22 Cdo 3705/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Michalem Králíkem,
Ph.D., ve věci žalobkyně R. H., Č. L., zastoupené Mgr. Petrou Krnošovou,
advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 409, proti žalovanému J. H., M.,
zastoupenému Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská
188/27, o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, vedené u Okresního
soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 129/2009, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 7. února
2014, č. j. 36 Co 146/2013-463, takto:
Záhlaví rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, č. j. 22 Cdo
3705/2014-490, se opravuje tak, že slovo „usnesení“ se nahrazuje slovy
„Rozsudek Jménem republiky“.
V záhlaví písemného vyhotovení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014,
č. j. 22 Cdo 3705/2014-490, je nesprávně jako forma rozhodnutí uvedeno
„usnesení“, ačkoliv jak vyplývá z protokolu o vyhlášení rozsudku dovolacím
soudem ze dne 21. října 2014 (č. l. 488), Nejvyšší soud ve skutečnosti rozhodl
o věci rozsudkem.
Jelikož se jedná o zřejmou nesprávnost písemného vyhotovení rozsudku,
postupoval dovolací soud podle § 164 a § 243b občanského soudního řádu a
záhlaví opravil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto opravného usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2015
Mgr. Michal
Králík, Ph.D.
předseda senátu
Odvolací soud vycházel z § 5 obchodního zákoníku ve znění účinném k době zániku
společného jmění manželů, tedy ke 2. listopadu 2007. Podle § 5 obchodního
zákoníku tvoří obchodní jmění podnikatele soubor hmotných i nehmotných složek
(věci, práva a jiné majetkové hodnoty), které slouží podnikateli k jeho
podnikatelské činnosti, přičemž obchodní majetek u podnikatele fyzické osoby
tvoří majetek (věci, práva, pohledávky a jiné penězi ocenitelné hodnoty), které
patří podnikateli a slouží – je určen k jeho podnikání. O tomto výlučném
majetku nelze v rámci vypořádání rozhodovat. Podle ustálené soudní judikatury
lze doplnit, že započítat lze pouze částku, jež by se rovnala pozitivnímu
rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku společného jmění
manželů, nicméně žádný z účastníků takový návrh na vypořádání nevznesl. Odvolací soud změnil výrok soudu I. stupně o výši vypořádacího podílu, když
zohlednil vnos žalované do společného jmění manželů. Vzhledem k tomu má
žalobkyni správně přináležet částka ve výši 1.099.174,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť se soudy obou stupňů
odchýlily od ustálené rozhodovací praxe. Soudy obou stupňů vypořádaly hodnoty
náležící do společného jmění manželů nesprávně k různým datům, a to ke dni
ukončení společné domácnosti (tj. k 11. 11. 2006), ke dni právní moci rozsudku
o rozvodu manželství (tj. ke 2. 11. 2007) a v případě zásob ke dni jejich
inventarizace (tj. k 31. 12. 2007). Za podstatné v případě zásob však žalovaný
považuje zejména tu skutečnost, že započal své podnikání 1. 3. 1997, tedy před
účinností novely č. 91/1998 Sb., která novelizovala občanský zákoník od 1. 8. 1998. Vzhledem k tomu podnikání žalovaného, jakož i podnikáním získaný majetek,
tedy v posuzovaném případě zásoby zboží a materiálu, nemohou tvořit předmět
společného jmění manželů. Kromě toho bylo řízení před odvolacím soudem zatíženo
vadou spočívající v cíleném výslechu svědkyně P., na nějž nemohl žalovaný
adekvátně reagovat. S ohledem na uvedené žalovaný navrhuje, aby odvolací soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože předmětem dovolání je problematika rozsahu společného jmění manželů,
které zaniklo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o
něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. února 2014 a
dovolací řízení bylo zahájeno podaným dovoláním dne 14. července 2014, dovolací
soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud vypořádal společné jmění manželů „k více
časovým okamžikům“, není tato námitka důvodná. Soud I. stupně, i odvolací soud
výslovně zdůraznily, že vypořádaly společné jmění manželů ke dni nabytí právní
moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků (tj. ke 2. 11. 2007). Tento postup
je správný potud, že pro určení rozsahu masy vypořádávaného společného jmění
manželů je podstatný okamžik právě zániku společného jmění manželů. Protože
však tato dovolací námitka není v dovolání nijak blíže konkretizována, není ani
zřejmé, jakým způsobem se měl tvrzený nesprávný postup soudů promítnout v
neprospěch dovolatele v souzené věci. Protože však je dovolání důvodné z
jiných, dále uvedených důvodů, může tuto námitku v konkrétní podobě uplatnit
dovolatel v další fázi řízení. Dovolatel dále namítal, že začal vykonávat samostatnou výdělečnou činnost před
1. srpnem 1998, tudíž jeho podnik, který obsahoval i zásoby zboží a materiálu
(přikázané mu do vlastnictví rozhodnutími nalézacích soudů), netvoří součást
společného jmění manželů. Soudy obou stupňů však měly tuto skutečnost v rozporu
s rozhodovací praxí dovolacího soudu pominout. V této otázce je dovolání přípustné a zároveň důvodné, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Podle § 143 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.,
v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem
vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s
výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své
povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí
vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl
vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc
vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Podle čl. VIII. bodu 1 věty první zákona č. 91/1998 Sb. kterým se mění a
doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o
změně a doplnění dalších zákonů, věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily
bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění
manželů. Výkladem a contrario uvedeného přechodného ustanovení je možno dovodit, že
věci, které k 1.
srpnu 1998 nebyly součástí bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, se účinností novely č. 91/1998 Sb. nestaly součástí společného jmění
manželů. Uvedené také potvrdil Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (publikovaném pod C 5052 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen
„Soubor“) dospěl k závěru, že „podnik náležející do odděleného vlastnictví
podnikajícího manžela se k 1. 8. 1998, kdy zákon č. 91/1998 Sb. nabyl
účinnosti, předmětem společného jmění manželů nestal.“
Podnik by se tak mohl stát součástí společného jmění manželů jen za situace,
kdyby došlo k modifikaci společného jmění manželů (případně dříve k modifikaci
bezpodílového spoluvlastnictví manželů) podle § 143a obč. zák. [srovnej
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo
684/2004 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 98)], k
čemuž však podle obsahu spisu nedošlo. Nestal-li se podnik součástí společného jmění manželů však neznamená, že by se
výkon samostatné výdělečné činnosti nijak nemohl promítnout do rozsahu
společného jmění manželů, resp. do následného vypořádání, a to ve vazbě na
výnosy z výkonu podnikatelské činnosti. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004 (publikovaném pod C 3381 v Souboru), který
se sice vztahoval k režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ale lze jeho
závěry vztáhnout i na společné jmění manželů, uvedl, že „výnos z podnikání
stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů je
nejčastějším zdrojem BSM, z něhož je pak pořizován společný majetek manželů. Ze
žádného ustanovení občanského zákoníku nevyplývá, že společným majetkem by měl
být jen zisk, chápaný jako rozdíl mezi výnosem z podnikání a náklady na
podnikání v souvislosti s ním vynaložené. Není tedy žádného zákonného důvodu,
aby jakýkoliv výnos z podnikání manžela byl vylučován z režimu bezpodílového
spoluvlastnictví. Ostatně podle standardní judikatury (R 42/1972 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek str. 243) i výnosy z odděleného majetku
jednoho z manželů patří do BSM. Pokud jsou však z výnosu podnikání pořízeny
věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího
manžela, neboť tak stanoví zákon v § 143 ObčZ. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět
do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.),
jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho z manželů, který by
měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by
tak podnikající manžel měl podle § 150 ObčZ vrátit, co ze společného bylo na
tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Přitom ovšem nelze pominout,
že věc, jež slouží jen podnikání jednoho z manželů, slouží i k vytváření
dalších výnosů, kterými je BSM účastníků obohacováno, jsou-li tyto výnosy
použity ke společným účelům (např. příspěvek na společnou domácnost, pořízení
věcí sloužících oběma manželům, zaplacení dovolené atp.).
Stejně tak by nemělo
být přehlíženo, že cena věcí sloužící podnikání se jejím používáním (i
vytvářením výnosů, jež patří do BSM) snižuje. Podnikání je tedy nutno chápat
jako činnost, z níž výnosy náleží oběma manželům a která obvykle slouží i k
získávání hodnot náležejících do BSM. Potom ovšem nelze opomenout ani výdaje a
závazky podnikajícího manžela, které mu vznikly v souvislosti s jeho
podnikáním, neboť je nelze oddělovat od podnikání, z něhož má prospěch i druhý
manžel.“ (k těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení
ze dne 5. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 4926/2008, uveřejněném v Souboru pod
pořadovým č. 8960). Předmětem bezpodílového spoluvlastnictví nebyly věci sloužící výkonu povolání
jen jednoho z manželů (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C
1127), přičemž soudní praxe dovodila, že takovou věcí je i podnik a vyloučila
jej z předmětu zákonného majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 98). Jestliže tedy podnik vzniklý za trvání bezpodílového spoluvlastnictví nebyl
jeho součástí, nestal se ani součástí společného jmění manželů, a předmětem
vypořádání tak nemohou být ani jednotlivé složky podniku coby hromadné věci
právě proto, že jsou součástí výlučného majetku podnikatele. Způsob zohlednění
příjmů, které podnik generuje, ve vazbě na bezpodílové spoluvlastnictví, a
promítnutí těchto příjmů do následného vypořádání, vysvětlil Nejvyšší soud
např. ve výše uvedeném rozsudku ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004). Podnikající manžel byl proto povinen nahradit do bezpodílového spoluvlastnictví
(společného jmění manželů) částku, která se rovná kladnému (pozitivnímu)
rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku zákonného majetkového
společenství, což zpravidla představuje cenu podniku. Přestože tento právní závěr odvolací soud výslovně uvedl do odůvodnění svého
rozhodnutí a správně též charakterizoval podnik podnikající fyzické osoby jako
věc hromadnou, vysloveným právním názorem se neřídil a jeho rozhodnutí je
vnitřně rozporné. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se zjevně podává, že „zásoby“, které
přikázal do výlučného vlastnictví dovolatele, považoval za součást podniku. Tuto okolnost ostatně dovolatel nezpochybňuje, naopak ji výslovně akceptuje, a
není tak předmětem dovolacího přezkumu. Správně též odvolací soud uzavírá, že
předmětem vypořádání nemůže být v daném případě podnik jako hromadná věc; i
tuto skutečnost dovolatel výslovně akceptuje. Dovolacímu soudu není za této situace jakkoliv zřejmé, na základě jakých
skutečností, úvah a právních závěrů přikázal do výlučného vlastnictví „zásoby
zboží a materiálu“; předpokladem pro takový postup totiž je naopak předběžný
závěr, že by šlo o samostatné věci netvořící podnik a představující součást
společného jmění manželů. Takový závěr však odvolací soud neučinil a byl by
ostatně v rozporu s odůvodněním jeho rozsudku.
Odvolací soud se ostatně omezil
na konstatování o přikázání zásob do výlučného vlastnictví dovolatele, aniž by
tento závěr jakkoliv odůvodnil. Na základě uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud nepostupoval správně,
jestliže do vypořádání společného jmění manželů zahrnul zásoby zboží a
materiálu, neboť zásoby zboží a materiálu tvoří společně s dalšími věcmi podnik
jakožto věc hromadnou a jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného. Zásoby zboží a
materiálu tak předmětem vypořádání společného jmění manželů být nemohou. Předmětem vypořádání mohly být toliko finanční prostředky, které byly
vynaloženy ze společného majetku na podnikání žalovaného (investice ze
společného majetku do majetku výlučného), a to při zohlednění výdajů a závazků
podnikajícího manžela, které mu v souvislosti s jeho podnikáním vznikly. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl uplatněn právem. Pokud jde o tvrzenou vadu řízení, podle § 213 odst. 1 o. s. ř. není odvolací
soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Není však
přípustné, aby pouze na základě přehodnocení důkazů provedených soudem I. stupně se odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, bylo-li čerpáno
z výpovědí účastníků a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. Hodlá-li se
odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně
na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu, musí tyto důkazy
opakovat, příp. dokazování doplnit [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 2395/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. prosince 2007, sp. zn. 25 Cdo 733/2006 (oba dostupné na
www.nsoud.cz)]. Namítá-li dovolatel, že nemohl na výslech svědkyně P. adekvátně
reagovat, dovolací soud připomíná, že účastníkům řízení poskytl odvolací soud
prostor předložit závěrečný návrh v písemné podobě, čehož dovolatel využil, v
závěrečném návrhu rozporoval provedený výslech svědkyně, taktéž tam namítal, že
na výslech svědkyně nemohl adekvátně reagovat, žádný konkrétní důkazní návrh,
který mu byl odepřen provést, však ani v závěrečném vyjádření, ani v dovolání
nenavrhl. S ohledem na uvedené nelze dovolateli přisvědčit v tom, že by
odvolací soud zatížil řízení vadou tím, že opětovně provedl důkaz výslechem
svědkyně a že neumožnil dovolateli na provedený výslech adekvátně reagovat.
Odvolací soud však zatížil své rozhodnutí vadou řízení v tom, že nerozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení, přičemž podle § 151 odst. 1 o. s. ř. o
povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž
se řízení u něho končí. Nejvyšší soud ČSSR v rozhodnutí ze dne 30. září 1668,
sp. zn. 6 Cz 60/68 (uveřejněném pod č. 6/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), uvedl, že „o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud
podle § 151 odst. 1 o. s. ř. bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se
řízení končí. Při výkladu tohoto ustanovení v souvislosti s ustanovením § 166
o. s. ř., podle něhož může soud doplnit rozsudek, dokud není v právní moci,
jestliže v něm nerozhodl o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení
nebo o předběžné vykonatelnosti, nutno dospět k závěru, že rozhodnutí o
nákladech řízení, pokud závisí na výsledcích řízení ve věci samé, musí být
obsaženo v rozsudku, jímž se řízení ve věci končí. Později může být o nákladech
řízení rozhodnuto jen za podmínek § 166 o. s. ř., jestliže soud opomněl o
nákladech řízení rozhodnout. Z této zásady lze připustit výjimku jen tehdy,
když v době konečného rozhodnutí ve věci samé nemůže soud přesně určit výši
nákladů řízení (např. tehdy, když dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o
znalečném). V takovém případě však musí soud v rozhodnutí, jímž se řízení u
něho končí, ve výroku rozhodnout, zda a v jakém poměru je účastník povinen
nahradit druhému účastníku náklady řízení, a pouze výši (vyčíslení) těchto
nákladů řízení může vyhradit dodatečnému rozhodnutí.“
Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243e odst. 2 vrátil Okresnímu
soudu v České Lípě, neboť i jeho rozhodnutí v daném směru spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího
soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání
projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného
výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo
3307/2006, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 5768).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v další fázi řízení soudem
prvního stupně (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu