NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 465/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce Z.
U., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) V. W. a 2) I. W., o odstranění
stavby, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 7 C 91/99, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. června 2002,
č. j. 11 Co 641/2001-52, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal odstranění stavby garáže žalovaných z pozemku, jehož
je většinovým podílovým spoluvlastníkem. Garáž postavená bez jeho souhlasu mu
brání při výkonu práva k pozemku.
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
27. dubna 2001, č. j. 7 C 91/99-33, uložil žalovaným povinnost „odstranit na
vlastní náklady stavbu garáže postavené na pozemku p. č. 491, který má výměru
162 m2, zapsané na LV č. 83 pro k. ú. Ch., u Katastrálního úřadu v D. a to do
30 dnů od právní moci rozsudku“, a dále rozhodl o nákladech řízení. Dospěl ke
zjištění, že předmětnou garáž vybudoval H. W., právní předchůdce žalované 2),
se svojí manželkou, žalovanou 1). Se stavbou započali v roce 1975 na cizím
pozemku bez souhlasu vlastníků pozemku a bez stavebního povolení. Proto jsou
dány podmínky pro rozhodnutí o odstranění stavby podle § 135c odst. 1
občanského zákoníku (dále „ObčZ“).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11.
června 2002, č. j. 11 Co 641/2001-52, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalobu zamítl. Odvolací soud považoval za základní otázku, zda garáž má
charakter neoprávněné stavby v občanskoprávním smyslu a zda jde o stavbu, na
niž lze aplikovat § 135c ObčZ. Takovou by byla stavba postavená na pozemku bez
oprávnění na něm stavět, tedy bez občanskoprávního titulu. Nebylo třeba
zkoumat, zda stavba byla postavena na základě stavebního povolení, neboť tato
otázka spadala do kompetence stavebního úřadu. Rozhodné bylo zjištění, zda k
postavení garáže došlo bez souhlasu vlastníka pozemku, či zda takový souhlas v
době výstavby existoval. Tím se ale soud prvního stupně nezabýval a pro svůj
názor, že jde o stavbu neoprávněnou, vycházel z toho, že garáž byla postavena
bez stavebního povolení. To bylo sice nesporné, ale z hlediska důvodnosti
žaloby nerozhodné. Garáž byla postavena na pozemku nacházejícím se původně ve
spoluvlastnictví různých vlastníků, mimo jiné i stavebníků sporné garáže
manželů W. a teprve později, při vypořádávání spoluvlastnictví předmětného
pozemku, byl pozemek přikázán manželům U., takže se garáž „octla na pozemku
následně přikázaném vlastníku odlišnému od jejího stavebníka, ačkoliv původně
tomu tak nebylo“. Zejména z výpovědí žalobce a dalších spoluvlastníků pozemku v
řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 58/89 a ze zápisu z 27. 4. 1983
sepsaného na odboru územního plánování bývalého MěstNV v D. učinil závěr, že
při výstavbě garáže manželů W., ale i při výstavbě dvojgaráže manželů U. na
pozemcích ve spoluvlastnictví všech těchto spoluvlastníků, existoval vzájemný
souhlas se stavbami a teprve dodatečně byly ze strany manželů U. vzneseny
výhrady, které se staly důvodem sporů. Uzavřel, že nešlo o stavbu neoprávněnou
ve smyslu § 135c ObčZ. Jestliže byla garáž postavena bez stavebního povolení,
je věcí stavebního úřadu, aby rozhodl buď o její legalizaci nebo odstranění. Z
usnesení Okresního soudu v Děčíně sp. zn. D 1522/97 pak odvolací soud zjistil,
že v rámci vypořádání dědictví po H. W. byla mezi dědici schválena dohoda,
podle níž žalovaná 2) převzala do svého vlastnictví předmětnou garáž, a proto
žalovaná 1) není v daném sporu legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jeho
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a
v § 241 odst. 3 OSŘ. Uvádí, že odvolací soud postupoval nesprávně, když ve věci
sám rozhodl, ač dospěl ke zcela odlišným skutkovým i právním závěrům, než soud
prvního stupně, který se otázkou souhlasu či nesouhlasu vlastníků pozemku se
stavbou garáže nezabýval. K této otázce nebylo dokazování před procesním soudem
vedeno a odvolací soud proto měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu
vrátit k novému projednání se závazným právním názorem. Pak mohlo být soudem
prvního stupně provedeno k dané otázce dokazování včetně výslechu svědků.
Dovolatel dále nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně údajné existence
souhlasu tehdejších spoluvlastníků pozemku se stavbou garáže, neboť to z
důkazů, připomenutých odvolacím soudem, nevyplývá. Spory ohledně garáže
započaly hned od zahájení stavby, když stavba musela být ke stížnosti žalobcova
otce v roce 1980 pozastavena. Žádný jednoznačný souhlas se stavbou garáže nebyl
vysloven. Dovolatel a jeho manželka s výstavbou garáže souhlasili, ale pouze s
podmínkou, že proběhne řádné stavební řízení, k čemuž nedošlo. Součástí
stavebního řízení a vydání stavebního povolení bylo předložení oprávnění
nakládat s pozemkem a tedy písemný souhlas všech spoluvlastníků. Takový souhlas
neexistoval a to dovolatel dokládá písemným prohlášením svého otce a své
manželky. Skutková zjištění odvolacího soudu jsou tedy evidentně chybná a z
nich byly odvozeny i nesprávné právní závěry. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalované se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2
písm. a) a b) a v § 241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1
OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
V řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení
tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které
jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny (§ 6 OSŘ).
Odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl
nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav (§ 220 odst. 1 OSŘ). Odvolací
soud může změnit rozhodnutí i tehdy, jestliže po doplnění dokazování je
skutkový stav věci zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout (§ 220 odst. 2
OSŘ). Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o
rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 OSŘ).
Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud
rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 OSŘ). Neoznačí-li
účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při
zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (§ 120 odst. 3 věta
druhá OSŘ).
V projednávané věci žalobce tvrdil, že stavba garáže byla provedena bez
souhlasu majitelů pozemku. Již ve vyjádření k žalobě (č. l. 7 spisu) žalované
namítaly, že garáž nebyla postavena bez souhlasu žalobce; tuto námitku
opakovaly i při jednání před soudem prvního stupně (č. l. 31). Na tuto obranu
žalobce nereagoval, a to ani v závěrečném přednesu, ani v odvolacím řízení,
přestože ji žalované v odvolání opakovaly (č. l. 35). Nemůže tedy nyní tvrdit,
že neměl v řízení před soudem prvního stupně možnost vznést potřebná tvrzení a
navrhovat k nim důkazy. Nic nebránilo ani doplnění dokazování před odvolacím
soudem, neboť nešlo rozsáhlejší doplnění a mohlo být provedeno bez průtahů.
Neobstojí ani výtka, že by skutkové zjištění o souhlasu žalobce a dalších
spoluvlastníků se stavbou garáže nemělo oporu v provedeném dokazování. V řízení
před Okresním soudem v Děčíně, vedeném pod sp. zn. 7 C 58/89, jehož účastníkem
byl i žalobce, bratr žalobce M. U., tehdy další spoluvlastník pozemku, uvedl: „…
v roce 1980 jsme na žádost navrhovatelů (tj. stavebníků garáže) dali jako
spoluvlastníci my všichni předběžný souhlas k tomu, aby zahájili stavbu
garáže“. Dále uvádí, že neznali parametry budoucí garáže a po jejím dokončení v
roce 1982 byli nepříjemně překvapeni (č. l. 6 v.). Nynější žalobce odkázal na
to, co již říkal M. U. a uvedl, že i on dal ke stavbě „…předběžný souhlas“,
neboť „neměl důvod pochybovat, že by neměli náležitou dokumentaci nebo že by
měli stavební povolení“, a že se do ukončení stavby o ni nezajímal. Konečně
tehdejší druhá žalovaná uvedla, že předmětná garáž byla postavena v roce 1980 a
řízení u stavebního úřadu vyvolali až v roce 1982 proto, že „předtím probíhalo
jednání odpůrců a navrhovatelů o tom, jak odstranit nevyhovující stav (vlhnutí
dřeva apod.)“. Z těchto výpovědí vyplývá závěr, že ostatní spoluvlastníci s
vybudováním garáže souhlasili, neměli proti ní zpočátku žádné námitky a že
nynější žalobce se domníval, že stavba je řádně povolena. Žalobce a jeho bratr
sice s odstupem několika let hovoří o předběžném souhlasu, ovšem zde je třeba
poukázat na skutečnost, že úřední řízení o stavbě vyvolali až za dva roky po
jejím dokončení. První zmínka o nesouhlasu ostatních spoluvlastníků pozemku s
konečnou podobou stavby ve spise stavebního úřadu je až v podání F. a M. U. ze
4. 12. 1982, ve které se uvádí, že stavbu provedl J. W. za souhlasu
spoluvlastníků, ale s předpokladem, že bude mít potřebné náležitosti. Z toho se
podává závěr, že se stavbou garáže souhlasili, vadila jim však její konečná
podoba, která je obtěžovala. Šlo tu totiž jen o vyjádření pozdějšího postoje
žalobce až v době, kdy vznikl spor po postavení garáže.
Podle § 132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci. Dovolací soud může hodnocení důkazů provedené v nalézacím řízení
přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického
myšlení. Ze shora uvedeného je zřejmé, že tak tomu v dané věci není. Proto
nelze dojít k závěru, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že tehdejší
spoluvlastníci s výstavbou garáže souhlasili, nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Na tom nic nemění ani skutečnost, že prohlášení žalobce
zachycené v zápisu ze dne 27. 4. 1983 před MěstNV v D. lze interpretovat i
jinak. Skutkové zjištění odvolacího soudu o souhlasu se stavbou garáže má v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz shora) bez ohledu na
případné dílčí nejasnosti. V tomto občanskoprávním řízení není předmětem sporu
obtěžování účastníků garáží, ale právo stavebníků zřídit na pozemku, ke kterému
měli v době stavby spoluvlastnické právo, garáž. Pokud byla stavba provedena se
souhlasem ostatních spoluvlastníků, ale její konečná podoba je obtěžuje, mohou
se domáhat nápravy u stavebního úřadu nebo u soudu žalobou podle § 127 odst. 1
ObčZ; o stavbu z občanskoprávního hlediska neoprávněnou však nejde.
Proti žalované 1) zamítl odvolací soud žalobu i proto, že již není vlastnicí
sporné garáže. Dovolání směřuje i proti této části rozsudku, aniž by s uvedeným
zjištěním nějak polemizovalo. Proto dovolací soud odkazuje v této části na
zjištění odvolacího soudu a na jeho právní názor.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvody upravené v § 241a odst. 2, 3 OSŘ tedy v posuzované věci nejsou dány.
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a v § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné než v
dovolání tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání
zamítnout (§ 243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé
nebyli úspěšní a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl
právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu