22 Cdo 4347/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka
ve věci žalobkyně E. V., zastoupené advokátem, proti žalované O. N., zastoupené
advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 15 C 53/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 28. března 2007, č. j. 69 Co 46/2007-79, takto :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č. j. 69 Co
46/2007-79, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. prosince 2005,
č. j. 15 C 53/2005-53, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
prosince 2005, č. j. 15 C 53/2005-53, nahradil „souhlas žalované se zřízením a
vedením běžného účtu pro fyzické osoby, pro příjmy a výdaje související se
správou domu č. p. 1927, na adrese K. 126, P. 3, se stavební parcelou p. č.
4059 a zahradou p. č. 4060, kat. území Ž., obec P., objektu bydlení, jako
společného účtu na jméno žalobkyně a žalované, který bude zřízen u banky Č. s.,
a. s., IČ : 45244782, se sídlem O. 1929/62, P. 4“ a rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice jsou rovnodílnými
podílovými spoluvlastnicemi domu č. p. 1927 na ulici K. v P. 3. Podle ústní
dohody z roku 1991 inkasují účastnice příjmy z pronájmu bytů, ze záloh za
služby a realizují výdaje, spočívající zejména v nákladech na správu
nemovitosti prostřednictvím běžného účtu vedeného u K. b., a. s. ,číslo účtu
270148021/0100, jehož majitelkou je žalovaná. Žalobkyni bylo zřízeno tzv.
skupinové dispoziční právo k účtu s důsledkem, že k dispozici s účtem je třeba
dvou podpisů. Osobou oprávněnou rozhodovat o smluvních podmínkách vedení účtu
je však výlučně žalovaná bez ohledu na již zřízená dispoziční práva dalších
osob. Žalobkyně dopisem ze dne 6. září 2004 navrhla žalované vypovězení smlouvy
o vedení běžného účtu a uzavření smlouvy o zřízení nového účtu u jiného
bankovního ústavu tak, aby byl účet veden na jméno obou spoluvlastnic a pro
změnu či ukončení smlouvy o vedení běžného účtu byl nutný souhlas a podpis obou
stran, s čímž žalovaná vyslovila nesouhlas.
Soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastnicemi jako rovnodílnými
spoluvlastnicemi nájemního domu vznikla neshoda o změně dohody o hospodaření se
společnou věcí a žalobkyně se může domáhat vydání rozhodnutí o změně úpravy
jejich vzájemných práv a povinností vyplývajících z již existujícího právního
vztahu – dohody o způsobu výběru nájemného a proplácení výdajů spojených se
správou nájemního domu či rozhodnutí o nově konstituované úpravě takových
vzájemných práv a povinností. O takto vzniklé neshodě spoluvlastnic je soud
oprávněn rozhodnout podle § 139 odst. 2 obč. zák., přičemž možnost rozhodnout,
že účastníci jsou povinni ukládat výnosy ze společné věci na bankovní účet, k
němuž mají účastníci společné dispoziční právo, byla vyjádřena již v rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky vydaného ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo
49/2004.
Soud prvního stupně poukázal dále na skutečnost, že ve smyslu § 137 odst. 1
obč. zák. se podíloví spoluvlastníci podílejí podle velikosti svých podílů jak
na příjmech ze společné věci, tak na výdajích spojených s opravami a údržbou
společné věci. Je-li takovou společnou věcí nájemní dům, mají spoluvlastníci
podle velikosti svých podílů právo na výnos z nájmu a v témže poměru se
podílejí i na výdajích spojených s opravami a údržbou společné věci; mají též
právo na výnos z nájmu a v témže poměru se podílejí i na nákladech, kterou jsou
při pronajímání bytů vynakládány. Původní dohoda uzavřená mezi účastnicemi byla
z hlediska vymezení jejich práv a povinností asymetrická, neboť žalobkyně
teoreticky ztrácela kontrolu nad výnosy z nemovitostí a prováděním příslušných
plateb. Domáhá-li se proto žalobkyně změny dohody spoluvlastníků ve smyslu
úpravy obnovující symetrii vzájemných práv a povinností, shledal soud prvního
stupně tento nárok žalobkyně za legitimní a žalobkyní navržené řešení za účelné
a fakticky možné.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. března
2007, č. j. 69 Co 46/2007-79, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalované uložil povinnost „přestat ukládat společné výnosy ze společné věci –
domu č. p. 1927 v P. 3, K. 126, se stavební parcelou p. č. 4059 a zahradou p.
č. 4060, k. ú. Ž., obec P. – na svůj účet do 30. září 2007, žalobkyně a
žalovaná jsou povinny od 1. října 2007 ukládat společné výnosy ze společné věci
na běžný účet pro více osob (žalobkyni a žalovanou) a jsou povinny takový účet
zřídit do 30. září 2007“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vzal za prokázáno, že mezi účastnicemi jakožto rovnodílnými spoluvlastnicemi
společné věci došlo k neshodě o tom, zda výnosy plynoucí ze společné věci mají
být nadále shromažďovány na účtu žalované (a nebudou z něho hrazeny výdaje na
společnou věc), či budou nově shromažďovány na společném účtu (a budou z něho
placeny výdaje na společnou věc), který bude zřízen a jehož majitelkami budou
obě účastnice. Odvolací soud zdůraznil, že hospodaření se společnou věcí je
případem, kdy soud není vázán návrhy účastníků a může přisoudit něco jiného
nebo více, než čeho se účastníci domáhají, neboť hospodaření se společnou věcí
je úpravou, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky. Otázka, na jaký účet mají být shromažďovány výnosy ze společné
věci (a hrazeny výdaje) je věcí výkonu správy společné věci, a tedy hospodaření
se společnou věcí. V případě neshody rovnodílných spoluvlastníků je pak na
soudu, aby o takové neshodě rozhodl.
Podle názoru odvolacího soudu však předmětem neshody není jen samotné zřízení
společného účtu, aniž by byla odstraněna neshoda o tom, kde budou výnosy
ukládány (odkud budou hrazeny výdaje), zda skutečně na společném účtu či
nikoliv. Žalobkyně odvolala svůj souhlas s tím, aby příjmy ze společné věci
byly ukládány na účtu žalované a navrhla žalované, aby příjmy začaly být
ukládány na nově zřízený společný účet, ze kterého by také byly hrazeny výdaje.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zastával názor, že dosavadní
způsob ukládání příjmů na účet žalované žalobkyni znevýhodňuje, neboť žalovaná
jako majitelka účtu může kdykoliv dispoziční oprávnění žalobkyně zrušit. Jen
žalovaná jako majitelka účtu má pohledávku za K. b., a. s., na vyplacení
uložených prostředků plynoucích ze společné věci. Tato skutečnost by mohla mít
nepříznivý dopad pro žalobkyni v případě exekuce majetku žalované, je proto
namístě, aby ukládání příjmů ze společné věci bylo upraveno jinak než doposud,
a to tak, aby se přístup k užitkům ze společné věci zrovnoprávnil. Toho lze
dosáhnout ukládáním příjmů ze společné věci na společný účet, jehož majitelkami
budou obě účastnice jako rovnodílné spoluvlastnice. Odvolací soud současně
poukázal na skutečnost, že způsob řešení neshody zvolený soudem prvního stupně
ohledně ukládání příjmů ze společné věci zcela neřeší, neboť soud prvního
stupně se nevypořádal se základní otázkou neshody účastnic při hospodaření se
společnou věcí – kam mají být ukládány výnosy ze společné věci (případně z čeho
mají být hrazeny výdaje). V souvislosti s řešením neshody mezi účastnicemi při
hospodaření se společnou věcí je proto potřeba jednak uložit žalované povinnost
přestat ukládat příjmy ze společné věci na její účet, jak je tomu doposud, a
jednak uložit účastnicím povinnost ukládat příjmy ze společné věci na společný
účet, který musí účastnice také zřídit. Povinnost hradit ze společného účtu
také výdaje na společnou věc však není podle odvolacího soudu účelné stanovit,
neboť každý ze spoluvlastníků je povinen hradit výdaje na společnou věc podle
míry spoluvlastnického podílu. Z jakých prostředků bude každá z účastnic plnit
svou povinnost hradit výdaje na společnou věc, není třeba určovat.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v zákonné lhůtě podaným dovoláním,
jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a uplatnila dovolací důvody spočívající ve vadě mající za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a v
nesprávné právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.)
Vadu řízení žalovaná spatřovala ve skutečnosti, že soud prvního stupně si v
řízení vyžádal stanovisko Č. s. a. s. k možnosti zřízení společného běžného
účtu, aniž by takový důkaz byl účastníky navržen, přičemž se nejednalo ani o
možnost takový důkaz soudem opatřit podle § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť potřeba
provedení takového důkazu nevzešla až v průběhu řízení, ale byla dána již v
okamžiku podání žaloby. Současně pak dovolatelka hodnotí obsah tohoto důkazního
prostředku, jenž měl podle jejího přesvědčení vést soud prvního stupně k
zamítnutí žaloby.
V rovině právního posouzení nalézacím soudům žalovaná vytkla následující
pochybení :
1) předpokladem ochrany práva u soudu, je tvrzené porušení nebo ohrožení práva,
které však ze strany žalobkyně nebylo tvrzeno ani prokazováno, když dosavadní
stav ohledně existujícího účtu je stavem pokojným a ostatně ani soudy ve svých
rozhodnutích nekonstatují zjištěné ohrožení či porušení práv žalobkyně
2) žádný právní předpis neukládá občanu Č. r., aby si zřizoval běžný účet,
natož účet společný s další osobou, a to ani pro příjmy či výdaje souvisejíc se
správou společného domu. Protože se žalovaná k takovému jednání nezavázala ani
smluvně, nemůže být k něčemu takovému donucena ani soudní cestou
3) žádný zákon nestanoví, že výnosy ze společných nemovitostí musí být
shromažďovány na společném účtu u banky. Je věcí spoluvlastníků, jak budou se
svými příjmy zacházet a jak a z čeho budou hradit výdaje. Jestliže se v daném
případě spoluvlastnice v minulosti dohodly na určitém konkrétním řešení
shromažďováním příjmů a vydáváním prostředků prostřednictvím konkrétního účtu
zřízeného žalovanou, pak ke dni rozhodnutí soudů tato dohoda trvala a trvá i
nadále, rozsudek soudu prvního stupně by pak nepřivodil změnu ani zánik této
dohody ani zrušení stávajícího účtu a pokud by rozsudek byl vůbec vykonatelný,
přivodil by pouze otevření dalšího účtu. Vedle sebe by pak existovaly účty dva
a soudní rozhodnutí by nemělo praktický význam
4) soudní rozhodnutí nahrazující projev vůle musí obsahovat tuto vůli a je-li
požadováno zřízení běžného účtu, které se realizuje smlouvou, musí soudní
rozhodnutí obsahovat i znění konkrétní smlouvy, neboť rozsudky nahrazující
projev vůle se již nevykonávají v exekučním řízení, ale jsou vykonatelné přímo
podle § 161 odst. 3 o. s. ř. Jestliže se pak jedná o vícestranné smlouvy, musí
být nepochybné, že všechny ostatní strany s výjimkou žalované souhlas s
uzavřením konkrétní smlouvy již projevily. Protože však do dnes sepisu dovolání
není znám konkrétní obsah smlouvy o zřízení běžného účtu, nemohlo dojít k
naplnění ustanovení § 139 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) o
neshodě spoluvlastníků při hospodaření se společnou věcí při hlasování, neboť
zjevně nebylo před podáním žaloby o čem hlasovat. Rozhodnutím soudu
nahrazujícím projev vůle by se měl stát právní úkon perfektní, což však v daném
případě nepřipadá do úvahy, neboť účastníky řízení jsou jen někteří účastníci
smlouvy a soudní rozhodnutí nezavazuje všechny účastníky smlouvy.
Žalovaná proto navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení
věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. března 2007.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nalézací soudy vyšly ze zjištění (které není dovolatelkou zpochybněno a
dovolací soud z něj vychází), že účastnice jako podílové spoluvlastnice jimi
pronajímaného domu podle dohody z roku 1991 inkasují příjmy z pronájmu bytů,
zálohy za služby spojené s bydlením a realizují výdaje zahrnující zejména
náklady na správu nemovitosti prostřednictvím účtu u peněžního ústavu (K. b.,
a. s.), jehož zřizovatelem je žalovaná.
Řešení otázek spojených se zajištěním příjmů a výdajů souvisejících s pronájmem
bytového domu podílovými spoluvlastníky spadá pod správu společné věci
(nemovitosti) a představuje jednu z forem hospodaření se společnou věcí
podléhající režimu ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 22 Cdo 49/2004,
uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 7, str. 262 nebo v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3226).
Obdobně i požadavek na změnu takto uzavřené dohody ve směru navrženém žalobkyní
je výrazem správy společné věci, jak správně uzavřely nalézací soudy (k
podřazení správy společné věci právnímu režimu hospodaření se společnou věcí
srovnej vedle výše citovaného rozhodnutí např. materiál : Z rozboru a
zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového
spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu
Slovenskej socialistickej republiky ze dne 8. března 1973, Cpj 8/72, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1973, sešit 7, pod pořadovým č.
54).
Podle § 139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují
spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů
nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv
spoluvlastníka soud.
Dovolatelka odvolacímu soudu (a ostatně i soudu prvního stupně) vytýká, že se
nevypořádal s otázkou trvání dohody spoluvlastnic z roku 1991 a jejího
případného ukončení.
Dohoda spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním
úkonem, nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci a může být
uzavřena i ústní nebo konkludentní formou. Z hlediska doby trvání ji mohou
spoluvlastníci uzavřít na dobu určitou či na dobu neurčitou, přičemž jsou svými
smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda
nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků. Podstatnou změnou poměrů je pak
existence takových objektivních a subjektivních okolností, u nichž by bylo
možno důvodně předpokládat, že při jejich existenci by došlo k jiné dohodě
spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí (k tomu srovnej materiál : Z
rozboru a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach
podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho
súdu Slovenskej socialistickej republiky ze dne 8. března 1973, Cpj 8/72,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1973, sešit 7, pod
pořadovým č. 54).
Dovolací soud souhlasí se soudem prvního stupně potud, že mezi účastnicemi
vznikla neshoda o změně dohody o hospodaření se společnou věcí, když návrh nové
dohody o správě společné věci učiněný žalobkyní nebyl ze strany žalované
akceptován; žalobkyně se v řízení domáhá, aby o této neshodě bylo soudem
rozhodnuto, přičemž takto formulovaný nárok spadá pod rozsah § 139 odst. 2 obč.
zák., neboť se jedná o neshodu při hospodaření se společnou věcí.
Ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. vyjadřuje určitý způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. , který umožňuje vypořádat
sporná a společná spoluvlastnická práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2000, sešit 5, pod pořadovým č.
31).
Rozhodnutí soudu opírající se o § 139 odst. 2 obč. zák. má konstitutivní
charakter a jeho smyslem je vyřešení konkrétní neshody spoluvlastníků o
hospodaření se společnou věcí. Soud při jejím řešení tak není vázán konkrétním
návrhem řešení navrženým žalujícím spoluvlastníkem potud, že by se od tohoto
návrhu nemohl odchýlit. Smyslem rozhodnutí vydaného v režimu § 139 odst. 2 obč.
zák. je umožnit soudu volbu takového řešení ve vztahu ke konkrétně vzniklé
neshodě o hospodaření, které vyřeší vzniklý spor mezi spoluvlastníky, k jehož
řešení nebylo možno dospět dohodou ani uplatněním principu tzv. majority.
Způsob zvoleného řešení soudem však musí respektovat, o jakou konkrétní neshodu
spoluvlastníků při hospodaření se společnou věcí šlo a k jakému konkrétnímu
výkonu spoluvlastnických práv se nepodařilo uzavřít dohodu rovnodílných
podílových spoluvlastníků, neboť ve vztahu ke konkrétní neshodě je soud povolán
zaujmout příslušné řešení, jehož prostřednictvím bude vzniklá spoluvlastnická
neshoda odstraněna; v tomto směru je pak vázán v žalobě vylíčeným rozhodujícími
skutečnostmi, jež vymezují obsah této neshody, resp. skutkovými zjištěními
učiněnými v průběhu řízení. V návaznosti na tato zjištění je pak nutno
posuzovat, jaký způsob řešení přichází do úvahy.
V poměrech souzené věci se pak tato východiska uplatní potud, že rozhodnutí o
neshodě spoluvlastnic při hospodaření se společnou věcí musí vést k účelné a
hospodárné správě společné věci mimo jiné i z hlediska možnosti dispozic s
prostředky na účtu u peněžního ústavu. Pro případ, že v nalézacím řízení
dospěje soud k závěru, že naznačeným parametrům u dané neshody mezi
spoluvlastnicemi vyhovuje institut společného účtu, jak se domnívá žalobkyně,
považuje dovolací soud za nutné vyjádřil se k právním závěrům, které nalézací
soudy v této souvislosti vyslovily.
Dovolací soud souhlasí s dovolatelkou potud, že prostřednictvím soudního
rozhodnutí nemůže být spoluvlastnicím uložena povinnost zřídit si společný
účet, neboť takto uložená povinnost nemá oporu v hmotném právu. Z dosavadního
stavu řízení je zřejmé, že žalovaná nesouhlasí se zřízením společného účtu u Č.
s. a. s., P., čímž je založena konkrétní neshoda spoluvlastníků při hospodaření
se společnou věcí. Její řešení ve vztahu ke společnému účtu však nemůže být
realizováno soudním rozhodnutím, jímž by byl nahrazen projev vůle žalované ke
zřízení společného účtu, ale toliko nahrazením projevu vůle k podání žádosti o
zřízení společného účtu. V takovém případě by záleželo na smluvních jednáních s
třetím subjektem (bankovním ústavem), zda by ke zřízení společného účtu, jež je
založeno na smluvním základě, došlo či nikoliv. I tuto okolnost je třeba
zvažovat při úvaze o vhodnosti zvoleného prostředku řešení vzniklé
spoluvlastnické neshody.
Jestliže jsou mezi rovnodílnými podílovými spoluvlastníky tak zásadní neshody,
že nejsou schopni se dohodnout na základních otázkách hospodaření se společnou
věcí, nemohou se s odkazem na § 139 odst. 2 obč. zák. domáhat, aby soud svým
rozhodnutím fakticky převzal správu společné věci, neboť postupem podle
uvedeného ustanovení lze řešit toliko jednorázovou neshodu vzniklou mezi
spoluvlastníky.
Pro úplnost odůvodnění a v návaznosti na možný budoucí vývoj vzájemných vztahů
účastnic dovolací soud dodává, že nejsou-li podíloví spoluvlastníci schopni se
dohodnout na společné správě věci, není soud oprávněn takto vzniklý spor mezi
nimi řešit výběrem bankovního ústavu a konkrétního typu účtu. Nelze však
vyloučit k návrhu spoluvlastníka určení, že některý ze spoluvlastníků (případně
třetí osoba) bude jako správce vykonávat správu domu; takový přístup
akceptovala judikatura i odborná literatura k obecnému zákoníku občanskému (k
tomu srovnej Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a
občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl třetí,
str. 624 a násl.). Uvedené závěry jsou použitelné i za stávající právní úpravy,
neboť určení osoby správce jakožto součásti správy společné věci lze zahrnout
pod stávající úpravu § 139 odst. 2 obč. zák. a v ní upravené hospodaření se
společnou věcí (ke správě společné věci jakožto hospodaření se společnou věcí
srovnej : Z rozboru a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo
veciach podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia
Najvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky ze dne 8. března 1973, Cpj
8/72, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1973, sešit 7, pod
pořadovým č. 54). Volba konkrétního řešení však musí odrážet obsah žalobního
návrhu účastníka, individuální okolnosti konkrétního případu a její podobu pro
spor mezi spoluvlastnicemi v daném případě není dovolací soud oprávněn
předjímat.
Z uvedeného výkladu se podává, že výrok rozhodnutí odvolacího soudu, který mimo
jiné uložil účastnicím povinnost zřídit běžný účet pro více osob, jenž není
ničím jiným než účtem společným, jakož i soudu prvního stupně, který nahradil
souhlas žalované se zřízením a vedením běžného (společného účtu), spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. proto byl uplatněn právem.
Neúplná a tudíž nesprávná je pak i úvaha nalézacích soudů, pokud jde o
odůvodnění zvoleného způsobu řešení vzniklé spoluvlastnické neshody, neboť ta
se omezila toliko na srovnání se stávajícím stavem založeným na dohodě
podílových spoluvlastnic o hospodaření se společnou věcí a nikoliv na celkové
posouzení vhodnosti přijatého řešení z hledisek naznačených dovolacím soudem.
Naproti tomu není řízení před odvolacím soudem zatíženo žalobkyní tvrzenou
vadou řízení, spočívající v tom, že v řízení byl proveden důkaz zprávou České
spořitelny, a. s., který nebyl žádným z účastníků navržen a nejedná se podle
přesvědčení žalobkyně ani o důkaz, jehož provedení by bylo v souladu s § 120
odst. 3 o. s. ř. Ostatně sama žalobkyně vytýká tuto procesní vadu především
soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí není (a ani úspěšně nemůže být)
dovoláním úspěšně napadeno. O vadu řízení před odvolacím soudem nemůže jít již
z toho důvodu, že odvolací soud účastnicím uloženou povinnost ke zřízení
běžného účtu pro více osob nevztáhl ke zřízení takového účtu u Č. s. a. s., P.
a na žalobkyní rozporovaném důkazním prostředku své rozhodnutí nezaložil.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu
podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.
V dalším řízení proto bude na soudu prvního stupně, aby se zabýval úvahou o
nejvhodnějším řešení vzniklé spoluvlastnické neshody při respektování principů
a východisek vyložených dovolacím soudem se závazným právním názorem pokud jde
o případnou formulaci výroku rozhodnutí vážící se k institutu společného účtu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu