22 Cdo 3657/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobce J. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. R.,
zastoupené advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 150/2004, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 22 Co
435/2006-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
18. května 2006, č. j. 23 C 150/2004-72, výrokem pod bodem I. uložil žalované
povinnost „zaplatit žalobci na vypořádání společného jmění manželů částku
750.000,- Kč ve lhůtě do 31. 12. 2006“. Výrokem pod body II., III. a IV.
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků zaniklo rozvodem k
18. 6. 2003 a k tomuto datu zaniklo i jejich společné jmění manželů („SJM“).
Při jednání soudu prvního stupně 8. 9. 2005 účastníci shodně prohlásili, že
„nemají zájem
o vypořádání SJM pokud se týká movitých věcí“; proto se soud zabýval pouze
vypořádáním hodnoty členských práv a povinností k jejich družstevnímu bytu
patřící kromě věcí movitých do SJM. K tomu vyšel ze soudního smíru, že
družstevní byt nacházející se v druhém podlaží domu č. p. 378, V. nám. v P. 10,
bude nadále užívat žalovaná jako jeho nájemkyně a členka bytového družstva P.;
smír účastníků schválil podle § 99 odst. 2 občanského soudního řádu („OSŘ“)
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 12. listopadu 2003, sp. zn. 13 C
341/2003. Při zjišťování hodnoty členských práv a povinností k uvedenému bytu
soud vyšel z posudku znalce, který ji stanovil částkou 1.500.000,- Kč. Soud
tedy ve smyslu § 149 odst. 2 občanského zákoníku („ObčZ“) uložil žalované
vyplatit žalobci na vypořádání SJM polovinu, tj. 150.000,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 22 Co 435/2006-95, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Správným shledal
jak jeho skutkové zjištění, tak jeho právní posouzení věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Namítá „vážné
pochybení soudu“ spočívající v tom, že jí bylo znemožněno zúčastnit se soudního
jednání, dále, že soud nevypořádal „veškerý majetek spadající do SJM“ ač o to
žádala, a konečně, že soud rozhodl o její povinnosti „vyplatit žalobce z
družstevního bytu“, přestože „předchozí soudní rozhodnutí bylo schválením
smíru“ mezi účastníky o tom, že žalovaná bude „nájemkyní a družstevnicí a
žalobce má nárok na náhradní byt“. Za zásadní právní otázku považuje to, zda za
situace, kdy v dobré víře uzavřela smír s tím, že na sebe vzala „závazek
družstevního bytu a žalobce má nárok na náhradní byt“, má nyní povinnost
žalobce vyplatit částkou, na niž rozhodně nemůže dosáhnout. K tomu dodává, že
pokud by si byla při uzavírání smíru vědoma důsledků spočívajících pro ni v
naprosto neřešitelné finanční situaci, takový smír by neuzavřela a navrhovala
by jeho zcela opačné znění, totiž, že ona s dětmi bude mít nárok na náhradní
byt a žalobce se stane „nájemcem a družstevníkem uvedeného bytu“. V
podrobnostech uvádí, že soud v rámci řízení o vypořádání SJM vypořádal pouze
družstevní byt, přičemž neprojevila vůli, aby se vypořádání SJM týkalo jen
bytu. Jednání u odvolacího soudu se nezúčastnila, přičemž se ona i její právní
zástupkyně omluvily a žádaly o odročení jednání. Připomíná, že žalobce
zrenovoval vilu svých rodičů a použil na to společné prostředky nabyté za
trvání manželství, ve vile si zřídil velkou truhlářskou dílnu, kterou vybavil
drahým zařízením, opět ze společných prostředků; ponechal si veškeré úspory,
odvezl si zařízení bytu podle vlastní úvahy, nechal si dvě auta, odcizil
rodinné šperky patřící jejím rodičům a dětem. Vyhrožuje jí exekucí a pohrůžku
potvrzuje tím, že neplatí výživné na děti. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání oponuje tvrzením žalované uvedeným v
dovolání. Odkazuje na smír z 12. 11. 2003, dále na shodné prohlášení učiněné
před soudem prvního stupně při jednání 8. 9. 2005, na okolnosti týkající se
jednání
u odvolacího soudu, v jehož postupu neshledává závady. Odmítá tvrzení žalované
ohledně renovace domku jeho matky, vybavení dílny, automobilů, šperků i
výživného na děti.
Žalovaná v podání, kterým reaguje na vyjádření žalobce k jejímu
dovolání, trvá na údajích uvedených v dovolání. Znovu tvrdí, že v rámci
vypořádání SJM nebylo rozhodnuto o veškerém majetku. Při ústním jednání u soudu
prvního stupně trvala na tom, aby předmětem vypořádání bylo zařízení dílny,
byla však napomínána, aby nezdržovala protokolaci; některá poučení soudu
nepochopila. Trvá na návrhu uvedeném v jejím dovolání.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí
řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má
po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka
významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku
zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a
nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve
svazku 2 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck – dále jen „Soubor rozhodnutí“).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení,
toliko z dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto
nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ).
Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím
řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného
dovolání, nejde-li ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z
napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního významu.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, tj. podle toho,
jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním
úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl
účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl,
nemá na účinnost procesního úkonu žádný vliv (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. června 2003, sp. zn. 32 Odo 750/2002, Soubor rozhodnutí č. C 2027).
V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů soud vypořádá jen
ty věci (majetek) náležející do tohoto spoluvlastnictví, které účastníci
učinili předmětem řízení. Překročit jejich návrhy může jen ohledně ceny
vypořádávaného majetku a toho, jak jej mezi manžely rozdělí (rozsudek ze dne
27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, Soubor rozhodnutí č. C 2944).
Z uvedeného je zřejmé, že omyl při procesním úkonu považuje judikatura
dovolacího soudu v souladu s právní teorií za nevýznamný (viz např. Macur, J.:
Lze posuzovat procesní jednání stran podle ustanovení hmotného práva o vadách
právních úkonů? Právní rozhledy č. 11/1995). Nelze tedy přihlížet ani k
údajnému omylu při uzavírání soudního smíru, ani k omylu při vyjádření ohledně
vypořádání movitých věcí; k návrhu učiněnému až v odvolacím řízení nebylo možno
v souladu s uplatněním principu neúplné apelace přihlédnout (navíc odvolání
bylo doručeno soudu 14. 7. 2006, a účinky zákonné domněnky vypořádání podle §
150 odst. 4 ObčZ nastaly již 18. 6. 2006). Konečně námitku, že dovolatelce
„bylo znemožněno zúčastnit se soudního jednání“, lze řešit jedině v případě
přípustného dovolání, anebo žalobou pro zmatečnost.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Dovolání žalované bylo odmítnuto, proto měla podle § 146 odst. 3 OSŘ nahradit
žalobci náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s právním
zastoupením. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jsou dány na straně
dovolatelky – žalované důvody zvláštního zřetele ve smyslu § 150 OSŘ, pro které
výjimečně žalobci náhradu nákladů nepřiznal. Tyto důvody spatřoval v tom, že
žalovaná se stará a vyživuje dvě se žalobcem společné děti, které studují na
střední a vysoké škole, splácí dva úvěry u peněžních ústavů, hradí náklady
spojené s užíváním bytu a její průměrný měsíční příjem není vysoký. Z týchž
důvodů jí také bylo přiznáno Obvodním soudem pro Prahu 10 částečné osvobození
od soudních poplatků pro dovolací řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu