NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 382/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně
L. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) P. V. a 2) M. P., zastoupeným
advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.
zn. 5 C 188/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 28. června 2001, č. j. 27 Co 216/2001-63, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2001, č. j. 27 Co
216/2001-63, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
27. října 2000, č. j. 5 C 188/97-47, určil, že žalobkyně „je vlastnicí
pozemkové parcely č. parc. 105/4 o výměře 15.170 m2 a pozemkové parcely č.
105/11 o výměře 11.003 m2, označených podle dřívější pozemkové evidence, nyní
částí pozemkové parcely č. parc. 105/1, zapsané v kat. nemovitostí pro
katastrální území M., na LV č. 545 u Katastrálního úřadu P.- v.“
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí na LV
č. 579 pro kat. území M. u D., jsou jako vlastníci pozemku ve zjednodušené
evidenci – původ pozemkový katastr parc. č. 105/1 o výměře 201 414 m2 vedeny
žalobkyně a obě žalované s tím, že jde o duplicitní zápis. Podle srovnávacího
sestavení parcel z 2. 2. 1998 byla tato původní parc. č. 105/1 dělena na
neknihované příděly. Přídělovou listinou z 26. 2. 1953 byly po řízení podle
zákona č. 142/1947 Sb. J. a A. V., rodičům žalobkyně, přiděleny mj. pozemky
parc. č. 105/4 – role o výměře 1,5170 ha a parc. č. 105/11 – role o výměře
1,1003 ha v kat. území M., které na základě přídělové listiny byly graficky
zakresleny do snímku pozemkové mapy. Podle potvrzení ONV P.- v. ze 17. 3. 1964
se J. a A. V. stali členy JZD M. a přidělenou půdu vnesli do společného
hospodaření. Sporné pozemky nabyla žalobkyně dědictvím po svém otci rozhodnutím
z 18. 4. 1995, sp. zn. D 848/94. Žalované se staly podílovými spoluvlastnicemi
pozemku parc. č. 105/1 rozhodnutím Okresního úřadu P.-v. z 26. 8. 1993, sp. zn.
PÚ-2018/93 R 1416-1, kterým byla schválena dohoda z 13. 4. 1993, uzavřená mezi
ZD M. a žalovanými, jíž byla žalovaným vydána i parc. č. 105/1 o výměře 205 956
m2 v kat. území M. Soud prvního stupně shledal věcnou legitimaci žalobkyně i
žalovaných v tomto sporu, jakož i naléhavý právní zájem na straně žalobkyně, a
to s ohledem na zápis v katastru nemovitostí ohledně vlastnického práva k
pozemku parc. č. 105/1. Dospěl k závěru, že sporné pozemky nabyli do svého
vlastnictví J. a A. V. přídělovou listinou z 26. 2. 1953 a následně dědictvím
žalobkyně, proto žalované nemohly být oprávněnými osobami v rámci uplatněných
restitučních nároků. Právní vztah k původním vlastníkům J. a A. V. neprokázaly.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem
ze dne 28. června 2001, č. j. 27 Co 216/2001-63, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a proti svému rozsudku připustil dovolání „k posouzení otázky
přednosti nabývacího titulu vyplývajícího z přídělové listiny před nabývacím
titulem ze správního rozhodnutí“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s
jeho právním posouzením věci. Vlastnické právo právních předchůdců žalobkyně na
základě přídělové listiny a vlastnické právo žalobkyně na základě dědického
rozhodnutí považoval „za kvalitativně vyšší právo než vlastnické právo
žalovaných, které dovozují z rozhodnutí pozemkového úřadu“. S ohledem na tento
názor se nezabýval námitkou žalovaných týkající se postupu podle § 32 odst. 3
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 183/93 Sb., k jehož zrušení došlo
nálezem Ústavního soudu s účinností od 15. 8. 1995.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Vytýkají soudům obou stupňů, že svůj
názor, jímž se žalované cítí poškozeny ve svých ústavních právech, blíže
neodůvodnily. Žalobkyně neuplatnila svůj nárok podle § 32 odst. 3 zákona č.
229/1991 Sb. ve lhůtě stanovené tímto zákonem, takže v době, kdy bylo
rozhodováno o uplatněném nároku žalovaných, nebylo možno v průběhu řízení u
pozemkového úřadu v roce 1993 k němu přihlížet. Podle žalovaných lze uplatněné
právo žalobkyně proto hodnotit jen jako údajné právo. Nálezy Ústavního soudu
jsou obecně závaznými předpisy, které by měly všechny soudy respektovat.
Pozemkové parcely č. 105/4 a č. 105/11 (podle pozemkového katastru) v katastru
nemovitostí vůbec neexistují a žalobkyně je přesto zapsána jako vlastnice celé
pozemkové parc. č. 105/1. Navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že její právní předchůdci
nabyli vlastnické právo ke sporným pozemkům, které jsou součástí nyní pozemkové
parc . č. 105/1, na základě přídělové listiny vydané za účinnosti občanského
zákoníku z roku 1950, který nevyžadoval zápis do pozemkové knihy. Přestože
jejich vlastnické právo bylo v katastru nemovitostí evidenčně vyznačeno již od
roku 1993 podle položky výkazu změn 28/93 před rozhodnutím pozemkového úřadu,
nebylo při vydání pozemku žalovaným k němu přihlédnuto. Právní předchůdci
žalobkyně své vlastnické právo ke sporným pozemkům nikdy nepozbyli, tyto byly
pouze v užívání zemědělské organizace.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle
§ 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolatelky nenamítaly, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237
odst. 1 OSŘ a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by některá z uvedených vad
nastala..
Pokud je dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud i k vadám, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
výslovně uplatněny [§ 241 odst. 3 písm. b), § 242 odst. 3 OSŘ].
Podle § 157 odst. 2 OSŘ v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný
obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které
nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při
hodnocení důkazů řídil, a proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný
skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Toto ustanovení platí
i pro řízení u odvolacího soudu (§ 211 OSŘ).
Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v ustanovení § 157 odst.
2 OSŘ, je nepřezkoumatelné. V daném případě odvolací soud řešil otázku
duplicitního vlastnictví, resp. duplicitního zápisu vlastnického práva v
katastru nemovitostí, tak, že právní tituly odůvodňující vlastnictví sporných
nemovitostí oběma stranami považoval za rovnocenné, přičemž vlastnické právo
žalobkyně bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení považoval za „kvalitativně
vyšší“. Protože nedostatek vysvětlení, proč je právo žalobkyně lepší než právo
žalovaných, činí odůvodnění rozsudku nepřesvědčivým a protože z odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze
zjistit, jakého obsahu byla restituční dohoda, na jejímž základě rozhodl
příslušný pozemkový úřad ve prospěch žalovaných, je rozhodnutí odvolacího soudu
pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné a řízení je tak postiženo vadou, která
měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Naproti tomu námitka nedostatečné identifikace sporných nemovitostí v
rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeném rozsudkem odvolacího soudu, není
důvodná. Nejvyšší soud v rozsudku z 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26, ročník 1998,
vyslovil právní názor, že „žaloba o vydání části pozemku je přesná a určitá
nejen tehdy, jestliže je část pozemku označena v připojeném geometrickém plánu,
ale také tehdy, jestliže je identifikována jiným způsobem, nevzbuzujícím
pochybnosti o tom , jaké části pozemku se žaloba týká. Část pozemku – dříve
evidována jako samostatná pozemková parcela, později sloučená s jinými pozemky
– je v žalobě náležitě identifikována také uvedením údajů z evidence v
pozemkové knize“. Tento právní názor platí i na daný případ – žalobu a rozsudek
na určení vlastnictví.
S ohledem na výše uvedenou vadu řízení, mající na následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolacímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu
zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 OSŘ).
K právnímu posouzení věci lze již nyní poznamenat, že podle přesvědčení
dovolacího soudu a současné právní úpravy je vyloučeno, aby vlastnické právo k
celé věci mělo více osob, které nejsou jejími spoluvlastníky. Nelze totiž (mimo
právní režim spoluvlastnictví) nabýt vlastnické právo k již existující věci,
aniž by současně nezaniklo vlastnické právo jejímu dosavadnímu vlastníku, a
naopak, vlastník věci, která nadále existuje, nemůže pozbýt vlastnictví k ní,
aniž by jej současně nenabyla osoba jiná. Z tohoto důvodu nemohou vedle sebe
jako „rovnocenné právní tituly“ obstát tituly, svědčící o vlastnictví různých
osob k týmž nemovitostem, aniž by šlo o spoluvlastníky. Je na soudu, aby v
případě takové existence více titulů posoudil, který z nich ve vzájemné
konkurenci lépe obstojí a je na rozdíl od druhého právně účinný. V těchto
případech, stejně jako v daném případě, se soud neobejde bez posuzování obou
titulů z hlediska jejich časové posloupnosti, jejich právních účinků,
závaznosti, popř. vykonatelnosti.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.