22 Cdo 3736/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Davidem Havlíkem ve
věci žalobkyně T.G., a.s., se sídlem v Plzni, K Cihelnám 699/35a, identifikační
číslo osoby: 45349088, proti žalovanému Ing. J. H., zastoupenému Mgr. Pavlem
Panoškou, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod
sp. zn. 36 C 654/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 10. 5. 2016, č. j. 11 Co 418/2015-545, takto:
Záhlaví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016, č. j. 22 Cdo
3736/2016-568, se opravuje tak, že žalobkyně je zastoupena Mgr. Lukášem
Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4.
Vzhledem k tomu, že v záhlaví shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu došlo
ke zjevné nesprávnosti, spočívající v tom, že omylem nebyl uveden zástupce
žalobkyně, vydal dovolací soud podle § 164 a § 243b zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), toto opravné usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále
citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že
napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho
obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za
dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.
proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde
o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř.
jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v
jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolání není přípustné, neboť žalovaný vymezuje důvod jeho přípustnosti pouze
odkazem na část textu zákonného ustanovení § 237 o. s. ř. a navíc je zakládá na
okolnosti, kterou zákon neupravuje (přípustnost dovolání nelze odůvodnit
argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právní otázky,
která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu „jednoznačně vyřešena“).
Nelze tudíž zjistit, který ze dvou shora uvedených důvodů přípustnosti dovolání
- přicházejících na základě formulace použité dovolatelem v úvahu – je
uplatňován.
I přesto, že dovolatel nedostál své povinnosti obsažené v § 241a odst. 2 o. s.
ř., považuje dovolací soud za potřebné ke způsobům vypořádání spoluvlastnictví
účastníků řízení s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu uvést
následující.
Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví řídí zákonem č.
89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Rozhodnutí v řízení vydané má
konstitutivní povahu, neboť teprve jím se ruší dosavadní a zakládají nové
právní poměry a na volbu odpovídající hmotně-právní úpravy tak dopadá
intertemporální pravidlo obsažené v § 3028 odst. 2 o. z. Soudy obou stupňů ve
věci rozhodující po 1. 1. 2014 proto postupovaly správně, pokud věc právně
posoudily podle právní úpravy účinné od uvedeného data, i když řízení před
soudem prvního stupně bylo zahájeno za účinnosti předchozí právní úpravy (k
tomu srovnej například rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014,
sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo
3105/2014, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 17/2015, str. 603).
Podle § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) nedojde-li k dohodě, zruší
spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud.
Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li
rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo
více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně
využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a
výtěžek rozdělí podle podílů.
Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne
o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení
spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§ 1143
o. z.). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže
rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (§ 1144 odst. 1 o. z.).
Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně
podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§ 1144 odst. 2 o. z.).
Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou
náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze
spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném
případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky (§
1147 o. z.).
Ze srovnání ustanovení předchozí i současné právní úpravy zrušení a
vypořádání (podílového) spoluvlastnictví se podává, že řešení otázky, zda lze
vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci a na to navazující otázky, zda
jsou nemovitosti ve spoluvlastnictví „dobře dělitelné“, řeší oba zákoníky v
podstatě stejně. Z této skutečnosti vyplývá i závěr, že dosavadní judikaturu
týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze v zásadě použít i
po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014).
Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že § 142 odst. 1 obč. zák.
stanovil nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
ale i závazné pořadí, v němž mohou být jednotlivé způsoby vypořádání použity
(například stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 9. 1988, sp. zn. Cpj
37/88, uveřejněné pod č. 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003,
uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 5, str. 183a). K uplatnění
uvedených judikatorních závěrů i v poměrech nynější právní úpravy se Nejvyšší
soud přihlásil ve své aktuální judikatuře, poukázal přitom na jasné znění
zákona (§ 1144 a následující o. z.) – (srovnej například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). S těmito závěry se
ztotožňuje i komentářová literatura [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský
zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, str. 578n, marg. č. 10 a 11.].
Za současného právního stavu je tedy primárním způsobem vypořádání
spoluvlastnictví rozdělení společné věci. Občanský zákoník k tomuto způsobu
vypořádání spoluvlastnictví žádné bližší podrobnosti neuvádí, vyjma podmínky,
že rozdělení věci musí být dobře možné a že ji nelze rozdělit tehdy, snížila-li
by se tím podstatně její hodnota. Není-li rozdělení společné věci dobře možné,
přichází do úvahy vypořádání přikázáním společné věci jednomu nebo více
spoluvlastníkům za náhradu. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud
prodej společné věci ve veřejné dražbě; takto postupuje i v případě, že ten
spoluvlastník, který má o věc zájem, nemá finanční prostředky k zaplacení
přiměřené náhrady (k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.
4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, uveřejněný pod č. 4/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp.
zn. 22 Cdo 1942/2016).
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že pozemek
parc. č. 1485/25, je v režimu § 1144 odst. 1 o. z. reálně dělitelný. Za
nesprávný označil závěr soudu prvního stupně o tom, že rozdělení pozemku brání
neúměrné náklady na geologický průzkum, jenž by dostatečným způsobem
lokalizoval skládku, a uzavřel, že tyto náklady s vlastním rozdělením pozemku
nesouvisejí. Pro účely dalšího řízení byl soud prvního stupně zavázán provést
důkaz znaleckým posudkem o aktuální obvyklé ceně vypořádávaných pozemků (v
případě pozemku parc. č. 1485/25 s přihlédnutím k rozsahu skládky, jak byl
provedenými důkazy zjištěn), přičemž by měl vzít v úvahu jednu z variant
vypořádání, jak byly navrženy znalcem Ing. Jiřím Růžičkou.
V rozsudku ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, uveřejněném v
časopise Právní rozhledy č. 16/2010, str. 596, jenž zmínil i odvolací soud,
Nejvyšší soud vyložil, že samotná skutečnost, že určitý způsob dělení
nemovitosti není „optimální“, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné.
Reálné rozdělení by nebylo „dobře možné“ zejména v případě, že by nově vzniklé
nemovitosti nebylo možno řádně užívat anebo pokud by náklady na rozdělení věci
byly nepřiměřeně vysoké. Samotná skutečnost, že nově vzniklé nemovitosti bude
možno užívat „s určitým omezením oproti předchozímu stavu“ nebo že budou
zřízena věcná břemena, není významná. Ani nesouhlas některého spoluvlastníka s
konkrétním způsobem rozdělení ještě nebrání tomu, aby soud takové rozdělení
provedl, zejména když žádný z účastníků nenavrhne řešení lépe respektující
zájmy obou stran.
V rozsudku ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2163/2006, Nejvyšší soud uvedl,
že reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné v případech, kdy by ani po
adaptaci nemohly vzniknout rozdělením samostatné věci a v případech, kde by
části vzniklé rozdělením nemohly sloužit vlastníkovi způsobem odpovídajícím
jejich povaze. U pozemků závisí toto posouzení na jejich rozloze, celkové ploše
i tvaru. Lze-li pozemek rozdělit vzhledem k jeho poloze, velikosti a tvaru,
určujícím pro možné rozdělení pozemku na dva nebo více pozemků jako
samostatných věcí je zjištění, zda u nově vzniklých pozemků je zajištěn přístup
ke komunikaci, a to buď přímo na komunikaci, nebo cestou po cizím pozemku. K
těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i v pozdější rozhodovací praxi
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo
2437/2012, na nějž rovněž odvolací soud odkázal).
O prvotním způsobu vypořádání spoluvlastnictví, tj. o reálném rozdělení
společné věci, je třeba uvažovat zejména v případech, kdy se jedná o předmět
spoluvlastnictví fakticky i funkčně dělitelný, což je dáno – jako v
projednávané věci - u nezastavěných pozemků. Jak vyplynulo z dokazování
provedeného v nalézacím řízení, pozemek parc. č. 1485/25 má výměru, polohu i
tvar, který jeho rozdělení umožňuje, což také bylo znalcem Ing. Růžičkou v
geometrickém plánu ve dvou variantách navrženo a účastníky řízení akceptováno.
Náklad na rozdělení pozemku spočívá v nákladech na vyhotovení geometrického
plánu pro rozdělení pozemku a v navazujícím zjištění obvyklé ceny nově
vzniklých pozemků. V tomto směru se lze ztotožnit s odvolacím soudem, že
pozemek parc. č. 1485/25 je „dobře možné“ rozdělit, neboť takovému postupu
nebrání překážka neúměrného nákladu na dělení společné věci, jak je pojímána
judikaturou dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12.
2005, sp. zn. 22 Cdo 2631/2005, podle něhož „v řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví se reálným rozdělením rozumí reálné rozdělení jedné
určité zpravidla nemovité věci v součinnosti se znalcem a při nezbytné
existenci oddělovacího geometrického plánu“). Jakýkoliv jiný náklad, například
na provedení geologického průzkumu, nijak s geometrickým rozdělením pozemku
parc. č. 1485/25 nesouvisí.
Skutečnost, že na pozemku ve spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného je
umístěna skládka, byla dostatečně prokázána posudkem znalce Ing. Růžičky. Z
posudku se rovněž podává objem skládkového materiálu, který bude nezbytné
odtěžit z nově vzniklých částí pozemku podle vypracovaných variant
geometrického plánu. Obvyklou cenu nově vzniklých částí pak lze pomocí
znaleckého posudku stanovit, přičemž pro účely vypořádání lze případný rozdíl
vyrovnat v penězích (k tzv. kombinovanému způsobu vypořádání srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1259/2003).
Dovolací přezkum závěru nalézacího soudu o tom, zda lze konkrétní věc rozdělit,
je limitován tím, že takový závěr je výsledkem individuálního posouzení, jež
nemá obecnější význam a vychází z poměrů individuálního případu (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003,
uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 5/2005, str. 183, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v časopise
Soudní rozhledy č. 4/2008, str. 184, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007). V řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví tak může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, že není
rozdělení věci dobře možné, přezkoumat pouze v případě její zjevné
nepřiměřenosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22
Cdo 2417/2008).
Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že pozemek parc. č.
1485/25 založený na skutkových zjištěních učiněných z posudku znalce Ing.
Jiřího Růžičky je dobře reálně dělitelný odpovídá výsledkům provedeného
dokazování, a není tudíž zjevně nepřiměřený. V rozporu s judikaturou dovolacího
soudu pak není závěr, že náklad na provedení geologického průzkumu pozemku
parc. č. 1485/25 není nákladem, jenž by souvisel s reálným rozdělením
předmětného pozemku, neboť u nezastavěných pozemků lze za něj považovat toliko
výdaj na zpracování geometrického plánu, jenž se posléze stává přílohou
soudního rozhodnutí. Judikatura dovolacího soudu, na níž odkázal odvolací soud,
je i v poměrech projednávané věci plně použitelná a opačně vyznívající námitka
žalovaného přípustnost dovolání založit nemůže.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka o důkazní nepoužitelnosti
posudku znalce Ing. Růžičky, jež je odůvodněna tím, že znalec provedl místní
šetření, aniž by o něm vyrozuměl žalovaného. Tvrzení o provedení důkazu
způsobem, jenž není v souladu se zákonem, je výtkou o existenci vady řízení.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 je jediným
dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s
tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by
zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., jako se tomu stalo v
posuzovaném případě, může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom
případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné (k
tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22
Cdo 3130/2014). Navíc je v judikatuře dovolacího soudu ukotven závěr, že
nepřítomnost účastníka řízení při šetření znalce na místě samém v souvislosti
se zajišťováním podkladů pro vypracování znaleckého posudku, není vadou řízení
(k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo
1378/2013). Pokud dovolatel poukazuje na skutečnost, že k provedení důkazu
znaleckým posudkem došlo procesně nekorektním způsobem (z důvodu nepřizvání
účastníka řízení na místní šetření provedené znalcem), což je postup v rozporu
s judikaturou Ústavního soudu (žalovaným blíže neoznačenou), pak nezbývá než
odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 2405/11
(toto usnesení je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu
nalus.usoud.cz), v němž byla povaha úkonu znalce, spočívající v „ohledání“
předmětu znaleckého zkoumání podrobně vysvětlena se závěrem o tom, že se
nejedná o úkon, u něhož by bylo třeba přítomnost účastníků řízení zajišťovat.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že po rozdělení pozemku parc. č.
1485/25 není z jeho nově vzniklých částí „z pohledu příslušné právní úpravy“
zajištěn pro každého ze spoluvlastníků samostatný příjezd na veřejnou
komunikaci. Jedná se totiž o novou skutečnost, kterou žalovaný uplatnil až v
dovolacím řízení (srovnej § 241a odst. 6 o. s. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. je odmítl.
I přesto, že dovolání žalovaného není přípustné, považuje dovolací soud za
potřebné dále uvést - s ohledem na skutečnost, že věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení – následující. Ustanovení § 1147 věta první o. z., v
němž se váže způsob vypořádání rozdělením věci na podmínku, že takový postup je
dobře možný, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak
přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil
sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v
rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že
nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze
považovat za podstatné či významné. Obdobnou povahu má i § 1144 odst. 1 o. z. V
jednotlivém případě mohou existovat (nastat) okolnosti, které by bylo možné pro
jejich závažnost považovat za významné při aplikaci právní normy s relativně
neurčitou hypotézou. K tomu je ovšem nezbytné opatřit si náležitý skutkový
podklad, od něhož by se právní posouzení věci odvíjelo. Nelze proto vyloučit,
že při spolehlivém zjištění, že ekologická zátěž pozemku není reparovatelná
pouhým odtěžením skládkového odpadu a povrchovou úpravou, bude na místě úvaha o
naplnění hypotézy právní normy, která ve své dispozici odkazuje na jiný způsob
vypořádání spoluvlastnictví, než jakým je rozdělení společné věci. Stav
provedeného dokazování v projednávané věci ovšem takový závěr dosud vyslovit
neumožňuje. Znalec Ing. Růžička ve znaleckém posudku, kromě určení obvyklé ceny
všech vypořádávaných pozemků, vyčíslil náklady na odstranění skládky z pozemku
parc. č. 1485/25, a to i s přihlédnutím k jejímu rozložení a objemu na
jednotlivých částech pozemku, včetně částí, na něž by byl pozemek pro účely
vypořádání mezi účastníky řízení rozdělen. Výše samotných nákladů na odstranění
skládky, které by každý ze spoluvlastníků při reálném rozdělení pozemku nesl,
přitom není bez dalšího překážkou pro užití tohoto způsobu vypořádání, ledaže
by náklady podstatně převyšovaly hodnotu pozemku a na spoluvlastníkovi by
nebylo možné spravedlivé žádat, aby je vynaložil.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním
napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci
samé končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20
Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. prosince 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu