22 Cdo 4143/2013-113
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Davidem Havlíkem ve
věci žalobců: a) J. A., a b) J. A., zastoupených J. A., obecným zmocněncem,
proti žalované INOS RICHTER s. r. o., se sídlem v Praze 4, Holušická 2253/1,
IČO: 62415841, zastoupené doc. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se
sídlem v Praze 1, Revoluční 24, o uložení povinnosti k odstranění materiálu z
pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 53/2011, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2013,
č. j. 25 Co 57/2013-69, takto:
Záhlaví rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, č. j. 22 Cdo
4143/2013-99, se opravuje tak, že namísto spisové značky Obvodního soudu pro
Prahu 4, „5 C 53/2011“, má být správně uvedeno „55 C 53/2011“, a namísto
„Krajského soudu v Praze“ má být správně uvedeno „Městského soudu v Praze“, a
dále se opravuje výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, č.
j. 22 Cdo 4143/2013-99, tak, že namísto „Rozsudek Krajského soudu v Praze ze
dne 7. května 2013, č. j. 25 Co 57/2013-69, se ruší a věc se vrací Krajskému
soudu v Praze k dalšímu řízení“, má být správně uvedeno „Rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 7. května 2013, č. j. 25 Co 57/2013-69, se ruší a věc se
vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení“.
Vzhledem k tomu, že v záhlaví a ve výroku rozsudku Nevyššího soudu ze dne 16.
prosince 2015, č. j. 22 Cdo 4143/2013-99, došlo ke zjevné nesprávnosti,
spočívající v chybném uvedení spisové značky Obvodního soudu pro Prahu 4, kdy
namísto sp. zn. 55 C 53/2011, byla uvedena sp. zn. 5 C 53/2011, a namísto
Městského soudu v Praze byl nesprávně uveden Krajský soud v Praze, napravil
Nejvyšší soud podle § 164 občanského soudního řádu tuto chybu opravným
usnesením.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně v tom, že žalobcům svědčí
aktivní věcná legitimace ve sporu, neboť jsou vlastníky sporných pozemků a
společnou žalobou se domáhají svého práva vůči žalované. Za správný považoval i
závěr o tom, že nárok žalobců není promlčen. Uvedl, „že žaloba na uložení
povinnosti odstranit cokoli (tedy i materiál neznámého původu) proti osobě,
která jej tam umístila, je žalobou dle § 126 odst. 1 o. z., tedy negatorní
(zápůrčí) vlastnickou žalobou. Vlastnické žaloby jsou považovány za
nepromlčitelné.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí
nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení právní otázky, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
nebyla řešena. Touto otázkou je posouzení hmotněprávní legitimace žalobců.
Žalobci se společnou žalobou domáhali vyklizení všech tří pozemků (každý z
žalobců se domáhal vyklizení všech pozemků), přesto, že žalobce a) je výlučným
vlastníkem pouze parcel č. 900/21 a 900/22 a žalovaný b) je výlučným vlastníkem
pouze parcely 900/10. V rozporu s touto skutečností jsou podle rozhodnutí
odvolacího soudu oprávněni oba žalobci ve vztahu ke všem pozemkům. Odvolací
soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom, že
posoudil nárok žalobců překvapivě z jiného právního důvodu, než soud prvního
stupně, když na věc nesprávně aplikoval § 126 odst. 1 obč. zák., a nesprávně
posoudil i otázku promlčení nároku žalobců. Rozhodnutí odvolacího soudu je
proto „nepřezkoumatelné“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil, nebo změnil tak, že žalobu zamítne.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože k neoprávněnému zásahu do pozemků žalobců (navezení materiálu) a k
pravomocnému rozhodnutí o odstranění následků takového zásahu došlo před 1.
lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. května 2013 a
dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 31. července 2013,
projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Za rozhodovací praxí dosud neřešenou právní otázku považuje dovolatelka otázku
posouzení aktivní legitimace žalobců. Mají-li žalobce a) a žalobce b) v řízení
samostatné společenství, neboť žalobce a) je vlastníkem pozemků parc. č. 900/21
a parc. č. 900/22 a žalobce b) je vlastníkem pozemku parc. č. 900/10, není
podle dovolatelky důvod k tomu, aby se účinky celého vyhovujícího rozsudku
vztahovaly k oběma žalobcům společně. Rozhodnutí nerespektuje pravidlo o
aktivní věcné legitimaci žalobců a odporuje jak úpravě obč. zák. o odpovědnosti
za škodu, tak i úpravě občanského zákoníku o zápůrčí (negatorní) žalobě. Není-
li žalobce a) vlastníkem pozemku parc. č. 900/10, jehož vlastníkem je výlučně
žalobce b), nemohl být žalobce a) ve vztahu k tomuto pozemku činností žalované
poškozen a nemá ve vztahu k tomuto pozemku ani nárok na náhradu škody a naopak,
není-li žalobce b) vlastníkem pozemků parc. č. 900/21 a 900/22, jejichž
vlastníkem je výlučně žalobce a), nemohl být žalobce b) ve vztahu k těmto
pozemkům činností žalované poškozen a ani on nemá ve vztahu k těmto pozemkům
nárok na náhradu škody. Stejné pravidlo se uplatní i v případě práva na ochranu
vlastnictví, které náleží vždy jen dotčenému vlastníkovi.
Tuto otázku odvolací soud neposoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a dovolání je již z tohoto důvodu přípustné.
Otázka aktivní věcné legitimace v řízení znamená posouzení existence oprávnění
plynoucího z hmotného práva na straně žalobce. Má-li být žalobce úspěšný, musí
být dána jak jeho aktivní věcná legitimace, tak tomu odpovídající pasivní věcná
legitimace na straně žalovaného (žalovanému musí náležet povinnost, jejíhož
splnění se žalobce domáhá). Nedostatek věcné legitimace vede k zamítnutí žaloby.
V dané věci dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že
žalobce a) je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 900/21 a 900/22 a žalobce b)
pozemku parc. č. 900/10. Na základě toho dovodil, že „žalobci jsou aktivně
věcně legitimováni v tomto řízení“, když bylo „prokázáno, že předmětné pozemky
byly zavezeny materiálem neznámého původu“. Jinak než odkazem na vlastnické
právo k pozemkům není vztah žalobců k jednotlivým pozemkům odůvodněn. Lze tedy
dovodit, že odvolací soud shledal žalobce a) věcně legitimovaného ve vztahu k
jím vlastněným pozemkům parc. č. 900/21 a 900/22 a žalobce b) k pozemku parc.
č. 900/10. Těmto závěrům vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí však
neodpovídá jeho výroková část, ve které odvolací soud zavázal žalovanou k
odstranění navezeného materiálu z jednotlivých pozemků vůči oběma žalobcům,
přestože z rozhodnutí nevyplývá aktivní věcná legitimace žalobce a) k pozemku
parc. č. 900/10, ani aktivní věcná legitimace žalobce b) ve vztahu k pozemkům
parc. č. 900/21 a 900/22.
Takový závěr nelze odůvodnit pouhým konstatováním, že se žalobci „domáhají
proti žalovanému svého práva společnou žalobou“. Otázka procesního společenství
účastníků je odlišnou od otázky jejich věcné legitimace.
V usnesení z 12. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 2619/2011, (uveřejněném, stejně
jako další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na webových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) dovolací soud uzavřel, že „procesní společenství
účastníků je upraveno v ustanovení § 91 o. s. ř. Je-li žalobců nebo žalovaných
v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe (§ 91 odst. 1 o.
s. ř.) - jde o tzv. samostatné společenství. Jestliže však jde o taková
společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny
účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro
ostatní (§ 91 odst. 2, věta první, o. s. ř.); takové společenství je
nerozlučné. Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné
společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva.
O nerozlučné společenství jde tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět
řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi. V
samostatném společenství jedná každý účastník sám za sebe, vůči každému z nich
může být samostatně (i odlišně) rozhodnuto, lhůta k podání odvolání běží
doručením rozsudku každému z účastníků zvlášť (nerozlučný společník oproti tomu
může podat odvolání včas, učiní-li tak v době, kdy alespoň jednomu z nich
odvolací lhůta běžela), jejím marným uplynutím nabývá ve vztahu k tomuto
účastníku rozsudek právní moci a jakmile uplyne lhůta k plnění, stává se i
vykonatelným. Obdobně platí, že vztahuje-li se důvod zastavení výkonu
rozhodnutí na jednoho ze samostatných společníků, nemá to vliv na výkon
rozhodnutí vedený proti ostatním.
V projednávané věci jednal každý z žalobců sám za sebe, když hmotné právo bez
dalšího umožňuje rozhodnout o jejich nárocích samostatně. U každého z žalobců
je tedy nutno i zvlášť posoudit jeho aktivní věcnou legitimaci. Jestliže tak
odvolací soud neučinil, respektive jestliže takové posouzení nepromítl do
výrokové části svého rozhodnutí, je jeho rozhodnutí nesprávné.
Dovolatelka dále namítá, že zatímco soud prvního stupně posoudil nárok žalobců
jako nárok na náhradu škody a žalované uložil povinnost k její náhradě uvedením
do předešlého stavu, odvolací soud, vycházeje ze stejných skutkových zjištění
jako soud prvního stupně, posoudil nárok žalobců odlišně, a to jako nárok na
ochranu vlastnického práva. Odvolací soud tedy posoudil nárok žalobců
překvapivě z jiného právního důvodu, než soud prvního stupně, aniž by před
vydáním rozhodnutí účastníky řízení seznámil se svým odlišným právním názorem
na věc a dal jim možnost se k němu vyjádřit. S tímto postupem dovolatelka
nesouhlasí a poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2502/09 ze dne
15. března 2010. V souvislosti s tím namítá, že odvolací soud na věc nesprávně
aplikoval § 126 odst. 1 obč. zák. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo 1058/2009, s tím, že v případě
uvedení pozemku do původního stavu jde o uplatnění nároku z titulu odpovědnosti
za škodu.
Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného
skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení
účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu
prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy
netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního
stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. 28 Cdo
2838/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod č. C 4310). Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu
lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním
názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že
odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a
skutkové námitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp.
zn. 32 Cdo 1019/2009).
Rovněž judikatura Ústavního soudu je ustálena v požadavku, aby rozhodnutí bylo
pro účastníky předvídatelné. Podle závěru Ústavního soudu, pokud odvolací soud,
který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod
zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým, aniž by před vydáním potvrzujícího
rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem – odlišným od
právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v
podstatě porušil zásadu dvojinstačnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl
do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38
odst. 2 Listiny (srov. např. nález ÚS ze dne 21. ledna 2003, sp. zn. II. ÚS
523/02, a nález ze dne 22. října 2008, sp. zn. I. ÚS 129/2006, všechny
publikovány, stejně jako následující citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na
„nalus.usoud.cz“). Za překvapivá lze podle konstantní judikatury Ústavního
soudu považovat jen ta rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven
možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu
předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov.
např. nález ÚS ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, nebo ze dne
11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007).
Jestliže tedy odvolací soud odlišně právně posoudil věc než soud prvního
stupně, aniž by účastníky se svým odlišným právním názorem seznámil a dal jim
možnost se k tomu názoru vyjádřit, lze jeho rozhodnutí označit za překvapivé a
odvolací soud svým postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
K otázce právního posouzení ochrany vlastnického práva proti neoprávněnému
zásahu uvádí dovolací soud následující:
V rozsudku ze dne 4. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001, a v rozsudku ze dne
16. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 3202/2008, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil
závěr, podle něhož vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického
práva škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení občanského zákoníku
o náhradě škody, nelze vlastnickou žalobou požadovat uvedení věci do předešlého
stavu, popřípadě odstranění následku neoprávněného zásahu spočívající v uvedení
do předešlého stavu. „Rozhodující pro právní posouzení věci je otázka, zda lze
uplatnit nárok na uvedení věci do původního stavu negatorní (zápůrčí) žalobou
podle § 126 odst. 1 obč. zák. i v případě, že lze požadovat odčinění následků
neoprávněného zásahu žalobou vycházející z § 442 odst. 2 obč. zák., podle
kterého škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to
možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu (naturální
restituce). (...) I dnes je třeba postupovat tam, kde jiné normy umožňují
uvedení věci v předešlý stav, resp. odčinění újmy podle těchto speciálních
norem a jen tam, kde by takového předpisu nebylo a vzniklou újmu by nebylo
možno odčinit jinak, lze za pomoci extenzívního výkladu § 126 obč. zák. přiznat
vlastníkovi právo domáhat se odčinění následku zásahu. Možnost uvedení
poškozené věci do předešlého stavu právo upravuje, a proto není důvod v tomto
ohledu extenzívním výkladem připouštět tuto možnost i u vlastnické žaloby. Z
uvedeného je zřejmé, že domáhá-li se vlastník uvedení věci do stavu, v jakém
byla před neoprávněným zásahem této osoby do věci, lze jeho nárok posoudit jen
podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, pokud odstranění následků
neoprávněného zásahu je obsahově shodné s uvedením do předešlého stavu podle §
442 odst. 2 obč. zák.
Nárok žalobců na odstranění neoprávněných zásahů žalované do jejich nemovitostí
je obsahově shodný s uvedením nemovitostí do původního stavu, a proto nelze na
uplatněná skutková tvrzení použít negatorní žalobu podle § 126 obč. zák., ale
je třeba aplikovat ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody ve smyslu §
420 a násl. Jestliže tak odvolací soud neučinil, je jeho rozhodnutí v rozporu s
citovanou judikaturou dovolacího soudu, a tudíž nesprávné.
Se shora uvedeným názorem na právní posouzení ochrany vlastnického práva
souvisí i otázka právního posouzení námitky promlčení. Jestliže lze nárok
posoudit jen podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, není možné
námitku promlčení odmítnout s tím, že vlastnické žaloby jsou nepromlčitelné.
Právo na náhradu škody se promlčuje ve smyslu § 106 odst. 1 – 3 obč. zák.,
přičemž zákon rozeznává běh subjektivní a objektivní promlčecí doby.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu