22 Cdo 384/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a
soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň:
A) Z. H. a B) M. S., zastoupených advokátkou, proti žalované L. S., zastoupené
advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. 20 C 202/94, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 10. ledna 2000, č. j. 12 Co 256/99-118, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z
2. 12. 1998, č. j. 20 C 202/94-83, určil, že „kupní smlouva ze dne 30. 11.
1988, č. j. 5 NZ 448/88, 5 N 479/88 sepsaná bývalým Státním notářstvím pro
Prahu 5 mezi Z. S. a L. S. ohledně nemovitostí domu čp. 1408 s pozemkovou
parcelou č. 4139 - zastavěná plocha, pozemkovou parcelou č. 4140/1 - zahrada s
pozemkovou parcelou 4140/2 - zastavěná plocha, vše zapsáno v katastru
nemovitostí pro katastrální území P. – S. u Katastrálního úřadu P. na listu
vlastnictví č. 905, je neplatná“ a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Z. S., nar. 11. 5. 1917,
matka všech účastnic, jako prodávající, a žalovaná jako kupující, uzavřely 30. 11. 1988, kupní smlouvu, sepsanou formou notářského zápisu, podle které Z. S. prodala žalované nemovitosti, a to dům čp. 1408 s parc. 4139 a pozemky parc. č. 4140/1 zastavěná plocha parc. č. 4140/2 zahrada, vše v katastrálním území P. -
S. Podle znaleckého posudku MUDr. J. B., CSc. a revizního znaleckého posudku,
vypracovaného II. lékařskou fakultou University Karlovy v Praze, Z. S. v době,
kdy uzavírala kupní smlouvu, trpěla duševní poruchou – středně těžkou až těžkou
demencí, převážně cévně ischemického původu. Její duševní stav se začal
výrazněji komplikovat depresivní reakcí na smrt manžela v roce 1982 a tato
okolnost a změněná situace urychlila nástup poškozujících vlivů, které se do
neuropsychických poruch promítly z tělesných chorob. Anticitace konce života se
odrážejí v písemném přání Z. S. ohledně jejího pohřbu v roce 1983 a také v její
závěti z 3. 3. 1986, kterou odkázala veškerý majetek účastnicím rovným dílem. Nepřímo pro kritickou bilanci svědčí i pověření k zastupování z ledna 1987,
které udělila žalobkyni A) - vyplývá z ní náhled na klesající kvalitu a
kontrolu nad duševními dispozicemi a reakcemi. Stav zmatenosti se projevil v
březnu 1987 po operaci glaukomu, nejméně od června 1988 docházela Z. S. do oční
ordinace k MUDr. D. K. už jen v doprovodu žalobkyně A), neboť byla zcela
dezorientovaná a nebyla schopna pochopit dávkování léků. Od června 1989 byla Z. S. v evidenci psychiatrického oddělení KÚNZ P. s diagnózou multiinfarktová
demence 2. až 3. stupně, kontakt poté udržovala s lékařkou MUDr. K. jen
žalobkyně A). Od roku 1987 vyplývá z lékařské dokumentace Z. S. plná
manifestace duševní poruchy ve smyslu demence, která měla progredující
charakter a končila její smrtí 21. 4. 1990. Revizní znalecký posudek se
vyjádřil také k listině - znaleckému posudku znalce z oboru klinické
psychologie PhDr. L. R., CSc., z 21. 1. 1997, předloženého žalovanou. Ten
dospěl na základě grafologického rozboru deníku Z. S., vedeného od roku 1938 do
září 1988, a dalších písemností, psaných Z. S., mj. velikonočního blahopřání z
roku 1988, záznamu z 10. 12. 1989 a vánočního přání z roku 1998, ke zjištění,
že od roku 1982 je u ní pozorovatelný plíživý proces sklerotické deteriorace,
osobnost překryta konfliktovou neurotickou nadstavbou, senilní změny jsou „na
konci materiálů“ zřejmé, ale neustále je dostatečně orientována v realitě. Podle revizního znaleckého posudku, když lékařská fakulta měla k dispozici
rovněž deník a písemnosti Z. S., i z těchto materiálů vyplývá depresivní reakce
Z. S. na smrt manžela od roku 1982, dále od roku 1986 na smrt bratra, ucelenost
záznamů se snižuje, v tématických celcích narůstá jeho neuspořádanost. K
rozdílnosti závěrů MUDr. B. a PhDr. R. na zdravotní stav Z. S. lékařská fakulta
poukázala na to, že MUDr. B.
hodnotil medicínskou faktografii, která spadala do
jeho odbornosti, zatímco grafologický posudek, zpracovaný zřejmě pouze z deníku
bez lékařské dokumentace, neuvádí jasná hodnotící kriteria, jeho vývody o
osobnosti a dynamice intrapsychických pochodů mají spíše obecnou podobu a jeho
závěr má tak i nižší specifickou validitu. I podle revizního znaleckého posudku
středně těžká až těžká demence znamenala pro Z. S. velmi podstatné omezení a
účelné využití hodnotících a volních mechanismů, které jí neumožňovaly pochopit
význam kupní smlouvy. Defekt s touto chorobou spojený nemusí být pro laika
patrný, neboť u nemocného je možné kolísání projevu nemoci. Rozsudkem soudu
prvního stupně z 31. 3. 1993, č. j. 6 C 60/91-66, byla zamítnuta žaloba, kterou
se žalobkyně proti žalované domáhaly určení neplatnosti závěti Z. S. z 13. 3. 1986, když soud mimo jiné na základě znaleckého posudku MUDr. J. B. z 9. 5. 1992 dospěl k závěru, že v březnu 1986 Z. S. netrpěla duševní poruchou, která
by ji činila k takovému úkonu neschopnou, neboť šlo tehdy o neurasthenické
stadium organického psychosyndromu na podkladě arteriosklerosy mozkových cév, a
toto stadium přecházelo do stadia rozvinuté demence od roku 1987, kdy po
záchvatu zeleného zákalu vznikl s největší pravděpodobností stav zmatenosti. Dále soud prvního stupně zjistil, že byla rozhodnutím téhož soudu z 18. 7. 1995, č. j. 5 D 867/90-45, schválena dědická dohoda, kterou účastnice uzavřely
ohledně dědictví po matce Z. S., a kterou si rozdělily movité věci v hodnotě
12.450 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že Z. S. trpěla při uzavření
kupní smlouvy 30. 11. 1988 duševní chorobou, která ji činila k tomuto úkonu
neschopnou, a jde tak podle § 38 odst. 2 ObčZ o neplatný právní úkon. Pokud
svědci Z. D., MUDr. I. S., J. S. a O. S. vypověděli, že se jim Z. S. jevila v
uvedené době jako duševně zdravá, poukázal soud prvního stupně na závěr
revizního znaleckého posudku, že defekt, spojený se středně těžkou až těžkou
demencí není pro laika vždy patrný. Výpověď Ing. K. o duševním stavu Z. S. v
době uzavření kupní smlouvy hodnotil jako nevěrohodnou vzhledem k jeho zájmu
na výsledku sporu vyplývajícím z blízkého vztahu k žalované – je jejím zetěm.
Městský soud v Praze rozsudkem z 10. 1. 2000, č. j. 12 Co 256/99-118,
připustil změnu žaloby a poté změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
určil, že „Z. S., nar. 11. 5. 1917, zemřelá 23. 4. 1990, byla ke dni své smrti
vlastnicí domu čp. 1708 s pozemkem parc. č. 4139 zast. plocha, pozemkové parc.
č. 4140/1, zahrada a pozemkové parcely č. 4140/2 zastavěná plocha, tj,
nemovitostí v kat. území P. – S., obec P., zapsaných na LV č. 905 Katastrálního
úřadu P.“ a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud převzal zjištění soudu
prvního stupně a ztotožnil se také s jeho závěrem o neplatnosti kupní smlouvy z
30. 11. 1988 podle § 38 odst. 2 ObčZ pro duševní poruchu Z. S., který ji činila
k tomuto úkonu neschopnou. Zdůraznil, že určující pro zjištění duševní poruchy
u Z. S. jsou znalecké posudky z oboru psychiatrie, když revizní znalecký
posudek potvrdil správnost znaleckého posudku MUDr. B., takže jen grafologický
rozbor nemůže obstát. Poukázal také na to, že revizní znalecký posudek rovněž
vysvětlil posouzení duševního projevu Z. S. vyslechnutými svědky. Odvolací soud
uzavřel, že Z. S. nepozbyla uvedenou kupní smlouvou vlastnictví k převáděným
nemovitostem a byla proto jejich vlastnicí ke dni své smrti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že skutkové
zjištění, že Z. S. trpěla v době uzavření kupní smlouvy duševní poruchou –
demencí ve stadiu středním až těžkém nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Z. S. byla až do své smrti duševně zdráva, trpěla pouze nemocemi
běžnými ve stáří. O tom svědčí i to, že žalobkyně, které ji označily v tomto
řízení za „dementní, sklerotickou a nesvéprávnou“, nepodaly žalobu, aby byla
zbavena způsobilosti k právním úkonům. Také znalecký posudek PhDr. L. R., který
je specialistou na klinickou psychiatrii a psychologii, hodnotí Z. S. na
podkladě deníku a jejích písemností a jeho závěr byl jednoznačný, že její
všeobecná orientace zůstávala až do konce roku 1989. V řízení vedeném pod sp.
zn. 6 C 90/91 podal MUDr. J. B. diametrálně odlišný posudek o duševním zdraví
Z. S. a soud prvního stupně neprovedl uvedeným spisem ani důkaz. Svědkyně MUDr.
K. je oční lékařka a MUDr. B. je internistka, nejsou soudními znalkyněmi a
žádná z nich nedoporučila hospitalizaci Z. S., která byla ostatně „až do konce
života v pořádku, nikdy se psychiatricky neléčila“. Soud prvního stupně si
nevyžádal ani pitevní nález Z. S., ze kterého mohl zjistil, zda u ní bylo
zjištěno arteriosklerotické poškození mozku. Nepřihlédl také k výpovědím svědků
D., Ing. K., S. a MUDr. K. Určitá zmatenost se u Z. S. projevila až 2-3 měsíce
před jejím úmrtím, ale „výpovědi svědků, o které se soud opřel, charakterizují
její stav těsně před úmrtím, nikoli v době uzavření kupní smlouvy“. Na základě
nesprávného zjištění dospěl odvolací soud k nesprávnému závěru o neplatnosti
kupní smlouvy podle § 38 odst. 2 ObčZ. Žalovaná navrhla, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17, dovolání projednal a
rozhodl o něm podle procesních předpisů platných k 31. 12. 1993, tj. zákona č.
99/1963 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí
řízení, přezkoumal dovolací soud rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ.
Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 OSŘ nebo jiné vady řízení, které by
měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zjištěny nebyly.
Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ je
zjištění, že hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem
pro rozhodnutí tohoto soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na
jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které oporu v
provedeném dokazování nemá, neboť výsledky dokazování takové skutkové zjištění
neumožňují. Skutkovým zjištěním se rozumí souhrn skutečností, kterými má
odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o výsledek hodnocení provedených
důkazů podle hledisek uvedených v § 132 OSŘ o volném hodnocení důkazů. Pod
pojmem provedení dokazování nutno zahrnout dokazování soudy obou stupňů a je
třeba pod ně zahrnout i další poznatky, které vyšly během řízení najevo, neboť
řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem tvoří jeden celek
(řízení nalézací).
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak
nevyšly z řízení nebo pokud soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení je logický rozpor, nebo
jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v ustanoveních § 133 až § 135
OSŘ. Nelze - li však soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na
jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - lze
usuzovat jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl, pak není možné
zpochybňovat jeho názory. Znamená to, že hodnocení důkazů a tedy ani jeho
výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze
dovoláním napadat.
Soud prvního stupně, jehož zjištění odvolací soud převzal, zdůvodnil, na
základě kterých důkazů dospěl ke zjištění, že Z. S. trpěla při uzavření kupní
smlouvy 30. 11. 1998 duševní poruchou – střední až těžkou demencí, která ji
velmi podstatně omezila v účelném využití hodnotících a volních mechanismů.
Soud prvního stupně se také vypořádal s odlišným hodnocením zdravotního stavu
Z. S. PhDr. L. R., který vycházel z deníku a písemností Z. S., zatímco ústav,
který vypracoval revizní znalecký posudek z oboru psychiatrie, vycházel jak z
těchto písemných projevů, tak zejména lékařské dokumentace Z. S. Neobstojí
také námitka žalované, že soudy obou stupňů pominuly odlišné hodnocení
zdravotního stavu Z. S. znalcem MUDr. J. B. ve věci sp. zn. 6 C 60/91 a že
uvedeným spisem ani nebyl proveden důkaz. Žalovaná přehlíží, že v uvedené věci
tentýž znalec posuzoval zdravotní stav Z. S. k 3. 3. 1986, kdy sepsala závěť.
Kromě toho znalec ve znaleckém posudku, který podával v této další věci o
zdravotním stavu Z. S. k 30. 11. 1998, výslovně zdůraznil, že navazuje na jeho
posudek předchozí, jak pokud jde o poznatky ze zdravotní dokumentace, tak v
hodnocení zdravotního stavu do 3. 3. 1986. Spisem sp. zn. 6 C 60/61 provedl
soud prvního stupně podle protokolu důkaz při jednání 12. 2. 1997. Ze
znaleckého posudku MUDr. J. B. z 6. 7. 1998 (str. 8) také vyplývá, že měl k
dispozici pitevní nález Z. S. Soud prvního stupně rovněž zdůvodnil s odkazem na
revizní znalecký posudek, že poznatky jmenovaných svědků o tom, jak se
projevovala Z. S. v době uzavření kupní smlouvy, nejsou v rozporu se zjištěnou
duševní poruchou. Z celkem 9 žalovanou navržených svědků nevyslechl soud
prvního stupně jen V. G., který instaloval topení v domě, kde Z. S. bydlela, v
letech 1986 - 1989 a V. B., poštovní doručovatelku, která doručovala Z. S.
poštu. Oba však byli slyšeni jako svědci ve věci sp. zn. 6 C 60/91, kterým byl
proveden důkaz, a i na ně se tak vztahuje konstatování revizního znaleckého
posudku, že jako laici nemuseli skutečný zdravotní stav Z. S. rozpoznat.
Neobstojí ani tvrzení žalované, že se Z. S. až do své smrti psychiatricky
neléčila – jak je už shora uvedeno, byla od června 1989 v evidenci
psychiatrického oddělní KÚNZ P. Volné hodnocení shromážděných důkazů soudem
prvního stupně ve smyslu § 132 OSŘ je logické a dovolací soud je proto nemůže
pokládat za vadné.
Jestliže není dovolání žalované podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ opodstatněné,
pak je správný i závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva z 30. 11. 1988 je
neplatná podle § 38 odst. 2 ObčZ, neboť jí Z. S. uzavřela v duševní poruše,
která ji činila k tomuto úkonu neschopnou.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu dovolacích námitek správný a
dovolání bylo proto zamítnuto (§ 243b odst. 4 OSŘ).
Žalobkyně byly v dovolacím řízení úspěšné, příslušela by jim proto náhrada
účelně vynaložených nákladů řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. l, § 151 odst.
l a § 142 odst. l OSŘ). Ty jim však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.