22 Cdo 4173/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně o. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. E. a 2) J.
E., zastoupeným advokátkou, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v
Berouně pod sp. zn. 3 C 226/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 19 Co 372/2007-159, ve znění
usnesení ze dne 4. července 2008, č. j. 19 Co 372/2007-176, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 19 Co
372/2007-159, ve znění usnesení ze dne 4. července 2008, č. j. 19 Co
372/2007-176, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. února
2006, č. j. 3 C 226/2000-126, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. dubna
2007, č. j. 3 C 226/2000-148, rozhodl výrokem pod bodem I., že „žalovaní jsou
povinni odstranit oplocení zapuštěné do země sestávající se z ocelových trubek
a pletiva o výši 2 m, nacházející se na pozemku žalobce parc. č. 601/2 zapsaném
na LV č. 100001 pro obec S., k. ú. S. u K., Katastrálního úřadu pro S. k.,
katastrální pracoviště B., a to v celkové délce 20,23 m, přičemž přední část
plotu z pohledu od obecní cesty v délce 16,13 m je umístěna 2,05 m od hranice
pozemku mezi pozemkem žalobce parc. č. 601/2, zapsaném na LV č. 100001 a
pozemku žalovaných parc. č. st. 118 zaps. na LV č. 161 pro obec a k. ú. S. u
K., Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště B., a to rovnoběžně s
touto hranicí, 2 boční stěny plotu každá o délce 2,05 m přední část plotu
zakončují a směřují kolmo až k hranici pozemku parc. č. st. 118, do 30 dnů od
právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 601/2 o
výměře 886 m2, sloužícího jako komunikace, jehož vlastnicí se stala v roce
1991 na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí. Dříve byla parcela vedena v knihovní
vložce jako veřejný statek a sloužila jako cesta. Charakter jejího užívání se
po celou dobu nezměnil. V roce 1932 byla k parcele č. 601/2 přiřazena část
pozemku parc. č. 118 (nyní vlastnicky patřícího žalovaným) a to se promítlo i
do zákresu hranice mezi uvedenými pozemky v katastrální mapě. V roce 1999 na
žádost žalovaného katastrální úřad provedl opravu zákresu hranic pozemků v
katastrální mapě. Poté žalovaní oplotili svůj pozemek parc. č. 118 včetně
sporné části. Do roku 1999 byla sporná část pozemku užívána jako součást cesty.
Chybný stav – posunutí hranice pozemku parc. č. 601/2 – trval od roku 1932 až
do roku 1999. Soud považoval za prokázané, že žalobkyně, resp. její právní
předchůdce (stát) spornou část pozemku užíval nejméně od roku 1957 v dobré
víře, že mu sporná část pozemku vlastnicky patří, že se jedná o část parc. č.
601/2. Žalobkyně byla v dobré víře, že sporná část pozemku byla v minulosti
vykoupena a svou dobrou víru odvozovala i od okolností nabytí sporného pozemku.
Omyl žalobkyně soud považoval za omluvitelný i s ohledem k poměru velikosti
drženého pozemku a pozemku, jehož je vlastnicí na základě právního titulu. Na
základě těchto zjištění soud uzavřel, že jsou splněny zákonné podmínky pro
vydržení § 134 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.“) a žalobkyně je
vlastnicí sporného pozemku.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne
1. listopadu 2007, č. j. 19 Co 372/2007-159, ve znění usnesení ze dne 4.
července 2008, č. j. 19 Co 372/2007-176, změnil rozsudek soud prvního stupně
ve znění doplňujícího usnesení tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti
žalovaným odstranit z části pozemku parc. č. 601/2 oplocení. Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem.
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a konstatoval, že právní
předchůdce žalobkyně pozemek držel od roku 1956 nebo 1957 do roku 1999 (soud
prvního stupně však uvedl, že do tohoto roku držela pozemek žalobkyně).
Posuzoval držbu, která započala v roce 1956 nebo 1957, podle tehdy účinné
zákonné úpravy, tj. podle zákona č. 141/1950 Sb. a dospěl k závěru, že
desetiletá vydržecí doba neskončila před 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti
občanský zákoník č. 40/1964 Sb., který již neupravoval institut vydržení.
Institut vydržení byl opět zaveden novelou k občanskému zákoníku č. 131/1982
Sb. s účinností od 1. 4. 1983, z vydržení však byly vyloučeny právnické osoby a
stát. Toto omezení bylo odstraněno zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1.
1992. Proto stát mohl vydržet vlastnické právo nejdříve k tomuto datu. Z toho
důvodu nemohla být splněna zákonná podmínka pro přechod majetku státu na obec
(žalobkyni) podle zákona č. 172/1991 Sb. účinného od 24. 5. 1991, neboť v
okamžiku účinnosti zákona nebyl stát vlastníkem sporné části pozemku. Žalobkyně
neprokázala, že je vlastnicí sporné části pozemku, a proto není aktivně
legitimována v tomto sporu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že
právní posouzení věci odvolacím soudem není správné. V roce 1991 (24. 5. 1991)
do jejího vlastnictví přešel na základě zákona č. 172/1991 Sb. pozemek parc. č.
601/2 a současně přešla do jejího vlastnictví, minimálně však do její držby,
sporná část pozemku, neboť nadále užívala sporný pozemek v dobré víře, že jí
vlastnicky patří. Má za to, že vlastnické právo ke spornému pozemku vydržela,
protože do její vydržecí doby je podle ustálené judikatury nutno započíst i
dobu, po kterou držel v dobré víře pozemky její právní předchůdce – stát před
1. 1. 1992. V těchto souvislostech poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 2 Cdon 1134/96 a 22 Cdo 2570/98. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvádějí, že považují rozsudek odvolacího
soudu a jeho právní závěry za správné a navrhují, aby bylo dovolání žalobce
zamítnuto.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání je důvodné.
V dané věci jde o právní posouzení situace, kdy stát byl oprávněným držitelem
pozemku, jehož vlastnictví by – kdyby stát byl vlastníkem – přešlo na žalující
obec k 24. 5. 1991 na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí
z majetku České republiky do vlastnictví obcí; otázkou je, zda a za jakých
podmínek se obec mohla stát vlastnicí pozemku.
Podle § 134 odst. 1, 2 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem
věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po
dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem,
které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve
vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125). Podle § 868
obč. zák. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona
(tedy občanského zákoníku ve znění zák. č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy
vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z
nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Do vydržecí doby se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní
předchůdce (§ 134 odst. 3 obč. zák.).
Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely
vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992 (R 50/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), a to i v případě, že do tohoto dne ji nebylo
podle tehdejších předpisů možno vydržet, resp. držitel nebyl osobou způsobilou
nabýt takto vlastnické právo.
Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že žalobkyně nemohla nabýt k 24. 5.
1991 vlastnické právo k pozemku od státu na základě zákona č. 172/1991 Sb.,
neboť k tomuto dni nemohl stát být vlastníkem pozemku, pokud by vlastnické
právo opíral o vydržení, ke kterému mělo dojít v době od 1. 4. 1964 do 1. 1.
1992. Žalobkyně, jednající v omluvitelném omylu, že stát je vlastníkem, se však
na základě uvedeného zákona mohla chopit držby věci a stát se tak oprávněným
držitelem; do vydržecí doby by pak v její prospěch bylo třeba započíst dobu, po
kterou měl pozemek v oprávněné držbě její předchůdce (stát). Účinky oprávněné
držby, zejména nabytí vlastnického práva, by v tomto případě při splnění
zákonných podmínek nastaly k 1. 1. 1992.
Z tohoto hlediska je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž
nesprávné ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.). V něm bude třeba zjistit, zda a kdy se žalující
obec ujala držby, zda byla k 1. 1. 1992 oprávněným držitelem, a poté posoudit
věc ze shora uvedených hledisek.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu