22 Cdo 4164/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a)
Ing. E. K. a b) MUDr. J. K., zastoupených JUDr. Petrem Macákem, advokátem se
sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované obci Česká Kubice, IČO:
00253294, se sídlem v České Kubici 2, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou,
advokátkou se sídlem v Domažlicích, Msgre. B Staška 62, o zdržení se zásahů do
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C
168/2014, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20.
6. 2016, č. j. 14 Co 28/2015-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
19. prosince 2014, č. j. 6 C 168/2014-19, zastavil řízení s tím, že po právní
moci usnesení bude věc postoupena Obecnímu úřadu v České Kubici jako silničnímu
správnímu úřadu. Žalobcům vrátil zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že k rozhodování o úpravě
nebo omezení veřejného přístupu na účelovou komunikaci je příslušný silniční
správní úřad, kterým je žalovaná. Institut obecného užívání veřejné komunikace
má veřejnoprávní charakter, proto zde není dána pravomoc soudů rozhodujících v
občanském soudním řízení. Ochrana uživatele pozemní komunikace musí být
poskytnuta v rámci veřejné správy a posléze ve správním soudnictví.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 6. 2016, č. j. 14
Co 28/2015-81, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl tak poté, kdy
Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2016, č. j. 22 Cdo 2146/2015-73, zrušil
jeho dřívější rozhodnutí ze dne 23. března 2015, č. j. 14 Co 28/2015-29, jímž
Krajský soud v Plzni změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení
nezastavuje.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se
domnívají, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, a
v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
změnil tak, že se řízení nezastavuje.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů je účastníkům znám, spolu s dovoláním tvoří
součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobci v podaném dovolání především brojí proti závěru odvolacího soudu o tom,
že se podanou žalobou domáhají omezení veřejného přístupu na účelovou
komunikaci, přitom pravomoc rozhodnout o ochraně práva osobního užívání pozemní
komunikace soudu nepřísluší, může tak učinit pouze příslušný správní orgán. V
souvislosti s tím tvrdí, že sice souhlasí s právním názorem odvolacího soudu,
že institut obecného užívání veřejné komunikace má veřejnoprávní charakter a o
omezení veřejného přístupu na účelovou komunikaci rozhoduje příslušný silniční
správní úřad, v projednávané věci však podle jejich názoru nejde o ochranu
uživatele pozemní komunikace, ale o ochranu vlastníků účelové komunikace proti
zásahům do jejich vlastnického práva podle § 1042 občanského zákoníku č.
89/2012 sb., a projednání a rozhodnutí věci tak přísluší soudu.
V souzené věci byl odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu
vyjádřeným v rozhodnutí ze dne 26. 4. 2016, č. j. 22 Cdo 2146/2015-73, v němž
dovolací soud učinil jednoznačný závěr, že soudu sice náleží pravomoc k
rozhodnutí o žalobě na ochranu vlastnického práva ve smyslu § 1042 občanského
zákoníku č. 89/2012 sb., o takový případ se však v dané věci nejedná, neboť
požadují-li žalobci, aby byla žalované uložena povinnost navrátit závoru na
pozemek PK č. 249/27 v k. ú. Starý Spálenec, navrátit dopravní značku „Zákaz
vjezdu všech vozidel“ na pozemek parc. č. 249/36 v k. ú. Starý Spálenec, zdržet
se vjezdu vozidel údržby na pozemek PK č. 249/27 v k. ú. Starý Spálenec a
zdržet se shrnování sněhu vozidly údržby na účelové komunikaci vedoucí přes
pozemek PK č. 249/27 v k. ú. Starý Spálenec, domáhají se ochrany práva osobního
užívání pozemní komunikace a pravomoc k projednání takové žaloby soudu
nepřísluším, učinit tak může pouze příslušný správní orgán, kterým je žalovaná.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud řešil vymezenou otázku procesního práva
shodně, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se tedy - ve smyslu §
237 o. s. ř. - neodchýlil. K tomu pak, aby takto vyřešenou právní otázku
posoudil jinak (aby se od přijatého řešení odklonil), Nejvyšší soud neshledává
důvod.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu