22 Cdo 3992/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jiřího
Zrůsta ve věci žalobce M., s. r. o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému
S., a. s., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 59/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. března 2007, č. j. 8 Co
64/2007-186, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. března 2007, č. j. 8 Co
64/2007-186, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
23. 8. 2006, č. j. 17 C 59/2004-158, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků –
zastavěných ploch a nádvoří parcelních čísel 109/1, 109/2, 109/3, 140, 155,
432, 433, 435, 436, 437, 438, 513, 514, 515, 516, 517, 591, ostatních ploch
parcelních čísel 1578/1, 1578/3, 1578/6, 1578/7, 1578/8, 1580/4 a 1580/5, dále
budovy v části obce S., č. p. 334 – průmyslový objekt na parc. č. 155, budovy
bez čp/če – průmyslový objekt na parc. č. 109/1, budovy bez čp/če – průmyslový
objekt na parc. č. 109/2, budovy bez čp/če – občanská vybavenost na parc. č.
109/3, budovy bez čp/če – občanská vybavenost na parc. č. 140, budovy bez čp/če
– průmyslový objekt na parc. č. 432, budovy bez čp/če – jiná na parc. č. 433,
budovy bez čp/če – jiná na parc. č. 435, budovy bez čp/če – jiná na parc. č.
436, budovy bez čp/če – jiná na parc. č. 438, budovy bez čp/če – průmyslový
objekt na parc. č. 513, budovy bez čp/če – průmyslový objekt na parc. č. 514,
budovy bez čp/če – průmyslový objekt na parc. č. 515, budovy bez čp/če –
průmyslový objekt na parc. č. 517, budovy bez čp/če – občanská vybavenost na
parc. č. 591, zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro M. k.,
katastrální pracoviště B., na LV č. 565 pro obec S. H. a kat. území S. ve S., a
dále budovy bez čp/če – jiná na parc. č. 437, budovy bez čp/če – průmyslový
objekt na parc. č. 516, zapsaných tamtéž na LV č. 490 pro obec S. H. a kat.
území S. ve S. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že kupní smlouvou z 2. 4. 2001,
uzavřenou mezi žalobcem jako prodávajícím, zastoupeným jednatelem společnosti
J. K., a právním předchůdcem žalovaného společností M. CZ, s. r. o., jako
kupujícím, zastoupeným jednatelem společnosti P. Ch., žalobce prodal právnímu
předchůdci žalovaného ve výroku rozsudku označené nemovitosti za kupní cenu 15
000 000,- Kč. Tato smlouva za žalobce nebyla vlastnoručně podepsána jednatelem
J. K., neboť jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku Mgr. J. S. ze 7. 12. 2005,
vypracovaného pro účely Policie ČR, Správy S. k. SKPV O. 1, k ČTS:
PMS-135/HK-23-2005, v trestní věci podezření ze spáchání trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona v souvislosti s převodem předmětných
nemovitostí kupní smlouvou z 2. 4. 2001, podpisy „K.“ na kupní smlouvě z 2. 4.
2001 a na návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva k
nemovitosti z téhož data nejsou pravými podpisy J. K. Ověření podpisu J. K. na
označené kupní smlouvě, k němuž mělo dojít 5. 4. 2001 v notářské kanceláři
JUDr. L. K., bylo zfalšováno. V uvedený den v notářské kanceláři nebyl ověřován
žádný podpis, písmo v ověřovacím razítku z 5. 4. 2001 není písmem žádné z
pracovnic této kanceláře a ověření podpisu J. K. nesplňuje další náležitosti
ověření pravosti podpisu, a to vázací stužku a pečeť. Úřední ověření pravosti
podpisu J. K. na smlouvě z 5. 4. 2001 tak nevypovídá o pravdivosti toho, co je
v něm uvedeno. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva z 2. 4.
2001 je podle § 40 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) absolutně neplatná, neboť
„nebyla dodržena písemná forma stanovená zákonem“, když tato smlouva nebyla
vlastnoručně podepsána osobou oprávněnou v té době jednat za žalobce. K námitce
žalovaného, týkající se vůle žalobce převést předmětné nemovitosti na právního
předchůdce žalovaného, soud uvedl, že písemný pokyn J. K. k prodeji nemovitostí
z 28. 3. 2001 J. K. neobdržel, stejně tak neviděl protokol o předání a
převzetí předmětných nemovitostí z 2. 4. 2001 a nepodepsal jej. Z důvodu
neplatnosti kupní smlouvy z 2. 4. 2001 proto žalobě vyhověl.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 20. března 2007, č. j. 8 C 64/2007-186, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem
nemovitostí uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, zamítl. Dále
rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními
soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem o tom, že smlouva o převodu
nemovitostí uzavřená mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného je
absolutně neplatná. Na rozdíl od soudu prvního stupně se postavil na
stanovisko, že není dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. S
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 22 Cdo 534/2002
uvedl, že pokud prodávající podal vůči kupujícímu žalobu na určení vlastnického
práva k nemovitosti, „bude mít naléhavý právní zájem na určení, že je
vlastníkem nemovitostí, ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jestliže
sám plnění, které z této smlouvy dostal, tj. kupní cenu, vrátil, případně
současně s touto žalobou na určení podal žalobu na vyklizení kupujícího z
nemovitosti oproti vrácení kupní ceny“. Nic takového se v daném případě nestalo
a nemůže nic na tom změnit ani skutečnost, že vzájemný návrh žalovaného, kterým
se domáhal rozhodnutí, že účastníci jsou si povinni vrátit plnění z kupní
smlouvy, byl vyloučen k samostatnému řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle jeho
obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že naléhavý právní
zájem žalobce je dán tím, že nutně potřebuje změnu zápisu vlastníka v katastru
nemovitostí. Aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 534/2002,
odvolacím soudem na danou věc je nezákonná a v rozporu se Základní listinou
práv a svobod. Rozhodnutím odvolacího soudu se žalobci upírá jedno ze
základních vlastnických práv, tj. právo nakládat s vlastní věcí. Žalobce má na
předmětné nemovitosti již několik let kupce, protože v katastru nemovitostí
není zapsán jako vlastník, nemůže tyto nemovitosti zcizit. Poukázal na to, že
se stal obětí trestného činu, kdy postupnými fiktivními smlouvali na věci
movité i nemovité, byla jeho společnost vykradena, neboť kupní ceny pouze
účetně prošly účty žalobce a byly vyvedeny do zahraničí. Žalobce nesouhlasí s
názorem odvolacího soudu, že měl podat žalobu o vyklizení, neboť ta by v dané
situaci nic neřešila. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Poukázal na § 457 ObčZ, podle
kterého v případě neplatnosti smlouvy je každý z účastníků povinen vrátit
druhému vše, co podle ní dostal, což v daném případě znamená, že žalobce by měl
žalovanému vrátit převzatou kupní cenu. Žalobce však uvádí, že kupní cenou
nedisponuje, takže její vrácení žalovanému je nemožné. V případě žaloby na
určení žalobce „osvědčí naléhavý právní zájem jen tehdy, jestliže sám plnění,
které dostal (kupní cenu) vrátil nebo ji alespoň je připraven vrátit“. Na tom
nemůže nic změnit skutečnost, že kupní cena byla z dispozice žalobce údajně
nelegálně vyvedena.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po
zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu
(dále „OSŘ“) v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k
závěru, že dovolání je důvodné.
V posuzované věci odvolací soud založil své rozhodnutí na právním názoru
vyjádřeném v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo
534/2002, publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soud vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck č. 26, pod C 1992. Tento právní názor však byl
změněn rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2007, v němž Nejvyšší soud dovodil, že
„existence naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. na určení
vlastnictví převodce k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy, které učinil
po právu, není podmíněna tím, že sám plnění, které z této smlouvy dostal, tj.
kupní cenu, vrátil kupujícímu, případně jestliže s touto žalobou na určení
podal žalobu na vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní ceny.“
Pokud tedy odvolací soud na posuzovanou věc aplikoval nesprávný právní názor a
dospěl tak k závěru, že naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu §
80 písm. c) OSŘ není dán, neposoudil věc po právní stránce správně.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 a 3 OSŘ
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu