22 Cdo 4647/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D. ve věci žalobců: a) M. Z., a b) J. Z., zastoupených advokátem,
proti žalovaným: 1) S. b. d. D., 2) J. D., 3) V. F., 4) F. H., 5) M. H., 6) Z.
H., 7) V. J., 8) V. J., 9) E. H., 10) D. K., nyní neznámého pobytu v cizině,
zastoupené, vyšší soudní úřednicí Okresního soudu v Děčíně, 11) O. K., 12) V.
K., 13) M. K., 14) J. K., 15) E. K., 16) L. L., 17) J. L., 18) Z. M., 19) J.
M., 20) Ing. J. M., 21) D. M., 22) PhMr. E. N., 23) I. P., 24) R. P., 25) V.
R., t. č. neznámého pobytu, zastoupené opatrovnicí, vyšší soudní úřednicí
Okresního soudu v Děčíně, 26) A. Č., 27) J. S., 28) J. S., 29) Ing. P. V., 30)
R. V., 31) K. S., 32) E. S., 33) M. V., 34) R. B., 35) J. B., 36) J. B., 37) V.
D. K., 38) A. K., 39) P. L., 40) J. Š., 41) J. R., a 42) T. D., žalovaní 1),
2), 4), 5), 7), 8), 9), 11), 12), 14), 15), 22), 23), 31), 32), 33), 34), 35)
36) a 39) zastoupeni advokátkou, o určení vlastnictví nebytové jednotky, vedené
u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 363/99, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. června
2008, č. j. 36 Co 188/2007-158, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Děčíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28.
srpna 2006, č. j. 15 C 363/99-109, určil, že „provozní jednotka – provozovna
kadeřnictví a kosmetiky – postavená na pozemcích p. č. 179 a 180 v obci a k. ú.
D. v parteru domu č. p. 101 a 102 v Ř. ul. v D., je součástí domu č. p. 101 a
102 v Ř. ul. v D.“ (výrok pod bodem III.) a že „vlastníky této provozní
jednotky jsou žalobci M. Z. a J. Z., oba bytem D. Ř. 101/9 s tím, že tito po
právní moci tohoto rozsudku budou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu
pro Ú., katastrální pracoviště D. na LV č. 1823 pro k. ú. D., obec D., zapsáni
jako vlastníci – mající uvedenou provozní jednotku ve společném jmění
manželů“ (výrok pod bodem IV.). Dále rozhodl, že se zastavuje „řízení proti D.
K., posledně bytem D., Ř. 101/9 a V. R., posledně bytem D., Ř. 103/13 a L. S.,
nyní bytem D., U T. 1440/17“ (výrok pod bodem I.) a že se vylučuje k
samostatnému projednání a rozhodnutí řízení proti žalovanému T. D., J. R., M.
V., R. P. a A. K. (výrok pod bodem II.); výrokem pod bodem V. rozhodl o
nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že provozovna kadeřnictví a kosmetiky, je
„vestavbou do parteru obytného domu“. Ze „smlouvy o pronájmu pozemku k
výstavbě, užívání a provozu provozních jednotek vestavěných do nezastavěného
půdorysu obytného domu č. p. 101/9, 102/11 a 103/13“ ze 14. 1. 1992, uzavřené
mezi žalovaným 1) a stavebníky – podnikateli F. V. a M. Z., žalobkyní a), „je
zřejmé, že tento nezastavěný prostor se přenechává ke stavebnímu využití ke
zřízení provozních jednotek“ jmenovaným podnikatelům – M. Z. konkrétně sektor B
o výměře 112 m2, a smlouva se uzavírá na dobu určitou, tj. 20 let. Soud
konstatoval, že ač žalovaný 1) v době uzavírání smlouvy nebyl vlastníkem, ale
pouze „trvalým uživatelem“ předmětného pozemku, bylo v čl. IV. smlouvy uvedeno,
že „provedenou kolaudací se postavené provozní jednotky stávají vlastnictvím
jednotlivých nájemců v rozsahu vymezeném v čl. II. této smlouvy“; takto dal
žalovaný 1) „výslovně najevo, že se předem vzdává vlastnického práva k těmto
provozním jednotkám“. Soud na základě uvedeného zjištění shrnul, že „provozovna
kadeřnictví a kosmetiky byla vestavěna do původně volných podchodů pod obytnými
domy ve vlastnictví“ žalovaného 1) a později dalších žalovaných, „s tím, že
žalobci na tyto prostory pro budoucí vestavbu uzavřeli s žalovaným 1) nájemní
poměr na dobu určitou, ve které se žalovaný 1) „výslovně předem vzdal práva
vlastnictví k této provozní jednotce, a to okamžikem kolaudace“; na tuto stavbu
existuje řádné územní, stavební a kolaudační rozhodnutí. Soud uzavřel, že
předmětná provozní jednotka je součástí domů č. p. 101 a 102, jde o změnu
dokončené stavby hlavní, tedy o stavební úpravu, při níž bylo zachováno vnější
půdorysné i výškové ohraničení stavby včetně celkového architektonického
ztvárnění se stavbou hlavní a dále plné využití technického zázemí stavby
hlavní. Jde však o vestavbu dočasnou, takže je možné i její pozdější
odstranění. Jejími vlastníky jsou žalobci, kteří k její realizaci přistoupili v
dobré víře – „v případě zamítnutí by soud v rozporu s § 3 občanského zákoníku
(„obč. zák.“) „dostal žalobce do situace, že by žalovaným přisoudil bezdůvodný
majetkový prospěch“.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k
odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 26. června 2008, č. j. 36 Co 188/2007-158,
rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně „se ve vztahu mezi žalobci a
žalovanými odvolateli mění ve výroku III. a IV. tak, že se žaloba na určení, že
provozní jednotka – provozovna kadeřnictví a kosmetiky – postavená na pozemcích
p. č. 179 a 180 v obci a k. ú. D. v parteru domu č. p. 101 a 102 v Ř. ul. v D.
je součástí domu č. p. 101 a 102 v Ř. ul. v D. a jejími vlastníky jsou žalobci,
kteří mají být takto zapsáni do katastru nemovitostí, zamítá“. Dále rozhodl o
nákladech řízení.
Odvolací soud konstatoval, že předmětem řízení je určení, zda provozní
jednotka [nebytový prostor podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují
některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorám (zákon o vlastnictví bytů)], vybudovaná žalobci na jejich
náklady v původně volných prostorách předmětných domů je součástí těchto domů a
dále určení, že jejími vlastníky jsou žalobci. Skutková zjištění soudu prvního
stupně shledal dostatečnými a vyšel z nich, neztotožnil se však s jeho právním
závěrem. Uvedl, že z kolaudačního rozhodnutí plyne, že předmětná provozovna je
vestavbou do parteru obytného domu; nejde o samostatnou věc, nelze ji proto
nabýt do vlastnictví jejím zhotovením, ale sdílí ve smyslu § 120 odst. 1 obč.
zák. vlastnický režim věci hlavní. Smlouvou ze 14. 1. 1992 došlo k předání
stavebního pozemku, resp. nezastavěného prostoru do pronájmu, ačkoliv byl ve
vlastnictví státu, a podle čl. IV. smlouvy se žalovaný 1) vzdal vlastnictví k
vestavbě, která měla vzniknout. Toto jeho prohlášení však nelze považovat za
důvod zakládající vlastnické právo žalobců k provozní jednotce, byť byla
zhotovena na jejich náklady. Pokud má provozní jednotka charakter vestavby do
budovy hlavní, „pak k přechodu vlastnictví k této součásti věci hlavní by mohlo
dojít pouze po vymezení této části domu jako jednotky podle zákona o
vlastnictví bytů. Tento zákon stanoví přesný postup úkonů, které je třeba
provést k tomu, aby vlastnictví k jednotce mohlo být převedeno“. Nesprávnou
shledal úvahu soudu prvního stupně ohledně vlastnického práva žalobců k
vestavbě opírající se o § 3 odst. 1 obč. zák.; uzavřel, že soud prvního stupně
měl patrně na zřeteli otázku kompenzace nákladů do vestavby vložených žalobci,
což je však záležitost řešitelná ve sporu o náhradu hodnoty vestavby, nikoliv v
řízení o určení vlastnického práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, které
opírají o dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a v § 241a odst. 3
o. s. ř. Připomínají, že se domáhali určení, že provozovna kadeřnictví a
kosmetiky vestavěná do tamních domů čp. 101 a 102 je součástí budovy a že jsou
jejími vlastníky (§ 120 obč. zák.). Domáhali se tedy toho, aby byl soudním
rozhodnutím vytvořen stav, kdy by se provozní jednotka stala součástí bytového
domu, tedy jednotkou ve smyslu bytového zákona. Odvolací soud zamítavým výrokem
deklaroval, že provozní jednotka není součástí domu, přestože v odůvodnění
svého rozhodnutí potvrdil, že tato „jednotka je vestavbou do budovy hlavní a
tedy je její součástí“. K tomu dovolatelé uvádějí, že „pokud snad odvolací soud
učinil závěr, že provozní jednotka je v okamžiku svého vzniku automaticky
součástí budovy, pak se s takovýmto případným závěrem nelze s ohledem na
existenci § 120 odst. 1 obč. zák. ztotožnit“. Dále namítají, že „v důsledku
rozhodnutí odvolacího soudu nebylo totiž postaveno najisto, zda provozní
jednotka je vlastnictvím dovolatelů či se stala podílovým spoluvlastnictvím
žalovaných. Pokud by provozní jednotka byla ve vlastnictví dovolatelů, jevilo
by se jako logické a potřebné, aby se dovolatelé stali členy společenství
vlastníků jednotek s odpovídajícími právy a povinnostmi. Pokud by se naopak
provozní jednotka stala součástí budovy, tedy podílovým spoluvlastnictvím
žalovaných, dovolatelé by se mohli domáhat vydání bezdůvodného obohacení,
spočívajícího ve zhodnocení budovy“. Navrhují, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm.
b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ),
napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory (§
118 odst. 1 obč. zák.). Nebytový prostor může být předmětem vlastnického práva
jako tzv. jednotka ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé
spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů).
Vlastnictví jednotky k nebytové prostoře (která je až do vymezení jako
jednotka pouhou částí budovy) vzniká způsoby upravenými v § 5 zákona o
vlastnictví bytů, tedy zejména vkladem prohlášení vlastníka budovy do katastru
nemovitostí nebo výstavbou jednotky provedenou na základě smlouvy o výstavbě
podle tohoto zákona (§ 5 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů). Vlastnictví
jednotky může vzniknout rovněž na základě dohody spoluvlastníků budovy nebo
rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy nebo
na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů.
Je-li předmětem vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy, může vlastnictví
jednotek vzniknout jen po předchozím vypořádání podílového spoluvlastnictví
budovy tak, že velikost spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti
spoluvlastnických podílů na společných částech domu stanovených podle § 8 odst.
2. To platí obdobně, je-li předmětem vypořádání společného jmění manželů
budova. Dohoda o vypořádání nebo rozhodnutí soudu o zrušení podílového
spoluvlastnictví, popřípadě o vypořádání společného jmění manželů musí
obsahovat i náležitosti stanovené pro prohlášení uvedené v § 4 odst. 2 a 3 (§ 5
odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů).
V dané věci se dovolatelé domáhali určení, že jsou vlastníky (správně:
„spoluvlastníky“) nebytové prostory, označené jako „provozní jednotka“.
Předpokladem vydání rozhodnutí o určení vlastnického práva, které má
deklaratorní charakter, je, že žalobce je ke dni rozhodování soudu (§ 154 odst.
1 o. s. ř.) vlastníkem věci, o kterou jde. To by v daném případě znamenalo, že
nebytový prostor byl již ke dni rozhodování soudu vymezen jako jednotka ve
smyslu zákona o vlastnictví bytů. Tak tomu nebylo a dovolatelé ostatně ani nic
takového netvrdí; uvádějí, že předpokládali, že prostor se stane jednotkou na
základě rozhodnutí soudu. I v případě, že by tu taková možnost byla, by ovšem
šlo o nesprávný žalobní návrh; nelze totiž určit vlastnické právo k něčemu, co
se má teprve po právní moci rozsudku stát způsobilým předmětem vlastnického
práva. Navíc v dané věci nebyl tvrzen ani zjištěn žádný ze způsobů vzniku
vlastnictví jednotky (§ 5 zákona o vlastnictví bytů). Proto nebylo možno určit
k nebytové prostoře vlastnické právo.
Žaloba na určení, že provozní jednotka je součástí domu, nemohla mít naději na
úspěch.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem.
Žalobci neuplatnili žalobou určení existujícího právního vztahu nebo
práva, nýbrž určení existence právní skutečnosti - že je určitá právní
skutečnost (resp. stav) dána (že sporná nebytová prostora – provozní jednotka
je součástí určitého domu). Výrok soudu, jímž by bylo určeno, že určitá věc je
součástí věci jiné, by nic nestanovil o právním vztahu či právu k této věci.
Šlo by pouze o určení existence skutečnosti, jež by samo o sobě nedeklarovalo
žádný právní vztah či právo. Určení existence právní skutečnosti rozhodnutím
soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští. V takovém
případě však nejde o určovací žalobu, odpovídající ustanovení § 80 písm. c) o.
s. ř., pro kterou platí, že se jí žalobce domáhá, aby soud deklaratorním
rozhodnutím prohlásil určitý právní vztah či právo za již existující (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999 sp. zn. 22 Cdo 2528/98,
publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/1999), ale o žalobu jinou v
ustanovení § 80 o. s. ř. nevypočtenou. Žaloba tedy nesplňovala předpoklady,
které zákon klade na určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., neboť se
netýkala existence nebo neexistence práva nebo právního vztahu, ani neměla
oporu v žádném z ustanovení platného práva. Stejný právní názor vyslovil
dovolací soud např. v rozsudku ze dne 11. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98,
publikovaném v Právních rozhledech č. 8/2000. Navíc požadavek žalobců je
vnitřně rozporný – není možné, aby bylo určeno, že prostor je součástí domu a
současně určeno vlastnické právo k takovému prostoru. Pokud jde o součást věci,
lze totiž určit vlastnické právo jen k celé věci, nikoliv k součásti.
K dovolací výtce, že nebylo určeno, zda je sporný nebytový prostor ve
spoluvlastnictví žalovaných se podotýká, že takové určení nemohlo být učiněno,
neboť nebylo předmětem řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení
uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. , k nimž dovolací soud přihlíží i
bez návrhu, nebyly dovolateli tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto
nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř., věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelé nebyli úspěšní a žalovaným takové náklady dovolacího řízení, na
jejichž úhradu by měli právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.
s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu