22 Cdo 4383/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka
a ve věci žalobkyně L. T., zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se
sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská 22, proti žalovaným: 1) A. M., 2)
J. M., oběma zastoupeným JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále,
E. Beneše 21, o ochranu posledního pokojného stavu, vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 8 C 94/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2008, č. j. 57 Co 608/2007-117, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2008, č. j. 57 Co
608/2007-117, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
června 2007, č. j. 8 C 94/2005-91, uložil žalovaným povinnost „společně a
nerozdílně obnovit pokojný stav tak, že umožní žalobkyni průchod a průjezd přes
pozemek parcelu č. 596 v katastrálním území M. B. za účelem jejího přístupu a
příjezdu k objektu na pozemku parcely č. 594 a k zahradě na pozemku parcely č.
595/1 v katastrálním území M. B.“ (výrok I. rozsudku). Tímto rozsudkem soud
prvního stupně nahradil „rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru
správního a legislativního, ze dne 2. 2. 2005 KUOK/845/05/OSL-P/328, kterým
bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Moravský Beroun č. j.
2823/2003/OMp/VV/08/03 ze dne 15. 11. 2004 tak, že se žádost L. T. proti zásahu
do posledního pokojného stavu zamítá.“ (výrok II. rozsudku). Dále pak soud
prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku).
Vyšel ze zjištění, že pozemek parc. č 594 a č. 595/1 v k. ú. M. B. vlastní
žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne 28. srpna 1995 a v té době, stejně
jako její předchůdce svědek Z., k přístupu a příjezdu k uvedeným parcelám
využívala polní cestu vytvořenou zejména zemědělskými stroji přes parcelu č.
596, když se jednalo až do 2. prosince 2002 o zemědělský pozemek ve vlastnictví
státu. Dne 2. prosince 2002 se vlastníkem uvedeného pozemku stali žalovaní,
kteří do tohoto faktického stavu začali zasahovat tím, že začali bránit
žalobkyni v přecházení a přejíždění po parcele č. 596, což se žalobkyně
rozhodla řešit v roce 2003, když začali žalovaní budovat kolem parcely č. 596
oplocení, které zbudovali a trvá dosud. Oplocením parcely č. 596 byl žalobkyni
zcela znemožněn průchod a průjezd po této parcele. Soud prvního stupně
zdůraznil, že pro uplatnění ochrany ve smyslu § 5 občanského zákoníku není
stanovena lhůta a jestliže se žalobkyně obrátila na správní orgán v době, kdy
bylo zřejmé, že žalovaní zintenzivňují zásah a oplocením jí fakticky přístup
přes tuto parcelu č. 596 zcela znemožní, nepříčí se to § 5 občanského zákoníku.
V rámci ochrany podle § 5 se nezkoumá, zda došlo k zásahu do cizího subjektivní
práva a zda byl zásah protiprávní, ale postačí pouze zjištění posledního
pokojného stavu, jaký byl před tvrzeným zásahem. V tomto smyslu byl poslední
pokojný stav takový, že žalobkyně projížděla a procházela po polní cestě po
parcele č. 596. Proto soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost obnovit
původní faktický pokojný stav a bude na žalovaných, jakým způsobem průjezd a
průchod žalobkyni obnoví.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 29. dubna 2008, č. j. 57 Co 608/2007-117, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby „žalovaným byla uložena
povinnost společně a nerozdílně obnovit pokojný stav tak, že umožní žalobkyni
průchod a průjezd přes pozemek parc. č. 596 v k. ú. M. B. za účelem jejího
přístupu k objektu na pozemku parc. č. 594 a k zahradě na pozemku parc. č.
595/1 v k. ú. M. B.“ a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění učiněná soudem prvního
stupně z provedených důkazů, jakož i závěr o skutkovém stavu věci a v tomto
rozsahu na odůvodnění napadeného rozsudku odkázal. Neztotožnil se však s
právním posouzením věci, když zdůraznil, že za pokojný stav je nutno považovat
stav, který se vytvořil a nerušeně trval po tak dlouhou dobu, kterou lze
považovat za stav pokojný. Musí tedy jít o určitou stálost, tj. stav, který je
dotčenými osobami, ať již mlčky či výslovně akceptován. O zásah do pokojného
stavu půjde tam, kde do něj bude zasaženo náhlým svémocným jednáním. Za
situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že i poté, co se vlastnicí objektu na
pozemku parc. č. 594 a zahrady parc. č. 595/1 stala žalobkyně, vznikaly mezi ní
a žalovanými neshody ohledně užívání parcely č. 596, když žalovaní
nesouhlasili, aby žalobkyně užívala uvedenou parcelu k chůzi, případně po ní
jezdila osobním automobilem ke svým nemovitostem a nakonec na jaře 2003
žalovaní pozemek oplotili, nelze dospět k závěru, že ze strany žalovaných došlo
k zásahu do pokojného stavu. Taková situace totiž v daném místě již několik let
před výstavbou oplocení nepanovala, neboť žalovaní neakceptovali to, že
žalobkyně užívá předmětnou parcelu č. 596 k průchodu a k průjezdu ke svým
nemovitostem. V tomto případě tak nebyly splněny předpoklady pro poskytnutí
ochrany podle § 5 obč. zák., neboť smyslem postupu podle uvedeného zákonného
ustanovení není řešení dlouhodobých sousedských sporů.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž uplatnila
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) občanského soudního řádu. Namítala, že závěry odvolacího soudu o tom,
že před „přehrazením“ neexistoval pokojný stav neodpovídají skutečnosti, když
žalovaní absenci pokojného stavu v průběhu řízení neprokázali. Také soud
prvního stupně dospěl k závěru, že ze strany žalovaných došlo ke zřejmému
zásahu do pokojného stavu. V době podání návrhu správnímu orgánu na poskytnutí
ochrany podle § 5 občanského zákoníku v březnu 2003 pokojný stav existoval a
existoval i v době, kdy byl vlastníkem nemovitosti předchůdce žalobkyně ing. Z.
Neshody mezi účastníky začaly až po koupi pozemku žalovanými v roce 2003 a k
zásahu do pokojného stavu došlo dne 22. března 2003. Do té doby k žádnému
zásahu do pokojného stavu nedocházelo a žalovaní proti „ničemu neprotestovali“.
Žalobkyně na porušení posledního pokojného stavu reagovala bezprostředně a
nemůže jí být na újmu skutečnost, že o její žádosti ke správnímu orgánu nebylo
bezodkladně rozhodnuto. Navrhla proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího
soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání. Zdůraznili, že k narušení pokojného stavu
nedošlo jejich jednáním až v roce 2003, ale již v období, kdy nebyli vlastníky,
ale pouze nájemci pozemku parc. č. 596. Nešlo proto o existující pokojný stav,
neboť k jeho narušení došlo dávno v minulosti a nejsou splněny zákonné podmínky
pro poskytnutí ochrany podle § 5 občanského zákoníku.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále
jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29.
dubna 2007.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou
osobou ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek
při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první) bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Dovolatelka sice odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, ve
skutečnosti (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) však uplatňuje především dovolací důvod
podřaditelný § 241a odst. 3 o. s. ř., podle kterého je-li dovolání přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto
ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly najevo, v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti event. věrohodnosti logický rozpor nebo jestliže výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím
z § 133 až 135 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka napadá pro věc stěžejní skutkové zjištění učiněné odvolacím soudem,
že faktický stav vzájemných vztahů mezi účastníky před podáním návrhů žalobkyní
příslušnému správnímu orgánu byl charakterizován dlouhodobými vzájemnými
problémy mezi účastníky, v důsledku čehož ho nelze charakterizovat jako stav
pokojný a žalobkyni poskytnout ochranu podle § 5 občanského zákoníku. Podle
názoru dovolatelky neodpovídá provedenému dokazování a v důsledku tohoto
zjištění dospěl odvolací soud taktéž k nesprávnému právnímu závěru, když žalobu
bez dalšího zamítl pro nesplnění uvedeného základního předpokladu.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového závěru, že stav vztahů mezi účastníky
bylo možno charakterizovat jako pokojný, neboť na základě provedeného
dokazování vzal za prokázáno, že pozemek parc. č. 594 a č. 595/1 v k. ú. M. B.
vlastní žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne 28. srpna 1995. V této době
tak, jako její předchůdce svědek Z., i následně k příjezdu a přístupu k
uvedeným parcelám využívala polní cestu vedoucí přes pozemek parc. č. 596,
který byl do 2. prosince 2002 ve vlastnictví státu, než se jeho vlastníky stali
žalovaní, kteří do tohoto faktického stavu zasahovali tím, že žalobkyni začali
bránit v přecházení a přejíždění po parcele, což se žalobkyně na počátku roku
2003 rozhodla řešit ochranou žádanou od správního orgánu.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku výslovně zdůraznil, že soud prvního
stupně učinil z provedených důkazů řádná skutková zjištění a následně též
správný závěr o skutkovém stavu a na tuto část rozsudku soudu prvního stupně
bez dalšího odkázal. Změnu rozsudku soudu prvního stupně v další části svého
rozsudku odůvodnil závěrem, že zásah do stavu vzájemných vztahů účastníků na
počátku roku 2003 nelze charakterizovat jako zásah do pokojného stavu, neboť
již „několik let předtím žalovaní neakceptovali, že žalobkyně užívá předmětnou
parcelu č. 596 k průchodu a průjezdu ke svým nemovitostem“. Odvolací soud dále
vzal za prokázáno, že poté, kdy se žalobkyně stala vlastnictví pozemků parc. č.
594 a č. 595/1, vznikaly mezi ní a žalovanými (jako tehdejšími nájemci pozemku
parc. č. 596) neshody ohledně užívání pozemku parc. č. 596, neboť žalovaní
nesouhlasili, aby žalobkyně uvedenou parcelu užívala k chůzi, případně po ní
jezdila osobním automobilem ke svým nemovitostem. Z uvedeného je zřejmé, že své
zamítavé rozhodnutí založil odvolací soud na zcela odlišných a protichůdných
skutkových zjištěních oproti soudu prvního stupně.
Podle § 213 odst. 1, 2, 4 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem,
jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování,
na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud
provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Odvolací soud doplní
dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny,
ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen
tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke
skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela
nedostatečné dokazování.
Odvolací soud v okolnostech rozhodných pro posouzení věci dospěl k odlišným
skutkovým zjištěním než soud prvního stupně. Z protokolu o jednání před
odvolacím soudem ze dne 29. dubna 2007 je zřejmé, že odvolací soud žádné
dokazování neopakoval ani nedoplňoval. Nepostupoval-li odvolací soud v souladu
s § 213 o. s. ř., nebyl oprávněn dospět k jiným skutkovým zjištěním než soud
prvního stupně. Pokud tak učinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Z rozsudku odvolacího soudu ostatně ani není zřejmé, o které důkazy mají být
skutková zjištění odvolacího soudu opřena, neboť odvolací soud neuvedl, z
jakých konkrétních důkazů svá zjištění učinil. Rozsudek odvolacího soudu je z
tohoto důvodu také nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění (§ 157 odst. 2 o.
s. ř.).
Protože skutková zjištění, která odvolací soud učinil, jsou pro právní
posouzení věci podstatná, obstojí i žalobkyní uplatněný dovolací důvod (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.), neboť rozhodnutí odvolací soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b
odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího
soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu