22 Cdo 4173/2008
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně o. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. E. a 2) J. E., zastoupeným advokátkou, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 226/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 19 Co 372/2007-159, ve znění usnesení ze dne 4. července 2008, č. j. 19 Co 372/2007-176, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 19 Co 372/2007-159, ve znění usnesení ze dne 4. července 2008, č. j. 19 Co 372/2007-176, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. února 2006, č. j. 3 C 226/2000-126, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. dubna 2007, č. j. 3 C 226/2000-148, rozhodl výrokem pod bodem I., že „žalovaní jsou povinni odstranit oplocení zapuštěné do země sestávající se z ocelových trubek a pletiva o výši 2 m, nacházející se na pozemku žalobce parc. č. 601/2 zapsaném na LV č. 100001 pro obec S., k. ú. S. u K., Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště B., a to v celkové délce 20,23 m, přičemž přední část plotu z pohledu od obecní cesty v délce 16,13 m je umístěna 2,05 m od hranice pozemku mezi pozemkem žalobce parc.
č. 601/2, zapsaném na LV č. 100001 a pozemku žalovaných parc. č. st. 118 zaps. na LV č. 161 pro obec a k. ú. S. u K., Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště B., a to rovnoběžně s touto hranicí, 2 boční stěny plotu každá o délce 2,05 m přední část plotu zakončují a směřují kolmo až k hranici pozemku parc. č. st. 118, do 30 dnů od
právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 601/2 o výměře 886 m2, sloužícího jako komunikace, jehož vlastnicí se stala v roce 1991 na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Dříve byla parcela vedena v knihovní vložce jako veřejný statek a sloužila jako cesta. Charakter jejího užívání se po celou dobu nezměnil. V roce 1932 byla k parcele č. 601/2 přiřazena část pozemku parc. č. 118 (nyní vlastnicky patřícího žalovaným) a to se promítlo i do zákresu hranice mezi uvedenými pozemky v katastrální mapě. V roce 1999 na žádost žalovaného katastrální úřad provedl opravu zákresu hranic pozemků v katastrální mapě. Poté žalovaní oplotili svůj pozemek parc. č. 118 včetně sporné části. Do roku 1999 byla sporná část pozemku užívána jako součást cesty. Chybný stav – posunutí hranice pozemku parc. č. 601/2 – trval od roku 1932 až do roku 1999. Soud považoval za prokázané, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce (stát) spornou část pozemku užíval nejméně od roku 1957 v dobré víře, že mu sporná část pozemku vlastnicky patří, že se jedná o část parc. č. 601/2. Žalobkyně byla v dobré víře, že sporná část pozemku byla v minulosti vykoupena a svou dobrou víru odvozovala i od okolností nabytí sporného pozemku. Omyl žalobkyně soud považoval za omluvitelný i s ohledem k poměru velikosti drženého pozemku a pozemku, jehož je vlastnicí na základě právního titulu. Na základě těchto zjištění soud uzavřel, že jsou splněny zákonné podmínky pro vydržení § 134 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.“) a žalobkyně je vlastnicí sporného pozemku.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 19 Co 372/2007-159, ve znění usnesení ze dne 4. července 2008, č. j. 19 Co 372/2007-176, změnil rozsudek soud prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným odstranit z části pozemku parc. č. 601/2 oplocení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a konstatoval, že právní předchůdce žalobkyně pozemek držel od roku 1956 nebo 1957 do roku 1999 (soud prvního stupně však uvedl, že do tohoto roku držela pozemek žalobkyně).
Posuzoval držbu, která započala v roce 1956 nebo 1957, podle tehdy účinné zákonné úpravy, tj. podle zákona č. 141/1950 Sb. a dospěl k závěru, že desetiletá vydržecí doba neskončila před 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 40/1964 Sb., který již neupravoval institut vydržení. Institut vydržení byl opět zaveden novelou k občanskému zákoníku č. 131/1982 Sb. s účinností od 1. 4. 1983, z vydržení však byly vyloučeny právnické osoby a stát. Toto omezení bylo odstraněno zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od 1.
1. 1992. Proto stát mohl vydržet vlastnické právo nejdříve k tomuto datu. Z toho důvodu nemohla být splněna zákonná podmínka pro přechod majetku státu na obec (žalobkyni) podle zákona č. 172/1991 Sb. účinného od 24. 5. 1991, neboť v okamžiku účinnosti zákona nebyl stát vlastníkem sporné části pozemku. Žalobkyně neprokázala, že je vlastnicí sporné části pozemku, a proto není aktivně legitimována v tomto sporu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že
právní posouzení věci odvolacím soudem není správné. V roce 1991 (24. 5. 1991) do jejího vlastnictví přešel na základě zákona č. 172/1991 Sb. pozemek parc. č. 601/2 a současně přešla do jejího vlastnictví, minimálně však do její držby, sporná část pozemku, neboť nadále užívala sporný pozemek v dobré víře, že jí vlastnicky patří. Má za to, že vlastnické právo ke spornému pozemku vydržela, protože do její vydržecí doby je podle ustálené judikatury nutno započíst i dobu, po kterou držel v dobré víře pozemky její právní předchůdce – stát před 1. 1. 1992. V těchto souvislostech poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1134/96 a 22 Cdo 2570/98. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvádějí, že považují rozsudek odvolacího soudu a jeho právní závěry za správné a navrhují, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
V dané věci jde o právní posouzení situace, kdy stát byl oprávněným držitelem pozemku, jehož vlastnictví by – kdyby stát byl vlastníkem – přešlo na žalující obec k 24. 5. 1991 na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí; otázkou je, zda a za jakých podmínek se obec mohla stát vlastnicí pozemku.
Podle § 134 odst. 1, 2 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125). Podle § 868 obč. zák. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zák. č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Do vydržecí doby se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (§ 134 odst. 3 obč. zák.).
Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992 (R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to i v případě, že do tohoto dne ji nebylo podle tehdejších předpisů možno vydržet, resp. držitel nebyl osobou způsobilou nabýt takto vlastnické právo.
Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že žalobkyně nemohla nabýt k 24. 5. 1991 vlastnické právo k pozemku od státu na základě zákona č. 172/1991 Sb., neboť k tomuto dni nemohl stát být vlastníkem pozemku, pokud by vlastnické právo opíral o vydržení, ke kterému mělo dojít v době od 1. 4. 1964 do 1. 1. 1992. Žalobkyně, jednající v omluvitelném omylu, že stát je vlastníkem, se však na základě uvedeného zákona mohla chopit držby věci a stát se tak oprávněným držitelem; do vydržecí doby by pak v její prospěch bylo třeba započíst dobu, po kterou měl pozemek v oprávněné držbě její předchůdce (stát). Účinky oprávněné držby, zejména nabytí vlastnického práva, by v tomto případě při splnění zákonných podmínek nastaly k 1. 1. 1992.
Z tohoto hlediska je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.). V něm bude třeba zjistit, zda a kdy se žalující obec ujala držby, zda byla k 1. 1. 1992 oprávněným držitelem, a poté posoudit věc ze shora uvedených hledisek.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r. předseda senátu