22 Cdo 458/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) Z. F., a b) H. F., zastoupených advokátkou, proti žalované M.
Š., zastoupené advokátem, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v
Trutnově pod sp. zn. 8 C 254/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 26 Co 395/2004-43, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. listopadu 2004, č.
j. 26 Co 395/2004-43, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. března
2004, č. j. 8 C 254/2003-30, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Trutnově k dalšímu řízení.
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
12. března 2004, č. j. 8 C 254/2003-30, uložil žalované, aby odstranila z
pozemku parc. č. 330/5 v kat. území Č. H. v K., obec J. L., přístavbu kiosku, a
dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky
předmětného pozemku parc. č. 330/5 o výměře 25 m2. Nájemní smlouvou ze 4. 11.
1992 žalobci tento pozemek přenechali na dobu neurčitou od 1. 9. 1992 do nájmu
žalované za účelem jeho užívání jako terasy k provozovně, nacházející se v
objektu kiosku na pozemku parc. č. 87/3, s tím, že žalovaná je oprávněna na
základě povolení stavebního úřadu provést nad pozemkem zastřešení a zateplení
terasy. Podle čl. 6 nájemní smlouvy byla sjednána výpověď z nájmu písemná s
jednoroční výpovědní lhůtou a pro případ porušení smluvních nebo zákonných
povinností žalovanou písemná jednoměsíční výpovědní lhůta, jejichž běh započne
prvého dne měsíce následujícího po doručení výpovědi. Výpověď z nájmu
předmětného pozemku ze 17. 8. 1999 byla žalované doručena 20. 8. 1999 s tím, že
její nájem pozemku skončí 1. 9. 2000. Rozhodnutím Městského úřadu v J. L. z 29.
12. 1992 byla povolena přístavba dočasné stavby kiosku na pozemcích parc. č.
330/3 a 330/2 v kat. území Č. H. v J. L. při dodržení podmínek nájemní smlouvy
ze 4. 11. 1992. Užívání této přístavby jako stavby dočasné podle platné nájemní
smlouvy bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím z 20. 1. 1997, které bylo 11. 3.
1997 doplněno tak, že přístavba kiosku je postavena na pozemku parc. č. 330/5 v
kat. území Č. H. v J. L. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl
k závěru, že žaloba je důvodná, neboť žalovaná po skončení nájmu pozemek
nevyklidila, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnických práv žalobců. Přístavba
ke kiosku byla postavena jako stavba dočasná a její stavba a užívání bylo
povoleno v návaznosti na nájemní smlouvu ze 4. 11. 1992. Podle soudu prvního
stupně pro posouzení věci není rozhodující, zda přístavba je umístěna i na
dalším pozemku ve vlastnictví jiné osoby.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 26 Co 395/2004-43, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho
právním posouzením věci. Dodal, že v nájemní smlouvě bylo výslovně dohodnuto,
že při skončení nájmu pozemku je nájemkyně povinna na svůj náklad uvést pozemek
do původního stavu a vyklizený jej předat pronajímatelům bez jakýchkoliv
závad, takže žalovaná si musela být vědom toho, že přístavbu kiosku na pozemku
žalobců bude moci mít jen po dobu trvání nájmu a že v případě skončení nájmu
bude její povinností pozemek vyklidit, a to i odstraněním stavby. Uvedl, že
„skutečnost, že přístavba ke kiosku se stala součástí věci hlavní, nemůže mít
podle názoru odvolacího soudu vliv na povinnost žalované tuto přístavbu
odstranit“. Odstraněním přístavby hlavní věc tuto součást ztratí a dojde jen k
obnově stavu před zřízením této přístavby. Podle odvolacího soudu se žalobci
„mají právo domáhat ochrany svého vlastnického práva bez ohledu na to, zda
žalovaná zasahuje svoji stavbou do vlastnického práva dalších osob či nikoli“,
a „je také bez významu, zda lze z technického hlediska odstranit pouze tu část
přístavby kiosku, která se nachází na pozemku žalobců“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že
nebylo provedeno úplné dokazování. V průběhu řízení tvrdila, že přístavba byla
v souladu s kolaudačním rozhodnutím provedena k východnímu, jižnímu a severnímu
průčelí stavby hlavní – objektu kiosku, a stala se tak jeho součástí. Dále
tvrdila, že přístavba je umístěna na více pozemcích a pouze částečně na pozemku
žalobců. K tomu navrhla, aby byl vyžádán celý spis stavebního úřadu v J. L. a
výpis z listu vlastnictví ohledně pozemku parc. č. 330/2. Soud prvního stupně
„se otázkou přístavby jako součástí věci hlavní a případného důsledku při
vyhovění žalobě na věc hlavní (funkčního a estetického znehodnocení věci
hlavní) vůbec nezabýval“ a v tomto směru důkazní řízení zůstalo neúplné.
Odvolací soud „se nevypořádal se zásadní námitkou, zda a jakým způsobem touto
ztrátou přístavby bude stavba hlavní dotčena (poškozena esteticky i funkčně)“.
Oba soudy neuznaly ani „námitku nedostatku věcné aktivní legitimace žalobců
jako vlastníků pouze jedné z parcel, na kterých se přístavba nalézá“. Podle
názoru žalované žalobcům svědčí aktivní legitimace pouze pokud jde o část
přístavby, nacházející se na jejich pozemku. K podání žaloby na odstranění
přístavby jako celku by aktivní legitimace mohla svědčit pouze všem vlastníkům
přístavbou zastavěných pozemků společně. „Z gramatického výkladu žalobního
petitu vyplývá, že žalobci se domáhají odstranění celé přístavby kiosku z
pozemku parc. č. 330/5 v kat. území Č. H. v K.“. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že žalovaná ani
neuvádí, v čem spatřuje konkrétní důvod zásadního významu tohoto rozhodnutí.
Jinak se zcela ztotožnili s napadeným rozhodnutím.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal,
zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam, neboť dovolacímu soudu není známo, že by
judikaturou vyšších soudů již byla řešena otázka aktivní legitimace k žalobě na
uložení povinnosti odstranit část stavby, jestliže její další část nestojí na
pozemku žalobců, ale na pozemku jiné osoby, jež není účastníkem řízení, přičemž
důsledkem splnění této povinnosti je nezbytnost odstranění části stavby na
pozemku, jež žalobcům nepatří. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu dovolací soud shledává i pro relevantní otázku, zda
stavebníku, který přistavěl k jiné stavbě část (přístavbu), jež se stala její
součástí, lze uložit, aby tuto přístavbu odstranil i v případě, že není
vlastníkem věci (stavby) hlavní. Dovolání je tak přípustné [§ 237 odst. 1 písm.
c), odst. 3 OSŘ].
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1
a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek a dospěl k
závěru, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle § 126 odst. 1 ObčZ vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo
do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje.
Odvolacímu soudu nutno přisvědčit v řešení otázky aktivní legitimace
žalobců jako vlastníků jen části pozemku, na kterém je (pří)stavba umístěna.
Jsou-li obecné předpoklady pro uložení povinnosti odstranit stavbu (její část)
na pozemku žalobců naplněny, není podle dovolacího soudu právně významné, že
stavba stojí také na dalším pozemku, jehož vlastník se odstranění stavby
nedomáhá, i když důsledkem odstranění stavby jen v místech, kde stojí na
pozemku žalobců má za následek nezbytnost odstranění zbývající části stavby,
která by žalobcům nijak nevadila. Nesouhlas vlastníka jiného pozemku, na němž
stavba žalované také stojí, s jejím odstraněním nemůže trvale bránit žalobcům
ve výkonu jejich práv k pozemku stavbou, jejíž další existence pozbyla
oprávnění.
K problematice, zda sporná přístavba kiosku je součástí kiosku jako stavby
hlavní a zda řešení této otázky může mít vliv na výsledek sporu mezi účastníky
řízení:
V odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, ba ani v celém procesním spisu nelze
nalézt žádnou zmínku o tom, kdo je vlastníkem stavby, k níž žalovaná přistavěla
předmětnou přístavbu. Přitom zjištění této okolnosti je pro výsledek sporu
významné a žalovaná se svými důkazními návrhy, jež soudy nevyslyšely, této
otázky dotýkala. Za předpokladu, že žalovaná není vlastníkem stavby hlavní a že
sporná přístavba se stala její součástí, je vlastníkem i této přístavby osoba
rozdílná od žalované. Žalované by v takovém případě nebylo možno uložit, aby
zasahovala do vlastnictví osoby na řízení nezúčastněné. Ostatně osobou, která
by v uvedeném případě zasahovala stavbou do vlastnictví žalobců, by byl
vlastník této stavby nikoli žalovaná, jejíž právo nájmu k zastavěnu pozemku
žalovaných zaniklo. Takováto (třetí) osoba by pak byla v daném sporu pasivně
legitimována bez ohledu na smluvní ujednání mezi účastníky řízení o tom, že
žalovaná po skončení nájmu pozemku stavbu odstraní. Není-li vlastníkem takové
stavby, šlo by o plnění právně nedovolené, které by poškozovalo vlastnická
práva osoby na právním vztahu mezi účastníky nezúčastněné.
Z výše uvedeného vyplývá, že všechna nezbytná skutková zjištění nebyla učiněna,
přestože žalovaná další důkazní návrhy učinila. V důsledku toho nemohl být
učiněn ani spolehlivý právní závěr. Právní posouzení tak zůstalo neúplné a
tudíž nesprávné. Dovolací soud proto napadený rozsudek zrušil a protože důvody
tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a
3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu