U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr.
Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobců: a) Ing. O. Š., a b) PaeDr. E. Š., zastoupených JUDr.
Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti
žalovaným: 1) L. N., zemřelé 16. července 2012, a 2) Ing. V. N., zastoupenému
JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze, Renoirova 624, o
určení existence a neexistence věcného břemene, zřízení věcného břemene a
zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C
134/2006, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 30. května 2013, č. j. 25 Co 102/2008-608, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobcům jako společně a nerozdílně
oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.240,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Miloslava Noska.
V řízení rozhodoval Okresní soud v Jičíně jako soud prvního stupně a poté
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, o těchto spojených věcech:
a) o žalobě proti první žalované o určení, že dům se stavební parcelou
č. 1703 a zahradou p. č. 491/2 v katastrálním území J. „nejsou zatíženy věcným
břemenem bytu a věcným břemenem užívání ve prospěch prvé žalované podle smlouvy
z 21. května 1984“,
b) o žalobě proti druhému žalovanému o určení, že dům „není zatížen
věcným břemenem bytu ve prospěch druhého žalovaného dle smlouvy z 15. září
1992“,
c) o vzájemné žalobě první žalované o určení, že je oprávněna z věcného
břemene bydlení a z věcného břemene užívání domu a zahrady, a
d) o vzájemné žalobě druhého žalovaného o určení, že je oprávněn z
věcného břemene bydlení a z věcného břemene užívání domu a zahrady p. č. 491/2.
Žaloba byla odůvodněna tvrzením o vydržení.
V průběhu řízení podáním ze dne 20. května 2013 vzali žalobci svoji žalobu zpět
v části, v níž se domáhali určení, že předmětný dům není zatížen věcným
břemenem bytu ve prospěch druhého žalovaného podle smlouvy z 15. září 1992.
Druhý žalovaný s částečným zpětvzetím žaloby souhlasil.
Při jednání odvolacího soudu dne 23. května 2013 vzal následně druhý žalovaný
zpět návrh na určení, že je oprávněn z věcného břemene bydlení a z věcného
břemene užívání domu a zahrady p. č. 491/2. I žalobci se zpětvzetím návrhu
souhlasili.
Odvolací soud se zřetelem na dispozitivní úkony obou procesních stran
(zpětvzetí žaloby), usnesením ze dne 30. května 2013, č. j. 25 Co 102/2008-608,
původní rozsudek soudu prvního stupně v dotčených výrocích zrušil a řízení
zastavil.
Vzhledem k tomu, že první žalovaná dne 16. července 2012 zemřela a právo
odpovídající věcnému břemenu bytu a užívání předmětných nemovitostí zřízené na
základě smlouvy z 21. května 1984 bylo vázáno výlučně na její osobu, nešlo v
řízení pokračovat, proto odvolací soud zrušil i tímto právem dotčený výrok
soudu prvního stupně a řízení o něm zastavil.
Stejným usnesením dále odvolací soud rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení před soudem okresním, krajským i Nejvyšším
soudem. Při rozhodování o náhradě nákladů celého řízení vzal v úvahu výsledek
řízení a důvody, které k němu, tj. k zastavení řízení vedly. Uvedl, že jestliže
žalobci i druhý žalovaný vzali žalobu v podstatné části zpět, aniž je k tomu
přimělo chování protistrany, obě procesní strany zavinily, že řízení muselo být
zastaveno. Vzhledem k tomu, že procesní zavinění se rovnoměrně rozvrstvilo mezi
obě procesní strany, nebylo žádné z nich přiznáno právo na náhradu nákladů
řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně proti výroku o nákladech řízení,
podává druhý žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že výrok o nákladech řízení
je v rozporu s hmotným a procesním právem. Tvrdí, že nezavdal příčinu k podání
žaloby a protinávrh ohledně vydržení práv z věcného břemene podal pouze z
opatrnosti, jako procesní obranu v řízení o podané žalobě žalobců na určení. Legitimně proto očekával přiznání náhrady nákladů řízení. Domnívá se, že
jestliže dovolací soud nemohl podle právní úpravy platné do 31. 12. 2012
rozhodovat o dovoláních podaných toliko do nákladových výroků, neexistuje v
této oblasti žádná judikatura dovolacího soudu, a dovolání je proto přípustné. Žalovaní mají za to, že i současná právní úprava výrok o nákladech řízení z
dovolacího přezkumu vylučuje a navrhují odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy,
společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. května 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání druhého žalovaného
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
S tvrzením, že v oblasti náhrady nákladů řízení neexistuje žádná judikatura
dovolacího soudu, však nelze souhlasit.
Obecně platí, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je
doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je
řízení zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady „je
sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly,
uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil“ (usnesení Ústavního
soudu ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 563/01).
Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce (navrhovatel)
nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně,
pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení). Aby se při zpětvzetí žaloby
(nebo jiného návrhu na zahájení řízení) nejednalo o zavinění žalobce (jiného
navrhovatele), musí být splněny zároveň (kumulativně) obě podmínky: 1) žaloba
(jiný návrh) byla podána důvodně a 2) ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného
(jiného účastníka řízení).
Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z
hmotného práva, ale z práva procesního, na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu
(jiný návrh), je nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu
výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se
žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda
žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné
je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen.
Jsou-li zároveň splněny obě podmínky [žaloba (jiný návrh) byla podána důvodně a
ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení)], má
žalobce (navrhovatel) právo, aby mu žalovaný (jiný účastník řízení) nahradil
náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. Jestliže není důvod
k postupu podle § 146 odst. 2, platí, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení, jež bylo zastaveno [§ 146 odst. 1 písm. c)].
(srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 989-991).
Aplikace ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. ze strany obecných soudů odpovídá
ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 26. února 1982 sp. zn. 3 Cz 14/82, publikovaný ve Sborníku, sv. IV, ročník
1982, str. 736, zprávu o rozhodování soudů a soudních rozhodnutích Nejvyšších
soudů z let 1970-1983, svazek IV, část první, str. 736-737), ze které ve své
rozhodovací praxi v oblasti nákladů řízení nadále vychází i Ústavní soud (srov.
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2199/09,
nebo nález ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1386/07, odst. 16).
V dané věci bylo jen na dovolatelově rozhodnutí, zda na sebe vezme zodpovědnost
za podání protinávrhu (vydržení práv z věcného břemene) coby procesní obrany
proti žalobě žalobců na určení, že nemovitosti nejsou zatíženy věcnými břemeny.
Pokud pak v průběhu řízení žalobci i druhý žalovaný vzali žalobu v podstatné
části zpět, aniž je k tomu přimělo chování protistrany, a se zpětvzetím žaloby
navzájem souhlasili, je správný závěr odvolacího soudu, že obě procesní strany
zavinily, že řízení muselo být zastaveno, a proto nebylo žádné z nich přiznáno
právo na náhradu nákladů řízení.
S ohledem na výše uvedené tedy nelze uzavřít, že otázka náhrady nákladů řízení
nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, nebo že se při jejím
řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§
237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání druhého žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li druhý žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím,
mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. ledna 2014
Mgr.
Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu