22 Cdo 396/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce Z. A., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. R., o vyklizení
pozemku, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 18/2000, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30.
července 2002, č. j. 11 Co 450/2001-42, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. července 2002, č.
j. 11 Co 450/2001-42, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal vyklizení a předání části svého pozemku
specifikovaného níže, který žalovaný užívá bez právního důvodu. Smlouvu o
přenechání pozemku do dočasného užívání, uzavřenou mezi žalovaným a právním
předchůdcem žalobce, národním podnikem Státní statek L., považoval žalobce za
neplatnou pro neurčitost. Žalovaný na žalobcovy výzvy k vyklizení pozemku
nereagoval.
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 20. března 2001, č. j. 15 C 18/2000-29, uložil žalovanému povinnost
„vyklidit část pozemku p. č. 5102/1 v k. ú. Litoměřice, označenou geometrickým
plánem č. 202-275/4-86 ze dne 29. 9. 1986 jako p. č. 5102/6 a vyklizený předat
žalobci do 7 dnů od právní moci rozhodnutí“, a dále rozhodl o nákladech
řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o dočasném
užívání předmětného pozemku, uzavřená mezi shora jmenovaným národním podnikem a
žalovaným 31. 5. 1984, je neplatná pro neurčitost. Navíc byla vypovězena, a to
již v roce 1992. Pokud žalovaný na pozemku vybudoval zahradní chatu, je povinen
provést její likvidaci.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.
července 2002, č. j 11 Co 450/2001-42, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se s právními
závěry soudu prvního stupně neztotožnil. Konstatoval, že předmětná dohoda o
dočasném užívání sporného pozemku z 31. 5. 1984 byla platná. Obsahovala
náležitosti vyžadované § 397 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) v tehdy
platném znění i vyhláškou č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Pozemek
v ní uvedený byl identifikován dostatečně přesně a nelze ji tedy pokládat za
neplatnou z důvodu neurčitosti. Vztah založený zmíněnou smlouvou se při změně
vlastníka ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, změnil ve vztah nájemní, do něhož vstoupil
žalobce. Skutečnost, že nájemní vztah mezi žalobcem a žalovaným v současnosti
již neexistuje, nebyla v řízení zpochybňována. Pokud žalovaný zřídil na základě
dohody s vlastníkem stavbu na pozemku, který byl oprávněn užívat jen dočasně,
pak po zániku práva užívání pozemku neoprávněně zasahuje do vlastnického práva
vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby. Nikoliv však
žalobou na vyklizení pozemku, ale žalobou na odstranění stavby. Uzavřel, že
jestliže se vlastník pozemku domáhá ochrany svého vlastnického práva podle §
126 odst. 1 ObčZ a žádá, aby byl vyklizen pozemek, na němž se nachází stavba,
nemůže tak učinit pouze žalobou na vyklizení pozemku, ale musí se domáhat
odstranění stavby, neboť jinak by nebylo možno rozhodnutí vykonat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod odpovídající § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Souhlasí s právním názorem soudu prvního stupně, že smlouva o dočasném užívání
pozemku uzavřená mezi účastníky byla neplatná pro neurčitost. Této neurčitosti
si byl žalovaný vědom, neboť se již v roce 1986 pokoušel uvést smlouvu do
pořádku vypracováním geometrického plánu, avšak rozparcelování pozemku již
nebylo uvedeno do souladu se smlouvou. Žalobce dal žalovanému výpověď z užívání
pozemku v roce 1992 a žalovaný tudíž nemá právní titul k jeho užívání.
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že je nutné žalovat na
odstranění stavby. Nejprve musí proběhnout řízení o vyklizení pozemku, neboť
žalovaný ho užíval i mimo stavbu a teprve po vyklizení pozemku by bylo možno se
dožadovat odstranění stavby. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm.
b) OSŘ, a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle § 126 odst. 1 ObčZ má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho
vlastnictví neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom,
kdo mu ji neprávem zadržuje. Neoprávněný zásah do vlastnického práva k pozemku
může spočívat i v tom, že na pozemku jsou umístěny movité věci jiného, aniž se
jejich umístění opírá o právní důvod. V takovém případě se může vlastník
pozemku domáhat ochrany svého vlastnického práva k pozemku žalobou na vyklizení
proti vlastníku movitých věcí. Stejně tak se podle konstantní judikatury může
žalobce domáhat vyklizení proti tomu, kdo jeho pozemek bez právního důvodu
užívá.
Z toho vyplývá, že žaloba na vyklizení pozemku je prostředkem, který poskytuje
vlastníku pozemku ochranu proti tomu, kdo má neoprávněně na tomto pozemku
umístěny věci movité, příp. tento pozemek užívá; nedotýká se věci nemovité,
nacházející se na pozemku a náležející tomu, kdo má pozemek vyklidit. Vlastník
pozemku se může domáhat ochrany podle § 126 odst. l ObčZ jeho vyklizení bez
ohledu na to, zda se na uvedeném pozemku nachází rovněž nemovitá stavba
náležející osobě, proti které žaloba na vyklizení směřuje (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu z 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, publikovaném v
časopise Soudní rozhledy č. 4/2001). Žaloba na vyklizení pozemku je jednou z
vlastnických žalob, které mají samostatný skutkový základ, podle toho jakým
způsobem žalovaný do vlastnického práva zasahuje; jinou takovou žalobou je
žaloba na odstranění stavby. Vlastník totiž může mít zájem na tom, aby pozemek
sám užíval, aniž by mu vadila stavba na něm zřízená; tu může buď nadále užívat
její vlastník (platné právo mu poskytuje dostatečné prostředky k zajištění
přístupu ke stavbě, pokud by mu v něm vlastník pozemku bránil) anebo se
účastníci mohou poté, co bude v soudním řízení rozhodnuto o povinnosti
vlastníka stavby pozemek vyklidit, dohodnout o prodeji stavby vlastníkovi
pozemku, příp. upravit své vztahy jinak. Nelze tedy souhlasit s právním
názorem, že pokud se vlastník pozemku chce domoci vyklizení pozemku, na kterém
je též umístěna cizí stavba, nezbývá mu než žalovat na odstranění stavby.
Stejně tak nelze přisvědčit dovolateli, který tvrdí, že by se mohl domáhat
odstranění stavby chaty až po rozhodnutí o vyklizení pozemku; tyto nároky lze
uplatnit současně.
Lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že pokud se žalobce domáhá odstranění
nemovitých staveb zřízených na jeho pozemku žalovaným, musí žalovat na
odstranění stavby.
V dané věci však z žaloby nevyplývalo, že by se žalobce domáhal i odstranění
stavby chaty, a tak úvahám odvolacího soudu nelze přisvědčit.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst.
2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu