22 Cdo 447/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyň: A) J. B., a B) D. M., obou zastoupených advokátem, proti
žalované V. T., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 876/2001, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. října
2003, č. j. 7 Co 2160/2003-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhaly určení, že jsou spoluvlastnicemi pozemku dále
specifikovaného každá z jedné ideální poloviny s odůvodněním, že jim byl vydán
v restitučním řízení a duplicitně je v katastru nemovitostí jako jeho
vlastnice zapsána žalovaná.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24.
října 2003, č. j. 7 Co 2160/2003-64, potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) ze dne 15. července 2003, č. j.
5 C 876/2001-43, kterým bylo určeno, že „vlastnicemi stavební parcely č. 51/1
zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1.286 m² nacházející se v obci a k. ú.
V. a zapsané u Katastrálního úřadu v J. H. na LV č. 500 jsou žalobkyně, a to
každá z nich jednou ideální polovinou,“ a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále
Soudy vyšly ze zjištění, že na základě trestu propadnutí jmění, uloženého v
roce 1952 rodičům žalobkyň F. a M. K., přešly jejich spoluvlastnické podíly
(každého z jedné ideální poloviny) k domu čp. 22 se st. parcelou č. 51/1 v k. ú. Vydří na stát. Rozhodnutím finančního odboru ONV v J. H. z 24. 1. 1972 byly
manželům K. a H. M. přiděleny do osobního užívání pozemky parc. č. 51/1 o
výměře 1286 m2 a 51/2 o výměře 113 m2 v k. ú. V. Dne 5. 5. 1972 uzavřeli čs. stát, zastoupený MNV ve V., a manželé M. jednak kupní smlouvu, kterou jim stát
prodal dům č. p. 78 na parc. č. 51/2 v k. ú. V., a dále uzavřeli dohodu o
zřízení společného práva osobního užívání pozemků parc. č. 51/1 a č. 51/2. Tyto
smlouvy byly registrovány bývalým Státním notářstvím v J. H. 18. 5. 1972. Rozhodnutím finančního odboru JčKNV v Č. B. z 1. 3. 1976 bylo na základě
protestu prokurátora změněno rozhodnutí finančního odboru ONV v J. H. z 24. 1. 1972 tak, že rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání se týká pouze
stavební parcely č. 51/2 v k. ú. V. Změna rozhodnutí byla odůvodněna tím, že
původní přidělení pozemku parc. č. 51/1 do osobního užívání bylo v rozporu s §
199 ObčZ, neboť se na tomto pozemku nachází hospodářské objekty, které jsou v
užívání JZD v L. Rozhodnutí JčKNV z 1. 3. 1976 bylo potvrzeno rozhodnutím
Ministerstva financí ČSR z 10. 9. 1979. V evidenci nemovitostí však zůstali
nadále jako osobní uživatelé pozemku parc. č. 51/1 vyznačeni manželé M. Trestní
rozsudek z roku 1952, týkající se manželů K., byl zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, usnesením Okresního soudu v
Jindřichově Hradci z 26. 7. 1990, sp. zn. 1 Rt 44/90. Dne 3. března 1992
žalobkyně jako oprávněné osoby podle § 2 odst. l písm. c) zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále
„zákon o půdě“), uplatnily u Pozemkového úřadu v J. H. (dále „Pozemkový úřad“)
nárok na vydání nemovitostí v k. ú. Vydří, mimo jiné pozemku parc. č. 51/1. Pozemkový úřad rozhodnutím ze 4. 12. 1996 neschválil dohodu o vydání parc. č. 51/1 – zast. pl. se stavbou kolny, oplocení s vraty a studnou v k. ú. V.,
uzavřenou dne 23. 10. 1996 mezi obcí V. a žalobkyněmi, s tím, že předmětné
nemovitosti nejsou zapsány na listu vlastnictví obce V., nýbrž ve vlastnictví
K. a H. M. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze 26. 2. 1997, č. j. 10 Ca 51/97-26, rozhodnutí Pozemkového úřadu potvrdil a věc vrátil tomuto
úřadu k rozhodnutí o vlastnictví k nemovitosti podle § 9 odst. 3 zákona o půdě. Dospěl k závěru, že obec V. není povinnou osobou k vydání pozemku parc. č. 51/1
žalobkyním. Pozemkový úřad rozhodnutím ze 4. 6. 1997 rozhodl podle § 9 odst. 4
zákona o půdě tak, že žalobkyně nejsou vlastnicemi mj. parc. č. 51/1. Krajský
soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze 22. 10. 1997, č. j. 10 Ca 312/97-21,
rozhodnutí Pozemkového úřadu ze 4. 6. 1997 zrušil a věc vrátil Pozemkovému
úřadu k dalšímu řízení. Poukázal na to, že rozsudkem Okresního soudu v
Jindřichově Hradci z 1. 2. 1996, č. j. 5 C 580/92-180, který nabyl právní moci
20. 3.
1996, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně vůči manželům M. domáhaly, aby soud rozhodl, že na žalobkyně přechází spoluvlastnické právo k
pozemku parc. č. 51/1 na každou z ideální poloviny podle § 8 odst. l zákona o
půdě. V tomto řízení byla jako předběžná vyřešena otázka platnosti dohody o
zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 51/1 z 5. 5. 1972 tak, že šlo o
dohodu neplatnou podle § 39 ObčZ. Manželé M. se proto nestali spoluvlastníky
tohoto pozemku transformací práva osobního užívání, pozemek je ve vlastnictví
obce V. a ta je ve vztahu k tomuto pozemku osobou povinnou. Pozemkový úřad
rozhodnutím ze 6. 3. 2001 rozhodl, že žalobkyně jsou vlastnicemi parcely č. 51/1, avšak nejsou vlastnicemi čp. 22 na této parcele. Proti tomuto rozsudku
podaly opravné prostředky žalobkyně a žalovaná, která je v katastru
nemovitostí vedena jako vlastnice pozemku parc. č. 51/1, a to na základě kupní
smlouvy uzavřené 3. 3. 1997 s manžely M. Krajský soud v Českých Budějovicích
rozsudkem ze 27. 6. 2001, č. j. 10 Ca 174/2001-32, rozhodnutí Pozemkového úřadu
ze 6. 3. 2001, potvrdil. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná ústavní
stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze 22. 5. 2003, sp. zn. I ÚS 537/01,
odmítl. Žalobkyně jsou zapsány se žalovanou v katastru nemovitostí jako
spoluvlastnice předmětného pozemku z jedné ideální poloviny a duplicitně je
jako jeho vlastnice zapsána žalovaná.
Soudy dospěly shodně k závěru, že právní předchůdci žalované manželé M. se
nestali osobními uživateli sporného pozemku na základě dohody o zřízení práva
osobního užívání z 5. 5. 1972. Šlo o dohodu neplatnou podle § 39 ObčZ pro
rozpor se zákonem, neboť podle § 198 až 200 ObčZ v tehdy platném znění nemohl
ONV přidělit do osobního užívání pozemky, které nebyly k takovému účelu zákonem
určeny. Pokud tak správní orgán učinil, je takové správní rozhodnutí nezákonné
ve smyslu § 39 ObčZ v tehdy platném znění. Na tomto závěru nemůže změnit nic
ani skutečnost, že tato dohoda byla registrována státním notářstvím i ohledně
sporného pozemku parc. č. 51/1. Nezákonnost rozhodnutí ONV v J. H. o přidělení
tohoto pozemku byla vyslovena sice až pravomocným rozhodnutím JčKNV v Č. B. z
1. 3. 1976, avšak rozhodnutí ONV bylo nezákonné již v době jeho vydání. Stejně
tak dohoda o zřízení práva osobního užívání k pozemku parc. č. 51/1 byla z
týchž důvodů neplatná již v době uzavření. Protože manželé M. nebyli osobními
uživateli předmětného pozemku, nestali se tak k 1. 1. 1992 jeho spoluvlastníky
podle § 872 odst. 1 ObčZ a nemohli jej ani převést kupní smlouvou ze 3. 3. 1997 do vlastnictví žalované. Tato kupní smlouva je částečně neplatná, pokud
jde o sporný pozemek. V řízení tak bylo prokázáno, že spoluvlastnicemi
sporného pozemku jsou žalobkyně. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani
pravomocný rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 1. 2. 1996, č. j. 5
C 580/92-180, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyň proti manželům M. na
vyslovení přechodu vlastnictví k předmětnému pozemku. Předmětem tohoto řízení
nebylo určení vlastnictví, ale přechod vlastnictví. Právě proto, že již tehdy
soud neshledal manžele M. vlastníky pozemku, nemohl žalobě vyhovět, neboť
nebyli osobami povinnými ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o půdě. Pro závěr o
neexistenci vlastnického práva žalobkyň nemůže být určující ani rozsudek
Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 28. 5. 1998, č. j. 2 C 435/97-103,
potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 18. 12. 1998, č. j. 7 Co 1193/98-145, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně na určení neplatnosti
kupní smlouvy z 3. 3. 1997, neboť důvodem zamítnutí této žaloby byl nedostatek
naléhavého právního zájmu na žalovaném určení. Pokud se žalovaná dovolává na
svou obranu argumentace obsažené v důvodech rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze 26. 2. 1997, č. j. 10 Ca 51/97-26, dospěly soudy shodně k
závěru, že nejsou vázány právními závěry tohoto rozsudku, kterým byla
přezkoumávána správnost rozhodnutí Pozemkového úřadu, jímž tento úřad
neschválil podle § 9 odst. 2 zákona o půdě, dohodu o vydání nemovitosti
uzavřenou mezi žalobkyní a obcí V. Průběh správního a přezkumného řízení
nakonec vyústil v to, že krajský soud opustil původní argumentaci v tomto
rozsudku obsaženou (že pozemky nejsou ve vlastnictví obce V.). Konečné závěry
učiněné Krajským soudem v Českých Budějovicích shora citovanými rozhodnutími
neshledal protiústavními ani Ústavní soud, jak plyne z jeho usnesení z 22. 5. 2003, sp. zn. I ÚS 537/01.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání a uvádí, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Považuje za
nesprávné závěry soudů obou stupňů o neplatnosti dohody o zřízení práva
osobního užívání k pozemku parc. č. 51/1 v k. ú. Vydří z 5. 5. 1972. Uzavření
dohody předcházelo rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, které
nebylo nulitním správním aktem a u kterého proto platila presumpce správnosti
až do jeho zrušení. Avšak ani jeho zrušení v roce 1976 nezpůsobilo neplatnost
dohody z 5. 5. 1972, neboť o neplatnosti dohody ani neplatnosti její
registrace nebylo rozhodnuto soudem. Rozhodnutí o registraci dohody je proto
třeba opět v souladu se zásadou presumpce správnosti považovat za správné.
Manželům M. tak na základě platné dohody z 5. 5. 1972 vzniklo právo osobního
užívání předmětného pozemku, které se k 1. 1. 1992 přeměnilo na právo
(spolu)vlastnické a které převedli na žalovanou kupní smlouvou z 3. 3. 1997.
Žalovaná nabyla vlastnictví v dobré víře, neboť k uzavření kupní smlouvy došlo
až po pravomocném skončení restitučních sporů mezi žalobkyněmi a manžely M. a
po rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích z 26. 2. 1997, kterým bylo
potvrzeno předchozí rozhodnutí Pozemkového úřadu o neschválení dohody o vydání
předmětného pozemku. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se vyjádřily tak, že považují rozhodnutí soudů obou stupňů za
správná. Odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 26
Cdo 1853/99, ze kterého je zřejmé, že uzavřená dohoda o odevzdání a převzetí
bytu bez rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu je absolutně neplatným
úkonem. Princip zřízení práva osobního užívání byl uplatňován stejně bez ohledu
na předmět osobního užívání a je tedy zřejmé, že samotná dohoda o zřízení práva
osobního užívání k pozemku je bez rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního
užívání, rovněž neplatná. Dále odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
27. 6. 2001, sp. zn. 28 Cdo 267/2001, podle něhož k pozemku, který sloužil k
provozování zemědělské výroby nebylo možno právo osobního užívání zřídit a
takovéto zřízení v rozporu s tehdejšími předpisy lze hodnotit jako protiprávní
zvýhodnění nabyvatele práva. Právní předchůdci žalované tedy s ohledem na
rozhodnutí tehdejšího JčKNV v Č. B. a MF ČSR nemohli být v dobré víře o tom, že
jsou řádnými uživateli a později vlastníky předmětného pozemku. Navrhly, aby
„dovolací soud podanému dovolání nevyhověl.“
Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou
účastnicí řízení, zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ. Podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí zásadního významu
pro posouzení otázky nabytí vlastnictví k pozemku manžely M. transformací práva
osobního užívání podle registrované dohody o zřízení práva osobního užívání
pozemku po zrušení rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání.
Přehlíží ovšem, že uvedená otázka byla řešena v restitučním řízení, v němž se
žalobkyně domáhaly vydání tohoto pozemku vůči obci V., a to tak, že Pozemkový
úřad 6. 3. 2001 rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, že žalobkyně jsou
vlastnicemi uvedeného pozemku, neboť pozemek transformací neplatného práva
osobního užívání manželé M. k l. l. 1992 do vlastnictví nenabyli. Na základě
opravného prostředku, který právě žalovaná proti tomuto rozhodnutí podala,
rozhodl pak Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 27. 6. 2001, č. j.
10 Ca 174/2001-32, tak, že rozhodnutí Pozemkového úřadu potvrdil. Opravný
prostředek proti rozhodnutí vydaném ve správním řízení podala žalovaná jako
účastnice řízení, když podle tehdy platného správního řádu, a to § 14 zákona
č. 71/1967 Sb., byli jeho účastníky ti, o jejichž právech, právem chráněných
zájmech a povinnostech má být v řízení jednáno nebo ti, jehož práva, právem
chráněné zájmy a povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny. O jejím
opravném prostředku proti uvedenému správnímu rozhodnutí rozhodl soud podle §
250l OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 151/2002 Sb., kterým byly
změněny některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řízení správního. Jako
účastnice uvedeného řízení jsou tímto rozhodnutím soudu proto podle § 159
odst. 2 OSŘ (ve znění platném ke dni zahájení tohoto řízení o určení
vlastnictví) vázány jak žalovaná a žalobkyně, tak i soud. Z toho vyplývá, že
už z tohoto důvodu v tomto řízení o určení vlastnictví soud k jinému závěru,
než že předmětný pozemek nepřešel transformací práva osobního užívání do
vlastnictví manželů M., dospět ani nemohl. Pro posouzení uvedené otázky nelze
proto považovat rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu.
Ani otázka, zda žalovaná nabyla vlastnictví k předmětnému pozemku kupní
smlouvou uzavřenou 3. 3. 1997 s manžely M. v dobré víře, nečiní rozsudek
odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Žalovaná
spojuje nesprávnost jejího posouzení se skutečnostmi (okolnostmi, za kterých
uzavřela tuto smlouvu), které nemají v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Jak vyplývá ze skutkových zjištění shora uvedených, ze kterých
soudy vycházely a kterými je dovolací soud vázán, byla žaloba, kterou se
žalobkyně domáhaly vyslovení přechodu vlastnictví k pozemku vůči manželům M.
sice zamítnuta, ale právě z toho důvodu, že nebyli jeho vlastníky. Ze shora
popsaného průběhu restitučního řízení se také podává, že bylo zahájeno v roce
1992 a skončilo pravomocně až v roce 2001.
Protože rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního
významu, není dovolání proti němu přípustné a bylo proto podle §243b odst. 5 a
§ 218 odst. l písm. c) odmítnuto.
Vzhledem k tomu, že bylo dovolání žalované odmítnuto, příslušela by vůči ní
žalobkyním podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů řízení; to
však jen za předpokladu, že by šlo o náklady účelně vynaložené. Za takové
dovolací soud nepovažuje odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání, neboť v
něm odmítnutí dovolání z důvodů, ke kterým dospěl dovolací soud, jako zástupce
žalobkyň nenavrhoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu