22 Cdo 386/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci
žalobců: A/ O. R., a B/ L. R., zastoupených advokátem, proti žalovaným: l/ F.
S., a 2/ F. S., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C
971/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočky v Liberci, ze dne 26. října 1999, čj. 29 Co 152/99-104, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne
26. října 1999, čj. 29 Co 152/99-104, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 29. října 1998, čj. 10 C 971/97-50, zamítl „žalobu na určení,
že nemovitost p. č. 2237/3 zahrada o výměře 94 m2 v obci J. D., k. ú. A., je ve
společném jmění žalobců“ a dále rozhodl o povinnosti žalobců nahradit žalovaným
společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 13.450,80 Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemky žalobců parcelní
číslo 2239/1 a žalovaných parcelní číslo 2237/1 v katastrálním území A. spolu
sousedí. Od roku 1977 byly odděleny drátěným oplocením, které v roce 1977
nahradili žalovaní plotem z dřevěných latí, podle něhož žalobci vysázeli v roce
1987 smrkové stromořadí. Geometrickým zaměřením skutečné hranice mezi uvedenými
pozemky vyšlo najevo, že dosud užívaná hranice utvořená zmíněným plotem a
smrkovým porostem probíhala pozemkem žalovaných a prostor mezi dosud užívanou a
skutečnou hranicí o výměře 94 m2, byl označen parcelním číslem 2237/3. Sporným
se tento pozemek stal od srpna 1996, kdy byly zjištěny přesné hranice mezi
pozemky účastníků řízení a žalobci poté dospěli k přesvědčení, že vlastnické
právo k němu vydrželi. Soud však s odkazem na ustanovení § 130 odst. l a § 134
odst. l občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) uzavřel, že žalobci takto
vlastnické právo nemohli nabýt, neboť přestože přesná hranice mezi pozemky
účastníků řízení byla zjištěna až v roce 1996, žalobci již nejméně od roku 1976
věděli, že skutečná hranice probíhala jinak, než jak byla vytvořena plotem
resp. smrkovým porostem, nebylo jim známo, jaký díl pozemku by měl být
předmětem vydržení a jakou skutečnou část pozemku žalovaných fakticky užívali.
Nemohli tedy být oprávněnými držiteli. Mezi účastníky řízení probíhaly o
průběhu hranic již delší dobu dohady v souvislosti s uvažovanou směnnou
smlouvou a záměrem zbudování cesty.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud odvolací,
rozsudkem ze dne 26. října 1999, čj. 29 Co 152/99-104, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, „že se určuje, že nemovitost označená v geometrickém plánu
č. zak. 158-375/97 ze dne 6. 11. 1997 jako pč. 2237/3 - zahrada o výměře 94 m2
v k. ú. A., obec J. D., je ve společném jmění manželů O. R. a L. R.“ a dále
rozhodl o povinnosti žalovaných uhradit žalobcům náklady řízení.
Odvolací soud na základě odvolání žalobců po doplnění dokazování dospěl
k závěru, že účastníci řízení o průběhu skutečné hranice mezi pozemky žalobců a
žalovaných v kritickém místě před rokem 1996 nevěděli, což dovodil z výpovědí
svědků A. M., slyšeného v odvolacím řízení dožádaným soudem, a S. V. Dospěl k
názoru, že žalobci byli v dobré víře, že jim sporný pozemek náleží, jeho držba
trvala nejméně od roku 1968 do roku 1996, tedy více než deset let a bylo
nepochybné, že žalobci prokázali naléhavý právní zájem na určení, které bylo
předmětem jejich žaloby. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon
279/96 a sp. zn. 2 Cdon 1231/96, a na zákony č. 46/1971 Sb. a č. 344/1992 Sb.
uzavřel, že předmětem vydržení vlastnického práva mohla být i část pozemkové
parcely.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opírají o ustanovení § 238 odst. l písm. a/ občanského soudního
řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“)
a uplatňují dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. S
odkazem na výpověď Ing. S. před soudem prvního stupně namítají, že oběma
stranám sporu bylo známo nejméně od roku 1977, tedy od doby nahrazování
drátěného plotu plaňkovým, že existují nesrovnalosti ve vyznačení hranic mezi
pozemky účastníků řízení. Žalobci se stali vlastníky nemovitosti v daném
katastru v roce 1968 a žalovaní v roce 1974. Odmítají hodnocení důkazů
odvolacím soudem pokud argumentoval tím, že se někdo podivil nad výsledky
geometrického zaměření a byl-li za stěžejní pro rozhodnutí shledán subjektivní
dojem svědka Ing. V., že při sdělení průběhu správné hranice byly obě strany
sporu překvapeny, z čehož soud dovodil, že o vadě v průběhu hranice mezi
pozemky před rokem 1996 žalobci nevěděli. Podotýkají, že se nad výsledkem
geometrického zaměření hranic nikdo z přítomných nedivil, toliko paní
Rozsypalová prohlásila: „To je překvapení“. Proto soudem použitá formulace, že
„se všichni divili“ uvedená v rozsudku je zcela nepravdivá. Příčinou podivu
paní R. pak byla skutečnost, že geometrem vyhotovený materiál obsahoval
zjištění i dalších přesahů hranic do jiných pozemků, když takové přesahy byly
oboustranné. Již dříve bylo všem známo, že původní oplocení kolem všech
pozemků nebylo provedeno přesně na hranicích, a proto byla mezi žalobci a
žalovanými uzavřena dohoda o provedení záměn před rekonstrukcí oplocení, když
definitivní směnná smlouva v tomto směru měla být uzavřena po řádném
geometrickém zaměření pozemků. Žalobci smluvená ujednání neplnili, na dohodnuté
záměnné ploše zřídili hnojiště a vynucují si záměny jiných ploch. V dosahu
pozemků dovolatelů zřídili další komunikaci, i když jiné již existují, ačkoliv
jde o chráněnou krajinnou oblast. Odvolací soud neprovedl konfrontaci důkazního
materiálu předloženého žalovanými s obsahem žaloby a důkazy neposoudil ve všech
souvislostech. Tvrzení žalobců o vydržení vlastnického práva ke spornému
pozemku bylo uplatněno až poté, kdy žalovaní neprojevili souhlas s budováním
další cesty okolo jejich nemovitosti přes pozemek č. 2239/2 a žaloba se stala
prostředkem nátlaku na žalované, aby souhlasili s počínáním žalobců. Namítají,
že svědek M. byl ovlivněn, neboť vypovídal o okolnostech, jež mu nemohly být
známy, popř. musel být na místě samém před výslechem a vidět hraniční kolíky
nově vytvořeného pozemku č. 2237/1, anebo byl o stavu věci informován. Odvolací
soud svůj výrok založil v podstatě na výpovědích svědků Ing. V. a M., které
byly nevěrohodné a nekonkrétní. Pokud jde o námitku nesprávného právního
posouzení věci soudem, namítají, že odvolací soud nepřihlédl při posuzování
věci k závěrům plynoucím z rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 53/92,
že předmětem vydržení jako specifického nabývacího titulu je zásadně celá věc,
nikoliv její část.
Žalobci nebyli schopni specifikovat jakou výměru a kterou
část pozemku před zaměřením vlastně užívali. Nebyla tedy splněna podmínka
způsobilého předmětu - objektu - držby, když nebylo možno uznat další podmínku,
a to vůli po celou zákonnou dobu s drženou věcí nakládat jako s vlastní. Uzavírají, že žalobci již při rekonstrukci plotu věděli, že existují na
hranicích pozemků rozdíly, a o jejich rozpínavosti svědčí i skutečnost, že svým
osobním vlivem v obci docílili odkoupení obecního pozemku, který na základě
smlouvy s obcí užívali žalovaní a jako nájemci jej hodlali odkoupit. I to
svědčí o zneužití práva, které připustil i odvolací soud svým rozhodnutím. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, potvrdil tak
správnost rozsudku soudu prvního stupně.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po
zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. f) a § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací
důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c), d) OSŘ a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1
OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným, byť
z jiného důvodu, než je uveden v dovolání.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v
držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o
nemovitost (§ 134 odst. 1 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 ObčZ).
Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou
nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je
vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti
omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně
drženého pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo
1848/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 7/2000).
Způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva je i pozemek,
který je částí parcely (R 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného je zřejmé, že pro posouzení věci bylo mimo jiné podstatné zjištění,
zda žalovaní věděli o tom, že užívají část parcely žalovaných a zda se o této
skutečnosti dověděli až v roce 1996. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že
uvedená skutečnost vyšla najevo až v roce 1996; toto zjištění vyvodil z
výpovědí svědků A. M. a S. V.. Dovolatelé nyní zpochybňují jak hodnocení
těchto důkazů odvolacím soudem, tak i obsah výpovědi svědků.
Podle § 132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom
pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co
uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno
zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl.
Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto
hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení. Přezkoumání hodnocení důkazů
je namístě tehdy, byly-li důkazy provedeny zákonným způsobem.
Z referátu na čl. 88 spisu se podává, že dne 2. 8. 1999 byl zmocněnec
žalovaných, advokát JUDr. P. Č., předvolán k jednání v rámci odvolacího řízení,
konanému u dožádaného Okresního soudu v Litoměřicích dne 2. 9. 1999 za účelem
výslechu svědka M.; předvolánka byla vypravena dne 5. 8. 1999. Dne 26. 8. 1999
obdržel Okresní soud v Litoměřicích žádost právního zástupce žalovaných o
odročení tohoto jednání s tím, že téhož dne má jednání u Obvodního soudu pro
Prahu 8 a že též probíhá jednání o mimosoudní dohodě a svědka snad nebude třeba
vyslýchat; jinak žalovaní trvají na přítomnosti právního zástupce u výslechu.
Jednání přesto proběhlo 2. 9. 1999 a výslech svědka A. M. byl proveden.
Žalovaní poté jeho výpověď písemně zpochybnili (čl. 94).
Podle § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ je dovolání přípustné, jestliže účastníku
řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost
jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup
soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv,
která mu zákon přiznává.
O odnětí možnosti jednat před soudem jde od účinnosti zákona č. 238/1995
Sb. například tehdy, jestliže odvolací soud projednal věc v rozporu s
ustanovením § 101 odst. 2 OSŘ v nepřítomnosti účastníka (srov.
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon
953/96, uveřejněného pod č. 49 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1998).
Procesním právem, které lze postupem soudu odejmout, je i právo, aby věc
byla projednána v účastníkově přítomnosti (viz článek 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod). To na druhé straně neznamená, že by soud nemohl
jednat a rozhodnout bez této přítomnosti; účastníku je však vždy povinen
takovou možnost poskytnout. Ustanovení § 115 OSŘ ukládá soudu, aby, nestanoví-
li zákon jinak, nařídil k projednání věci jednání, k němuž předvolá
účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí
být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Podle § 101
odst. 2 OSŘ pokračuje soud v řízení, i když jsou účastníci nečiní;
nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z
důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti.
Jestliže však účastník z důležitého (a existujícího) důvodu o odročení
požádal, a soud přesto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, pak
povinnost poskytnout mu možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnost,
nesplnil. Tím účastníku odňal možnost jednat před soudem.
Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§ 24
odst. 1 OSŘ). Je-li účastník zastoupen, vykonává svá procesní
práva a povinnosti prostřednictvím zástupce. Soud odejme účastníku
možnost jednat před soudem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ i tehdy,
jestliže bez výslovného návrhu účastníka projedná věc v
nepřítomnosti jeho zástupce, který z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě)
požádal o odročení jednání. Důležitým důvodem může být i kolize s jiným úředním
jednáním zástupce, nelze-li na účastníku spravedlivě žádat, aby byl zastupován
jinak.
Ani obsah spisu, ani odůvodnění napadeného rozhodnutí neskýtá oporu
pro závěr, že podmínky, za kterých mohl odvolací soud provést důkaz
prostřednictvím dožádaného soudu v nepřítomnosti jejího zmocněnce, byly
splněny. Otázkou, jaké důsledky pro tento závěr může mít to, že advokát je
podle § 25 odst. 3 OSŘ oprávněn dát se zastupovat jiným advokátem jako dalším
zástupcem nebo advokátním koncipientem (případně, zda o takovou substituci
zmocněnec žalované vskutku marně usiloval), se zabývat nelze, neboť ani
odvolací soud se k ní nevyjádřil (viz též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1819/97, publikovaný v Bulletinu advokacie č. 5/2000, a
ze dne 27. 2. 1996 sp. zn. 3 Cdon 1021/96, publikovaný pod č. 62 v Soudní
judikatuře, ročník 1998, sešit č. 8).
Řízení tak trpí vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ, ke které
dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§ 242 odst. 3 OSŘ) a je tak dán dovolací
důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. a) OSŘ.
Naproti tomu právní názor, vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
30. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 53/92, na který dovolatel poukazuje, je nesprávný a
nebyl Nejvyšším soudem akceptován; výrazem této skutečnosti je jak judikatura,
na kterou odkázal odvolací soud, tak i skutečnost, že opačný názor je vyjádřen
v R 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího
řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2001
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu