22 Cdo 446/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně S. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Z. V., zastoupenému
advokátem, 2) K. P. a 3) B. P., zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti
smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 245/95, o dovolání
žalovaných 1, 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna
2001, č. j. 26 Co 590/2000-141, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2001, č. j. 26 Co
590/2000-141, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
22. února 2000, č. j. 9 C 245/95-107, zamítl „žalobu s návrhem na určení, že
kupní smlouva uzavřená dne 6. 1. 1995 mezi žalovanými Z. V. jako prodávajícím a
K. a B. P. jako kupujícími ohledně prodeje ideální poloviny domu čp. 51 v K. S.
a pozemků st. p. č. 59, 58/2 ostatní plocha, 60/2 zahrada a 343 zahrada, vše v
k. ú. K. S., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu K. pro obec
S. S., k. ú. K. S. na LV č. 874, je neplatná“, a dále rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný 1) byli
rovnodílnými podílovými spoluvlastníky sporných nemovitostí. Dohodli se, že
tyto nemovitosti společně prodají třetím osobám a uzavřeli za tímto účelem
zprostředkovatelskou smlouvu s realitní kanceláří; žalobkyně však uváděla, že
později se rozhodla prodat svůj podíl sama, a tak žalovaný 1) prodal svůj podíl
samostatně žalovaným 2) a 3). Žalobkyně pak namítala relativní neplatnost
smlouvy o převodu podílu žalovaného 1) pro porušení jejího předkupního práva
podle § 140 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Podle soudu prvního stupně
však dohoda o prodeji věci třetí osobě vyloučila možnost, že by žalobkyně mohla
ještě předkupní právo uplatňovat. I kdyby žalobkyni předkupní právo svědčilo a
žalovaný 1) je porušil, soud by vzhledem k okolnostem případu žalobu zamítl pro
rozpor výkonu práva s dobrými mravy.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. ledna 2001, č. j.
26 Co 590/2000-141, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě
vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud nesouhlasil s postupem
soudu prvního stupně, pokud zamítl žalobu proto, že považoval předkupní právo
žalobkyně za „zkonzumované“ a dále proto, že pokládal uplatnění relativní
neplatnosti za jednání v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru konstatoval, že
v řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na
zánik předkupního práva žalobkyně a za vyloučený shledal závěr, že by se
jednání žalobkyně za daných okolností příčilo dobrým mravům. Uvedl, že
„spoluvlastníci se samozřejmě mohou rozhodnout, že společnou věc prodají, ale
nic se tím nemění na jejich vzájemných zákonných právech, tedy ani na právu
předkupním. Rozhodně pak nelze z pouhého vyjádření vůle ke společnému prodeji
dovozovat, že předkupní právo zaniklo“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalovaný 1) a jeho přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném po
novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Nesouhlasí, kromě argumentace ohledně
otázky naléhavosti právního zájmu na určovací žalobě, s právními závěry
odvolacího soudu. Namítá a v podrobnostech rozvádí, že odvolací soud danou
problematiku posuzoval formalisticky, s mechanickým výkladem právního předpisu,
aniž by se zabýval společenským obsahem a hodnocením věci. Tvrdí, že poučení
odvolacího soudu ohledně lhůty k dovolání v délce jednoho měsíce je vadné a s
odkazem na zákon č. 30/2000 Sb. uvádí, že dovolací lhůta je limitována dvěma
měsíci.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podávají i žalovaní 2) a 3), kteří
jeho přípustnost opírají rovněž o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňují dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) téhož zákona. Uvádějí, že po právní stránce měl
odvolací soud věc posoudit tak, že předkupní právo žalobkyně zaniklo v důsledku
právního úkonu, kterým společně se svým bývalým manželem pověřila realitní
kancelář prodejem nemovitostí. Z charakteru takového úkonu bylo zřejmé, že
spoluvlastníci neměli zájem setrvat dále ve spoluvlastnictví a že nemají zájem
předkupní právo dané jim zákonem uplatnit. Odvolací soud tvrdí, že není jisté,
jak by se žalobkyně zachovala, pokud by jí byl podíl nabídnut, a to přesto, že
svůj úmysl dala najevo nejen tím, že prodejem svého podílu pověřila realitní
kancelář, ale tento úmysl vyjádřila i v průběhu soudního řízení. V kontextu s
tím je nesprávné i posouzení naléhavosti právního zájmu žalobkyně na jím
požadovaném určení. K otázce souladu žaloby s dobrými mravy namítají, že o
dobrých mravech nelze hovořit, pokud žalobkyně své předkupní právo začala
uplatňovat až poté, když se s druhým spoluvlastníkem dohodla na prodeji
nemovitostí prostřednictvím realitní kanceláře, kdy druhý spoluvlastník na
základě dohody s žalobkyní kupní smlouvu uzavřel a přijal podstatnou část kupní
ceny. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaných 2) a 3) se vyjadřuje žalobkyně a navrhuje jeho zamítnutí.
Namítá, že dovolání vychází z argumentace soudu prvního stupně, který žalobu
zamítl, a tato argumentace je nesprávná a evidentně v rozporu se zákonem.
Zprostředkovatelská smlouva je smlouvou příkazní a zákonné předkupní právo je
právem podílového spoluvlastníka, představující pro ostatní spoluvlastníky pro
případ prodeje nemovitosti povinnost nabídnout zbývajícím, spoluvlastníkům
spoluvlastnický podíl za určitých podmínek, to je stanovení ceny, okolností
její úhrady a označení osoby, která má zájem nemovitost za nabízených podmínek
koupit. Na základě existence zprostředkovatelské smlouvy v daném případě
nemohlo předkupní právo žalobkyně zaniknout. To by zaniklo teprve společným
podpisem kupní smlouvy. Pokud realitní kancelář přistoupila k tomu, že uzavřela
s žalovaným 1) smlouvu o prodeji jeho poloviny nemovitostí, již nejednala v
souladu se zprostředkovatelskou smlouvou a porušila dispozice jednoho ze dvou
příkazců. Dále v podrobnostech odkazuje na věcné okolnosti prodeje nemovitostí
žalovaným 2) a 3) a ohrazuje se proti označení jejího jednání za šikanózní.
Zdůrazňuje svoji ochotu dohodnout se mimosoudně, což bylo za vzniklých
okolností nesprávně interpretováno jako jednání s rozporu s dobrými mravy.
Změny ve svých postojích v průběhu pětiletého sporu vysvětluje výsledky
reálných skutečností, nikoliv jako projev šikanování.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000, to je podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17
zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před
novelou provedenou tímto zákonem (dále jen „OSŘ“).
Dovolání žalovaného 1) bylo podáno opožděně. Podle § 240 odst. 1 OSŘ může
účastník řízení podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí
odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Rozsudek odvolacího
soudu nabyl právní moci 19. 3. 2001 a dovolání podané až 18. 5. 2001 je tedy
zjevně opožděné. Námitka žalovaného 1) ohledně poučení o lhůtě k dovolání,
kterého se mu dostalo od odvolacího soudu, není na místě, neboť odvolací soud
postupoval podle části dvanácté, hlavy první, bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb., a
poučení, že dovolání nutno podat do jednoho měsíce od právní moci rozsudku,
bylo správné. Lhůta k podání dovolání je zákonnou lhůtou a není možné ji
prodloužit. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. a)
OSŘ opožděné dovolání žalovaného 1) odmítl. Není ovšem možné, aby se rozsudek o
určení neplatnosti smlouvy vztahoval jen na některé z jejich účastníků; jde o
případ uvedený v § 242 odst. 2 písm. c) OSŘ a proto dovolací soud přezkoumal na
základě dovolání zbývajících žalovaných napadený rozsudek i ve vztahu k
žalovanému 1).
Po zjištění, že dovolání žalovaných 2) a 3) bylo podáno včas řádně zastoupenými
účastníky řízení (§ 240 odst. l a § 241 odst. 1 OSŘ) přezkoumal Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ, s tím, že dovolání
je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ a uplatněné dovolací důvody
odpovídají § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Dovolání je důvodné.
Otázku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy se zabývá
například rozsudek publikovaný pod č. C 248 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného v nakladatelství C. H. Beck, svazek 3. Uvádí se tam, že „ve
věcech, kdy lze žalovat na plnění, může být dán naléhavý právní zájem na určení
platnosti či neplatnosti určité dohody tehdy, pokud se žalobou vytvoří pevný
právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a tím se pak zabrání případným
dalším žalobám na plnění, popř. tehdy, pokud by se žalobou na plnění nemohl
vyřešit celý obsah sporného právního vztahu“. Soudy rozhodující ve správním
soudnictví však vycházejí z toho, že je-li podána žaloba na neplatnost smlouvy,
na jejímž základě má být teprve proveden zápis v katastru nemovitostí, má
katastrální úřad řízení přerušit a vyčkat výsledku soudního řízení (například
rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 1997, sp. zn. 35 Ca 78/97,
publikované v Soudní judikatuře č. 14/1998, rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 1/98, publikované v Soudní
judikatuře ve věcech správních č. 17/1999. Také Ústavní soud v nálezu ze dne 8.
7. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 11/99, konstatuje: „Z dnes již ustálené judikatury
obecných soudů plyne, že dojde-li k situaci, kdy o platnosti smlouvy o převodu
vlastnického práva bylo zahájeno řízení před soudem, tj. orgánem, který má
pravomoc o této otázce rozhodnout, pak katastrální úřad v souladu s § 29
správního řádu řízení o povolení vkladu přeruší a vyčká rozhodnutí
soudu“). Proto v případě, že je podána žaloba na určení neplatnosti smlouvy
dříve, než je na základě této smlouvy proveden vklad práva do katastru
nemovitostí, má žalobce na určení naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) OSŘ],
neboť v důsledku požadovaného určení nebude vklad sporného práva proveden.
Vzhledem k tomu, že v dané věci odvolací soud zjistil, že příslušný katastrální
úřad řízení o vkladu přerušil a vyčkává s rozhodnutím o vkladu
spoluvlastnického práva na pravomocné rozhodnutí tohoto sporu, má žalobkyně na
výsledku sporu a tedy i na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo,
ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, 117 ObčZ). Nedohodnou-li se
spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně
podle velikosti podílů (§ 140 ObčZ). Neplatnost právního úkonu spoluvlastníka,
kterým bylo porušeno předkupní právo, je relativní (viz § 40a ObčZ).
Ustanovení § 140 ObčZ je ustanovením dispozitivním a spoluvlastníci se od něj
po dohodě mohou odchýlit. To vyplývá zejména ze skutečnosti, že na porušení
předkupního práva váže zákon jen relativní neplatnost, a také z toho, že § 140
ObčZ s dohodou spoluvlastníků o výkonu předkupního práva počítá. Dohodnou-li se
podíloví spoluvlastníci, že každý z nich prodá svůj podíl třetí osobě, nemohou
v případě realizace této dohody namítat relativní neplatnost pro porušení
předkupního práva. Jinak řečeno, dohoda spoluvlastníků o tom, že každý z nich
samostatně převede svůj spoluvlastnický podíl na třetí osobu, je též dohodou o
tom, že předkupní právo nebude uplatněno. Předkupní právo zaniká i v případě,
že spoluvlastník o zamýšleném prodeji druhým spoluvlastníkem třetí osobě ví, dá
však nepochybně najevo, že o věc nemá zájem a že s prodejem souhlasí. V tomto
případě jde o ústně nebo konkludentně uzavřenou dohodu o tom, že předkupní
právo nebude uplatněno. Pokud spoluvlastník výslovně projeví vůli věc nekoupit,
bylo by nadbytečné mu ji ještě nabízet ke koupi. Také v komentáři k OZO z roku
1811 se s odkazem na tehdejší judikaturu uvádí, že předkupní právo zaniká
„zřeknutím, jež může nastati též mlčky“, a že „v prohlášení souhlasu ke koupi
daném oprávněným z předkupního práva jest vzdání se téhož“ (Sedláček, J.,
Rouček, F. a kol.: Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské
právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1936, díl IV., s. 813,
816). Dohodnou-li se spoluvlastníci o určitém způsobu prodeje věci třetí osobě,
je třeba tuto dohodu považovat za vzdání se předkupního práva pod podmínkou, že
prodej bude realizován za podmínek uvedených v této dohodě.
Soud prvního stupně dospěl k závěru (č. l. 110), že předkupní právo porušeno
nebylo, neboť „mezi žalobkyní a žalovaným 1) došlo ke zcela nesporné dohodě o
tom, že celou nemovitost ... společně prodají“. Následné uzavření
zprostředkovatelské smlouvy s realitní kanceláří o prodeji nemovitosti
považoval jen za „projev“ dohody o prodeji věci. I když formulace následující
části odůvodnění rozsudku nejsou zcela přesné (z čehož vyšel odvolací soud,
když nepřijal zjevně nesprávnou poznámku soudu prvního stupně, že předkupní
právo bylo konzumováno), nepochybně z něj vyplývá závěr, že předkupní právo
zaniklo proto, že žádný ze spoluvlastníků o věc neměl zájem a že se dohodli o
prodeji věci třetí osobě. Za této situace by některý ze spoluvlastníků mohl
namítat porušení předkupního práva jen v případě, že by byly nepochybně
porušeny dohodnuté podmínky prodeje, samozřejmě za předpokladu, že nějaké
podmínky dohodnuty byly. Vzhledem k tomu, že odvolací soud považoval dohodu o
tom, že spoluvlastníci věc prodají třetím osobám za právně bezvýznamnou (a
proto se ani nezabýval případným nesplněním dohodnutých podmínek, resp. způsobu
prodeje), spočívá jeho rozsudek na nesprávném právním posouzení věci a je tak
dán dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Za této situace se
otázka, zda výkon práva žalobkyně namítat relativní neplatnost byl v souladu s
dobrými mravy, stává nevýznamnou; pokud žalovaný 1) prodal věc v souladu s
dohodou uzavřenou s žalobkyní, její předkupní právo neporušil, pokud ji prodal
v rozporu s touto dohodou, právo porušeno bylo; pak ovšem ochrana tohoto
porušeného práva není v rozporu s dobrými mravy.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího
řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu