22 Cdo 478/2001

22 Cdo 478/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobce F.

D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátem, o

vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C

926/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5.

prosince 2000, č. j. 16 Co 358/98-95, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2000, č. j. 16 Co

358/98-95, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Okresní soud v Jihlavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

11. března 1998, č. j. 9 C 926/95-74, rozhodl, že „odpůrce je povinen vyklidit

sklep, situovaný na parcele č. 285 ostatní plocha v k. ú. P., do 1 měsíce od

právní moci tohoto rozsudku“ a dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je podílovým

spoluvlastníkem pozemkové parcely č. 285 - ostatní plocha v obci a v

katastrálním území P., pod jehož povrchem se nachází sklep s vchodem z pozemku

žalovaného parc. č. 614. Sklep, který nebyl vybudován ani užíván právními

předchůdci žalobce, zde existoval již na počátku 20. století a do roku 1945

před ním stála nemovitost právních předchůdců žalovaného, kteří sklep, stejně

jako žalovaný, užívali. Toho žalobce v roce 1994 upozornil, že není vlastníkem

sklepa. Na pozemku nad sklepem, který žalovaný nikdy neužíval, žalobce

vybudoval terasu. Soud dospěl k závěru, že sklep je příslušenstvím pozemku

žalobce č. 285, který má podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“)

právo na ochranu svého vlastnictví. K námitce vydržení vlastnického práva ke

sklepu, či práva užívání předmětného prostoru, uplatněné žalovaným, soud

konstatoval, že je-li sklep příslušenstvím pozemku, nemůže být samostatným

předmětem vlastnictví a vlastnické právo k němu nemohlo být vydrženo, když

navíc byla zpochybněna i dobrá víra žalovaného, že je oprávněným držitelem.

Vydrženo nebylo ani právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v užívání

předmětného sklepa žalovaným.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. prosince 2000, č. j.

16 Co 358/98-95, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl „návrh,

kterým se navrhovatel domáhal uložení povinnosti odpůrci vyklidit sklep

situovaný na parcele č. 285 - ostatní plocha v k. ú. P.“, a rozhodl o nákladech

řízení.

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový

stav, neodvodil z něj však správný právní závěr. Za zásadní považoval otázku

právního posouzení charakteru předmětného sklepa z hlediska, zda jde o

samostatnou věc, která by mohla být i příslušenstvím jiné věci, či o součást

věci hlavní. Dospěl k závěru, že předmětný prostor není samostatnou věci v

právním smyslu, a nejde ani o stavbu, ale toliko o podzemní část pozemku,

opracovanou lidskou, avšak nikoliv stavební činností a přizpůsobenou určitému

účelu. Za stavbu je možno považovat pouze opěrnou zídku, v níž je zřízen vchod

do sklepa, která však není předmětem uplatněného nároku na vyklizení. Předmětný

prostor sloužil původně jako chlév a později jako sklep v souvislosti s

postavením obytného domu na pozemku žalovaného. Dům byl posléze zbourán,

pozemek byl dále užíván jako zahrada a předmětný prostor sloužil jako sklep ve

vztahu k užívání zahrady. Právní předchůdkyně žalovaného, A. B., mohla v době

koupě domu v roce 1952 nabýt dojmu, že spolu s ním je na ni převáděno i právo

užívání předmětného sklepa, neboť v té době nebyly pochyby o tom, kdo je

oprávněn sklep užívat, když do něho nebyl jiný vchod, než z jejího pozemku.

Mohla tedy být v dobré víře, že jí užívání sklepa po právu náleží. Jeho

nepřetržitým užíváním od roku 1952 do roku 1993 vydržela právo věcného břemene

spočívajícího v právu užívání podzemní prostory nacházející se pod pozemkem

žalobce, a to v souladu s § 118, § 116 odst. 1 a § 167 zákona č. 141/1950 Sb.

Jejím úmrtím toto právo nezaniklo, neboť bylo vázáno na nemovitost a nyní

svědčí jejímu právnímu nástupci, jako dědici.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost

opírá o § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) ve znění

před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňuje dovolací důvod podle

§ 241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu [podle obsahu dovolání jde

však jen o důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ]. Konstatuje závěr

odvolacího soudu, že předmětný sklep není samostatnou věcí v právním smyslu,

nejedná se o součást pozemku ani jeho příslušenství podle § 121 ObčZ a je pouze

podzemní součástí pozemku, který není stavbou. Z tohoto pohledu, ve vztahu k

vlastnickému právu některého z účastníků, by se muselo jednat o vlastnictví k

celé věci, to je k pozemku parc. č. 285 a jeho prostřednictvím k jeho podzemní

části. Sklep tedy nemohl být samostatně předmětem právního obchodu, dědění,

převodu vlastnictví či být samostatně vydržen, a to tím spíše, že nebyl nikdy

samostatně geometricky či polohově individualizován. S ohledem na argumentaci

odvolacího soudu žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo ani převodem mezi

živými, ani děděním, či vydržením. V řízení neprokázal žádný z nabývacích

titulů vlastnického práva. Pokud argumentoval vydržením práva odpovídajícího

věcnému břemeni, neprokázal splnění podmínek § 134, resp. § 151o odst. 1 ObčZ.

Z dokazování plyne skutečnost, že právo držel, nikoliv však oprávněnost takové

držby v dobré víře, když sám uvedl, že sklep zasahuje pod pozemek žalobce, a

nezpochybnil vlastnickou hranici mezi pozemky. Žalovaný tedy neprokázal právní

titul, z něhož by mohl odvozovat důvodnou existenci své dobré víry. O její

neexistenci svědčí naopak jeho předchozí tvrzení, že vydržel vlastnictví

sklepa, což je ovšem v rozporu s jeho následným tvrzením, že vlastníkem pozemku

je žalobce a že sám nabyl pouze právo odpovídající věcnému břemeni užívání

sklepa. Nemohl být proto v dobré víře a přes dlouhodobé užívání sklepa

nevydržel oprávnění odpovídající věcnému břemeni užívání, neboť mu nenáležel

jeden ze znaků držby práva, to je úmysl s cizí věcí nakládat z titulu svého

oprávnění vyplývajícího z věcného břemene. Vědomost, že se jedná o věc cizí,

nebyla totiž v dobré víře žalovaného podle jeho tvrzení vůbec zahrnuta. Pokud

jde o právní předchůdkyni žalovaného, nelze souhlasit s tím, že by již ona

právo odpovídající věcnému břemeni vydržela. V jejím případě nebyl splněn ani

požadavek dobré víry, ani požadavek desetileté vydržecí doby. Trhová smlouva ze

7. 2. 1952 totiž nezmiňuje právo užívání sklepa pod předmětným pozemkem, který

nebyl od demolice nemovitosti v roce 1945 až do roku 1952 užíván. Pokud bylo s

užíváním sklepa započato v roce 1952, pak se tak stalo v rozporu s právy

vlastníka pozemku nad sklepem. O jeho užívání nebyl žalobce nikým požádán a s

nikým ohledně toho neuzavřel smlouvu. Dovolatel se tedy domnívá, že mu náleží

právní ochrana podle § 126 ObčZ. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek

odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaný uvádí, že od počátku namítal nedostatek

aktivní legitimace žalobce jednak z hodnocení předmětného sklepa jako stavby a

věci v právním smyslu, jednak z hlediska, že jde o podzemní prostor pod úrovní

pozemku žalobce. Ohledně první alternativy dovozoval, že sklep je nemovitou

věcí a takto je hodnocen ve smyslu právní úpravy ve sledovaném období, to je

podle § 297 obecného zákoníku občanského z roku 1811, § 23 a násl. občanského

zákoníku z roku 1950 a § 119 ObčZ. Z druhého pohledu, ke kterému se přiklonil

odvolací soud, je zřejmé, že sklep je hodnocen jako podzemní prostor, jehož

užívání bylo převedeno trhovou smlouvou z roku 1952 na právní předchůdkyni

žalobce, která jeho nepřetržitým užíváním vydržela právo věcného břemene, též

přešlo na žalobce. Z obou alternativ plyne oprávněnost a nerušenost držby,

prokazované výpovědí svědkyně Prchalové a obsahem trhové smlouvy z roku 1952 a

z § 130 ObčZ, když v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,

platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17. zák. č. 30/2000

Sb.), tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou

tímto zákonem, a po zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými,

je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod

uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti

dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ),

dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.

V dané věci dospěl odvolací soud k závěru, že předmětný sklep nemůže být

předmětem vlastnického práva a že žalovanému svědčí právo odpovídající věcnému

břemeni tento sklep užívat; toto právo měli nabýt jeho právní předchůdci

vydržením podle ObčZ z roku 1950. Vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán

uplatněnými dovolacími důvody, uvedenými v § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ,

včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 OSŘ),

nemohl se zabývat otázkou, zda sklep je předmětem vlastnického práva (viz např.

rozhodnutí Nejvyššího soudu z 6. 2. 1923, sp. zn. Rv I 813/22, publikované v

ASPI), ani otázkou, zda pro posouzení sklepa jako samostatné věci je

rozhodující, zda jde o stavbu podle stavebního práva (viz např. část odůvodnění

R 23/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni se dovolací soud

zabýval již v rozsudku publikovaném pod č. C 551 Souboru rozhodnutí Nejvyššího

soudu, vydávaného v nakladatelství C. H. Beck, a také v rozsudku ze dne 18. 2.

1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96, publikovaném v Právních rozhledech č. 5/1999.

Podle § 143 ObčZ z roku 1950 „držitelem je, kdo s věcí nakládá jako se

svou anebo kdo vykonává právo pro sebe“. „Je-li držitel se zřetelem ke

všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem

oprávněným“ (§ 145 odst. 1 ObčZ z roku 1950). O tom, jak se nabývá práv

odpovídajících věcným břemenům, platí přiměřeně ustanovení o nabývání

vlastnictví (§ 168 odst. 1, § 118 ObčZ z roku 1950). Práva vlastnického k

věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně a nepřetržitě po tři léta;

jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté (§ 116 odst. 1 ObčZ

z roku 1950).

Ze znění zákona je třeba dovodit, že jako podmínka vydržení nepostačuje

subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je

třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto

podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je

se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží,

nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra

držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo

vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek

vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997,

sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul

nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem

okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka

existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda

držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl

mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží.

Cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů;

může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník užívání

nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim vzniklo nějaké právo), anebo

může jít např. o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Je také možné,

že někdo užívá cizí nemovitost proto, že se domnívá, že je jejím vlastníkem;

pak není držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale je držitelem práva

vlastnického. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný

obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem

věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému

břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke

všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právě právo odpovídající věcnému

břemeni.

Nejvyšší soud též vyslovil, že pokud se nabyvatel nemovitosti spokojí s

pouhým ústním sdělením převodce, že s vlastnictvím nemovitosti je spojeno

právo odpovídající věcnému břemeni, přičemž tato okolnost není uvedena ve

smlouvě o převodu nemovitosti a nabyvatel se o existenci tohoto práva

nepřesvědčí, nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že

mu toto právo náleží, neboť při normální opatrnosti, kterou lze po něm

požadovat, by si existenci tohoto práva, případně právního titulu, který měl

za následek jeho vznik, ověřil (rozsudek ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon

431/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 5/1999). To platí tím spíše, pokud

převodce nabyvateli o případném věcném břemeni nic nesdělí, jak tomu bylo v

dané věci.

V posuzované věci odvolací soud dovodil držbu práva odpovídajícího věcnému

břemeni z toho, že sklep byl užíván vlastníky pozemku, náležejícího žalovanému

(resp. jejich právních předchůdců). Přitom vycházel ze skutečnosti, že vstup do

sklepa byl možný jen z pozemku žalovaného a že v roce 1952 nebylo pochyb o tom,

že je to předchůdkyně žalovaného, která má právo sklep užívat. Závěr o

oprávněné držbě a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni by však bylo

možno učinit jen na základě zjištění, že by v roce 1952 a po celou vydržecí

dobu nebylo pochyb o tom, že předchůdkyni žalovaného svědčí ke sklepu právo

věcného břemene, tedy že byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že

sklep užívá právě na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni, a že o

existenci tohoto práva nemohla mít pochybnost ani při vynaložení obvyklé

opatrnosti, kterou by bylo možno po každém s přihlédnutím k okolnostem dané

věci požadovat. Takové zjištění však odvolací soud neučinil; samo zjištění, že

mohla být v domnění, že má právo sklep užívat, není dostačující. Pro závěr o

oprávněné držbě práva odpovídajícího věcnému břemeni by bylo nutno učinit

zjištění, že právní předchůdkyně žalobce vykonávala obsah práva odpovídajícího

věcnému břemeni a že byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí

patří právě toto právo. Pokud takové zjištění nebylo v nalézacím řízení

učiněno, je závěr, že právní předchůdkyně žalobce byla oprávněnou držitelkou

práva odpovídajícího věcnému břemeni, které posléze i vydržela, nesprávný [§

241 odst. 3 písm. d) OSŘ].

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí

odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 věta za středníkem, OSŘ ) a věc vrátit

tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). [Právní názor dovolacího

soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ). O náhradě

nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1

OSŘ)].

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. září 2002

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu