22 Cdo 4420/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. M., b) M. M., proti žalovanému Dr. Ing.
S. M., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 484/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2007, č. j. 25 Co 499/2006-609,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3.
března 2003, č. j. 4 C 484/93-356, rozhodl výrokem pod bodem I., že „žaloba, že
se určuje, že vlastníkem elektrické přípojky vybudované v roce 1972 na zahradě
parc. č. 1744/2
v k. ú. R. je žalobce J. M., bytem Ve S. 19, P. 6, se zamítá“. Výrokem pod
bodem II. určil, „že plechová garáž na betonové podezdívce v západní části
pozemku parc. č. 1744/2 v k. ú. R. je ve společném jmění manželů J. M. a M. M.,
obou bytem Ve S. 19, P. 6“. Výrokem pod bodem III. rozhodl, že „žaloba, že se
určuje, že vrtaná studna včetně čerpacího zařízení na pozemku parc. č. 1744/2 v
k. ú. R. je ve společném jmění manželů J. M. a M. M., se zamítá“. Dále rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze
dne 12. června 2007, č. j. 25 Co 499/2006-609, rozsudek soudu prvního stupně ve
znění usnesení ze dne 14. srpna 2003 , č. j. 4 C 484/93-386, a ve spojení s
usnesením ze dne 25. dubna 2007, č. j. 4 C 484/93-583, ve výroku I. změnil tak,
že určil, „že žalobce J. M. je vlastníkem elektrické přípojky vybudované v roce
1972 na zahradě parc. č. 1744/2 v k. ú. R.“. Ve výroku III. rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v
zásadě souhlasil se závěry soudu prvního stupně, ovšem sám rozhodoval za
změněné situace, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu na zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví žalobce a) a žalovaného k uvedené chatě
a s ní souvisejícím pozemkům, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
27. srpna 2002, č. j. 4 C 48/95-585, ve znění usnesení ze dne 14. dubna 2003,
č. j. 4 C 48/95-611, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25.
července 2006, č. j. 25 Co 479/2005-775, který nabyl právní moci 9. 10. 2006.
Spoluvlastnictví bylo zrušeno a do výlučného vlastnictví žalobce a) byla
přikázána rekreační chata ev. č. 2040 se zastavěnou plochou parc. č. 1744/4 a
levá část původní parcely č. 1744/2 zahrada o výměře 756 m2 označená v
geometrickém plánu. Do vlastnictví žalovaného pak byla přikázána pravá část
parc. č. 1744/2 o výměře 755 m2. Odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako
soud prvního stupně, že elektrická přípojka je ve smyslu § 121 odst. 1 obč.
zák. příslušenstvím rekreační chaty, která je věcí hlavní. Vzhledem k tomu, že
nyní chata náleží do výlučného vlastnictví žalobce a), sdílí elektrická
přípojka právní osud věci hlavní, proto i ona náleží do vlastnictví žalobce a).
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně, podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací
důvod uvedený
v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaný poukazuje na to, že elektrická
přípojka není samostatnou věcí, neboť se jedná o podzemní vedení, které tvoří
součást pozemku. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn.
Pl. ÚS 16/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1,
nález č. 25, str. 189, a na R 3/1992. Součást pozemku pak podle názoru
žalovaného nemůže být předmětem určovací žaloby, protože se nejedná o
samostatnou věc. Dále žalovaný namítá, že vzhledem k tomu, že v souvisejícím
řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví k rekreační chatě a k přilehlým
pozemkům byl již vydán pravomocný rozsudek, nemohli mít žalobci na požadovaném
určení naléhavý právní zájem. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu v napadeném výroku I. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný
dále namítal vadné doručení rozsudku odvolacího soudu, který nebyl původně
doručen jeho právnímu zástupci, ale přímo jemu. (Tento nedostatek byl však
později napraven).
Žalobce a) ve svém vyjádření k dovolání žalovaného uvádí, že žalovaným
napadený výrok odvolacího soudu považuje za správný, neboť v řízení bylo
prokázáno, že veškerá povolení k výstavbě a k provozu elektrické přípojky a
její financování zajišťoval sám na své náklady v době, kdy žalovaný nebyl
spoluvlastníkem nemovitostí, a proto jemu náleží výlučné vlastnické právo k
elektrické přípojce. Žalobkyně b) se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou
zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a)
o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými
dovolacími důvody (s výjimkou důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím
důvodem se v řízení o dovolání projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn
přezkoumat jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatel tvrdí, že o vlastnictví elektrické přípojky nemělo být
rozhodnuto, neboť přípojka nemůže být samostatným předmětem právních vztahů,
protože je součástí pozemku. Tento názor však nemá v platném právu oporu. Podle
§ 45 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní
správy
v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon)
vlastníkem elektrické přípojky je ten, kdo uhradil náklady na její zřízení; z
toho se jasně podává, že přípojka je samostatnou věcí a že jejím vlastníkem
může být osoba, která není vlastníkem pozemku. V době, kdy byla pobočka
zřízena, platil zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny
(elektrisační zákon); také ten počítal s vlastnictvím elektrické přípojky (viz
§ 35). Je-li podle zákona určitý objekt samostatným předmětem vlastnictví,
nemůže být součástí jiné věci. Judikatura, na kterou dovolatel poukazuje, se
elektrickými přípojkami nezabývá.
Z toho vyplývá, že o vlastnictví přípojky bylo možno rozhodnout. Právní úvahy
týkající se osudu přípojky jako příslušenství stavby napadeny nebyly, a
dovolací soud se jimi proto nemohl zabývat.
Neobstojí ani tvrzení, že žalobce neměl na požadovaném určení naléhavý právní
zájem (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména
tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez
tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (R 17/1972 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V dané věci bylo vlastnictví přípojky nejisté, což
ostatně vyplývá i z podaného dovolání; proto měl žalobce naléhavý právní zájem
na jeho určení.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není
dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu,
nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání
zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatel nebyl úspěšný a žalobcům takové náklady dovolacího řízení, na jejichž
úhradu by měli právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.),
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu