteří svého předkupního práva nevyužili. Nicméně, jak Nejvyšší soud již uvedl, na porušení předkupního práva žalovaným 1), z něhož by bylo možno následně vyvozovat nějaké důsledky, není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno.
14. Napadené rozhodnutí je v části vztahující se k žalovanému 1) založeno na tom, že zájem o realizaci předkupního práva uplatnili tři spoluvlastníci [žalobci a) a b), kteří podali žalobu, a žalovaný 1), který uzavřením kupní smlouvy projevil zájem o koupi věci]. Proto bylo podle odvolacího soudu nutno převáděný celek rozdělit mezi tyto tři zájemce v poměru jejich podílů (viz bod 24 napadeného rozhodnutí). K porušení povinností stran kupní smlouvy odvolací soud v bodě 18 uvedl pouze tolik, „že povinnost nabídnout věc k prodeji má dlužník, kterým je prodávající.“
15. Podle § 1124 odst. 1 o. z., převádí-li se spoluvlastnický podíl na nemovité věci, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.
16. Podle § 2143 o. z. povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi dospěje uzavřením smlouvy s koupěchtivým.
17. Podle § 2145 o. z. věděl-li koupěchtivý o předkupním právu nebo musel-li o něm vědět, platí, že smlouva je uzavřena s rozvazovací podmínkou uplatnění předkupního práva.
18. V řízení před odvolacím soudem nebylo sporu o tom, že nabídka k realizaci předkupního práva nebyla prodávajícími řádně učiněna. Nicméně jak správně uvedl odvolací soud, povinnost nabídnout věc k prodeji má prodávající. Kupujícímu zákon v tomto směru žádnou povinnost neukládá. Porušení povinnosti se nedá dovodit ani z toho, že žalovaný 1) uzavřel kupní smlouvu s prodávajícími spoluvlastníky. Uzavřením kupní smlouvy teprve dospěje povinnost prodávajících nabídnout věc předkupníkům. Ustanovení § 2145 o. z. pak uvádí, že pokud kupující o předkupním právu věděl, je smlouva uzavřena s rozvazovací podmínkou uplatnění předkupního práva. Ze samotné konstrukce předkupního práva tedy žádná povinnost kupujícího, jejíž porušení by bylo možné mu vytknout, nevyplývá.
19. Další námitka dovolatelů se týkala toho, že se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1480/2020, ve kterém se dovolací soud vyjádřil k dobré víře při nabývání vlastnického práva tak, že měřítko posuzování dobré víry má být objektivní. Žalobci odvolacímu soudu vytkli, že dobrou víru žalovaného 2) posoudil podle subjektivního měřítka, když uvedl, že žalovaný 2) jako laik nemohl bez právního vzdělání dostatečně posoudit a zhodnotit řádnost nabídky k realizaci předkupního práva. Soud dle nich de facto dovodil, že v případě, že jsou smlouvy o převodu nemovitostí uzavírány mezi právními laiky, tyto osoby nemusí respektovat zákonná omezení a svoje povinnosti stanovené v zákoně. Ad absurdum by tak šlo dojít k závěru, že neznalost zákona omlouvá každého právního laika. Žalobci uvedli, že soudy měly vědomost a dobrou víru žalovaného 2) posuzovat v širších souvislostech.
20. Nejvyšší soud nicméně upozorňuje, že ani na posuzování dobré víry žalovaného 2) není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Proto ani druhá otázka žalobců nemůže přípustnost dovolání založit, jelikož se nejedná o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř
21. Odvolací soud v bodě 28 napadeného rozhodnutí uvedl, že „žalovaný 2 nabyl vlastnické právo v důsledku směnné smlouvy uzavřené s žalovaným 1 dne 7. 8. 2020 a pro posouzení věci je podstatné, zda závada, spočívající v předkupním právu žalobců jako nezapsaném věcném právu vázajícím se k sporným nemovitým věcem, existovala a zda přešla na žalovaného 2 či nikoli. Žalobci uplatnili předkupní právo až po 7. 8. 2020, tj. až po uzavření směnné smlouvy (žaloba byla podána až 30. 3. 2022). Nebylo-li subjektivní předkupní právo uplatněno, nemohlo ani v důsledku směnné smlouvy jako v katastru nezapsaná závada přejít na žalovaného 2.“
22. Závěry odvolacího soudu tudíž nejsou na dobré víře žalovaného 2) vůbec založeny. K jeho dobré víře se soud dále vyjádřil pouze nad rámec svých úvah klíčových pro rozhodnutí, ale nejedná se v tomto případě o otázku, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo ve smyslu § 237 o. s. ř. Proto ani tato námitka žalobců přípustnost dovolání nezakládá.
23. Nakonec svého dovolání žalobci ještě uvedli, že ani rozhodnutí o nákladech řízení nebylo z jejich pohledu spravedlivé. Soudům vytkli, že neaplikovaly § 150 o. s. ř., ačkoliv z jejich pohledu v proběhlém řízení bylo možno spatřovat okolnosti zvláštního zřetele hodné, například, že nebylo sporu o tom, že nabídka k realizaci předkupního práva nebyla vůči nim řádně učiněna, dále že se žalovaní nikdy osobně neúčastnili jednání soudu, zatímco žalobci se účastnili vždy. Žalobci navíc vyvíjeli i snahu o smírné ukončení sporu.
24. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Proto ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání založit.
25. Jelikož dovolání žalobců není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu