22 Cdo 3710/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl ve věci žalobkyně J. D., bytem v O.-P., zastoupené JUDr.
Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě-Přívoze, Škroupova 1114/4, proti
žalovaným: 1) V. D., bytem v O.-P., a 2) Anně E. M., bytem v O.-P., zastoupené
JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem se sídlem Ostravě-Moravské Ostravě, Sadová
553/8, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 64 C 188/97, o dovolání žalované 2) proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. června 2011, č. j. 42 Co 41/2011-540, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. února 2012, č. j. 22 Cdo
3710/2011-597, ve znění opravného usnesení ze dne 27. června 2012, č. j. 22 Cdo
3710/2011-617, se ve výroku II. opravuje tak, že žalovaná 2) je povinna
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč k rukám
advokáta JUDr. Radka Hudečka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Podle § 164 občanského soudního řádu Nejvyšší soud opravil zjevnou nesprávnost
ve výroku II. shora označeného rozsudku, kterým bylo žalované 2) uloženo, aby
nahradila žalobkyni na náhradě nákladů řízení rozsudku 16.358,-Kč, neboť
náklady, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu
patřící 2. žalované A. M., zamítá“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Šlo o spor, kdo nabyl spoluvlastnické právo k domu jako jeho stavebník;
dovolatelka odvozovala spoluvlastnické právo od své právní předchůdkyně - matky
M. D., která jako původní stavebník měla být vlastnicí jedné ideální čtvrtiny.
Podle ní byla stavba zahájena již v roce 1959. Naproti tomu žalobkyně tvrdila,
že stavebníky byli jen ona a její již zemřelý bývalý manžel F. D. mladší
(jejich manželství bylo v roce 1980 rozvedeno); ti se též stali v důsledku
originárního nabytí vlastnictví bezpodílovými spoluvlastníky budovy, jejíž
stavba byla zahájena v roce 1965.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původními žadateli o vydání
stavebního povolení ke stavbě předmětného domu byli rodiče bývalého manžela
žalobkyně M. a F. D. Ti chtěli postavit nový dům proto, že mělo dojít k
vykoupení jejich rodinného domu s pozemkem, ve kterém dosud bydleli. Stavbu
hodlali financovat z peněz za vykoupené nemovitosti. K výkupu jejich domu však
nakonec nedošlo; přesto byla zamýšlená stavba později zahájena; žalobkyně
tvrdila, že stavebníky však nebyli D. starší, ale ona a její manžel. To
dokládala mimo jiné listinami souvisejícími se stavbou předmětného domu;
žalovaná 2) pak tvrdila, že jde o falzifikáty. Soud vyšel z posudku znalce z
oboru písmoznalectví, písmo ruční a strojové, Ing. P. K., z nějž zjistil, že
na části listin došlo k přepsání jména z M. D. na J. D., byly změněny podpisy a
data z původního „1959“ na pozdější „1965“; proto k nim nepřihlédl.
Zjistil, že pozemky pro stavbu nového domu koupil 18. 3. 1958 F. D. starší
společně s manželkou M. D., každý podíl ideální ?, a jejich syn F. D. mladší
podíl ideální ?. Z územního rozhodnutí hlavního architekta města Ostravy č.
70/65 z 27. 5. 1965 vzal soud za prokázané, že bylo rozhodnuto o stavbě
rodinného domu na parc. č. 351/a v k. ú P. v ulici V Zahradách.
Manželství žalobkyně J. D. a F. D. mladšího, uzavřené v roce 1959, bylo
rozvedeno ke dni 20. 8. 1980. V rozvodovém řízení F. D. mladší vypověděl, že
spolu s manželkou J. D. ukončili výstavbu rodinného domu, do kterého se
nastěhovali spolu s jejími rodiči. Dále soud zjistil, že předmětem dědického
řízení po F. D. starším, který zemřel 23. 5. 1972, nebyl rodinný dům č. p. 265,
ale pouze zůstavitelovy podíly ideální ? k pozemkům souvisejícími s domem,
které nabyl kupní smlouvou z 18. 3. 1958. Tyto podíly zdědil zůstavitelův vnuk
V. D. [žalovaný 1)]. F. D. mladší zemřel 2. 9. 1989. Předmětem dědického řízení
po tomto zůstaviteli byly podíly na nemovitostech zapsaných na LV č. 307 v k.
ú. P., a to ideální ? pozemků parc. č. 7 stavební plocha a parc. č. 8 zahrada a
dále ideální ? domu č. p. 265, kolaudovaného rozhodnutím Obvodního národního
výboru Ostrava 4 z 28. 4. 1970, dosud nezapsaného v evidenci nemovitostí. Tyto
nemovitosti nabyl syn zůstavitele, žalovaný 1).
Darovací smlouvou z 8. 11. 1980 (správně 8. 11. 1989) M. D. darovala své dceři
- žalované 2) ideální ? nemovitostí, a to pozemků parc. č. 7 a parc. č. 8 v k.
ú. P. Předmětem darovací smlouvy nebyl dům č. p. 265. Další darovací smlouvou z
21. 6. 1990 M. D. darovala žalované 2) ideální ? domu č. p. 265 na parc. č. 7 v
k. ú. Poruba. V darovací smlouvě učinila prohlášení, že je dosud podílovou
spoluvlastnicí uvedeného domu v podílu ideální ? a po smrti manžela F. D.
staršího a syna F. D. mladšího se druhým spoluvlastníkem v rozsahu ideálních ?
stal její vnuk V. D. Dům postavila se svým manželem, stavební povolení se
nedochovalo a dům nebyl kolaudován.
Soud shledal, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na předmětném určení;
žalovaný 1) je podle tvrzení žalobkyně spoluvlastníkem ideální ?. Toto tvrzení
považoval soud za nesporné mezi účastníky řízení, a v této části proto žalobě
vyhověl.
Pokud se žalobkyně domáhala určení, že je spoluvlastnicí druhé ideální ? domu,
soud vyhověl žalobě pouze částečně. Určil, že je spoluvlastnicí pouze ideální ?
a ve zbývající části ideální ? nemovitostí žalobu zamítl. Soud prvního stupně
vyšel ze zjištění, že předmětný dům byl vystavěn svépomocí a stavbu financovali
výlučně ze svých prostředků manželé J. a F. D. za pomoci rodičů žalobkyně
manželů R., což však soud nepovažoval pro určení vlastnictví za podstatné.
Původními žadateli o stavbu byli manželé M. D. a F. D. starší. Tito se
podíleli na výstavbě domu. Soud dospěl k závěru, že stavebníky domu byli
společně žalobkyně a její manžel F. D. mladší a stejně tak rodiče F. D.
mladšího. Dům byl dostavěn v roce 1970 za trvání manželství D. mladších, ale
nebyl jako součást jejich bezpodílového spoluvlastnictví vyznačen v evidenci
nemovitostí. Po rozvodu jejich manželství k 20. 8. 1980 nedošlo k vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví a po marném uplynutí tříleté lhůty se uplatnila
podle § 149 odst. 4 občanského zákoníku („obč. zák.“) ve znění účinném do 31.
12. 1991, zákonná domněnka, že nemovitosti jsou v rovnodílném podílovém
spoluvlastnictví bývalých manželů.
Dále se soud zabýval darovací smlouvou z 21. 6. 1990 a ve smyslu § 486
občanského zákoníku („obč. zák.“) dovodil, že pokud žalovaná 2) podíl na domě
nabyla od nepravé dědičky, je chráněna, jako by jej nabyla od oprávněné
dědičky. Věc též posuzoval podle § 129 a § 130 obč. zák. a dospěl k závěru, že
žalovaná 2) splnila zákonné podmínky vydržení, neboť si do své vydržecí doby
může započíst i dobu, po kterou věc měla v oprávněné držbě její právní
předchůdkyně. Žalovaná 2) se stala spoluvlastnicí ideální ? předmětného domu,
neboť v řízení nebyla zpochybněna její dobrá víra o tom, že jí podíl na
předmětném domě patří na základě darovací smlouvy.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
6. června 2011, č. j. 42 Co 41/2011-540, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že určil, že žalobkyně J. D. a žalovaný 1) V. D. jsou spoluvlastníky domu
č. p. 265, objektu bydlení na pozemku parc. č. 7, zastavěná plocha a nádvoří v
k. ú. P., část obce P., obec O., zapsaných v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště O., na LV
č. 307, každý v rozsahu jedné ideální poloviny. Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně a náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu
mezi účastníky. Výroky rozsudku soudu prvního stupně pod body V. a VI., ve
kterých bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu, zrušil a v tomto
rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud odkázal na zjištění soudu prvního stupně a sám zopakoval
dokazování těmi důkazy, které soud prvního stupně sice provedl, ale neučinil z
nich žádné závěry. Po takto doplněném dokazování odvolací soud dospěl k dále
uvedeným skutkovým zjištěním:
Manželé M. a F. D. se v roce 1959 rozhodli stavět rodinný dům a za tím účelem
zakoupili spolu se svým synem F. D. mladším pozemky a nechali vypracovat
projektovou dokumentaci, se stavbou však ve lhůtě tří let nezapočali. Stavět
začali až v roce 1965 jejich syn F. D. mladší se svojí manželkou J., a to na
základě rozhodnutí o přípustnosti stavby z 10. 3. 1965 (správně z 10. 6. 1965),
č. j. Výst. 1575/95 (správně Výst. 1575/65), vydaného na jména stavebníků „D.
F. a J.“ odborem výstavby Městského národního výboru v Ostravě. Stavba byla
zkolaudována rozhodnutím o uvedení stavby do trvalého užívání, vydaným
technickým odborem Obvodního národního výboru Ostrava-Poruba dne 28. 4. 1970,
č. 242/70. Na výstavbu čerpal F. D. mladší podnikovou půjčku od svého
zaměstnavatele a finanční prostředky poskytli rovněž rodiče žalobkyně.
Do domu se po dostavbě nastěhovali manželé D. mladší a rodiče žalobkyně manželé
R.. Manželé D. starší v domě nikdy nebydleli. Po smrti F. D. staršího v roce
1972 byl předmětem dědického řízení pouze jeho spoluvlastnický podíl na
pozemcích (nikdo z dědiců tedy netvrdil, že je spoluvlastníkem domu).
Po smrti F. D. mladšího byl předmětem dědického řízení spoluvlastnický podíl
ideální ? předmětného domu.
Odvolací soud nepovažoval závěry soudu prvního stupně za správné, neboť je
postavil jednak na zjištěních, která v řízení neučinil, a jednak na zjištěních
rozporuplných. I když zjistil, že manželé D. starší neměli finanční prostředky
na výstavbu nového domu, poněvadž nedošlo k výkupu jejich dosavadního rodinného
domu, dospěl k závěru, že byli staviteli nové stavby. Dále z dědického spisu po
F. D. starším nemohl dovodit závěr, že se mělo jednat o nabytí podílu na
předmětném domě nepravým dědicem [žalovanou 2)], když dům ani ideální podíl
nebyl předmětem tohoto dědického řízení. Podíl na domě byl předmětem pouze
dědického řízení po F. D. mladším a zdědil ho jeho syn V. D. Rovněž za
nepodložený považoval závěr o vydržení spoluvlastnického podílu k domu
žalovanou 2), neboť M. D. do své smrti v domě nebydlela a žalovaná 2) nesplnila
vydržecí dobu.
V řízení bylo prokázáno, že vlastnictví k předmětnému domu nabyli jako
zhotovitelé věci žalobkyně spolu se svým tehdejším manželem F. D. mladším.
Úmysl žalobkyně a jejího manžela stavět dům pro sebe dosvědčuje řada důkazů
vztahujících se k vlastní výstavbě i jejich následné chování jako vlastníků
předmětného domu. Jedná se jak o důkazy listinné, tak o výpovědi svědků.
Přestože žalovaná 2) popírala vlastnictví žalobkyně a pravost řady listinných
důkazů zpochybňovala, soud dospěl k závěru, že neunesla své důkazní břemeno. Se
svým tvrzením, že se stavbou se započalo již v roce 1959, zůstala osamocená.
Pravdivosti tvrzení žalobkyně, že při vyřizování žádosti o povolení stavby byly
využity původní doklady manželů D. starších, na kterých stavební úřad pouze
přepsal původní jméno M. na její jméno a opatřil je razítkem, nasvědčují další
vydaná rozhodnutí znějící již na jména manželů D. mladších, která by nemohla
být vydána, pokud by původní rozhodnutí nebyla vydána v jejich prospěch
(jednalo se o stavební povolení a kolaudační rozhodnutí). Uvedenému závěru
nasvědčuje i korespondence mezi Obvodním národním výborem Ostrava-Poruba a
státním notářstvím a poskytnutí podnikové půjčky na výstavbu F. D. mladšímu.
Soud nepovažoval za nezvyklé, že se na stavbě podíleli i příbuzní manželů D.
mladších včetně manželů D. starších; to však nemohlo mít vliv na vlastnictví ke
stavbě. Manželé D. mladší se také jako vlastníci předmětného domu chovali. O
jejich vlastnictví svědčí i skutečnost, že ačkoliv dům byl zkolaudován v roce
1970, nebyl zahrnut do dědictví po F. D. starším, který zemřel v roce 1972.
Nikdo z dědiců včetně žalované 2) a její matky M. D. rozsah dědictví
nezpochybnil. Jako výluční spoluvlastníci domu vystupovali manželé D. mladší i
po rozvodu manželství při řešení svých rozporů před úřady. Rovněž v dědickém
řízení po F. D. mladším v roce 1989 nevznikly žádné pochybnosti o jejich
spoluvlastnictví, přitom státní notářství mělo v té době k dispozici stavební
spis včetně kolaudačního rozhodnutí a muselo se s otázkou spoluvlastnictví
žalobkyně vypořádat. V řízení nebylo zjištěno, že by se některý z tvrzených
domnělých spoluvlastníků svého spoluvlastnického práva dříve dovolával.
Odvolací soud uzavřel, že manželé D. mladší byli výlučnými stavebníky
předmětného domu a po rozvodu jejich manželství, kdy nedošlo k vypořádání
jejich bezpodílového spoluvlastnictví, se stali jeho podílovými spoluvlastníky
každý v rozsahu ideální ?. Po smrti F. D. mladšího zdědil jeho spoluvlastnický
podíl ideální ? domu jeho syn žalovaný 1) a druhou spoluvlastnicí zůstala
žalobkyně.
Za správný nepovažoval odvolací soud ani závěr soudu prvního stupně,
že M. D. byla v postavení neoprávněného dědice v době, kdy darovala ideální ?
předmětného domu své dceři [žalované 2)], neboť dům nebyl předmětem dědického
řízení po F. D. starším, a nebyla ani dědičkou, tedy účastnicí dědického řízení
po F. D. mladším. Nemohla tedy darovat něco, co nenabyla na základě dědického
rozhodnutí (nabývacího titulu) nebo na základě originárního způsobu nabytí jako
zhotovitelka. Dům také nikdy neužívala.
Darovací smlouvu z 21. 6. 1990, kterou měla spoluvlastnický podíl nabýt
žalovaná 2), soud z uvedených důvodů posoudil jako absolutně neplatnou.
Žalovaná 2) nemohla spoluvlastnický podíl na předmětném domě ani vydržet, neboť
držbu mohla nabýt nejdříve po uzavření darovací smlouvy, avšak nejpozději k
okamžiku podání žaloby u soudu v roce 1997, tj. před uplynutím desetileté
vydržecí doby, pozbyla (eventuální) dobrou víru ve své spoluvlastnictví. Do
vydržecí doby si nemohla započíst vydržecí dobu své předchůdkyně, neboť ta
nebyla oprávněnou držitelkou. V řízení nebyla prokázaná dobrá víra M. D., že jí
podíl na domě patří. Nikdy s předmětným domem jako se svým vlastnictvím
nenakládala, v domě nikdy nebydlela ani se toho nedomáhala, nedošlo u ní k
uchopení držby. V dědickém řízení po svém zemřelém manželovi F. D. starším svůj
nárok neuplatnila (podíl na domě nebyl předmětem dědického řízení) a rovněž za
života svého syna F. D. mladšího se svého práva nijak nedomáhala. Z darovací
smlouvy navíc vyplývá, že jí nebyl znám ani průběh dokončení stavby, neboť tam
uvádí v rozporu se skutečností, že dům nebyl zkolaudován, ačkoliv pouze nebyl
zapsán v katastru nemovitostí. Nevystupovala ve správních řízeních, týkajících
se užívání domu, ale naopak F. D. mladší zde označoval sebe a žalobkyni jako
výlučné spoluvlastníky domu. Odvolací soud uzavřel, že M. D. nesplnila podmínky
vydržení spoluvlastnického podílu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a § 241a
odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že odchylně od soudu prvního stupně a
neúplně zhodnotil provedené důkazy, dospěl tak k nesprávnému skutkovému
zjištění a na základě toho i nesprávně věc právně posoudil, když neshledal
spoluvlastnictví žalované 2) k předmětnému domu. Navíc považuje výrok rozsudku
za nevykonatelný.
Namítá, že žalobkyně neprokázala, že manželé D. starší upustili od záměru
postavit předmětný dům, když nedošlo k vykoupení jejich dosavadního domu, a
rovněž neprokázala, že neměli na výstavbu finanční prostředky; opak byl
pravdou, o čemž svědčí skutečnost, že ještě v době, kdy její bratr F. D. mladší
byl svobodný, zakoupili pozemky, shromáždili veškerý materiál na stavbu,
obstarali projekty a prokázali dostatek finančních prostředků prohlášením pro
stavební úřad.
Dovolatelka na rozdíl od žalobkyně tvrdí, že stavební povolení získali její
bratr a rodiče ještě před uzavřením sňatku F. D. mladšího s žalobkyní. Ta
neprokázala, že byla stavebníkem, a pokud předložila stavební dokumenty,
jednalo se podle znaleckého posudku o falzifikáty. Dovolatelka poukazuje na to,
že odvolací soud důkaz znaleckým posudkem o jejich pravosti nezopakoval.
Odvolací soud učinil nesprávné závěry i z důkazu o poskytnutí podnikové půjčky
F. D. mladšímu. Dům nebyl zahrnut do dědictví po F. D. starším v roce 1972,
neboť v té době ani později nebyl kolaudován a zapsán v katastru nemovitostí.
Stavbu zhotovili jako stavebníci a tedy spoluvlastníci rodiče dovolatelky
manželé M.a F. D. a její bratr F. D. mladší, v době zahájení stavby v roce
1958 svobodný. Všichni se podíleli na stavbě jak finančně, tak fyzicky.
Stavebníci se ústně dohodli na podílech v poměru F. D. starší a M. D. každý
ideální ? domu a F. D. mladší podíl ideální ?. Stavba probíhala po dobu
několika let a nebyl důvod, aby se stala součástí bezpodílového
spoluvlastnictví F. D. mladšího a jeho manželka Jaroslavy, neboť před uzavřením
manželství v roce 1959 byly na stavbě provedeny základy stavby a povrchové
konstrukce stavby. V tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. listopadu 1992, č. j. 3 Cdo 11/92, uveřejněný pod číslem 44/1993 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolatelka dále tvrdí, že kolaudační rozhodnutí dosud nebylo vydáno, vydáno
bylo jen povolení o užívání stavby. Kolaudační rozhodnutí, předložené
žalobkyní, je falsum. Rozhodně není správný názor odvolacího soudu, že
stavebníci začali dům stavět až v roce 1965. Pokud soud svůj závěr odvíjel od
stavebního povolení z 10. 3. 1965, č. j. V1575/95 (správně z 10. 6. 1965, č. j.
Výst. 1575/65), vycházel z falešného dokladu v části uvádějící v čí prospěch
bylo vydáno a ke kterému dni.
Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že doklady vztahující se k povolení
stavby a jiné související doklady nejsou zásadně významné pro posouzení pojmu
stavebníka z hlediska občanského práva, že pojem stavebníka podle práva
správního je odlišný od pojmu stavebníka podle občanského zákoníku a že
rozhodnutí vydaná správními orgány mají pouze podpůrný charakter. Sama se
domnívá, že tato rozhodnutí jsou prioritní.
Za správný nepovažuje ani závěr, že se spoluvlastnice M. D. nedomáhala vstupu
na své pozemky a stavbu, neboť tak činila, ale žalobkyně jí v tom bránila. Při
konfliktech mezi nimi zasahovaly i příslušné správní a policejní orgány. Také
dovolatelka se domáhala svého práva, a to uvolnění bytu v domě, který žalobkyně
bez jejího souhlasu pronajala. Žalobkyně jí také bránila v užívání domu i
zahrady. V této souvislosti bylo vedeno i trestní řízení. Dovolatelka zahájila
ještě před podáním žaloby v této věci dne 11. listopadu 1996 soudní řízení
proti žalovanému 1) a posléze i proti žalobkyni o strpění spoluužívání domu a
vyklizení bytu, který v té době nebyl užíván, dále o umožnění vstupu geodeta k
vytýčení hranic a pro dlužnou částku 19.654,- za výlučné užívání nemovitosti.
Řízení, které je vedené pod sp. zn. 56 C 89/96 u Okresního soudu v Ostravě,
soud přerušil do skončení řízení v této věci.
Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že dovolatelka nemohla spoluvlastnický
podíl vydržet. V tomto směru poukazuje na to, že její matka M. D. spolu se svým
manželem a synem získali nejen stavební povolení, ale i další příslušná
rozhodnutí pro sebe. M. D. byla stavebníkem a podle ústní dohody se stala i
podílovou spoluvlastnicí domu, byla i spoluvlastnicí pozemků k domu
náležejících, s věcí nakládala jako s vlastní již od roku 1958. Na stavbě se
podílela jak finančně, tak prací. Byla tedy nepochybně v dobré víře, že jí
podíl ideální ? stavby patří. Nikdo za jejího života její vlastnictví
nezpochybňoval. Se stavbou nakládala jako s vlastní, když svůj podíl 21. 6.
1990 darovala dovolatelce, která od této doby věc měla ve své moci, v domě byla
a je hlášená k pobytu a domáhá se vstupu. Odvolací soud pochybil, pokud k její
vydržecí době nezapočetl i vydržecí dobu její právní předchůdkyně.
Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud při vyhlášení rozsudku uvedl, že
výši nákladů řízení vyčíslí až v písemném vyhotovení rozsudku, ačkoliv měl za
situace, kdy je zástupce žalobkyně vyčíslil až po vyhlášení rozsudku, o nich
rozhodnout v samostatném usnesení, proti kterému je dovolání přípustné.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k žalované 2)
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud při rozhodování o
náhradě nákladů řízení postupoval v souladu s § 151 o. s. ř. Má za to, že v
řízení prokázala nejen svou výpovědí, ale i výpověďmi svědků, že manželé D.
starší měli v úmyslu stavět dům v ulici V Zahradách 265 v O. až po výkupu
jejich domu na adrese Nábřeží SPB 211 v O., ke kterému však nedošlo. Rovněž
prokázala, že manželé D. starší podle původního stavebního povolení stavbu
vůbec nezahájili, neboť neměli potřebu bydlení a v době zahájení stavby již
byli v důchodovém věku, na rozdíl od jejího tehdejšího manžela F. D. mladšího.
Ten se v roce 1959 oženil se žalobkyní a měl s ní dvě děti, pracoval ve
stavebním podniku Bytostav, který mu poskytl podnikovou půjčku na stavbu domu,
a byl odborně i technicky erudován k provedení stavby svépomocí. Žalovaná 2)
neprokázala, že by manželé D. starší před stavbou zajistili stavební materiál,
naopak žalobkyně předložila doklady o nákupu stavebního materiálu. Původní
stavební povolení mělo platnost pouze dva roky, ve kterých stavba nebyla
započata, takže podle tohoto rozhodnutí nebylo možné stavbu realizovat, a
žalovaná 2) nedoložila žádné rozhodnutí o prodloužení platnosti stavebního
povolení. Jestliže je na projektu stavby přepsané její jméno, neučinila tak
sama, ale jméno přepsal stavební úřad poté, co s manželem F. D. mladším
vyřizovali nové stavební povolení. Pokud by byl tento dokument falzem, nemohl
by být dům kolaudován a přiděleno mu číslo popisné.
Žalobkyně se od počátku ohrazuje proti tvrzení žalované 2), že zfalšovala
jakékoliv doklady. Přepis v jejím jméně, případně v datu provedl úřad, když
její manžel vyřizoval povolení ke stavbě; to žalobkyně nikdy nepopírala.
Existují však další dobové listiny, jimiž byly provedeny důkazy, jako např.
územní rozhodnutí č. 70/65 z 27. 5. 1965, ve kterém se konstatuje, že stavebník
F. D. předložil podáním ze dne 29. 4. 1965 návrh na vydání územního rozhodnutí
pro stavbu rodinného domku v P., V Zahradách. To že stavebníky byli manželé D.
mladší, vyplývá i z dalších dokumentů, jimiž byly provedeny v řízení před
soudem důkazy. Doba zahájení stavby byla prokázána i svědeckými výpověďmi a
dobovými fotografiemi, na kterých jsou i jejich děti narozené v manželství.
Stavba byla zahájená v roce 1965 a staviteli byli ona spolu s manželem, což
bylo v řízení prokázáno. Dům se tak stal součástí jejich bezpodílového
spoluvlastnictví. Za života jejího manžela F. D. mladšího se jeho rodiče M. a
F. D. nikdy nedomáhali jakýchkoliv práv k tomuto domu. Matka jejího bývalého
manžela F. D. mladšího prohlásila, že je podílovou spoluvlastnicí domu v podílu
ideální ? teprve po smrti svého syna. V této souvislosti je podstatné, že v
dědickém řízení po F. D. starším, který měl být podle tvrzení žalované 2)
spoluvlastníkem další ideální ? předmětného domu, nebyl v majetku zůstavitele
tento podíl uveden a nebyl ani zmíněn v závěti, kterou zůstavitel pořídil. Z
toho vyplývá, že pokud by žalobkyně nebyla spoluvlastnicí uvedeného domu,
musela by uvedená ideální ? náležet F. D. staršímu a o této nebylo rozhodnuto.
Žalovaná 2) ani její matka se nikdy dříve spoluvlastnictví k domu nedomáhaly a
skutečnost, že si žalovaná 2) v domě zřídila evidenční adresu, nedokazuje
vlastnictví a není ani formou držby. Vstupu se začala domáhat až na základě
darovací smlouvy z roku 1990, a to takovým způsobem, že byla trestně stíhaná
pro porušování domovní svobody. Žalovaná 2) ani její matka nikdy dům neobývaly
a nemohly být v dobré víře, že splnily zákonné podmínky pro vydržení
spoluvlastnického podílu k němu. Naopak toto právo, pokud by mělo být
posuzováno, by náleželo spíše žalobkyni, která dům od jeho hrubé stavby v roce
1965 se svými rodiči až do jejich smrti obývala a se svými dětmi dosud obývá.
Žalobkyně je přesvědčena, že unesla důkazní břemeno a že rozhodnutí odvolacího
soudu je správné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované 2) zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.
s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil
(poněkud odlišná pravidla platí pro zpracování cizí věci - viz § 135b obč.
zák.). Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v
občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně
projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (viz například nález Ústavního soudu ze dne
25. září 1997, sp. zn. III ÚS 336/96). Není rozhodné, komu bylo adresováno
rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení vlastnických a jiných právních
vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z
obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být
písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s
přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody
chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o
výši podílů (srov. rozhodnutí publikované pod č. 16/1983 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Konečně je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že stavba
není součástí pozemku, není pro nabytí vlastnictví ke stavbě rozhodující
vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna.
Pokud však stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě
neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o
stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé
výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v
občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými
spoluvlastníky stavby (resp. jde-li o manžele, je podíl předmětem jejich
společného jmění). Tak tomu bude zejména pokud více osob bez dohody o
vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí
se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností
věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, Soubor civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, č. C 1536). „Stavebníkem je osoba,
která se fakticky podílí na zřízení stavby, není-li z dohody nebo z okolností
zřejmé, že tato osoba jen pomáhá jinému (např. řemeslník, sousedská či rodinná
výpomoc). Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a
na jejich hodnocení soudem (§ 132 OSŘ)“. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, č. C 5213).
Otázka, kdo je stavebníkem podle stavebního práva a komu je adresováno
stavební povolení, je pro posouzení toho, kdo je stavebníkem ve smyslu
občanského práva významná, nikoliv však rozhodující. V praxi se totiž vyskytly
případy, kdy osoba, které bylo vydáno stavební povolení, ve skutečnosti dům
nestavěla a neměla ani v úmyslu stát se jeho vlastníkem. Rozhodující je v
takovém případě úmysl nabýt vlastnictví; nemá-li jej osoba uvedená ve stavebním
povolení jako stavebník, a naopak jej s vědomím této osoby má někdo jiný, kdo
stavbu ve skutečnosti zhotovuje, nemůže být rozhodující, komu je adresováno
stavební povolení. Stejný názor zaujal již bývalý Nejvyšší soud ČSR v rozsudku
publikovaném pod č. 29/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Pro posouzení věci je tak podstatné zjištění, jaká byla (byť jen mlčky
vyjádřená) vůle těch, kdo se na stavbě společně podíleli.
Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti,
je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může
samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat
jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení,
příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit
více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je
nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1703/2001,
publikovaný na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud
hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například
namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá
jiné skutkové zjištění, apod. (rozsudek ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo
4970/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8836).
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp.
vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický
rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného, popř. procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové
zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke
skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda
převzal (vzal za své) skutková hodnocení a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Z výpovědi svědků citovaných v rozhodnutí, z užívání domu po jeho dokončení
(v domě bydlela žalobkyně, její manžel a její rodiče) i z toho, že po smrti F.
D. staršího ani jeho manželka ani nikdo jiný z dědiců nenavrhl, aby do aktiv
dědictví byl zařazen jeho údajný spoluvlastnický podíl, odvolací soud dovodil,
že stavebníky byla žalobkyně a její zemřelý (bývalý) manžel, zatímco jiné osoby
se na stavbě podílely z důvodu rodinné výpomoci. Takové hodnocení není zjevně
nepřiměřené a dovolací soud jej nemůže zpochybnit. Naopak je zcela logický
závěr, že pokud by M. D. měla v té době za to, že je spolu se svým manželem
spoluvlastnicí, jistě by ona či další dědicové požádali o zařazení podílu do
dědictví; to se však nestalo. K dovolací námitce se poznamenává, že skutečnost,
že dům nebyl ke dni smrti F. D. staršího podle tvrzení dovolatelky (které však
neodpovídá skutkovému zjištění odvolacího soudu) kolaudován, nemohla bránit
jeho projednání v dědickém řízení, neboť v roce 1972 nade vší pochybnost již
existoval jako stavba ve smyslu občanského práva a byl tedy předmětem právních
vztahů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2005, sp. zn.
22 Cdo 1135/2005, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, č.
C 3408).
Tvrzení dovolatelky, že předložené listiny týkající se stavebního
povolení a kolaudační rozhodnutí jsou falsa, je jen opakováním toho, co tvrdila
v nalézacím řízení a s čím se odvolací soud řádně vypořádal. Závěr, že stavební
povolení mělo být původně vydáno na M. D. a že po změně v osobách stavebníků
jej stavební úřad upravil na jméno žalobkyně, v souvislosti s provedenými
důkazy obstojí a není zjevně nepřiměřený. Zejména je třeba upozornit na
skutečnost, že z korespondence mezi okresním soudem a městským úřadem vzal soud
za zjištěné, že státní notářství mělo k dispozici stavební povolení z roku
1965. Tvrzení, že nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, nebylo prokázáno, stejně
jako to, že fotokopie jeho vyhotovení, předložená v soudním řízení, je padělek.
K fotokopiím dalších dokladů (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně) se
znalec vyjádřil tak, že upravované nejsou, a nebyl tak důvod z nich nevycházet.
Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon
53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem
64, a dále též např. v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo
964/2003, uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154, že
občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze originály
listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější
než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody,
neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup
prohlásit za odporující zákonu a v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost
provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako
každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř.
K dovolací námitce, že odvolací soud nezopakoval dokazování znaleckým
posudkem, se uvádí, že takový postup by byl namístě jen, pokud by odvolací soud
chtěl tento důkaz hodnotit jinak, než soud prvního stupně (srov. např. R
92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); odvolací soud však závěry
posudku převzaté soudem prvního stupně o tom, které listiny byly upraveny,
nijak nezpochybnil.
Nelze přisvědčit ani námitce, že dovolatelka spoluvlastnický podíl vydržela.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po
dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§
134 odst. 1 obč. zák.). Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel vzhledem ke
všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem
oprávněným.
Držitelem věci je podle § 129 odst. 1 obč. zák. ten, kdo s věcí nakládá jako s
vlastní. Kdo věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na
ochranu, jaká má vlastník věci.
Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí
nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické
ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní).
V dané věci nebylo zjištěno, že by právní předchůdkyně dovolatelky byla
držitelkou spoluvlastnického podílu. Do smrti F. D. mladšího neuplatňovala v
této souvislosti nějaké nároky, na dovolatelku dokonce převedla jen (nesporně
jí náležející) ideální podíl k pozemku, na kterém dům stojí; teprve po smrti F.
D. darovala 21. 6. 1990 dovolatelce i podíl k domu. Teprve k tomuto dni lze
uvažovat o tom, že s podílem nakládala; ostatně ani případné uplatnění nároku
na držbu ještě nezakládá držbu samu („nakládání s věcí“), neboť zde chybí
„faktické ovládání věci“. Proto je nedůvodná námitka, že spoluvlastnický podíl
držela již M. D. a že si dovolatelka může do vydržecí doby započíst dobu její
oprávněné držby. Proto také již nebylo třeba zabývat se otázkou, zda sama
dovolatelka byla skutečně držitelkou, natož oprávněnou, sporného podílu; i
kdyby tomu tak bylo, desetiletá vydržecí doba nemohla uběhnout, neboť věc měla
nabýt až v roce 1990 a žaloba, obsahující tvrzení způsobilé vyvolat pochybnost
o právu dovolatelky, byla podána 22. 9. 1997.
Rozhodnutí odvolacího soudu není „nevykonatelné“; je jím určen okruh
spoluvlastníků nemovitosti a může být podkladem pro zápis v katastru
nemovitostí. Na tom nic nemění to, že skutečnost, že dovolatelka spoluvlastnicí
není, je ve výroku rozhodnutí obsažena jen implicitně.
Dovolání proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. tedy v
posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez
návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout
(§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované 2) bylo
zamítnuto a úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení,
které jí vznikly. Představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím
řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle § 2 odst. 1, § 5 písm.
b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, částku 10.000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši
300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve
výši 2.060,- Kč, celkem tedy 12.360,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §
149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že sám žalovaný 1) dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
nepodal, nebyla mu povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího
řízení uložena (§ 150 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná 2) dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je
žalobkyně oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu