22 Cdo 443/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Mojmíra Putny ve věci
žalobců: A/ P. P., a B/ I. P., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J.
B., zastoupenému advokátem, o umožnění chůze přes pozemek, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 204/94, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 1999, čj. 13 Co 521/97-70, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá, pokud směřuje proti bodům I. a II. výroku rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 1999, čj. 13 Co 521/97-70, jimiž byl
zamítnut návrh na přerušení řízení a vysloveno nepřipuštění změny návrhu.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 1999, čj. 13 Co
521/97-70, s výjimkou částí pod body I. a II. výroku, jimiž byl zamítnut návrh
na přerušení řízení a vysloveno nepřipuštění změny návrhu, se zrušuje a věc se
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně\") rozsudkem ze dne
16. června 1997, čj. 16 C 204/94-49, výrokem I. rozhodl, že „odpůrce je povinný
odstranit plot na západní straně pozemku, parc. č. 801/2 v k. ú. I., a to od
severní hranice této parcely v délce l,5 m směrem k jižní hranici parcely a
dále je povinen zdržet se jednání, umožňujícího jeho psu vstoupit na pozemek
parc. č. 801/2 do pruhu pozemku o šířce l,5 m probíhající podle severní hranice
parcely\". Výrokem II. zastavil „řízení v části protinávrhu, jímž navrhovatelé
měli být uznání povinnými odstranit branku v oplocení mezi pozemky parc. 4.
(správně „č.\") 801/2 a 801/4 a dále ve smlouvě sepsané formou notářského
zápisu by se zrušila dnem registrace kupní smlouvy mezi manžely Z. a V. B.,
bytem B. a manžely P., P. a I., bytem B. ze dne 8. 4. 1994, část 5. a 6.
smlouvy ze dne 11. 7. 1991, která byla registrována Státním notářstvím v Brně
dne 11. 7. 1997\". Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům
náklady řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželé D., původní vlastníci
dále uvedených pozemkových parcel v katastrálním území I., v roce 1991 prodali
pozemkovou parcelu č. 801/2 žalovanému, č. 801/3 žalobcům a č. 801/4 manželům
B. V tomtéž roce manželé B. uzavřeli s žalovaným smlouvu o zřízení práva
odpovídajícího věcnému břemeni ve svůj prospěch a ve prospěch všech
následujících vlastníků pozemkové parcely č. 801/4, spočívajícího v umožnění
chůze přes pozemkovou parcelu žalovaného č. 801/2 na pozemkovou parcelu č.
801/4, a to tak, jak bylo vyznačeno v geometrickém plánu č. 380/4-75/91.
Pozemkovou parcelu č. 801/4 manželé B. prodali kupní smlouvou z 8. 4. 1994
žalobcům, kteří se poté žalobou domáhali uložení povinností žalovanému tak, jak
jsou specifikovány ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, neboť jim
žalovaný volný, ničím nepodmíněný průchod přes pozemkovou parcelu č. 801/2
znemožnil. Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 151n odst. 1 a 2
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ\") žalobě výrokem I. vyhověl. Výrokem II.
zastavil řízení o vzájemném návrhu žalovaného, neboť o stejném nároku probíhalo
řízení pod sp. zn. 47 C 40/96 Městského soudu v Brně.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. března
1999, čj. 13 Co 521/97-70, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
tak, že žalobu zamítl; rozhodl též o nákladech řízení a o nákladech odvolacího
řízení. Dospěl k závěru, že v daném případě věcné břemeno vzniklo písemnou
smlouvou za účinnosti ObčZ ve znění platném do 31. 12. 1991 podle úpravy
plynoucí z § 135b a násl. ObčZ a pro vlastníky pozemkových parcel č. 801/2 č.
801/4 byl rozhodující obsah písemně uzavřené smlouvy. Jestliže se žalovaný jako
vlastník pozemkové parcely č. 801/2 zavázal trpět ve vymezené části chůzi přes
tento pozemek, odpovídalo tomu na druhé straně právo žalobců resp. jejich
právních předchůdců na nerušenou chůzi ve vymezeném rozsahu. Z obsahu smlouvy
ale nebylo možno dovodit povinnost žalovaného odstranit oplocení z jeho pozemku
a zamezit pobíhání jeho psa po předmětném pozemku. S ohledem na formulaci
žalobního petitu, na níž žalobci trvali a kterou je soud vázán, ztotožnil se s
názorem žalovaného, že uložení povinností, jichž se žalobci na něm domáhají,
nemá ve smlouvě o zřízení věcného břemen oporu a nelze je z žádného právního
předpisu dovodit. Proto žalobu zamítl.
Odvolací soud dále nepřipustil návrh žalobců na rozšíření žaloby o
uložení povinnosti žalovanému posunout buňku, kterou postavil do pruhu pozemku
v místech, kde mají mít zajištěn průchod, protože podle jeho názoru dosavadní
výsledky řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě, a
rozhodnutím změněném návrhu v odvolacím řízení by bylo účastníkům řízení odňato
právo na řízení probíhající ve dvou instancích. Dále zamítl návrh žalovaného na
přerušení řízení do skončení sporu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 47 C 40/96, v rámci něhož byla projednávána jeho žaloba na zrušení sporného
věcného břemene.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, ve
kterém uplatňují dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) a d)
občanského soudního řádu ve znění před účinností novely provedené zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\"). Namítají, že ačkoliv odvolací soud dospěl k
závěru, že žalovaný je podle smlouvy o zřízení věcného břemene povinen trpět
chůzi žalobců po jeho pozemku, nevzal v úvahu skutečnost, že žalovaný ji
fakticky znemožnil, neboť předmětný pozemek oplotil, na pozemku nechal volně
pobíhat psa, uprostřed cesty postavil buňku, zřídil zde záhony a vysázel
stromy, takže právo chůze po sporném pozemku nemohou realizovat. Žalovaný
stavbami a terénními úpravami učinil právo plynoucí ze smlouvy o věcném břemeni
nerealizovatelným a nevykonatelným. Skutečnosti zjištěné soudem prvního stupně
a jím zohledněné nebral odvolací soud v úvahu a jeho rozhodnutí tudíž vychází
ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení a současně odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb.). Zjistil, že dovolání není přípustné, pokud směřuje proti bodům I. a II.
výroku rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o návrhu na přerušení
řízení a vysloveno nepřipuštění změny návrhu. Ačkoliv tyto části výroku tvoří
obsah rozsudku, byly do něj zahrnuty jen z důvodu procesní ekonomie, když jinak
by byly obsahem usnesení. To vyplývá z § 152 odst. 1 OSŘ, podle kterého
rozsudkem rozhoduje soud o věci samé, tak i z § 167 odst. 1 OSŘ, podle něhož
nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje soud usnesením. Přípustnost dovolání proti
usnesení odvolacího soudu je stanovena v § 237 a v § 238a OSŘ. Ze znění § 238a
OSŘ nelze dovodit, že by bylo přípustné dovolání proti usnesení, jímž bylo
rozhodnuto o návrhu na přerušení řízení a bylo vysloveno nepřipuštění změny
návrhu; vady uvedené v § 237 odst. 1 OSŘ dovolatelé netvrdili a dovolací soud
takové vady nezjistil. Proto nezbylo, než v této části dovolání odmítnout [§
243b odst. 4 OSŘ ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Ve zbývající části je dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ.,
jsou uplatněny dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c), d) OSŘ a jsou
splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240 odst.
1, § 241 odst. 1 OSŘ), a dovolání je důvodné.
Institut věcných břemen byl do českého práva zaveden ObčZ z roku 1950,
ve kterém byly sloučeny dosavadní služebnosti a reálná břemena do jediného
institutu. Věcná břemena jsou vymezena v § 151n ObčZ, podle kterého věcná
břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je
povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající
věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří
určité osobě. Věcné břemeno, umožňující chůzi a jízdu po cizí nemovitosti má
charakter služebností, takže pokud jde o ochranu práva odpovídajícího věcnému
břemeni lze přihlížet právě k dřívější úpravě žalob na ochranu služebností,
když platné právo tuto ochranu výslovně neupravuje.
Obecný občanský zákoník plně převzal římskoprávní koncepci ochrany služebností.
Žaloba na ochranu služebností (žaloba konfesorní) byla upravena v § 523 OZO z
roku 1811. Petit žaloby směřoval k tomu, aby bylo zakázáno budoucí rušení a aby
nastalo navrácení k předešlému stavu
Platné právo nároky (žaloby) oprávněného z věcného břemene vůči tomu,
kdo do jeho práva neoprávněně zasahuje, výslovně neupravuje. Při posuzování
nároků na ochranu práva odpovídajícího věcnému břemeni lze přiměřeně vycházet z
úpravy nároků na ochranu vlastnického práva (tzv. vlastnických žalob), které
jsou svým obsahem a účelem těmto nárokům nejbližší (§ 853 ObčZ).
Oprávněný z věcného břemene se může v případě, že věcné břemeno spočívá ve
výlučném užívání věci, domáhat jejího vydání (resp. vyklizení), zdržení se
neoprávněných zásahů a odstranění jejich následků. Spočívá-li věcné břemeno v
nikoliv výlučné možnosti užívat cizí věc (tak je tomu v případě práva cesty),
může se oprávněný z věcného břemene domáhat, aby vlastníkovi, případně i jiným
osobám byla uložena povinnost umožnit mu výkon práva odpovídajícího věcnému
břemeni, případně zdržet se v žalobě uvedeného konkretizovaného rušení výkonu
práva a odstranit jeho následky.
Pokud tedy vlastník pozemku umístí na cestě, zatížené věcným břemenem,
překážku která neumožňuje právo odpovídající věcnému břemeni vykonávat, může se
oprávněný domáhat odstranění této překážky. Není vyloučena ani žaloba na
uložení povinnosti umožnit žalobci chůzi, případně přejíždění přes cizí pozemek.
Brání-li žalovaný žalobci ve výkonu práva cesty tím, že nechává přes
cestu pobíhat psa, může se žalobce domáhat, aby soud uložil žalobci povinnost
zdržet se rušení žalobce při výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni tím,
že umožňuje psovi pobíhat po části pozemku. Zda bude možno žalobě vyhovět, bude
záležet na skutkových zjištěních, tedy na tom, zda pobíhání (přítomnost)
určitého psa objektivně brání žalobcům ve výkonu práva. Lze se však domáhat
jen zamezení volného pobíhání psa, které by mohlo vést k ohrožení žalobce;
nelze ukládat chovateli psa, aby se psem na část pozemku, ke které má žalobce
právo, nemohl nikdy vstoupit. Proto součástí žalobního petitu musí být
formulace, ze které se podává, že jde o rušení práva žalobce.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací soud nesdílí právní názor odvolacího
soudu ohledně nároků osoby oprávněné z věcného břemene, které je bráněno ve
výkonu práva. Za této situace nezbývá než dovodit, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d)
OSŘ].
Pokud se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost „zdržet
se jednání, umožňujícího jeho psu vstoupit na pozemek\", jde jen o nepřesnou
procesní formulaci nároku, jehož hmotněprávní kvalifikace nepochybně vyplývá
jak ze žalobních tvrzení, tak i ze žalobního petitu (byť nepřesného). O
správném znění žalobního návrhu je v takovém případě soud povinen žalobce
poučit (§ 5, 43 odst. 1 OSŘ). Pokud v dané věci odvolací soud žalobci poučení
neposkytl, zatížil tím řízení vadou, uvedenou v § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ.
Naopak není dán dovolateli tvrzený důvod podle § 241 odst. 3 písm. c)
OSŘ; dovolatelé výslovně neuvádějí, ze kterých skutkových zjištění, které by
neměly oporu ve spisu odvolací soud vycházel; z obsahu dovolání je zřejmé, že
jim jde spíše o to, že odvolací soud nepřihlédl ke zjištěným okolnostem, které
nepovažoval za právně významné. I zde tak jde o námitku nesprávného právního
posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ].
Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 o. s.
ř., věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst.
2 OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o
věci (243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu