22 Cdo 466/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované obci N.,
zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Trutnově pod sp. zn. 8 C 146/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 12. října 2004, č. j. 19 Co 387/2004-146, ve
znění opravného usnesení ze dne 21. prosince 2004, č. j. 19 Co 387/2004-155,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem vymezené části
pozemku parc. č. 112/1 v k. ú. N. N., přičemž jako vlastnice tohoto pozemku je
v katastru nemovitostí zapsána žalovaná. Nejprve tvrdil, že předmětná část je
v katastrální mapě špatně zakreslena, neboť správně náleží k jeho pozemkům
parcelám č. 9/1 a č. 9/3. Poté, kdy byl věci vypracován znalecký posudek z
oboru geodézie a kartografie, tvrdil, že vlastnictví k předmětné části pozemku
parc. č. 112/1 vydržel, když ji držel v dobré víře, že jde o části jeho pozemků
parc. č. 9/1 a č. 9/3.
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 30.
1. 2004, č. j. 8 C 146/99- 132, ve znění opravného usnesení ze 4. 1. 2005, č.
j. 8 C 146/99-158, určil, že „část poz. p. č. 112/1 v k. ú. N. N. na sever od
mezníků při hranici poz č. 112/1 s poz. p. č. 61/26 je ve vlastnictví žalobce.
Jedná se o část pozemku vedeného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v
T. jako poz. č. 112/1 ohraničený dle vytyčovacího protokolu č. 38-148/97 ze dne
22. 7. 1997 na severní straně hranicí mezi pozemky p. č. 9/1 a 9/3 a cestou
112/1, na jižní straně hranicí mezi poz. p. č. 112/1 a 61/26, 121/1 a 10/1, na
západní straně ohraničený prodloužením hranic mezi pozemky p. č. 9/3 a 8/1 a
8/3 k mezníku č. 26 v rohu mezi pozemky p. č. 10/2, 121/1 a 112/1, a na
východní straně ohraničený prodloužením hranic mezi pozemky p. č. 9/1 a 62/3 k
mezníku č. 25 na rozhraní p. č. 61/26 a 112/1“, a dále rozhodl o nákladech
řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
rozsudkem z 12. 10. 2004, č. j. 19 Co 387/2004-146, ve znění opravného
usnesení z 12. 12. 2004, č. j. 19 Co 387/2004-155, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že rodiče žalobce nabyli směnnou
smlouvou uzavřenou v roce 1965 mimo jiné pozemky parc. č. 9/1 a č. 9/3v k. ú.
N. N. Žalobce nabyl vlastnictví k těmto pozemkům dědictvím, a to po otci v
roce 1981 ideální ¼ a po matce v roce 1998 ideální ¾. Ještě za života
matky žalobce v roce 1997 došlo k neshodě o průběhu hranic těchto pozemků se
žalovanou. Žalobce a jeho matka tvrdili, že pěšina užívaná občany, vede po
jejich pozemcích, zatímco žalovaná namítala, že pěšina se nachází na sousedním
pozemku parc. č. 112/1, který je jejím vlastnictvím, když jde o cestu, která
spojuje D. N. s H. N. Tvrzení žalované vyplývalo z vytyčení hranice mezi
pozemky parc. č. 9/1 a č. 112/1, provedené podle protokolu z 22. 7. 1997
Geodézií D. K. a zakreslené ve vytyčovacím protokolu č. 38-148. Správnost
takto vytyčené hranice potvrdil znalecký posudek z oboru geodézie a
kartografie, vypracovaný Ing. L. Č. Jak však vyplývá z tohoto znaleckého
posudku, geometrickým plánem z roku 1959 byly dělící body parcel č. 9/1 a č.
9/3 umístěny nikoli na severní hranici parcely č. 112/1, ale na druhé, tedy
jižní straně této parcely. Přitom platná instrukce pro zaměřování změn
pozemkového katastru takový způsob označování hranice nepřipouštěla. Pozemky
parc. č. 9/1 a č. 9/3, resp. dělící body byly vyznačeny kamennými mezníky v
terénu, a po skončení měřičské práce byli nabyvatelé seznamováni s označením
pozemků a jejich rozsahem. Žalobce, resp. jeho právní předchůdci, sekali
pozemky parc. č. 9/1 a 9/3 včetně pěšiny, která vedla nad kamennými mezníky.
Pozemky parc. č. 9/1 a č. 9/3 nebyly nikdy oploceny a pěšina nad mezníky nebyla
vyznačena. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobce a jeho právní
předchůdci byli oprávněnými držiteli části pozemku žalované parc. č. 112/1,
kterou drželi v dobré víře, že jde o části jejich pozemků parc. č. 9/1 a 9/3,
jejichž hranice byly (nesprávně v roce 1959) vymezeny kamennými mezníky.
Žalobce proto vydržel vlastnické právo k předmětné části pozemku žalované parc.
č. 112/1 podle § 134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991
Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňuje
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Žalovaná namítá, že
rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, neboť žalobce a jeho
právní předchůdci nebyli oprávněnými držiteli části jejího pozemku parc. č. 112/1. Vytýká znalci, že se nad rámec odborných skutečností zabýval i právním
posouzením. Jeho závěr, že právní předchůdci žalobce byli seznámeni s novým
pozemkem v rozsahu definovaném právě mezníky, není ničím podložen. Žalovaná
prokazovala, že předmětná cesta byla ve vlastnictví obce už od roku 1841, a
sloužila jejím obyvatelům tak, že propojovala D. a H. N., a bylo všeobecně
známo, že jde o veřejnou cestu ve vlastnictví obce. Soud prvního stupně se
však těmito tvrzeními nezabýval a „ani neprovedl důkaz předmětnými
katastrálními mapami.“ Žalovaná dále namítá, že pozemek parc. č. 112/1 nemohl
být podle § 135a ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. jako
věc v socialistickém vlastnictví předmětem vydržení. Je také vyloučeno aby si
žalobce započetl do desetileté vydržecí doby držbu části tohoto pozemku před
1. 1. 1992, a do roku 1997, kdy dobrou víru pozbyl, vydržecí doba neuplynula. O tom, že žalobce nebyl objektivně v dobré víře svědčí i to, že samotnému
žalobci bylo zřejmé, že cesta vedla pod jižní hranicí jeho pozemků, což sám
také uvedl v žalobě. Žalovaná dále zpochybňuje správnost závěrů znalce Ing. L. Č. ohledně mezníků označených body č. 7 a 8, když poukazuje na to, že na mapě
z roku 1919 je vyznačen jen mezník jediný a nejde o mezníky hraniční, ale
polohové. Dobrou víru žalobce vylučuje i to, že celková výměra žalobcem
skutečně nabytých pozemků parc. č. 9/1 a č. 9/3 činí 1814 m2, a žalobce užíval
plochu o 59,696 m2 větší. Dobrou víru žalobce vyvrací i skutečnost, že se jedná
o cestu o celkové výměře 447 m2, která je v celém svém průběhu nepřerušená a
je veřejným statkem. Proto také ostatní majitelé sousedních pozemků, když své
pozemky oplocovali, cestu do svého majetku nezaplotili..Také sečení trávy není
držebním činem, který by dostačoval k vydržení - žalovaná odkazuje na Komentář
k československému obecnému zákoníku občanskému svazek 2, str. 438, vydání ASPI
Publishing 1998. Zdůrazňuje dále, že prostá nevědomost nemůže prokazovat dobrou
víru žalobce a jeho právních předchůdců o tom, že nakládají se svým vlastním
pozemkem - viz rozhodnutí Gl. U. N. F. 7074 ve svazku 2 uvedeného komentáře, z
něhož vyplývá, že „K poctivosti nabytí podle §§ 456, 367 ob. z . obč. a § 360
obch. z. nestačí všeobecná dobrá víra, pouze záporná bona fides, tj. prostá
nevědomost o překážce vadící nabytí; nabyvatel musí spíše míti pozitivní
přesvědčení, že svým nabytím neporušuje nižádné cizí právo.
To jest vyloučeno,
zvěděl-li nebo mohl-li zvědět o okolnostech, které u každého nepředpojatého
soudícího musí vzbuditi pochybnosti o tom, zda věc, která se má nabýti,
nenáleží někomu jinému či náleží-li tomu, od něhož se přijímá jako zástava.“
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud se v posouzení otázky, zda žalobce a jeho právní
předchůdci byli oprávněnými držiteli části pozemku žalované, neodchýlil od
judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 27. 2. 2002, sp.
zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaném pod C 1067/, svazek 15 Souboru rozhodnutí
nejvyššího soudu (dále „Soubor rozhodnutí“), že „vydržet vlastnické právo může
jen oprávněný držitel, tj, ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi.
Posouzení, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. 11. 7. 2002, sp. zn.
22 Cdo 2190/2000, publikovaném pod C 1304, svazek 18 Souboru rozhodnutí
„oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l ObčZ je držitel, který drží věc v
omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo
přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se
zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ K držbě pozemku
sousedícího s nabytým pozemkem se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku z 9.
3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č.
7/2000, podle kterého „pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části
parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti
omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně
drženého pozemku.“ K tomu dále uvedl v rozsudku 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo
1524/2004, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, že
„nejčastěji se prosazuje názor, který připouští oprávněnou držbu i v případě,
že výměra drženého pozemku dosahuje 50% výměry pozemku koupeného.“ Rovněž
právní názor odvolacího soudu o započtení doby držby pozemku ve státním
vlastnictví před 1. 1. 1992 do vydržecí doby stanovené § 134 odst. 1 Občz, je
v souladu s rozsudkem dovolacího soudu z 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo
2273/98, publikovaném pod R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K
námitce žalované, že sečení není držebním činem, dovolací soud podotýká, že
držbu předmětné části pozemku žalované dovodily soudy obou stupňů zejména z
toho, že žalobce, resp. jeho právní předchůdci se jí uchopily spolu s držbou
svých pozemků parc. č. 9/1 a 9/3, v rozsahu vymezeném kamennými mezníky.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ani v rozporu s
hmotným právem (§ 130 odst. l a § 134 odst. 1 ObčZ). a dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu není ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné.
Pokud žalovaná zpochybňovala skutečnosti, zjištěné ze znaleckého
posudku, pak dovolací soud dodává, že je soudem přezkumným, který vychází ze
skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení. Kromě toho v dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné jen
podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ, nelze úspěšně uplatňovat dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 OSŘ, tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Vzhledem k nepřípustnosti dovolání se dovolací soud nemohl ani
zabývat namítanou vadou řízení, že soud prvního stupně neprovedl žalovanou
navrhované důkazy a v odůvodnění nevyložil, proč jej neprovedl (rozsudek z 12.
8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, publikovaný pod C 2086, svazek 26 Souboru
rozhodnutí).
Protože dovolání proti tomuto rozsudku není podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ přípustné, bylo podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ
odmítnuto.
Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný a příslušela by mu proto podle §
243b odst. 5 a § 146 odst. 3 OSŘ vůči žalované náhrada nákladů tohoto řízení.
Ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března
2006
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu