22 Cdo 3924/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobce S. V., zastoupeného advokátem, proti žalované M. V.,
zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádáním podílového spoluvlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 64/2005, o
dovoláních žalobce
i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.
září 2006, č. j. 6 Co 1577/2006-114, ve znění opravného usnesení ze dne 2.
dubna 2007, č. j. 6 Co 1577/2006-145, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. září 2006, č. j.
6 Co 1577/2006-114, ve znění opravného usnesení ze dne 2. dubna 2007, č. j. 6
Co 1577/2006-145, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 30. března 2006, č.
j. 6 C 64/2005-90, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Písku k dalšímu
řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků
k nemovitostem tak, že dům v P. přikáže do vlastnictví žalované a dům v H. se
stavební parcelou, zahradou a dalšími pozemkovými parcelami přikáže do
vlastnictví žalobce. Vzhledem k tomu, že účastníci jsou spoluvlastníky s podíly
po jedné ideální polovině a dům v P. má vyšší hodnotu, uhradí žalovaná žalobci
na vyrovnání jeho podílu částku stanovenou soudem.
Okresní soud v Písku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
března 2006, č. j. 6 C 64/2005-90, výrokem pod bodem I. rozhodl, že se zrušuje
„podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem – domu čp. 224, postaveném
na st. parcele č. 11/2 v kat. území P. a k domu čp. 79 postaveném na st.
parcele č. 84
a k pozemkovým parcelám č. st. 84, č. 882/5 – zahrada a k parcelám původ PK č.
443/4, 443/5, 443/6 a 556/1 v kat. území H. Dům čp. 224 postavený na st.
parcele č. 11/2 v kat. území P., zapsaný na LV č. 598 pro kat. území P. u
Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště P., se přikazuje do
výlučného vlastnictví žalované. Dům čp. 79 postavený na st. parcele č. 84 a
pozemkové parcely č. 84/1, 882/5 – zahrada a parcely PK 443/4, 443/5, 443/6 a
556/1 v kat. území H., zapsané na LV č. 163 pro kat. území H. u Katastrálního
úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště P., se přikazují do výlučného
vlastnictví žalobce“. Výrokem pod bodem II. uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 298 000,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Výroky pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že výše uvedené nemovitosti byly ve
spoluvlastnictví účastníků řízení s podíly po jedné ideální polovině. Oba
účastníci souhlasili se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví tak, že
nemovitost nacházející se v P. získá do výlučného vlastnictví žalovaná a
žalobce nemovitosti v H. Ke zjištění cen nemovitostí, jako podkladu pro
zjištění vypořádacího podílu, soud ustanovil znalce Ing. K. Š., který stanovil
obvyklou cenu domu v P. částkou
1 100 000,- Kč a cenu nemovitostí v H. částkou 802 000,- Kč (dům se stavební
parcelou a zahradou 662 000,- Kč a zemědělské pozemky 140 000,- Kč). Při
stanovení těchto cen vzal v úvahu okolnosti, jakými byla skutečnost, že dům v
P. se nachází na parcele ve výlučném vlastnictví žalované a že dům v H. užíval
pan H., bývalý druh původní majitelky. Vypořádací podíl soud stanovil částkou
298 000,- Kč; v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že k „vyplacení podílu je
částka 300 000,- Kč“.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání obou
účastníků rozsudkem ze dne 12. září 2006, č. j. 6 Co 1577/2006-114, ve znění
opravného usnesení ze dne 2. dubna 2007, č. j. 6 Co 1577/2006-145, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem pod bodem I. zrušil „podílové
spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem – domu č. p. 224 postaveném na
stavební parcele č. 11/2 v katastrálním území P. a k domu č. p. 79 postaveném
na stavební parcele č. 84
a k pozemkovým parcelám č. 84, 882/5 – zahrada a k parcelám původ PK č. 443/4,
443/5, 443/6 a 556/1 v k. ú. H.“, výrokem pod bodem II. přikázal do výlučného
vlastnictví žalované „dům č. p. 224 postavený na stavební parcele č. 11/2 v k.
ú. P. zapsaný na LV č. 598 pro k. ú. P. u Katastrálního úřadu pro J. k.,
Katastrální pracoviště P.“, výrokem pod bodem III. přikázal do výlučného
vlastnictví žalobce „dům č. p. 79 postavený na stavební parcele č. 84 a
pozemkové parcely č. 84/1, 882/5 – zahrada, parcely PK 443/4, 443/5, 443/6 a
556/1 v k. ú. H. zapsané na LV č. 163 pro k. ú. H. u Katastrálního úřadu pro J.
k., Katastrální pracoviště P.“, a žalované uložil povinnost „zaplatit žalobci
částku 300.000,- Kč do 30-ti dnů od právní moci rozsudku“. Výroky pod body IV.
a V. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud při stanovení vypořádacího podílu resp. přiměřené náhrady
ve smyslu § 142 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) vyšel z obecné ceny
nemovitostí. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že obecná cena nemovitosti
v P. činí
1 100 000,- Kč; tato cena je oproti „ceně vyhláškové“ snížena zejména proto,
že dům stojí na pozemku ve vlastnictví jen jednoho ze spoluvlastníků. Pokud jde
o nemovitosti v H., u nichž soud prvního stupně vycházel z obecné ceny 802
000,- Kč, odvolací soud s odkazem na znalecký posudek uzavřel, že cenu nutno
stanovit částkou 500 000,- Kč vzhledem k tomu, že v domě bydlel „nikoliv
protiprávně“ F. H. a tuto skutečnost nutno pro případ prodeje nemovitostí
zohlednit, neboť by bylo nutno pořídit pro F. H. bytovou náhradu.
Zrekapituloval, že obvyklá cena všech nemovitostí činila 1 600 000,- Kč, podíl
každého ze spoluvlastníků byl tedy 800 000,- Kč a pokud žalovaná nabyla do
výlučného vlastnictví nemovitost v hodnotě 1 100 000,- Kč, získala hodnotu
vyšší o 300 000,- Kč, kterou uhradí žalobci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“);
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Namítá,
že odvolací soud na základě důkazů provedených soudem prvního stupně dospěl k
jiným skutkovým závěrům, aniž by důkazy provedl znovu anebo provedl další.
Chtěl-li vyhodnotit znalecký posudek jinak než soud prvního stupně, měl tímto
posudkem provést důkaz a vyslechnout znalce. Činil-li závěry o oprávněném
užívání domu F. H., měl provést důkaz jeho výslechem. Žádný z těchto důkazů
však neprovedl. Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelka spatřuje v
posouzení pozice F. H. ve vztahu k nemovitosti v k. ú. H. Z výslechu znalce
vyplývá možnost použití snížené ceny pouze tehdy, je-li dům obýván nájemníkem s
nájemní smlouvou na dobu neurčitou nebo je-li nemovitost zatížena věcným
břemenem s právem trvalého užívání. V daném případě podle znalce nejde o žádnou
z těchto situací. Další výhrady se týkají nákladů řízení. Dovolatelka navrhuje,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. V později podaném „doplnění dovolání“ dovolatelka podává
informaci, že počátkem července 2007 zemřel „obyvatel domu č. p. 79 v H. F.
H.“, takže tato nemovitost není nadále žádným závazkem zatížena.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu spojené s vyjádřením k
dovolání žalované podává i žalobce. Přípustnost dovolání rovněž opírá o § 237
odst. 1 písm. a) OSŘ, s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že v případě jemu přikazované
nemovitosti odvolací soud nesprávně aplikoval § 142 odst. 1 ObčZ. Podle znalce
činila obecná cena 1 780 617,- Kč; znalec však stanovil obecnou cenu
alternativně ve výši 1 100 000,- Kč vzhledem k rozdílnému právnímu režimu ke
stavební parcele ve vlastnictví žalované a k domu na ní vybudovanému účastníky
za trvání manželství. Pokud by žalovaná dům prodala za obvyklou cenu 1 780
617,- Kč, tedy kupní cenu vyšší o 680 617,- Kč, než za jakou jí byl přikázán do
výlučného vlastnictví, byl by žalobce poškozen o polovinu, to je o částku 340
308,50 Kč. Další část dovolání se vztahuje k výroku o náhradě nákladů řízení.
Pokud jde o výhrady k dovolání žalované resp. vyjádření k jeho obsahu, žalobce
polemizuje s její argumentací, že ve vztahu k domu v H. bylo rozhodnutí
odvolacího soudu postiženo vadou, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce namítá, že ten se ve svém dovolání
vypořádal pouze s otázkou přípustnosti dovolání, nikoliv s jeho důvodností.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Účastníci (vycházející patrně i z
nepřesného poučení, poskytnutého odvolacím soudem) opírají přípustnost o
skutečnost, že odvolací soud podle nich rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Avšak pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, není rozhodující, jak jej
odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně
vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a
povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (R
52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané věci odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch žalované jen tak, že namísto
částky 298 000,- Kč jí uložil povinnost zaplatit žalobci částku 300 000,- Kč;
dovolání žalované podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ je tak přípustné jen ohledně
částky 2 000,- Kč; jinak obě dovolání směřují proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu. Dovolání obou účastníků, splňující zákonné požadavky (zejména
§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ) jsou však přípustná, neboť dovolací soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ], neboť řeší právní otázky, které
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (§ 237 odst. 3 OSŘ); tyto
otázky jsou uvedeny níže.
Dovolací soud především konstatuje, že rozsudek soudu prvního stupně trpí
vnitřními rozpory. Soud uvedl, že cena nemovitostí v H. činí celkem 802 000,-
Kč, avšak v domě „bydlí jistý p. H. (bez právního důvodu), takže pokud by tato
skutečnost byla zohledňována, obecná cena nemovitostí by byla snížena na částku
500 000,- Kč“. K tomu však soud prvního stupně podotkl, že p. H. užívá
nemovitost bez právního důvodu (žádný právní důvod k užívání účastníky nebyl
sdělen) a proto není důvod k takovému snížení ceny nemovitosti a vychází se z
její obecné ceny ve výši 802 000,- Kč. Dovolací soud poznamenává, že pokud by
tomu tak bylo, činila by částka potřebná k vyrovnání podílů 149 000,- Kč
(celková cena vypořádaných nemovitostí by činila 1 902000,- Kč, na každého
účastníka by připadla polovina,
t.j. 951 000,- Kč, a žalovaná by měla vyplatit rozdíl mezi hodnotou jí
přikázaného domu, činící 1 100 000,- Kč a výší na ni připadajícího podílu, tedy
149 000,- Kč). Soud prvního stupně však vzápětí konstatoval: „K vyplacení
podílu je tedy částka 300 000,-Kč“ (to by však odpovídalo snížení ceny domu
přikázaného žalobci na 500 000,- Kč – vzhledem k tomu, že takový postup soud
neodůvodnil, nabízí se vysvětlení, že omylem vyšel z ceny snížené s
přihlédnutím k bydlení pana H.). Navzdory tomuto konstatování pak uložil
žalované povinnost zaplatit na vyrovnání podílů částku
298 000,- Kč, aniž vysvětlil, jak k rozdílu 2 000,- Kč oproti částce uvedené v
odůvodnění rozsudku dospěl. I když pak odvolací soud dospěl k prakticky stejné
částce, kterou by měla žalovaná žalobci na vyrovnání podílů zaplatit, vyšel
přitom z jiného právního hodnocení než soud prvního stupně; zatímco stanovení
této částky soudem prvního stupně je zjevně v rozporu s jinými částmi
odůvodnění jeho rozhodnutí (nejprve konstatuje, že ke snížení ceny není důvod,
a poté jej provede), odvolací soud naopak konstatoval, že v domě bydlí pan H.,
a to „nikoliv protiprávně, ale bydlel zde se souhlasem původní majitelky, a
proto lze předběžně posoudit, že i v případě vystěhování z nemovitosti by mu
náležela bytová náhrada a v případě prodeje nemovitosti by tržní cena
nemovitosti byla s ohledem na tuto skutečnost zřejmě velmi nízká“.
Dovolatelka zpochybňuje postup odvolacího soudu, který považoval
bydlení pana H. v domě za důvod pro snížení jeho ceny; napadá jednak právní
závěr odvolacího soudu o možném nároku na bytovou náhradu a tvrdí, že panu H.
nesvědčilo ani věcné břemeno ani právo nájmu na dobu neurčitou, a tak nebyl pro
snížení ceny důvod, jednak namítá procesní pochybení spočívající v tom, že
odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž
důkazy provedené před soudem prvního stupně zopakoval. Tomuto posledně
uvedenému tvrzení však nelze přisvědčit; nešlo o odlišné hodnocení důkazů (ani
soud odvolací nekonstatoval, že by tu byla právní skutečnost zakládající p. H.
právo v domě bydlet) ale o to, že odvolací soud vyslovil odlišný právní závěr
ohledně práva na případné přidělení bytové náhrady.
Publikovaná judikatura doposud neřešila otázku, zda při určení ceny domu,
ohledně kterého je vedeno řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, je třeba přihlížet k tomu, že v domě bydlí třetí osoba. Proto
se dovolací soud zabýval touto právní otázkou, vytčenou v dovolání žalované, a
pro její řešení připustil dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího
soudu.
Podle § 142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví
a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Není-li rozdělení
věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více
spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita (§
142 odst. 1 ObčZ, věta třetí).
Zákonem stanovená možnost rozdělení podílového spoluvlastnictví ve
svých důsledcích znamená pro spoluvlastníka, jehož spoluvlastnický podíl je
přikázán ostatním spoluvlastníkům, nucené odejmutí vlastnického práva, jež musí
splňovat ústavní podmínky stanovené článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod. Mezi tyto podmínky patří i povinnost poskytnutí náhrady (nález
Ústavního soudu ze dne
15. 12. 1994, sp. zn. III. ÚS 102/94).
Základem pro stanovení přiměřené náhrady je obecná cena nemovitostí
obvyklá v daném místě v době rozhodování. Aby náhrada byla přiměřená, musí
vyjadřovat cenu závislou nejen na konstrukci a vybavení velikosti a stáří věci
(stavby), ale i zájmu o ni, tj. i na poptávce a nabídce v daném místě a čase.
Musí jít tedy o náhradu, která by představovala příslušný podíl ceny, za niž by
bylo reálně možné celou věc prodat (R 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Má-li být účastníku vylučovanému ze spoluvlastnictví poskytnuta
přiměřená náhrada, odpovídající majetkové újmě, která mu nastane v důsledku
zániku podílového spoluvlastnictví, je třeba vzít do úvahy všechny významné
okolnosti, které mají vliv na stanovení obvyklé ceny, která je i „cenou tržní“.
Takovou okolností může být
i skutečnost, že v domě bydlí třetí osoba. Aby však bylo možno učinit závěr,
zda a o kolik tato skutečnost snižuje cenu, za kterou by nemovitost bylo možno
s daném čase
a místě prodat, je nezbytné zvážit právní i skutkové okolnosti vztahující se k
bydlení třetí osoby. Ke snížení ceny povede zejména skutečnost, že této osobě
svědčí k bytu nebo k místnosti v domě věcné břemeno (§ 151n a násl. ObčZ) nebo
právo nájmu (zejména § 685 a násl. ObčZ); je však třeba přihlédnout k tomu, zda
jde o právo na dobu určitou či neurčitou a v případě práva na dobu určitou
zvážit dobu jeho trvání; významné též může být zjištění, že tu jsou dány
předpoklady k zániku (§ 710 ObčZ) nebo k vypovězení práva nájmu bytu (§ 711 a
násl. ObčZ), nebo podmínky zániku či zrušení věcného břemene (§ 151p ObčZ),
případně jiného práva umožňujícího bydlení v domě (to platí přiměřeně i o jiném
užívání domu nebo jeho části třetí osobou, jakož i o obecných důvodech zániku
závazků, pokud je lze v daném případě použít). Dospěje-li soud k závěru, že
třetí osobě by v případě vyklizení z domu náležela bytová náhrada, musí tento
závěr odůvodnit, uvést, o jaké ustanovení zákona právo na náhradu opírá a také
přihlédnout k druhu a kvalitě náhradního ubytování, které by bylo třeba
poskytnout.
Samotná okolnost, že v domě bydlí třetí osoba bez právního důvodu, nemá vliv na
cenu nemovitosti. Avšak jsou-li tu mimořádné okolnosti, nelze ani v tomto
případě snížení ceny zcela vyloučit; přitom je třeba přihlédnout k postoji této
osoby k dalšímu bydlení v domě po zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví a zvážit, že cenu může ovlivnit i skutečnost, že bude nutno
dosáhnout vyklizení domu v soudním řízení (tato skutečnost se může projevit v
tom, za jakou částku může být dům prodán).
Uvedené skutečnosti musejí být zjištěny dříve, než soud předloží věc znalci ke
zjištění obecné ceny, aby k nim znalec mohl přihlédnout a zvážit, nakolik cenu
ovlivňují. I v tomto případě je však třeba zvážit všechny okolnosti věci, a
dospěje-li soud k závěru, že podmínky pro snížení ceny tu jsou, musí rozhodnutí
pečlivě odůvodnit. Povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně těchto
významných skutečností tíží účastníky řízení podle obecných pravidel
vyplývajících z uplatnění projednací zásady (viz zejména § 101 odst. 1, § 120
odst. 1 OSŘ).
V dané věci dospěl soud prvního stupně ke zjištění, že pan H. užívá nemovitost
bez právního důvodu („žádný právní důvod k užívání účastníky nebyl sdělen“) a
proto není důvod ke snížení ceny nemovitosti. Odvolací soud však konstatoval,
že v domě bydlí pan H., a to „nikoliv protiprávně, ale bydlel zde se souhlasem
původní majitelky, a proto lze předběžně posoudit, že i v případě vystěhování z
nemovitosti by mu náležela bytová náhrada a v případě prodeje nemovitosti by
tržní cena nemovitosti byla s ohledem na tuto skutečnost zřejmě velmi nízká“.
Odvolací soud však neuvedl právně významné skutečnosti, o které by bylo možno
úvahu o bytové náhradě opřít. Samotná skutečnost, že pan H. bydlel v domě se
souhlasem „původní majitelky“ sice vylučuje protiprávnost při počátku bydlení,
ale nic nevypovídá o tom, zda má ještě právo v domě bydlet a zda a podle jakého
ustanovení občanského zákoníku by mu náležela bytová náhrada. Souhlas vlastníka
k bydlení v domě, ohledně něhož je vedeno řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, udělený třetí osobě, totiž podle okolností
založit různé právní stavy: např. může jít o souhlas ke krátkodobému pobytu
(„návštěva“), může jít o svolení kdykoliv odvolatelné (výprosa) anebo o stav,
kdy vlastník bytu třetí osobu v domě jen mlčky „trpí“. Nelze sice zcela
vyloučit, že tu budou zcela mimořádné okolnosti, které v některém z těchto
případů povedou k závěru, že vyklizení třetí osoby z domu bude možné jen za
takových podmínek, že to objektivně ovlivní cenu domu, tyto okolnosti však musí
být v rozsudku uvedeny.
Odvolací soud však v dané věci opřel svůj právní názor pouze o obecné zjištění,
že pan H. bydlel v domě se souhlasem původní majitelky; na základě tohoto
zjištění dospěl k závěru o podstatném snížení ceny předmětného domu. Jeho úvahy
o možném poskytnutí bytové náhrady za situace, že pan H. bydlel v domě jen se
souhlasem „původní majitelky“ neobstojí, zejména nejsou opřeny o konkrétní
ustanovení zákona či o publikovanou judikaturu; na zjištěný skutkový stav
odvolací soud aplikoval nesprávné právní normy a jeho rozhodnutí tak spočívá na
nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ;
dovolání žalované je tak důvodné.
Žalobce v dovolání zpochybňuje správnost postupu soudů při určení ceny domu,
přikázaného žalované; soudy podle něj neměly přihlédnout k tomu, že dům stojí
na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované a měly jeho cenu určit bez ohledu
na tuto skutečnost. Dovolací soud dosud problematiku vlivu právních závad na
určení ceny spoluvlastnického podílu neřešil; proto je i dovolání žalobce
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Skutečnost, že vlastnictví domu a stavebního pozemku náleží různým osobám,
zpravidla snižuje obvyklou cenu domu. To ovšem platí i pro cenu
spoluvlastnického podílu k domu. Je zjevné, že postavení spoluvlastníka domu,
který není spoluvlastníkem zastavěného pozemku, příp. ani přilehlých pozemků
nezbytných k řádnému užívání bytu, je jiné (horší) než postavení
spoluvlastníka, kterému práva k pozemku náleží. Proto také za spoluvlastnický
podíl k domu, převáděný spolu s právem k pozemku, lze obvykle dosáhnout vyšší
cenu než za stejný podíl k totožnému domu, který však užívání pozemku včetně
práva přístupu k domu nezahrnuje. I když snad vlastník pozemku přístup
spoluvlastníkovi trpí, jde jen o výprosu, která může být odvolána,
a spoluvlastník bude vystaven potížím a soudním sporům; to nepochybně snižuje
cenu jeho podílu oproti situaci, kdy by jeho právo k pozemku bylo zajištěno.
Je-li dům v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
přikazován spoluvlastníkovi, který má ve výlučném vlastnictví stavební pozemek,
resp. i pozemky dům obklopující, cena domu nadále z tohoto důvodu snížena
nebude. Je otázkou, zda a nakolik se má budoucí (nastalé po právní moci
rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví) odstranění této závady
promítnout do stanovení výše náhrady, poskytované ze spoluvlastnictví
vylučovanému účastníkovi. Dovolací soud vychází z toho, že účelem poskytnutí
přiměřené náhrady za vyloučení z podílového spoluvlastnictví podle § 142 odst.
1 ObčZ je v daném případě poskytnutí peněžního ekvivalentu vyjadřujícího, o co
vylučovaný spoluvlastník přichází, tedy hodnotu podílu; nejde tedy o odčerpání
majetkového prospěchu, kterého se dostává tomu, kdo bude nadále výlučným
vlastníkem. Je-li tedy vedeno řízení o zrušení a vypořádání podílového
vlastnictví k domu, stojícím na pozemku, jehož výlučným vlastníkem je jen jeden
ze spoluvlastníků, příp. k domu, ke kterému je přístup přes pozemek jen jednoho
spoluvlastníka, musí soud k uvedeným skutečnostem snižujícím celkovou cenu domu
přihlédnout a zohlednit je při stanovení výše náhrady za vyloučení ze
spoluvlastnictví.
V dané věci bylo zrušeno právo žalobce ke spoluvlastnickému podílu k domu
nacházejícímu se na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované. Žalobce tedy byl
právně (byť snad nikoliv fakticky) omezen v přístupu k pozemku, který by si v
případě nesouhlasu žalované mohl získat jen v soudním řízení a v nezbytně nutné
míře. Byl vyloučen z užívání okolních pozemků a v případě, že by mu byl dům
přikázán, by byl vystaven hrozbě sporů vyplývající z rozdílného vlastnictví k
domu a pozemku. Jeho právní postavení bylo tedy horší než v případě, kdyby v
podílovém spoluvlastnictví byl nejen dům, ale i stavební pozemek a přilehlé
další pozemky (zahrada apod.). Proto i majetková újma, která mu je způsobována
vyloučením z podílového spoluvlastnictví, je nižší oproti újmě, která by mu
byla způsobena při spoluvlastnictví účastníků k stavebnímu pozemku a dalším
pozemkům k domu přilehlým.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části správné
a že dovolání žalobce není důvodné. Avšak vzhledem k tomu, že soudy při
rozhodování o náhradě nesprávně postupovaly tak, jako by bylo vypořádáváno
společné jmění účastníků, a provedly i kompenzaci vzájemných nároků účastníků
teprve zakládaných tímto rozhodnutím, nezbylo, než rozhodnutí důvodně napadená
dovoláním žalované zrušit v celém rozsahu; vzhledem k tomu, že důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu