22 Cdo 4079/2011

22 Cdo 4079/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,

a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně

JUDr. E. B., bytem v P., zastoupené JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem

v Praze 2, Legerova 44, proti žalované H. L., bytem v C., zastoupené Mgr. Vítem

Zahálkou, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, o 673 972,- Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 228/2005,

o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března

2011, č. j. 53 Co 429/2010-373, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2011, č. j. 53 Co

429/2010-373, vyjma části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního

stupně v jeho výroku I. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku

47 351,67,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % p. a. od 1. 3. 2007 do 30. 6.

2007, ve výši 9,75 % p. a. od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % p. a.

od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75 % p. a. od 1. 7. 2008 do 31. 12.

2008, ve výši 9,25 % p. a. od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % p. a. od

1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8 % p. a. od 1. 1. 2010 do 9. 2. 2010 a

úrokem z prodlení od 10. 2. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB

a platné pro první den kalendářního pololetí v němž trvá prodlení žalované,

zvýšené o sedm procentních bodů, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne

9. února 2010, č. j. 16 C 228/2005-296, ve výroku I., vyjma jeho části, v níž

byla žalované uložena povinnosti žalobkyni částku 47 351,67,- Kč s úrokem z

prodlení ve výši 9,5 % p. a. od 1. 3. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % p. a.

od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % p. a. od 1. 1. 2008 do 30. 6.

2008, ve výši 10,75 % p. a. od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % p. a.

od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % p. a. od 1. 7. 2009 do 31. 12.

2009, ve výši 8 % p. a. od 1. 1. 2010 do 9. 2. 2010 a úrokem z prodlení od 10.

2. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den

kalendářního pololetí v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních

bodů, a ve výrocích III., IV. a V., se ruší a věc se vrací v tomto rozsahu

Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Žalobkyně se domáhala náhrady nákladů, které investovala do nemovitostí v

podílovém spoluvlastnictví účastníků.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.

února 2010, č. j. 16 C 228/2005-296, ve výroku I. uložil žalované povinnost

zaplatit žalobkyni částku ve výši 625 824,-Kč se specifikovaným příslušenstvím.

Ve výroku II. zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované

zaplacení částky ve výši 48.148,-Kč s příslušenstvím. Ve výrocích III. - V.

rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníce řízení jsou podílovými

spoluvlastnicemi budovy, nacházející se na pozemku parc. č. 217 v katastrálním

území a obci Babylon, a to žalobkyně v podílu 2/3 a žalovaná 1/3 (dále jen

,,předmětná budova“). Dále bylo zjištěno, že jsou podílovými spoluvlastnicemi

pozemků parc. č. 217, parc. č. st. 418, 64/17, 64/18, 89/1, 93/1, 93/2, 108/2,

to vše v katastrálním území a obci Babylon, a to v podílu žalované 2/3 a

žalobkyně 1/3 (dále jen ,,předmětné pozemky“). Soud prvního stupně podrobně

vyčíslil částky, jejichž vynaložení ze strany žalobkyně bylo prokázáno. V roce

2003 byla žalovaná žalobkyní informována o nutnosti a rozsahu oprav na

předmětné budově. Nesouhlasila výslovně se stavbou plotu na předmětných

pozemcích a vyjádřila přání, aby mohla předmětné pozemky udržovat sama. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaná byla o investicích do předmětné budovy

řádně informována a její pozdější nesouhlas je bez významu, protože byla pouze

menšinovým spoluvlastníkem. Jako menšinový spoluvlastník však byla přehlasována

a pokud s výší nákladů následně nesouhlasila, měla se obrátit na příslušný

soud. Pokud šlo o předmětnou budovu, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná

byla žalobkyní informována o záměru provést investice do budovy dopisem ze dne

7. dubna 2003 a žalovanou následně vyjádřený nesouhlas týkající se takto

vynaložených investic není relevantní, neboť povinnost menšinového

spoluvlastníka podílet se na investicích do společného majetku se odvíjí toliko

od jeho možnosti „se k věci vyjádřit“ – jeho souhlas se nevyžaduje. Naproti tomu ve vztahu k investicím do pozemků soud prvního stupně zdůraznil,

že rozhodnutí o vynaložení investic bylo učiněno jednomyslně, když žalovaná

byla při tomto rozhodnutí zastoupena žalobkyní na základě plné moci. Žalobkyně

v této věci žalovanou mohla zastupovat, neboť neexistuje podle soudu prvního

stupně reálný rozpor mezi zájmy zástupce a zastoupeného. Investice, které

provedla žalobkyně přes výslovný nesouhlas žalované, soud posoudil jako

rozporné s dobrými mravy, proto co do částky 48.148,- Kč s příslušenstvím soud

prvního stupně žalobu zamítl. Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem

ze dne 24. března 2011, č. j. 53 Co 429/2010-373, rozsudek soudu prvního stupně

ve výroku I., IV. a V. potvrdil a ve výroku III. týkajícím se náhrady nákladů

řízení změnil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II. pak rozhodl o

náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. V rovině právního posouzení, vycházejícího z aplikace § 139 odst. 2 občanského

zákoníku (dále jen „obč. zák.“), konstatoval, že žalovaná byla informována o

nutnosti a rozsahu oprav předmětné budovy a mohla se k nim vyjádřit. Návrh

žalované na provedení znaleckého posudku týkajícího se zabudování zakoupeného

materiálu do předmětné budovy odvolací soud zamítl, neboť tyto náklady již byly

spolehlivě prokázány.

Správným shledal odvolací soud i závěr soudu prvního

stupně ohledně předmětných pozemků, neboť žalobkyně jednala zároveň jako

zástupkyně žalované, a to do doby, než žalovaná plnou moc odvolala.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§

241a odst. 2 písm. b) o. s. ř) a namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu

nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Zásadní právní význam má podle jejího názoru výklad a obsah pojmu

,,hospodaření se společnou věcí“, a to zejména v souvislosti s vynakládáním

investic na společnou věc ze strany jednoho spoluvlastníka bez souhlasu

druhého, resp. bez možnosti vyjádření jeho souhlasu či nesouhlasu s

vynakládáním investic do společné věci. Odvolací soud podle jejího názoru

nesprávně posoudil to, zda byla žalovaná informována žalobkyní jakožto

většinovým spoluvlastníkem o investicích do společné věci dostatečně a

konkrétně tak, aby mohla vyjádřit svůj souhlas či nesouhlas. Poukázala na

judikaturu dovolacího soudu, podle které musí být menšinový spoluvlastník

informován jak o druhu zamýšlené investice, tak i o její výši. I kdyby s

investicí souhlasila většina spoluvlastníků, jedná se o neplatný právní úkon,

protože menšinovému spoluvlastníku nebyla dána možnost se vyjádřit na základě

konkrétních informací ohledně zamýšlené investice. Tento požadavek nebyl

splněn. V řízení nebylo prokázáno, že jí žalobkyně sdělila, o jak rozsáhlou

investici se bude jednat a jaké náklady s ní budou spojeny. Sama žalobkyně ani

v počátečních fázích rekonstrukce předmětné budovy nevěděla, jak rozsáhlé práce

budou prováděny. Dovolatelka uvedla, že v řízení vyšlo najevo, že při započetí

rekonstrukce nebyla žalobkyní informována. Ačkoliv s nejnutnějšími opravami

souhlasila, nebyla nikdy žalobkyní informována o jejich druhu a výši. Nalézací

soudy pochybily, pokud neprovedly důkazy, ze kterých vyplývalo, že žalovaná

nebyla informována o výši a druhu provedených investic. Dovolatelka proto

navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně

zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání nepovažuje za přípustné,

protože dovolatelka konkrétně nevymezila, v čem spatřuje otázku zásadního

právního významu, která nebyla v praxi dovolacího soudu dosud řešena nebo která

má být posouzena jinak. Podle názoru žalobkyně dovolatelka pouze polemizuje se

skutkovými závěry soudů obou stupňů a uplatňuje tutéž argumentaci, kterou již

uplatnila v předchozím řízení. Okolnost, zda menšinový spoluvlastník byl nebo

nebyl seznámen s rozhodnutím většinového spoluvlastníka, je podle názoru

žalobkyně otázkou skutkovou, nelze ji tedy vznést v rámci dovolacího řízení. Dovolatelka byla s výší a druhem investic řádně seznámena, a to v době započetí

rekonstrukce, když se dostavila do předmětné budovy. Žalobkyně trvá na tom, že

ačkoliv měla plnou moc od dovolatelky, vždy si vyžádala při provádění investic

její souhlas. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým

se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013. Dovolání proti

rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §

243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti

tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. března 2011,

projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského

soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se

nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovolání může být v řešené věci přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je

přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka

oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §

241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod

podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí

vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že

se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2

písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání

uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání.

Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s

ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a je tudíž i důvodné. V předmětné věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení části

vynaložených finančních prostředků jednak ve vztahu k předmětné budově (budově)

a jednak ve vztahu k předmětným pozemkům (tj. pozemkům na LV 33). Ve vztahu k

nákladům vynaloženým na předmětnou budovu nalézací soudy přisoudily žalobkyni

vůči žalované částku 578.472,33 Kč. Z obsahu dovolání a dovolací argumentace žalované se podává, že

vyjadřuje nesouhlas výhradně s takto uloženou platební povinností, neboť ve

vztahu k povinnosti podílet se na investicích do předmětných pozemků dovolání

žalované neobsahuje žádnou argumentaci, dovolatelka se závěry nalézacích soudů

v tomto směru žádným způsobem nepolemizuje a kritice podrobuje výhradně jejich

závěry vztahující se k investicím do domu. Jestliže tedy rozsudky nalézacích soudů byla žalované uložena povinnost

zaplatit žalobkyni částku 625.824,- Kč s příslušenstvím a na investice do

předmětné budovy připadá částka 578.472,33 Kč, ve zbývajícím rozsahu

představovaném částkou 47.351,67 Kč není rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním

napadeno, a není tak ani předmětem přezkumu dovolacím soudem. Pro úplnost

dovolací soud dodává, že dovolání do této části by ani nebylo objektivně

přípustné podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého dovolání podle

odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo

rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech

100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Předmětem

dovolacího přezkumu tak byla částka 57. 472,33 Kč s příslušenstvím. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat

jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud

přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §

229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k nákladům vynaloženým na

budovu založeno na závěru, že žalovaná je povinna podílet se na takto

vynaložených nákladech podle ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák., neboť

žalobkyně informovala žalovanou o úmyslu provést investice do předmětné budovy,

resp. dopisem ze dne 7. dubna 2003 žalovanou informovala o nutnosti a

předpokládaném rozsahu oprav. Podíl žalované na takto vynaložených nákladech je

pak dán velikostí jejího spoluvlastnického podílu. Obrana proti takto založenému nároku byla založena na tvrzení, že

postup podle § 139 odst. 2 obč. zák. nepřichází do úvahy, neboť žalovaná nebyla

informována o druhu a výši nákladů, které měla žalobkyně – jako většinová

spoluvlastnice - v úmyslu vynaložit. V takovém případě by se nárok žalobkyně

mohl opírat toliko o ustanovení upravující institut bezdůvodného obohacení.

Řešení povinnosti spoluvlastníka podílet se na nákladech vynaložených

na společnou věc druhým spoluvlastníkem je v judikatuře dovolacího soudu již

ustáleno, odvolací soud však tyto závěry ve svém rozhodnutí nerespektoval. Podle § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se

spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze

spoluvlastnictví ke společné věci. Podle § 139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují

spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů

nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv

spoluvlastníka soud. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99,

uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 583, vyložil, že rozhodnutí o tom, náklad jakého druhu

a v jaké výši má být vynaložen do společné věci, je rozhodnutím o hospodaření

se společnou věcí podle § 139 odst. 2 obč. zák. rozhodnutí podle § 139 obč. zák. a povinnost menšinového spoluvlastníka přispět na náklady vynaložené do

společné věci podle velikosti svého podílu předpokládá, že menšinový

spoluvlastník byl ostatními spoluvlastníky seznámen se záměrem vynaložení

nákladů jakého druhu a v jaké výši a vyjádřil se k nim; v opačném případě nejde

o rozhodnutí většiny ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. a v takovém případě

přichází v úvahu povinnost menšinového spoluvlastníka podílet se na

vynaložených nákladech z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedený závěr byl odrazem argumentace, podle které pod pojem

hospodaření společnou věcí, o kterém mají spoluvlastníci podle § 139 odst. 2

obč. zák. rozhodovat, lze podřadit i rozhodnutí o tom, jaká investice, tj. náklad jakého druhu a v jaké výši, má být do společné věci provedena. Pokud

zákon stanoví, že rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti

jejích podílů, pak z toho vyplývá, že nerozhoduje jen většina, aniž by

menšinovému spoluvlastníku byla dána jakákoliv možnost, aby se pro zamýšlenou

investici mohl rovněž rozhodnout či se k ní vyjádřit. To lze dovodit i z

logického výkladu tohoto ustanovení: má-li vůbec v úvahu připadat dohoda

spoluvlastníků nebo rovnost hlasů nebo nedosažení většiny musí být menšinovému

spoluvlastníku záměr investici provést (a to jakého druhu a v jaké výši)

ostatními spoluvlastníky předestřen, aby se tak mohl vyjádřit k tomu, zda s ní

souhlasí či nikoliv (a také případně uvážit možnost zrušení a vypořádání

spoluvlastnického vztahu). Souhlas či nesouhlas může pak menšinový

spoluvlastník vyjádřit výslovně nebo konkludentně. Pokud s investicí

nesouhlasí, pak rozhodne-li o ní většina spoluvlastníků, počítaná podle

velikosti podílů, je menšinový spoluvlastník povinen podle velikosti svého

podílu na takto vynaložený náklad přispět, neboť tak plní povinnost vyplývající

pro něj z § 137 odst. 1 obč. zák.

To znamená, že ve vztahu k němu vzniklo

investujícímu spoluvlastníku majetkové právo z tohoto ustanovení vyplývající,

přičemž toto právo vzniklo vynaložením investice za trvání spoluvlastnického

vztahu, a to bez ohledu na to, zda šlo o investice na nezbytné opravy nebo

údržbu nebo investice na nikoli nezbytné opravy nebo úpravy. Pokud by

menšinovému spoluvlastníku vůbec nebyla dána možnost vyjádřit se k zamýšlené

investici (druhu a výši), pak i za situace, kdy by s takovou investicí

souhlasila většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů, nejde o

rozhodnutí většiny ve smyslu § 139 dost. 2 obč. zák. V takovém případě by šlo z

hlediska hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí o neplatný právní úkon a

menšinovému spoluvlastníku by vznikla povinnost vydat investujícímu

spoluvlastníku, pokud by šlo o investici na nutné opravy nebo údržbu bezdůvodné

obohacení (§ 451 odst. 2 a § 456 obč. zák.). Jeho výše by byla dána podílem na

investici odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu ke společné věci, přičemž

povinnost vydat bezdůvodné obohacení by vznikla vynaložením investice za trvání

spoluvlastnického vztahu. Pokud by šlo o jiné investice než nezbytné opravy a

údržbu, pak povinnost menšinového spoluvlastníka vydat bezdůvodné obohacení by

vznikla až při zániku jeho spoluvlastnictví, např. při jeho zrušení nebo při

prodeji spoluvlastnického podílu, a to ve výši zhodnocení jeho podílu. Závěry vyslovené v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 599/99 pak Nejvyšší soud

akceptoval v rozsudku ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 22 do 3766/2011,

uveřejněném pod č. 91/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V uvedeném

rozhodnutí dospěl mimo jiné ke shrnujícímu závěru, podle kterého souhlasí-li

ostatní spoluvlastníci s nákladem vynaloženým jedním nebo více spoluvlastníky

na společnou věc (a je nerozhodné, zda jde o náklady na nutnou úpravu nebo

údržbu či o náklady na jinou než nutnou opravu a údržbu), jde o dohodu o

hospodaření se společnou věcí a investující spoluvlastník má proti ostatním

spoluvlastníkům právo na úhradu vynaložených prostředků; totéž platí v případě

rozhodnutí většinového spoluvlastníka učiněného postupem podle § 139 odst. 2

obč. zák. Není-li mezi spoluvlastníky dohodnuto, jakým způsobem se budou na

těchto investicích podílet, je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů. Jde-li o investice jakéhokoliv druhu, vynaložené některým ze spoluvlastníků na

společnou věc se souhlasem spoluvlastníků ostatních (či vynaložené na základě

principu majority), jsou jejich části připadající na spoluvlastnické podíly

neinvestujících spoluvlastníků splatné (nebyla-li mezi nimi uzavřena dohoda

jiná) již za trvání spoluvlastnictví a nikoliv až po jeho zrušení a vypořádání. Investice vynaložené jedním ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními a nemající

základ v tzv. majorizaci zakládají investujícímu spoluvlastníku právo na vydání

bezdůvodného obohacení, které ostatním spoluvlastníkům vzniklo. Povinnost vydat

bezdůvodné obohacení v souvislosti s vynaložením nákladů na nutnou opravu nebo

údržbu vzniká za trvání spoluvlastnického vztahu vynaložením těchto nákladů.

Nejde-li o náklady na nutnou opravu nebo údržbu, vzniká tato povinnost až při

zániku podílového spoluvlastnictví. Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že předpoklad rozhodnutí přijatého v režimu

ustanovení§ 139 odst. 2 obč. zák. ohledně investic do společné věci uvažovaných

většinovým spoluvlastníkem je podmíněn skutečností, že menšinový spoluvlastník

bude informován o druhu a výši uvažovaných investic. Splnění této skutečnosti z

hlediska konkretizace zamýšlených nákladů a jejich výše je nutno posuzovat vždy

v poměrech konkrétních případu. S přihlédnutím k šíři možných investic do

společné věci obecně a individuálních okolností s tím spojených nebude nezbytné

vždy bezvýjimečně trvat na tom, aby rozsah a výše investic byly menšinovému

spoluvlastníku předestřeny do nejmenších podrobností. Splnění uvedené

povinnosti většinového spoluvlastníka může být podle okolností konkrétního

případu založeno i způsobem, který nemusí charakterizovat všechny možné

okolnosti vztahující se k investicím (zvláště tam, kde jejich rozsah a výše

závisí na okolnostech, které před realizací investičního záměru nelze vždy v

celkovém rozsahu odhadnout a přesně vyčíslit nebo kde celkový rozsah závisí na

postupném uskutečňování jednotlivých dílčích opatření a postupů), nicméně musí

být tento záměr většinového spoluvlastníka konkretizován alespoň v takovém

rozsahu, aby si menšinový spoluvlastník mohl učinit představu o konkrétní

druhové podobě investic (tj. o tom, o jaké investice do společné věci bude

potřeba provést), kterou lze předpokládat. Obdobně to platí i pro informaci o výši nákladů, které si realizace

investičního záměru vyžádá. Dovolací soud v daném směru zdůrazňuje, že naprosto

přesné vyčíslení nákladů, které budou s realizací záměr a prováděním investic

spojeny, před jejich samotným zahájením není vždy v plném rozsahu

realizovatelné, a to zvláště tam, kde se má jednat o investice či náklady

rozsáhlé nebo takové, kde jejich konkrétní rozsah a podoba mohou záviset na

jednotlivých dílčích technických či technologických postupech při jejich

provádění. To však neznamená, že by menšinový spoluvlastník neměl být

informován o výši nákladů, a to tím spíše tam, kde lze předpokládat, že půjde o

náklady vysoké. Je totiž nepochybné, že i jednotlivé investice či náklady

vynaložené na společnou věc mohou být realizovány postupy v odlišných cenových

relacích v závislosti např. na použitém materiálu či zvolených technologických

postupech a menšinový spoluvlastník má právo být o objektivně předpokládaných

nákladech informován. Tento požadavek na informovanost o druhu a výši nákladů je vyjádřením

skutečnosti, že teprve jeho naplnění umožní menšinovému spoluvlastníku k

takovému záměru zaujmout konkrétní stanovisko v podobě jeho akceptace či

odmítnutí s konkrétními výhradami proti uvažovanému záměru (např. v podobě

nedostatku finančních prostředků k úhradě odpovídající výše nákladů na

menšinového spoluvlastníka připadajících nebo v podobě jiného návrhu na řešení

uvažovaných investic), případně zvážení možnosti zrušení a vypořádání

podílového spoluvlastnictví.

Splnění či nesplnění uvedených požadavků ze strany

většinového spoluvlastníka je vždy založeno na úvaze soudu s přihlédnutím k

individuálním okolnostem a tento závěr by dovolací soud mohl přezkoumat tam,

kde by se jednalo o úvahu zjevně nepřiměřenou, která by uvedené požadavky

nezohlednila a nerespektovala. Tam, kde záměr většinového spoluvlastníka bude tyto požadavky splňovat, bude

následné rozhodnutí takového spoluvlastníka rozhodnutím majícím oporu v § 139

odst. 2 obč. zák. Naproti tomu při absenci uvedeného požadavku určitosti na

druh a výši uvažovaných nákladů nepůjde o rozhodnutí založené na § 139 odst. 2

obč. zák., ale případné vynaložení nákladů může založit většinovému

spoluvlastníku právo domáhat se menšinovém spoluvlastníku vydání bezdůvodného

obohacení. V poměrech se souzené věci se tyto závěry prosadí potud, že nelze uzavřít, že

by rozhodnutí žalobkyně jako většinové spoluvlastnice bylo podřaditelné

ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. Z hlediska dovolacího přezkumu dovolací soud především předesílá, že pro

posouzení věci jsou bezcenné ty námitky žalované, jimiž zpochybňuje skutková

zjištění nalézacích soudů a jejichž prostřednictvím uplatňuje dovolací důvod

podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud je tak v daném případě vázán

skutkovými zjištěními, z nich je povinen při přezkumu právních závěrů vycházet. V předmětné věci se tento závěr prosadí především ve vztahu k těm dovolacím

námitkám, jimiž žalovaná zpochybňuje, že obdržela dopis ze dne 7. dubna 2003,

prostřednictvím kterého ji žalobkyně informovala o rozsahu zamýšlených

investic. Odvolací soud učinil z uvedeného dopisu skutkové zjištění, že

žalobkyně informovala žalovanou o tom, že „na nemovitosti B. je zapotřebí

učinit zásadní opravy, které se týkají zejména výměny střešní krytiny, výměny

oken, opravy ústředního topení a že jakmile se zahájí tyto opravy, mohou

vzniknout další s tím související opravy, jako např. rozvod vody, kanalizace,

elektřiny a další“. S přihlédnutím k povaze uvažovaných nákladů a investic, jež v daném případě

spočívaly v rekonstrukčních, zejména stavebních, pracech týkajících se budovy,

nepovažuje dovolací soud závěr o tom, že obsah tohoto dopisu lze považovat za

informaci o druhu uvažovaných nákladů, za zjevně nepřiměřený. Z obsahu

uvedeného dopisu a daného skutkového zjištění vyplývá konkrétní podoba

jednotlivých kroků, které si rekonstrukce objektu vyžádala. Pro úplnost pak dovolací soud doplňuje, aniž by v daném směru jakkoliv

předjímal, zda se uvedený poukaz může promítnout i v souzené věci, že v

poměrech každého obdobného sporu je pak nutno posuzovat, zda skutečně

vynaložené náklady jsou těmi, o kterých byl menšinový spoluvlastník informován

jako o nákladech uvažovaných a předpokládaných či možných. Pokud by tomu tak

nebylo, je zřejmé, že náhrada takových nákladů nepodléhá režimu § 137 odst. 1 a

§ 139 odst. 2 obč. zák., ale bylo by možno uvažovat u menšinového

spoluvlastníka případně o vydání bezdůvodného obohacení.

Obdobně pak soud musí

vždy zvážit, zda vynaložené finanční prostředky představují skutečně platby na

investice, opravu, úpravu či údržbu společné věci, protože v režimu § 139 odst. 2 obč. zák. lze uvažovat pouze o náhradě těch nákladů, které lze podřadit pod

pojem hospodaření se společnou věcí. Dovolací soud se tedy neztotožnil s těmi dovolacími námitkami, prostřednictvím

kterých dovolatelka namítala, že nebyla informována o druhu zamýšlených

investic. Naproti tomu je důvodná argumentace dovolatelky, že nebyla žádným

způsobem informována o možné výši nákladů, které si rekonstrukce objektu

vyžádá. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se totiž žádným způsobem nepodává, že by

se odvolací soud při aplikovatelnosti § 139 odst. 2 obč. zák. zabýval

posouzením, zda žalovaná byla informována i o možné výši investic, kterou si

předpokládaná rekonstrukční činnost na budově vyžádá. Odvolací soud se v daném směru omezil na konstatování, že žalobkyně informovala

žalovanou o rozsahu předpokládaných oprav budovy, neučinil však zjištění, že by

součástí předestřeného záměru bylo i sdělení o výši investice. Jestliže za této

situace dospěl k závěru o aplikovatelnosti § 139 odst. 2 obč. zák., spočívá

jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §

241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Ostatně již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaná výslovně

poukazovala na to, že nebyla žalobkyní informována o výši investic; s touto

námitkou se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal pouze tak, že

z dopisu ze dne 7. dubna 2003 vzhledem k uvedení předpokládaného rozsahu

investic „bylo možné dovodit, že půjde o investice v řádu statisíců korun“. Již

tento závěr odvolacího soudu dokládá, že obsahem tohoto dopisu nebylo sdělení o

možné výši investic, neboť odvolací soud toliko usuzoval na jejich možnou výši

toliko z druhového výčtu předpokládaných rekonstrukčních činností. Úvaha

odvolacího soudu ostatně neobstojí ani v rovině své vlastní argumentace, neboť

odvolací soud naznačuje, že žalovaná mohla odhadnout, v jaké výši lze na výši

investicí usuzovat, a to v řádu statisíců korun, ačkoliv podle zjištění

odvolacího soudu se jednalo o investice v částce 1.786 626,50 Kč. Již vzhledem

k takové výši nákladů nemá dovolací soud pochybnost o tom, že v daném případě

aplikovatelnost § 139 odst. 2 obč. zák. vyžadovala, aby žalovaná byla

informována nejenom o druhu předpokládaných nákladů, ale také o jejich výši. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu – v rozsahu uvedeném ve výrokové

části rozsudku - zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno

rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,

zrušil – opětovně v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku - dovolací soud i toto

rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2,

3 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.