NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 4427/2010-384
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl ve věci žalobkyně L. S., zastoupené Mgr. Markem Ježkem,
advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská 40, proti žalovaným: 1) J.
K., 2) P. K., 3) V. D., 4) M. D., žalovaní 1) – 4) zastoupeni JUDr. Janem
Starzykem, advokátem se sídlem v Třinci, Staré Město, Husova 401, a 5) obci
Mosty u Jablunkova, se sídlem úřadu v Mostech u Jablunkova 800, o zdržení se
zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.
zn. 12 C 130/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 12. května 2010, č. j. 11 Co 657/2009-319, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 22 Cdo
4427/2010-373, se opravuje ve výroku tak, že správné datum rozsudku Nejvyššího
soudu č. j. 22 Cdo 4427/2010-368, je 17. října 2012.
Podle § 164 občanského soudního řádu předseda senátu Nejvyššího soudu opravil
zjevnou nesprávnost shora označeného usnesení, v jehož výroku bylo uvedeno, že
rozsudek Nejvyššího soudu je ze dne 14. října 2012, ačkoliv správné datum je
17. října 2012.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.
r.
předseda senátu
pozemku parc. č. 977/1 (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok III. rozsudku). Soud prvního stupně zjistil, že na pozemek žalobkyně parc. č. 977/1 (zapsaný v
katastru nemovitostí jako zahrada o výměře 1529 m2), a to na část vymezenou
znaleckým posudkem, položila Jednota SD Frýdek-Místek v 80. letech minulého
století asfaltový povrch. Důvodem bylo zajištění příjezdu k její prodejně
potravin na pozemku parc. č. 1021. Kupní smlouvou uzavřenou 2. 10. 1998 prodala
Jednota SD Frýdek-Místek prodejnu č. p. 793 a pozemky parc. č. 1021 a č. 977/2 dceři žalobkyně L. Č. Další část asfaltového povrchu se nachází na
pozemku L. Č. p. č. 977/2 a na pozemku parc. č. 4670 (spoluvlastníků J. D., M. H. a H. S.). Komunikace je zapsána v pasportu místních komunikací žalované 5)
pod č. 34b, avšak z něj není zřejmé, na kterých pozemcích se má nacházet. Žádné
správní rozhodnutí o zařazení této komunikace do pasportu místních komunikací
žalovaná 5) nemá. Od jejího zařazení v roce 1992 provádí její údržbu. Fakticky
využívají zpevněný asfaltový povrch jako přístupovou cestu žalovaní 1) a 2)
ke svému domu č. p. 790 a žalovaní 3) a 4) ke svému domu č. p. 835 se st. p. č. 1063 a pozemku parc. č. 1007/3. Žalobkyně s tímto užíváním svého pozemku
nesouhlasila, nedala souhlas ani k jeho vyasfaltování. Na základě těchto
zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že na předmětné části pozemku
žalobkyně se nenachází místní komunikace. I když je vedena v pasportu místních
komunikací a jako místní komunikace slouží, nevznikla způsobem, který stanoví
zákon. Místní komunikace představuje určité ztvárnění či zpracování povrchu
pozemku. Nemůže tak být současně stavbou a pozemkem. Podle § 17 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), bylo předpokladem
zřízení místní komunikace na pozemku v soukromém vlastnictví jeho vyvlastnění
nebo zřízení věcného břemene k tomuto účelu. Totéž platí i podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále „ZPK“). Žalovaní 1) a 4) tak
užívají část pozemku ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu a žalovaná 5)
jej neoprávněně udržuje jako místní komunikaci. Proti těmto neoprávněným
zásahům žalovaných do vlastnického práva žalobkyně k části pozemku parc. č. 977/1 náleží žalobkyni ochrana podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále
„obč. zák.“). Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze
dne 12. května 2010, č. j. 17 Co 11 Co 657/2009-319, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud opakoval důkaz listinami – pasportem místních
komunikací žalované 5) a mapou těchto komunikací a dále provedl důkaz
fotografiemi zachycujícími dům žalovaných 3) a 4) a prodejnu č. p. 793. Z
těchto důkazů zjistil, že místní komunikace označená v seznamu (pasportu)
místních komunikací pod č. 34b je totožná s vyasfaltovanou komunikací vedoucí
od „hlavní cesty k obchodu a dále nahoru k polím“ a částečně vede po pozemku
žalobkyně parc. č. 977/1 v rozsahu 158,15 m2.
Oproti soudu prvního stupně
dospěl k závěru, že asfaltová úprava předmětného pozemku je stavbou -
samostatným předmětem občanskoprávních vztahů a je místní komunikací ve smyslu
§ 6 odst. 1 ZPK. Nezkoumal, zda bylo na její stavbu vydáno stavební povolení,
neboť ani jeho absence by nic neměnila na tom, že jde o stavbu. Odkázal na §
119 odst. 2 obč. zák., rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
691/2005 a § 9 odst. 1 ZPK a uzavřel, že vlastníkem této místní komunikace je
obec – žalovaná 5). Jako veřejně přístupnou pozemní komunikaci ji může podle §
19 odst. 1 ZPK užívat každý obvyklým způsobem. Připomněl také, že zákon
pamatuje i na případy, kdy byla komunikace zřízena, aniž došlo k vypořádání s
vlastníkem pozemku – podle § 17 odst. 2 ZPK je příslušný stavební úřad na
návrh vlastníka stavby oprávněn zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro
výkon vlastnického práva ke stavbě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a
odůvodňuje je tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a vychází ze zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování. Žalobkyně má za to, že na části jejího pozemku nikdy
nevznikla pozemní komunikace - ani odvolacím soudem popsaná stavba. Podrobnou
právní argumentaci již nabídla soudům obou stupňů v písemných podáních a
přednesech u soudních jednání. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že v
pasportu místních komunikací je pod č. 34b zapsána místní komunikace
nacházející se zčásti na pozemku žalobkyně parc. č. 977/1, nemá oporu v
provedeném dokazování. Pod tímto číslem je pouze uvedena místní komunikace k
obchodu (k L.), nikoli pozemky, na kterých se nachází. Navíc Veřejný ochránce
práv ve své závěrečné zprávě z 13. 6. 2003 konstatoval, že zápis je veden pouze
tužkou, tj. ve smazatelné formě, což je v rozporu s principem vedení jakékoliv
úřední evidence. Asfaltový povrch položila na část pozemku žalobkyně Jednota SD
Frýdek-Místek (nikoliv obec nebo jiný veřejnoprávní subjekt) pro zajištění
přístupu k její prodejně, nikoli pro zajištění přístupu k okolním nemovitostem,
tedy pro zřízení obecně přístupné komunikace. Podle žalobkyně z provedeného
dokazování vyplývá, že místní komunikace je vedena po pozemku parc. č. 4670,
jak o tom svědčí zápis v katastru nemovitostí, kde je evidován jako ostatní
plocha - ostatní komunikace. Žalobkyně s odkazem na nález Ústavního soudu ze
den 9. ledna 2008, sp. zn. ÚS 268/06, zdůrazňuje, že vlastnické právo patří do
kategorie základních práv a svobod a že míru jeho omezení ve vztahu k veřejné
moci je třeba dostatečně identifikovat. Takové omezení jejího vlastnického
práva nelze dovozovat z pasportu místních komunikací, z něhož není ani zřejmé,
kde se komunikace nachází. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) – 4) ve vyjádření k dovolání polemizují s výhradami dovolatelky a
odkazují na závěry odvolacího soudu, s nimiž se ztotožňují. Připomínají, že
neexistuje jiný způsob zajištění komunikačního spojení jejich nemovitostí než
po místní komunikaci nacházející se zčásti na pozemku žalobkyně. Jde o užívání
dlouhodobé, které i dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu považuje za
významné hledisko pro závěr o veřejné komunikaci. Vedení sporu považují
žalovaní za zneužití práva žalobkyní. Zrušením předmětné komunikace by jí
nevznikla žádná výhoda a nebylo by proporcionální ke škodám žalovaných i
dalších nezúčastněných osob. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Žalovaná 5) považuje za správný rozsudek odvolacího soudu, z něhož vyplývá, že
na části pozemku žalobkyně parc. č. 977/1 se nachází místní komunikace, o
kterou je povinna podle ZPK pečovat.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.),
napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva
neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji
neprávem zadržuje (§ 126 odst. 1 obč. zák.).
V dané věci se žalobkyně domáhá ochrany vlastnického práva k pozemku, do
kterého žalovaní podle jejího tvrzení zasahují neoprávněně tím, že jej užívají
k jízdě a chůzi; obrana žalovaných je založena na tvrzení, že na sporném
pozemku je stavba místní komunikace, kterou užívají z titulu práva obecného
užívání veřejné komunikace. Pro posouzení uplatněného nároku tak bylo (kromě
nepochybného vlastnictví žalobkyně k pozemku) nutné zjistit, zda na pozemku,
který žalovaní užívají, je stavba komunikace jako samostatná věc, zda tedy
žalovaní ve skutečnosti neužívají přímo pozemek žalobkyně, ale stavbu
komunikace, a zda tato komunikace je místní komunikací ve smyslu ZPK.
Předmětem sporu naopak nebylo právo mít na cizím pozemku stavbu místní
komunikace. Je totiž třeba rozlišit toto právo od práva místní komunikaci, byť
neoprávněně zřízenou na cizím pozemku, užívat. To se podává i z § 17 odst. 2
ZPK, podle kterého, jestliže byla zřízena stavba dálnice, silnice nebo místní
komunikace na cizím pozemku a vlastníku této stavby se prokazatelně nepodařilo
dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku, je příslušný
speciální stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit věcné
břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě, a to za
jednorázovou náhradu ve výši, která podle zvláštního předpisu náleží za
vyvlastnění. Z tohoto ustanovení vyplývá, že zákon rozlišuje vlastnictví
pozemků pod komunikacemi (s výjimkou komunikace účelové) od vlastnictví samotné
komunikace. Podobně např. může vlastník užívat neoprávněnou stavbu (§ 135c obč.
zák.).
Je nepochybné, že místní komunikace může být samostatnou věcí v právním smyslu
(§ 118 odst. 1, § 119 odst. 2 obč. zák.); to vyplývá jak z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, publikovaného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/2007, tak např. z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. září 2009, sp. zn. 5 As 62/2009,
publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího správního soudu pod
č. 2200/2011. Odvolací soud se zabýval kritérii pro vymezení komunikace jako
samostatné stavby (str. 5 rozsudku) a dospěl k závěru, že i v daném případě jde
o samostatnou stavbu. Zbývalo tedy posoudit, zda jde o místní komunikaci.
Odvolací soud „s ohledem na zařazení místní komunikace pod č. 34b do sítě
místních komunikací v roce 1992“ vycházel z § 4b silničního zákona v tehdy
platném znění.
Místními komunikacemi jsou obecně přístupné a užívané ulice, cesty a
prostranství, které slouží místní dopravě a jsou zařazeny do sítě místních
komunikací (§ 4b odst. 1 silničního zákona č. 135/1961 Sb., ve znění před
novelou č. 213/1993 Sb.).
Skutečnost, že by sporná komunikace nebyla obecně přístupná a užívaná, nevyšla
v řízení najevo; opak lze dovolit i z toho, že žalobkyně se jejímu užívání
dalšími osobami brání a tvrdí, že jde o komunikaci určenou k zásobování
prodejny. Nicméně tato okolnost by byla významná jen v řízení o zařazení
komunikace do určité kategorie ve správním řízení (§ 3 odst. 1 ZPK), soud v
tomto řízení uvedené zařazení nemůže přezkoumávat.
Podstatné tak bylo zjištění, zda je tato komunikace zařazena do sítě místních
komunikací a zda je tak místní komunikací ve smyslu § 6 ZPK. Odvolací soud
zopakoval a doplnil dokazování a dospěl k závěru, že tomu tak je. Podrobně
přitom zdůvodnil, proč je komunikace, vyznačená v seznamu místních komunikací
(č. l. 52), totožná se spornou komunikací. K tomuto závěru dospěl na základě
hodnocení provedených důkazů, zejména seznamu místních komunikací, mapy
místních komunikací a fotografií dokumentujících stav věci. Sporné navíc nebylo
to, že po části pozemku žalobkyně vede vyasfaltovaná cesta, která je užívána ke
komunikačním účelům.
Uvedené skutkové zjištění napadá dovolatelka dovolacím důvodem uvedeným v §
241a odst. 3 o. s. ř.; zpochybňuje tak hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Podle § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je
hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může
samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat
jen tehdy, pokud je toto hodnocení zjevně nepřiměřené, zejména je v rozporu s
pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že
důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení
provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 1703/2001).
V dané věci nemůže dovolací soud hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem
zpochybnit. Odvolací soud důkazy řádně provedl, v rozhodnutí uvedl, jakými
úvahami se při jejich hodnocení řídil, a tyto úvahy nejsou zjevně nepřiměřené.
K dovolacím výtkám lze uvést, že ze zákona o pozemních komunikacích nevyplývá,
že by pro posouzení povahy pozemní komunikace bylo rozhodující, kdo ji
vybudoval a co bylo jeho motivem; rozhodující je zařazení komunikace do určité
kategorie. Je-li místní komunikace vedena (převážně) po jiném pozemku,
nevylučuje to, aby její část – byť i ze soukromoprávního hlediska neoprávněně –
zasahovala na sousední pozemek. Dokonce i v případě, že část pozemní
komunikace zasahuje do pozemku, po kterém by podle příslušné dokumentace vést
neměla, neznamená to, že v této části nejde o (nesamostatnou) součást stavby
pozemní komunikace a že provoz na této části by měl mít jiná pravidla než na
ostatních částech.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. tedy v
posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez
návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než
dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Zavázal
dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které žalovaným 1) – 4) vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny
advokáta 11.700,- Kč (§ 2 odst. 1, § 8 ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1
a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č.
64/2012 Sb.), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 4 x 300,- Kč (§ 2
odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), a z částky 4.580,- Kč představující náhradu 20 % daně z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Náklady žalovaných 1) – 4) činí celkem
17.480,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovaným 1) – 4) na
náhradě nákladů dovolacího řízení 17.480,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku k rukám jejich advokáta (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1).
Žalované 5) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
žalovaní 1) – 4) podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. října 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu