22 Cdo 4776/2017-735
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Michalem Králíkem,
Ph. D., ve věci žalobkyně R. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr.
Petrou Krnošovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 409/6, proti
žalovanému J. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Alexandrem Petričkem,
advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 188/27, o vypořádání společného
jmění manželů, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 129/2009,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci ze dne 26. května 2017, č. j. 36 Co 369/2016-698, takto:
Záhlaví a výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2018, č. j. 22 Cdo
4776/2017-726, se opravuje tak, že namísto označení „rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. května 2017, č. j. 36 Co
146/2013-698“ se správně uvádí „rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci ze dne 26. května 2017, č. j. 36 Co 369/2016-698“.
Vzhledem k tomu, že v záhlaví a výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1.
2018, č. j. 22 Cdo 4776/2017-726, došlo ke zjevné nesprávnosti spočívající v
chybném označení dovoláním napadeného rozhodnutí, vydal dovolací soud podle §
164 a § 243b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2.
zákona č. 296/2017 Sb.), toto opravné usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu
36 Co
146/2013-698, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně zůstává ve výrocích I.,
II., III., IV. a V. nedotčen (výrok I.), ve výroku VI. rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost vyplatit žalovanému 176 517 Kč
do 2 měsíců od právní moci rozsudku a že vyloučil nárok žalobkyně na vypořádání
vnosu ve výši 800 000 Kč z jejího výlučného vlastnictví za trvání manželství do
výlučného vlastnictví žalovaného k samostatnému projednání a rozhodnutí (výrok
II.). Uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému na nákladech dovolacího
řízení 9 420,80 Kč a na nákladech řízení před soudem prvního stupně 14 170,20
Kč (výrok III.), výrok VIII. soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému
uložil povinnost zaplatit soudu prvního stupně na náhradu nákladů vynaložených
státem částku 6 295,20 Kč (výrok IV.), výrok IX. soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit soudu prvního stupně na náhradu
nákladů vynaložených státem částku 9 713 Kč (výrok V.) a uložil žalobkyni
povinnost nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 14 170,20 Kč
(výrok VI.). Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně věc nesprávně právně
posoudil, když „hodnotu podniku“ žalovaného zahrnul do vypořádání SJM. Jak
totiž vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu, předmětem vypořádání SJM mohly být
toliko finanční prostředky, které byly vynaloženy ze SJM (investice ze
společného majetku do majetku výlučného), a to při zohlednění výdajů a závazků
podnikajícího manžela, které mu v souvislosti s jeho podnikáním vznikly. Navíc
podle dlouhodobé judikatury Nejvyššího soudu může soud v řízení o vypořádání
SJM vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící SJM, které účastníci navrhli k
vypořádání do tří let od jeho zániku. Vnosy se pak mohou stát předmětem
soudního vypořádání pouze tehdy, když je účastníci učinili předmětem sporu v
uvedené tříleté lhůtě, a to i v případě, že jinak společný majetek, na který
byly vnosy vynaloženy, byl v této lhůtě navržen k vypořádání. I kdyby v
posuzovaném případě odvolací soud připustil, že žalobkyně v tříleté lhůtě
učinila předmětem vypořádání podnik žalovaného, nenavrhla ve lhůtě zápočet
(vnos) toho, co bylo ze společných prostředků vynaloženo na podnik žalovaného. Vypořádání investice (vnosu) ze společného majetku do výlučného totiž
předpokládá tvrzení, že společné prostředky byly použity ve prospěch odděleného
majetku. Z uvedených důvodů proto odvolací soud nemohl částku, která se rovná
hodnotě podniku žalovaného (kladný rozdíl mezi aktivy a pasivy podnikání)
vypořádat. Proti výrokům II. – VI. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Napadený rozsudek spatřuje
překvapivým a rozporným s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, č. j. 22 Cdo 3705/2014-490, neboť nerespektuje závazný právní názor dovolacího soudu. Odmítá závěr odvolacího soudu o tom, že hodnotu podniku žalovaného nelze
zahrnout do vypořádání SJM. Dále rozporuje závěr o nutnosti navrhnout vnosy ze
společných prostředků na podnik žalovaného ve tříleté lhůtě explicitně.
V
žádném rozhodnutí se neuvádí nezbytnost výslovného vyjádření návrhu na
vypořádání vnosů. Žalobkyně se domnívá, že závěr odvolacího soudu je znakem
přehnaného formalismu, nesprávného pochopení judikatury Nejvyššího soudu a
neaplikování principu bezformálnosti, tedy posouzení právního jednání podle
obsahu, nikoliv podle formy. Po celou dobu řízení uplatňovala nárok na
vypořádání jednotlivých částí podniku žalovaného. Za použití teleologického
výkladu, který by měl být při vykládání právních norem primární, nutně každý
dojde k závěru, že žalobkyně nárok na vypořádání vnosů uplatňovala již od
počátku řízení. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci 22 Cdo
3705/2014, byl rozsudek soudu prvního stupně. Pokud odvolací soud toto
rozhodnutí změnil a rozhodl diametrálně rozdílně, pak lze takové rozhodnutí
označit za překvapivé a v rozporu se zásadou zákazu překvapivých rozhodnutí. Odvolací soud účastníky se svým odlišným právním názorem neseznámil, nedal jim
možnost se k němu vyjádřit, a žalobkyně tak neměla možnost přizpůsobit své
skutkové a právní námitky. Uvedeným postupem tak odvolací soud porušil zákaz
překvapivosti rozhodnutí a tím zasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces. Dále rozporuje, že by se v důsledku toho, že nepodala ve věci odvolání,
odvolací soud nemohl zabývat otázkou, zda lze či nelze spoluvlastnický podíl na
stavbě domu č. p. na st. parc. č. a č. p. na st. parc. č. zařadit do režimu
SJM. Nepovažuje posouzení charakteru stavby jako součásti podniku žalovaného za
správný. Připomíná, že nenese žádnou vinu na tom, že závazný právní názor
Nejvyššího soudu o tom, že podnik sám o sobě není předmětem SJM, byl vysloven
až po uplynutí tříleté lhůty k označení věcí k vypořádání zaniklého SJM. Podává
návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. – VI. zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014 a rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.). Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a
rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V posuzovaném případě žalobkyně rozporuje závěry odvolacího soudu ohledně toho,
že „hodnotu podniku“ žalovaného nelze zahrnout do vypořádání SJM, neboť
předmětem vypořádání mohly být toliko finanční prostředky, které byly
vynaloženy ze společného majetku do výlučného majetku žalovaného, při
zohlednění jeho výdajů a závazků, a že vnosy, které byly ze společných
prostředků vynaloženy na podnik žalovaného, nenavrhla ve lhůtě tří let, když
explicitně nenavrhovala vypořádání vnosů ze společného majetku do výlučného. Dovolání je částečně přípustné, neboť odvolací soud se zčásti odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; proto je i důvodné. Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci ze dne 21. 10. 2014, č. j. 22 Cdo 3705/2014-490, uvedl, že „zásoby zboží a materiálu tvoří společně s
dalšími věcmi podnik jakožto věc hromadnou a jsou ve výlučném vlastnictví
žalovaného. Zásoby zboží a materiálu tak předmětem vypořádání společného jmění
manželů být nemohou. Předmětem vypořádání mohly být toliko finanční prostředky,
které byly vynaloženy ze společného majetku na podnikání žalovaného (investice
ze společného majetku do majetku výlučného), a to při zohlednění výdajů a
závazků podnikajícího manžela, které mu v souvislosti s jeho podnikáním
vznikly“. Uvedený závěr o nutnosti vypořádávat investice (tj. finanční prostředky
vynaložené ze společného majetku na podnikání žalovaného), a nikoliv jednotlivé
movité věci učiněný ve vztahu k zásobám zboží a materiálu, však žádným způsobem
nekoliduje s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ohledně způsobu
zohlednění příjmů, které podnik generuje, ve vazbě na SJM a ohledně promítnutí
těchto příjmů do následného vypořádání, podle níž nelze ze sporu o vypořádání
SJM činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje
s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto dovolací soud zaujal již dříve názor, že podnikající manžel je povinen
nahradit do SJM takovou částku, jež se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu
mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku SJM, což je zpravidla cena
jeho podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků
podnikajícího manžela) – [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004 (uveřejněný pod č. C 3 381 a 3 382 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen
„Soubor“), či ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1728/2014 (uveřejněný pod č. C
15 744 v Souboru)]. Lze tedy uzavřít, že při zániku SJM, s ohledem na § 149 odst. 2 obč. zák., je
žalovaný povinen vrátit to, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho
výlučný majetek. Součást SJM tvoří rovněž výnosy z podnikání, obdobně jako mzda
ze závislé činnosti.
V souhrnu je tedy povinen nahradit do SJM takovou částku,
která se rovná kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni
zániku SJM, což představuje zpravidla cenu podniku. Co se týče otázky včasnosti uplatnění vnosů, dovolací soud vychází z ustálené
judikatury, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící
součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní
předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011 (všechny
dostupné na www.nsoud.cz)]. V rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014 (uveřejněném pod č. C 15
513 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že tzv. pravidlo tří let, formulované
judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby se po uplynutí této lhůty
účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly
předmětem řízení, ohledně nichž nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a
prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let
objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby
nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či
skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky
vypořádání. Dále poznamenal, že jde o věc právního posouzení, co po právní
stránce bude předmětem vypořádání. K tomuto právnímu posouzení je povolán soud,
vychází přitom z žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo. Při posouzení toho, zda hodnota navržená k vypořádání, byla učiněna předmětem
řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, je nutno
zohledňovat také individuální okolnosti každého případu. V projednávané věci je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že žalobkyně již v
žalobě ze dne 30. 4. 2009 navrhla k vypořádání část aktiv vztahujících se k
podniku žalovaného. Také žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 13. 7. 2009
zmiňuje hodnoty spadající do podniku. Ty byly rovněž probírány na jednání soudu
konaném dne 20. 10. 2009 i na jednáních následujících a postupně byly dokládány
listinami. S přihlédnutím k uvedeným okolnostem nemá dovolací soud pochybnost o
tom, že žalobkyně se v žalobě i v dalších podáních učiněných v průběhu řízení
zjevně domáhá toho, aby se do vypořádání společného jmění manželů promítly
výsledky spojené s podnikatelskou činností žalovaného. Z výše uvedeného se podává, že žalobkyně navrhla k vypořádání podstatnou část
aktiv vážících se k podniku žalovaného a následně byla tato tvrzení ze strany
žalobkyně i žalovaného doplňována a uváděny další důkazy ohledně aktiv a pasiv
podnikání.
Pokud soud prvního stupně uzavřel, že jako předmět vypořádání byla
žalobkyní řádně „navržena hodnota podniku žalovaného“ a vypořádal částku
rovnající se kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy podnikání ke dni zániku SJM,
nepovažuje dovolací soud jeho úvahu a závěr za zjevně nepřiměřené, neboť úvaha
o tom, že předmětem vypořádání bude právě rozdíl aktiv a pasiv, jenž je
vyčíslen podle judikatury jako hodnota podniku, a nikoliv podnik jako věc v
právním slova smyslu, protože je ve výlučném vlastnictví žalovaného, je právním
posouzením vymezených skutkových tvrzení. Takový závěr pak také zjevně
koresponduje i obsahu předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu
vydanému v této věci pod sp. zn. 22 Cdo 3705/2014. Odkazy odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo
1671/2014 a 22 Cdo 2537/2013 o nutnosti rozlišování společného majetku a
vynaložených vnosů při jejich uplatnění jako předmětu vypořádání nejsou v
řešené věci přiléhavé. V prvním z uvedených případů se vůbec nejednalo o
vypořádání výsledků podnikatelské činnosti některého z manželů, ale o
vypořádání nemovité věci, resp. vnosů do této věci; ani v druhém případě nešlo
o vypořádání podniku jako věci tvořící zákonné majetkové společenství, resp. „hodnoty podniku“ ve smyslu výše vyložené. V uvedených věcech, na které odkazoval odvolací soud, se tak nejednalo o
vypořádání výsledků podnikatelského činnosti jednoho z manželů, ale o nároky
jiné. Ve věcech vypořádání SJM týkajících se podniku jde o odlišnou situaci. Rozdíl mezi uplatněním podniku, resp. jeho jednotlivých částí a uplatněním
oceněné sumy opakovaně reinvestovaných peněz, která ani nemusí být pro
objektivní obtíže se zjišťování jednotlivých přesunů hodnot mezi SJM a podnikem
konkretizována (vychází se z kladného rozdílu mezi aktivy a pasivy podnikání),
se při vypořádání do značné míry stírá, protože je vždy spojen s žalobním
tvrzením, jež vychází z požadavku účastníka na vypořádání „podnikatelské
činnosti manžela“ s pravidelným popisem (více či méně konkrétním), jakým
způsobem byla tato činnost vykonávána. Ústřední je zde projevená vůle účastníka
promítnout do vypořádání výsledky podnikatelské činnosti manžela, na soudu pak
zůstává, jak věc po právní stránce posoudí, přičemž je nutno také obvykle
přihlédnout k informačnímu deficitu ohledně přesného popisu podnikání druhého
manžela ze strany manžela, který takový požadavek na vypořádání uplatnil. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci v této části byl proto
uplatněn právem. Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu vadu řízení, která měla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, když ji odvolací soud neseznámil s odlišným
právním názorem, nedal jí možnost se k němu vyjádřit a neumožnil jí uplatnit
své skutkové a právní námitky. V důsledku toho odvolací soud podle žalobkyně
vydal překvapivé rozhodnutí a zasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces. Ve vztahu k těmto námitkám dovolání důvodné není. Poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. (ve vazbě na § 213b
odst. 1 o. s.
ř.) přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného
právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového
vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky
řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. poučí tehdy, jestliže jimi uvedená tvrzení
a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby
byl objasněn skutkový stav věci z pohledu jiného právního názoru uvažovaného
soudem; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené,
ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném
právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat [srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo
121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo
213/2012 (oba dostupné na www.nsoud.cz)]. Protože v projednávané věci uplatnění
odlišného právního názoru odvolacího soudu ohledně zahrnutí ceny podniku
žalovaného do vypořádání nebylo spjato s potřebou doplnit vylíčení
rozhodujících skutečností (a navrhnout důkazy je prokazující), nebylo tedy na
místě ani poučení podle § 118a o. s. ř. Lze dodat, že odlišné posouzení určité
právní otázky odvolacím soudem oproti závěrům vysloveným soudem prvního stupně
není ani porušením zásady dvojinstančnosti řízení a nepředstavuje překvapivé
rozhodnutí odvolacího soudu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4274/2007 (uveřejněný pod č. C 7 020 Souboru)]. Názor o nutnosti seznámit v obdobných případech stranu s odlišným právním
názorem nesdílí ani Ústavní soud, který dovodil: „Není totiž v rozporu s
procesními pravidly a tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud si
odvolací soud udělá na základě skutkových zjištění, ať již převzatých od soudu
prvního stupně nebo získaných na základě důkazů zopakovaných nebo nově
provedených, vlastní právní názor. Takový postup vysloveně umožňuje § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Takový postup není porušením zásady dvojinstančnosti řízení
a není ani projevem libovůle v rozhodování, pokud právní závěry vycházejí z
odpovídajících skutkových zjištění. A pokud změněný právní názor nevyžaduje
změnu nebo doplnění skutkových zjištění, není třeba, aby byli účastníci řízení
o odlišném nazírání na věc informováni“ [srovnej usnesení Ústavního soudu ze
dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 652/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/)]. K překvapivosti rozhodnutí Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 (dostupném na www.nsoud.cz), s přihlédnutím k judikatuře
Ústavního soudu vyložil: „Zaprvé soudní rozhodnutí musí být výsledkem
předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní
průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu. Zadruhé, vycházejí-li účastníci při
právním hodnocení věci ze stávající ustálené judikatury, nemůže rozhodnutí v
jejich věci vykazovat známky svévolného odchýlení se od ní, ale případné
odlišné rozhodnutí musí soud založit na relevantních důvodech a argumentech,
jež musejí být účastníkům vysvětleny v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
A zatřetí
předpokladem předvídatelnosti soudního rozhodování je existence právní úpravy,
jejíž vlastností je srozumitelnost a určitost jako obecný předpoklad
předvídatelnosti její aplikace soudy“ [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu
ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12 (http://nalus.usoud.cz). Jelikož
Nejvyšší soud výše neshledal, že by se rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od
rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz výše), je zjevné, že by rozhodnutí
mohlo být překvapivé pouze z toho důvodu, že by byl překvapivý postup
odvolacího soudu.“
Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného
skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení
účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu
prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy
netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního
stupně [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010,
sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9,
str. 324)]. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím
je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o
rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují
rozhodovanou věc [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 5378/2007 (dostupný na www.nsoud.cz)]. K uvedeným závěrům se
souhrnně přihlásil Nejvyšší soud aktuálně např. v rozsudku ze dne 23. 7. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 1747/2012 (dostupném na www.nsoud.cz); proti němuž byla podána
ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost
usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012 (dostupným na
http://nalus.usoud.cz). Jestliže předmětem řízení je již od samotného počátku požadavek žalobkyně na
vypořádání výsledků podnikatelské činnosti žalovaného a odvolací soud oproti
závěru soudu prvního stupně dospěl na základě nezměněných skutkových zjištění
toliko k odlišnému právnímu závěru ohledně včasnosti této části žalobkyní
uplatněného nároku, není jeho rozhodnutí překvapivé, neboť s odlišným právním
názorem odvolacího soudu musí účastník ve vztahu k právnímu názoru soudu
prvního stupně počítat. Z výše uvedených důvodů se však jedná o právní
posouzení nesprávné. Vzhledem ke kasačnímu rozhodnutí a vázanosti odvolacího
soudu závazným právním názorem dovolacího soudu je ostatně otázka překvapivosti
postupu odvolacího soudu ostatně bezpředmětná. Dovolatelka dále namítá, že „v rámci odvolacího řízení bylo
konstatováno, že sama nepodala ve věci odvolání, a tedy krajský soud se v
odvolacím řízení již nemůže zabývat otázkou, zda spoluvlastnický podíl o
velikosti jedné ideální poloviny na stavbě domu čp. na st. p. č. a na stavbě
domu čp. na st. p. č. lze či nelze částečně zařadit do režimu společného jmění
manželů“, což však dovolatelka nepovažuje za správné.
Ve vztahu k této námitce není dovolání přípustné, neboť žalobkyně s
touto námitkou vůbec nevymezila otázku přípustnosti dovolání.
Tato námitka ostatně není důvodná, nicméně dovolací soud považuje za
nutné v daném ohledu poukázat na to, že odvolací soud samotný režim společného
jmění manželů ve vztahu k uvedenému spoluvlastnickému podílu nezpochybnil. V
odůvodnění svého rozhodnutí totiž uvedl, že „v posuzovaném případě i kdyby
odvolací soud připustil, že žalobkyně v tříleté lhůtě učinila předmětem
vypořádání podnik žalovaného (tím, že uplatnila k vypořádání zásady a ideální
polovinu nemovitostí č. p. a č. p. v M. – tyto v režimu SJM – které jak okresní
soud uzavřel a žalobkyně tento závěr akcentuje, jsou součástí podniku
žalovaného)“. Z dalšího závěru odvolacího soudu, že „žalobkyně od počátku
tvrdí, že její výlučné prostředky ve výši 800 000 Kč byly investovány do
ideální poloviny domu č. p. a č. p. v M., tedy do nemovitostí, které jsou
součástí podniku, jenž je v jeho výlučném vlastnictví,“ je zřejmé, že odvolací
soud původní režim SJM nezpochybnil, naznačil však, že jelikož se uvedené
nemovitosti staly součástí podniku žalovaného, nahlížel na ně zřejmě jako na
součást majetku ve výlučném vlastnictví žalovaného.
Žalobkyně však v dovolání s poukazem na konkrétní argumentaci („z toho
důvodu nepovažuje žalobkyně posouzení charakteru stavby jako součásti podniku
žalovaného, a to jako celku, za správný“) dovozuje, že závěr odvolacího soudu o
zařazení celých nemovitostí do podniku žalovaného nepovažuje za správný.
Tato námitka pak může mít pro další řízení zásadní význam a odvolací
soud se jí bude muset zabývat.
Při stanovení hodnoty rozdílu mezi aktivy a pasivy podnikání žalovaného se bude
muset odvolací soud v dalším řízení vypořádat s naznačenou otázkou, zda
spoluvlastnický podíl na stavbě domu č. p. na st. parc. ř. a č. p. na st. parc.
č. náleží do podniku žalovaného či zda zčásti patří do SJM. Je sice zřejmé, že
pokud by spoluvlastnický podíl součástí podniku nebyl, zřejmě by došlo ke
snížení hodnoty aktiv podniku žalovaného, na druhou stranu je však zjevné, že
touto argumentací žalobkyně směřuje k možnosti zohlednění tvrzeného vnosu ve
výši 800 000 Kč, které měly být investovány z jejích výlučných prostředků do
spoluvlastnického podílu na uvedených nemovitostech ve společném jmění manželů.
Odvolací soud tento vnos v rámci vypořádání SJM nezohlednil výslovně s
poukazem, že jej považoval za investici z výlučného majetku žalobkyně do
výlučného majetku žalovaného, a proto v této části vyloučil nárok žalobkyně na
vypořádání částky 800 000 Kč k samostatnému projednání a rozhodnutí. Protože
však dovolatelka naznačuje, že se má jednat o investici z výlučného majetku do
majetku společného, je zřejmé, že v této fázi řízení nemůže vyloučení věci
ohledně částky 800 000 Kč obstát.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2
věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku,
která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že
shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší
současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný pod č. C 5 768 v
Souboru)].
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
O návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené
rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zcela zrušeno, čímž byl
požadavek žalobkyně v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu