22 Cdo 421/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A/
A. U. a B/ M. U., zastoupených advokátem, proti žalovanému K. U., zastoupenému
advokátem, o určení práva služebnosti cesty, vedené u Okresního soudu v
Benešově u Prahy pod sp. zn. 6 C 895/94, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2000, č. j. 25 Co 109/2000-134, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. května
2000, č. j. 25 Co 109/2000-134, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově u
Prahy (dále „soud prvního stupně“) ze dne 13. října 1999, č. j. 6 C 895/94-97,
ve výroku I., kterým byl zamítnut návrh, „že odpůrce jako vlastník pozemku
stpč. 49 - zastavěná plocha s objektem bydlení čp. 8, zapsáno u Katastrálního
úřadu v B. na LV č. 16 pro k. ú. D., je povinen trpět po tomto pozemku
navrhovatelům jako vlastníkům pozemku č. parc. 48 - zastavěná plocha s objektem
bydlení čp. 23, zapsáno u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 42 pro k. ú. D.,
právo jízdy dvoustopým vozidlem a průchodu a tímtéž směrem zpět do staré
stodoly vystavěné na pozemku č. parc. 47 v k. ú. D., a to jak z pozemku č.
parc. 48, tak z pozemku č. parc. 1851, tak i ze směru od pozemku č. parc.
1795/3, vše v k. ú. D.“, dále „že odpůrce je povinen navrhovatelům trpět právo
jízdy dvoustopým vozidlem a průchodu z pozemku navrhovatelů č. parc. 48 přes
pozemek odpůrce č. parc. 49 na pozemek č. parc. 1851 a právo jízdy dvoustopým
vozidlem a chůze přes pozemek č. parc. 49 směrem na pozemek č. parc. 1795/3,
vše k. ú. D. a tímtéž směrem zpět“ a „že odpůrce je povinen trpět otvírání vrat
staré stodoly navrhovatelů vystavěné na pozemku č. parc. 47, k. ú. D., do
prostoru pozemku stpč. 49, k. ú. D.“, a ve výrocích II. a III. o náhradě
nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na
připuštění dovolání.
Soudy vyšly ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky domu čp. 23 na
stavební parcele č. 48 a žalovaný domu čp. 8 na stavebním pozemku č. 49 a
pozemku č. 1851, vše v katastrálním území D. Dědové žalobkyně a žalovaného
byli bratři. V době, kdy vlastníky zmíněných nemovitostí byli právní předchůdci
účastníků řízení, projížděli a procházeli vlastníci usedlosti čp. 23 přes dvůr
usedlosti čp. 8. Žalovaný umožňoval žalobcům přístup do staré stodoly přes
pozemek č. 49 až do roku 1994, a poté jim jej znemožnil. Žalobci nyní uplatňují
nárok na ochranu práva průchodu a přejezdu odpovídajícího věcnému břemeni a
tvrdí, že již jejich právní předchůdci vydrželi za platnosti obecného
občanského zákoníku z roku 1811 (dále jen „OZO“) služebnost přes tento pozemek
přecházet a přejíždět. Podle soudů obou stupňů však vydržení takového práva
prokázáno nebylo. Pokud právní předchůdci žalobců přes pozemek žalovaného do
staré stodoly jezdili za souhlasu právních předchůdců žalovaného, šlo toliko o
výprosu. Žalobci navrhovali připuštění dovolání s tím, že otázka zásadního
právního významu spočívá ve stanovení právních důvodů vydržení; odvolací soud
návrh zamítl s odůvodněním, že tato problematika je judikaturou vyřešena a
nepovažuje ji za zásadní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“)
ve znění do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. s tím, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a má po
právní stránce zásadní význam. S odkazem na konkrétní ustanovení obecného
zákona občanského z roku 1811 a občanských zákoníků publikovaných pod č.
141/1950 Sb. a č. 40/1964 Sb. konstatují, že odvolací soud sice poukazoval na
nutnost aplikace zmíněných zákonů, neprovedl však bližší analýzu jednotlivých
jejich ustanovení, vytvořil si samostatně jednotné hledisko pro jejich aplikaci
a podle toho poté rozhodl. Zdůrazňoval obzvláště nutnost jediné existence
náležitého důvodu nabytí práva, které jako manko žalobcům vytkl. Odvolací soud
nevzal zřetel na ustanovení § 1477 obecného zákoníku občanského, které v
případě tvrzené doby vydržení 30 - 40 let nepotřebuje řádný právní důvod.
Pochybil, když přísné podmínky vydržení práva vyplývající z uvedeného zákona
aplikoval bez dalšího hodnocení podmínek vydržení práva jak podle zákona č.
141/1950 Sb., tak podle zákona č. 40/1964 Sb. a nepoužil tato ustanovení pouze
jen jako interpretující prvky při rozhodování, ale přímo jako conditio sine qua
non. Nevhodně argumentoval pouhým spisovým rudimentem z jednání týkajícího se
sporu mezi vlastníky nemovitostí č. 8 a č. 23, když šlo pouze o část spisu a
kromě toho se cesta týkala úplně jiné trasy. Irelevantní je i poznámka, že
žalobci mají přístup do staré stodoly po svém pozemku odjinud. Navrhují, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb.), tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem, a
zjistil, že dovolání není přípustné.
Dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ, o které dovolatel přípustnost opírá, může
být připuštěno jen pro řešení právních otázek, a to v případě, jde-li o
rozhodnutí zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po
právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka,
významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale obecně významná pro
rozhodování soudů. Jde zpravidla o případy, kdy tato otázka není řešena
jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů, například v publikovaném
rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České
republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem
sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak
za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která
byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz
rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Danou věc však soudy rozhodly v souladu
s publikovanou judikaturou.
Dovolatelé vytýkají soudům, rozhodujícím v nalézacím řízení, že
neposoudily věc podle § 1477 OZO, podle něhož kdo opírá vydržení o dobu
třiceti nebo čtyřicetiletou, nepotřebuje udávati pořádný právní důvod. Vůči
němu prokázaná nepoctivost držení vylučuje však vydržení i v této delší době.
Tato námitka není důvodná. I k mimořádnému vydržení podle § 1477 OZO bylo
zapotřebí poctivé držby práva. V řízení však nebylo prokázáno, že by právní
předchůdci žalobců byli držiteli práva služebnosti. Tuto otázku soudy
posuzovaly v souladu s konstantní judikaturou. Především jde o rozhodnutí
publikované pod č. C 551 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck, podle něhož „přes cizí pozemek lze přecházet na
základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít
o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by
jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího
pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který
naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes
cizí pozemek), ještě neznamená, že je držitelem věcného práva“. Proto samotná
skutečnost, že předchůdci žalobců, resp. žalobci sami přes pozemek přecházeli,
ještě neznamená, že by byli držiteli příslušného práva. V době, kdy platil OZO,
na který dovolatelé odkazují, pak platilo, že „k mimořádnému vydržení stačí
držení bezelstné, při čemž se bezelstnost držitelů předpokládá. Bezelstnost
držby musí tu býti vždy. Výprosa (precarium) vylučuje bezelstnost“ (Vážný
4889). Držba na základě výprosy tedy nemohla vést ani k mimořádnému vydržení
podle OZO. Pro úplnost lze dodat, že nebylo vyloučeno, aby se právní nástupce
toho, kdo vykonával možný obsah práva na základě výprosy, ujal držby práva; v
takovém případě by však musely být splněny podmínky § 312 a násl. OZO,
upravující držbu práva, jakož i § 326 OZO, upravující poctivou držbu. Z
provedeného dokazování však nevyplývá nic, co by zpochybnilo závěr učiněný v
nalézacím řízení, že šlo o výprosu; nebylo totiž zjištěno, že by předchůdci
účastníků byli přesvědčeni o konkrétním právním důvodu užívání části
nemovitosti. Výprosa byla upravena v § 974 OZO, podle kterého nebyla-li určena
ani doba ani účel užívání, nevzniká skutečná smlouva, nýbrž nezávazná výprosa
(prekarium) a půjčitel může žádati za vrácení věci půjčené, kdy je mu libo; i
když pozdější právní úpravy výprosu výslovně neupravily, zásada vyslovená ve
zmíněném ustanovení platí i nadále.
Také podmínky vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni po roce
1950 posoudily soudy shodně s judikaturou. V již zmíněném rozhodnutí Nejvyššího
soudu, publikovaném pod č. C 551 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, se též
uvádí: „Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu cesty se
dovolací soud zabýval již v rozsudku ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96,
publikovaném v Právních rozhledech č. 5/1999. Podle § 132a odst. 1, 2 ObčZ ve
znění před novelou č. 509/1991 Sb. kdo s věcí nakládá jako se svou a je se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není
stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci. To platí
obdobně i o tom, kdo vykonává právo odpovídající věcnému břemeni pro sebe a je
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že má k věci právo. Podle § 135a
ObčZ ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., vlastníkem
věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má
nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou
věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i
právo odpovídající věcnému břemeni (§ 132a odst. 2).
Ze znění zákona je třeba dovodit, že jako podmínka vydržení nepostačuje
subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je
třeba, aby držitel byl v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Tuto
podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130
odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele.
Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo
věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za
následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.
4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997,
s. 587). Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy
podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat,
neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni
náleží“. Uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout i na vydržení práva
odpovídajícího věcnému břemeni podle ObčZ z roku 1950.
Napadené rozhodnutí tedy není rozhodnutím zásadního právního významu ve shora
uvedeném smyslu; přípustnost dovolání není dána ani podle jiných ustanovení
OSŘ. Proto nezbylo, než je odmítnout [§ 243b odst. 4 OSŘ ve spojení s § 218
odst. 1 písm. c) OSŘ]. Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází ze
skutečnosti, že dovolatelé úspěšní nebyli a žalovanému náklady, jejichž náhradu
by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2002
JUDr. Jiří Spáčil,
CSc., v. r.
předseda
senátu