22 Cdo 37/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a
soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň:
A) B. C. a B) F. V., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) M. Š. a 2) M.
Š., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Třebíči pod sp. zn. 4 C 74/93, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 9. 6. 1999, č. j. 12 Co 44/99-98, a doplňujícího usnesení
ze dne 25. 10. 1999, č. j. 12 Co 44/99-104, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 1999, č. j. 12 Co 44/99-98, a
doplňující usnesení ze dne 15. října 1999, č. j. 12 Co 44/99-104, se zrušují a
věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soudu v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 27. 10.
1998, č. j. 4 C 74/93-80, určil, „že studna na pozemku parc. č. 7/3 zastavěná
plocha, nyní dle Katastrálního úřadu parc. č. 7/4 zastavěná plocha o výměře 3
m2, zapsané na LV č. 98 pro k. ú. Z. je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyň
každé z ideální 1/4\", zamítl žalobu, aby bylo určeno, že tato studna je ve
spoluvlastnictví žalovaných „v ideální 1/2 BSM, nyní SJM“ a rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, účastníci jsou spoluvlastníky
nemovitostí v kat. území Z., vzniklých z jedné zemědělské usedlosti - žalobkyně
domu čp. 27 se st. pl. 7/2 a žalovaní domu čp. 8 se st. pl. 7/1. Pozemek parc.
č. 7/3, která je cestou k sousedním nemovitostem účastníků, je v jejich
podílovém spoluvlastnictví, stejně jako pozemek parc. č. 7/4, na kterém se
nachází studna a který vznikl v roce 1992 oddělením z původní parc. č. 7/3.
Žalobkyním náleží každé k pozemkům parc. č. 7/3 a č. 7/4 podíl v rozsahu 1/4,
podíl v rozsahu 1/2 náleží žalovaným - je předmětem jejich společného jmění
manželů. Na parcele č. 7/3 byla před rokem 1950 zbudována studna a v padesátých
letech vodovodní přípojka z domu čp. 8 k této studni. Studna však byla v
katastru nemovitostí vyznačena až v roce 1992, a to na návrh žalovaných, kteří
byli zapsáni v katastru nemovitostí jako její spoluvlastníci. O tom se
žalobkyně dozvěděly až ve stavebním řízení, ve kterém se domáhaly povolení
stavby vodovodní přípojky z této studny k jejich společnému domu č. 27 v Z.,
když jim nepostačovala voda z jejich další studny, nacházející se u domu čp.
27. Studna je z betonových skruží (hloubka neuvedena), původně s dřevěným
přístřeškem, později s pumpou, která se zamykala na řetěz, nyní s dřevěným
poklopem. Soud prvního stupně dovodil, že vzhledem k době zřízení se studna na
pozemku parc. č. 7/3 stala podle tehdy platného obecného občanského zákoníku z
roku 1811 (dále jen „OZO“) součástí tohoto pozemku (po oddělení v roce 1992
nyní pozemku parc. č. 7/4) a „vybudovaná studna byla ve spoluvlastnictví
právních předchůdců účastníků tohoto řízení tak, jak měli ve spoluvlastnictví
parc. č. 7/3“, resp. spoluvlastnictví studny nabyli účastníci, tedy i žalobkyně
od svých právních předchůdců. Proto žalobě na určení spoluvlastnických podílů
žalobkyň k této studni vyhověl, zatímco žalobu na určení spoluvlastnického
podílu žalovaných zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu.
Odvolací soud po připuštění změny žaloby změnil rozsudek soudu prvního stupně v
napadené části tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že studna na pozemku
parc. č. 7/3, zapsaném na listu vlastnictví č. 49 pro k. ú Z., je v podílovém
spoluvlastnictví žalobkyň, každé z id. 1/4. Z doplněného dokazování odvolací
soud zjistil, že Katastrální úřad v T. zrušil zápis studny na parc. č. 7/4 v k.
ú. Z. v katastru nemovitostí a sloučil tuto parcelu do parc. č. 7/3. Na základě
tohoto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně nemají naléhavý
právní zájem na žalovaném určení, neboť „pokud by studna byla způsobilým
předmětem občanskoprávních vztahů (§ 118 ObčZ), pak veškeré nároky týkající se
vlastnictví ke studni (§ 126 odst. l ObčZ.) bylo možno uplatnit klasickými
žalobními prostředky (žalobou vindikační nebo negatorní) a soud by jako
předběžnou otázku řešil, zda žalující straně vlastnické právo svědčí či
nikoliv. Není-li ale nutno případnou změnu vlastnických práv zobrazit v
katastru nemovitostí, pak zde naléhavý právní zájem není dán.“ Dále odvolací
soud dovodil, že studna není samostatnou nemovitou věcí ve smyslu § 119 odst. 2
ObčZ, neboť je sice výsledkem určité stavební činnosti člověka, ale není
stavbou spojenou se zemí pevným základem - v tomto případě se jedná o
vyhloubenou část pozemku osazenou na zemském povrchu betonovou skruží. Protože
není od pozemku oddělitelná, nemůže být samostatnou věcí a není příslušenstvím
pozemku ani stavby, ale je součástí věci, v daném případě pozemku. Není-li věcí
v právním smyslu, nemůže být ani předmětem vlastnictví a úprava práv a
povinností spojených s užíváním studny je plně odvislá od řešení výkonu
spoluvlastnických práv k pozemku, na kterém se nachází.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Vytýkají odvolacímu
soudu nesprávný závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalovaném
určení. V katastru nemovitostí již sice žalovaní nejsou jako spoluvlastníci
studny na pozemku parc. č. 7/3 vyznačeni, avšak důvodem podání žaloby byla také
skutečnost, že ve stavebním řízení byl zamítnut návrh žalobkyň na zřízení
vodovodní přípojky s tím, že studna je ve spoluvlastnictví žalovaných.
Žalobkyně nesouhlasí také se závěrem, že studna není samostatnou věcí v právním
smyslu. Podle jejich názoru jde o stavbu spojenou se zemí pevným základem -
betonovými skružemi, resp. kameny - a proto o věc nemovitou. Navrhly, aby
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných ke
dni 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.), t. j. podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění novely provedené
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými
účastníky řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1
a 3 OSŘ.
Vady řízení, vyjmenované v § 237 odst. l OSŘ, ani jiné vady řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dovolací soud nezjistil. Dále
proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacích námitek
žalobkyň.
Podle § 80 písm. c) OSR lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení
bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní
postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla
opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti.
V dané věci žalobkyně právní zájem na žalovaném určení dovozovaly nejen z toho,
že v katastru nemovitostí byli jako spoluvlastníci předmětné studny zapsáni jen
žalovaní, ale také ze skutečnosti, že v důsledku neshody účastníků o tom, kdo
je spoluvlastníkem studny, byl ve stavebním řízení zamítnut jejich návrh na
povolení stavby vodovodní přípojky z této studny k jejich domu. I když byl v
průběhu odvolacího řízení zápis studny v katastru nemovitostí odstraněn, pak
vlastnické právo zůstalo sporné a za této situace je právní postavení žalobkyň
nejisté. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na
žalovaném určení je ve smyslu § 80 písm. c) OSR dán, když dovolací soud také
považuje předmětnou studnu za věc v právním smyslu, a to věc nemovitou.
Podle § 297 OZO patří k nemovitým věcem rovněž ty, které byly na pozemku
zřízeny s tím úmyslem, aby tam trvale zůstaly, jako „domy a jiné budovy se
vzduchovým prostorem v kolmé čáře nad nimi, rovněž nejen vše, co je do země
zapuštěno, ve zdi upevněno, přinýtováno a přibito, jako kotle na vaření piva,
na pálení kořalky a jejich zazděné skříně, nýbrž i takové věci, které jsou
určeny, aby se jich při nějakém celku užívalo: například u studní okovy,
provazy, hasicí nářadí a podobně.“
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že studna zřízená na pozemku před rokem 1950 se
stala součástí tohoto pozemku. Jako součást nebyla věcí v právním smyslu a
snášela osud věci, k níž patřila, tj. jako součást pozemku náležela vlastníkům
pozemku.
K l. lednu 1951 nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, který
upravil rozdílné vlastnictví stavby a pozemku; § 25 stanovil, že stavby nejsou
součástí pozemku. Dále bylo v § 26 uvedeno, že pozemky a stavby, s výjimkou
staveb dočasných, jsou věci nemovité.
Předmětná studna se jako stavba trvalá stala věcí nemovitou a jako věc určená k
tomu, aby byla trvale užívána s pozemkem, se stala příslušenstvím pozemku.
Podle § 27 tohoto zákoníku příslušenstvím jsou vedlejší věci, které náležejí
vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby se jich s touto věcí trvale
užívalo.
Po 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále
jen „ObčZ“), který definuje v § 119 odst. 2 nemovitosti jako pozemky a stavby
spojené se zemí pevným základem, považuje judikatura studnu za samostatnou věc,
která je příslušenstvím věci hlavní. K takovému závěru dospěl bývalý Nejvyšší
soud v Rozboru a zhodnocení notářské praxe a řízení o dědictví a v řízení o
registraci smluv ( Pls1/67 z 21. 2. 1967), uveřejněném v e Sborníku Nejvyššího
soudu ČSSR, SEVT Praha 1974, když uvedl, že „pozemky přidělené rozhodnutím ONV
do osobního občanů … mohou být opatřeny stavbami různého druhu (kůlnami, altány
atd.), zařízeními (studnou, vodovodním vedením, bazény atd.) nebo osázeny
nejrůznějšími porostem. Uváděné stavby, zařízení a porosty však nemohou být
předmětem, kupní smlouvy, pokud nemají povahu samostatných věcí, což zpravidla
u těchto staveb, zařízení, tím méně pak u porostů nebývá. Jde totiž téměř vždy
o součást pozemku (ve smyslu ustanovení § 120 ObčZ), jako je tomu zjevně např.
u porostů nebo o příslušenství věci (ve smyslu ustanovení § 121 odst. 1 ObčZ),
jako je tomu u studní a sklepů na těchto pozemcích (str. 592 Sborníku).“
Je-li studna příslušenstvím věci, musí být i samostatným předmětem práv a
povinností, neboť příslušenstvím mohou být jen samostatné věci. Studna je jako
výsledek stavební lidské činnosti – stavba nemovitá - hospodářským zařízením
určeným k čerpání vody.
Studna, ohledně které je veden spor podle skutkových zjištění učiněných soudem
prvního stupně, splňuje požadavky kladené na studnu jako samostatný předmět
právních vztahů, v daném případě věc nemovitou. Nachází se na společném pozemku
účastníků, který jinak tvoří přístupovou cestu k sousedním nemovitostem
účastníků, vzniklých stejně jako tato cesta z jedné zemědělské usedlosti. Za
situace, kdy předmětný pozemek zůstal společný jako přístupová cesta se stavbou
k čerpání vody, je studna hospodářsky určena k trvalému užívání s pozemkem, na
kterém se nachází a je proto příslušenstvím pozemku ve smyslu § 121 ObčZ .
Je-li studna samostatnou věcí v právním smyslu, lze za podmínek daných § 80
písm. c) OSŘ rozhodnout o vlastnictví k této věci, a to i když je
příslušenstvím věci.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu dovolacích
námitek nesprávný. Proto byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu
řízení (§ 243b odst. l, 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu