22 Cdo 4805/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. M. M., správkyně konkursní podstaty
úpadkyně OPZ PLUS, a. s. se sídlem v Praze 1, Hradební 3, IČ 45274835,
zastoupené JUDr. Janou Ventovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Tichá 3, proti
žalované PHL-G.E.N., a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, IČ
28162684, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1,
Žitná 1, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 36 Cm 329/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 3. září 2003, č. j. 11 Cmo 132/2003-218, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího
řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta
JUDr. Michala Žižlavského.
Původní žalobkyně OPZ PLUS, a. s., se sídlem v Praze 1, Hradební 3, IČ
45274835, se proti původní žalované C-majetkovému fondu, a. s., se sídlem v
Praze 4, Na Pankráci 58, IČ 62621386, žalobou podanou 26. 10. 1998 u Obvodního
soudu pro Prahu 8 domáhala, aby bylo určeno, že je vlastnicí níže uvedeného
domu. Katastrální úřad Praha-město rozhodnutím č. j. V 5-10085/95/AV povolil
vklad vlastnického práva k němu do základního jmění žalované, přestože
prohlášení představenstva žalobkyně, na základě něhož byl tento vklad proveden,
podepsali členové představenstva, kteří před tímto aktem byli ze svých funkcí
odvoláni; jimi podepsané prohlášení je tedy neplatné ve smyslu § 39 občanského
zákoníku („obč. zák.“).
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 4. června 1999, č. j. 25 C
250/98-42, určil, že „vlastníkem budovy č. p. 1659 na pozemku parcelní číslo
2364/140 katastrální území K., obec P., zapsáno na LV číslo 1178 u
Katastrálního úřadu Praha město je OPZ PLUS a. s. se sídlem Praha 1, Hradební
3, IČO 45274835“, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
22. února 2000, č. j. 35 Co 612/99-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 29. března 2000, č. j. 80 K
156/99-54, výrokem pod bodem I. prohlásil konkurs „na majetek dlužníka: OPZ
PLUS, a. s. se sídlem Praha 1, Hradební 3, IČO: 45 27 48 35“ a výrokem pod
bodem II. rozhodl, že „správcem konkursní podstaty se ustanovuje: Mgr.
Miloslava Maurská, advokátka se sídlem Vodičkova 41, Praha 1, r. č.
535915/024“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalované rozsudkem ze dne
11. října 2000, č. j. 29 Cdo 1449/2000-125, rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 22. února 2000, č. j. 35 Co 612/99-78, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
8 ze dne 4. června 1999, č. j. 25 C 250/98-42, zrušil a věc postoupil Krajskému
obchodnímu soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému.
Městský soud v Praze („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. května 2002,
č. j. 36 Cm 329/2000-177, na základě žaloby podané původně proti „žalovanému: C
majetkový fond, a. s., Na Pankráci 58, Praha 4“ určil, „že vlastníkem budovy č.
p. 1659 na pozemku parcelního čísla 2364/140, katastrální území K., obec P.,
zapsáno na listu vlastnictví číslo 1178 u Katastrálního úřadu Praha-město, je
společnost OPZ PLUS, a. s., se sídlem v Praze 1, Hradební 3, IČ: 45274835“, a
rozhodl nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že jako vlastnice předmětné
nemovitosti byla v katastru nemovitosti na základě prohlášení vkladatele z 28.
11. 1995 zapsána žalovaná. To plyne z výpisu z katastru nemovitostí
Katastrálního úřadu Praha ze dne 19. března 1999, podle kterého podkladem pro
tento zápis bylo prohlášení vkladatele č. 10085/95, PolVZ 261/95 a z listiny
označené jako „prohlášení představenstva OPZ PLUS, a. s. se sídlem Praha 1,
Hradební 3, IČO 4527835, o nepeněžitém vkladu do základního jmění C-majetkového
fondu a. s. se sídlem Karlovy Vary, T. G. Masaryka 18, IČO 62621386, ze dne 28.
11. 1995“. Spornou neshledal skutečnost, že v době podání předmětného
prohlášení byla vlastnicí nemovitosti úpadkyně. Ohledně naléhavého právního
zájmu na požadovaném určení uvedl, že „v dané věci je tento druh návrhu jediným
prostředkem, umožňujícím ochranu již porušeného práva žalobce; určení svého
vlastnického práva se domáhá v situaci, kdy je v katastru nemovitostí jako
vlastník nemovitosti zapsán jiný subjekt“. V této souvislosti zjistil, že
tvrzení žalobkyně o neplatnosti „prohlášení ze dne 28. listopadu 1995 bylo v
řízení prokázáno touto listinou“, z níž plyne, že za úpadkyni učinili
prohlášení o nepeněžitém vkladu do společnosti žalované členové jejího
představenstva, kteří již nebyli členy jejího statutárního orgánu, ač byli jako
členové tohoto orgánu zapsáni v obchodním rejstříku. Vyšel z § 13 odst. 2 a §
66 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodník zákoník, ve znění pozdějších
předpisů a uzavřel, že dnem 1. listopadu 1995 tito členové odstoupili z funkce
členů představenstva úpadkyně, tuto skutečnost oznámili její valné hromadě a ta
odstoupení projednala. Uvedeným dnem skončil výkon jejich funkce. Jimi
podepsané prohlášení je tudíž neplatným právním úkonem podle § 39 občanského
zákoníku („obč. zák.“).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze
dne 3. září 2003, č. j. 11 Cmo 132/2003-218, výrokem pod bodem I. nejprve
rozhodl, že „v řízení bude na místě dosavadního žalovaného pokračováno s
obchodní společností G.E.N., a. s. se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, IČ
27083730“, a výrokem pod bodem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
„se zamítá žaloba se žádostí, aby bylo určeno, že vlastníkem budovy čp. 1659 na
parcele p. č. 2364/140 zapsané u Katastrálního úřadu Praha-město na LV č. 1178
pro obec Praha, kat. území K., je společnost OPZ PLUS, a. s. se sídlem v Praze
1, Hradební 3, IČ 45274835“. Dále rozhodl, že „ve výroku o nákladech řízení se
rozsudek zrušuje“ a věc se soudu prvního stupně „vrací v uvedeném rozsahu k
dalšímu řízení“.
Odvolací soud především konstatoval, že „v průběhu odvolacího řízení
došlo k zániku bez likvidace fúzí splynutím dosavadního žalovaného,
tj.společnosti C-majetkový fond, a. s., IČ 62621386 a společnosti G.E.N., a.
s., IČ 60196688“; obě tyto společnosti byly vymazány k 1. 9. 2003 z obchodního
rejstříku a k témuž datu zde byla zapsána obchodní společnost G.E.N., a. s., IČ
27083730. Rozhodl proto podle § 107 odst. 1, 3 občanského soudního řádu („o. s.
ř.“), že v řízení bude pokračováno s posledně jmenovanou společností. Žalobkyně
podle odvolacího soudu neprokázala naléhavý právní zájem na podání určovací
žaloby. Postup správkyně konkursní podstaty úpadkyně při zjišťování a
zajišťování majetku patřícího do této podstaty je upraven zákonem č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů („ZKV“), přičemž
základním podkladem pro zpeněžení podstaty je její soupis, který provádí
správce podstaty. Ten má do soupisu zahrnout každou věc a právo, o nichž je
přesvědčen, že do podstaty náleží. Pokud je do soupisu zahrnuta věc, k níž
uplatňuje právo třetí osoba, soud této osobě uloží, aby ve stanovené lhůtě
podala proti správci tzv. vylučovací (excindační) žalobu; není-li tato žaloba
podána včas, má se za to, že věc do konkursní podstaty patří (§ 19 odst. 2
ZKV). Není proto třeba, aby u nemovitých věcí, o nichž je správce přesvědčen,
že náležejí do podstaty, byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník
úpadce. Titulem pro nakládání s majetkem úpadce včetně nemovitostí je soupis
majetku. Uzavřel, že v daném případě správkyně konkursní podstaty neměla
naléhavý právní zájem na určení existence vlastnického práva úpadkyně, neboť
pro zpeněžení majetku nemusela být úpadkyně zapsána jako vlastnice nemovitosti
v katastru nemovitostí; k tomu odkázal na rozhodnutí publikované jako R 65/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dodal, že v dané věci správkyně
konkursní podstaty spornou nemovitost do soupisu pojala a na základě žaloby
podané žalovanou byl zahájen tzv. excindační spor. Skutečnost, že řízení o
vylučovací žalobě nebylo dosud skončeno, ani tvrzená „zvláštní povaha“ konkursu
v dané věci neměly pro posouzení naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení význam. Vedle toho poukázal na přednesy účastníků, z nichž vyplynulo, že
úpadkyně byla znovu zapsána jako vlastnice nemovitosti do katastru nemovitostí
na základě předchozího pravomocného rozhodnutí soudu v této věci vydaného.
Argument správkyně konkursní podstaty, že Nejvyšší soud při projednávání
dovolání neměl pochybnosti o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení, neshledal odvolací soud případným, neboť Nejvyšší soud řešil otázku
příslušnosti soudu k projednání žaloby a nemohl se tudíž zabývat otázkou
naléhavosti právního zájmu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Předně namítá, že rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2000, č. j. 35 Co 612/99-78, o němž
rozhodoval k dovolání žalované Nejvyšší soud, nenabyl právní moci a řízení u
Nejvyššího soudu, vedené pod sp. zn. 29 Cdo 1449/2000, bylo proto postiženo
vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V souvislosti s
tím uvádí, že zmíněný rozsudek byl doručen úpadkyni 27. 3. 2000 a žalované 4.
4. 2000, tedy v době, kdy řízení bylo přerušeno v důsledku prohlášení konkursu
na majetek úpadkyně. K této vadě nepřihlédl ani Vrchní soud v Praze v řízení
vedeném pod sp. zn. 11 Cmo 132/2003, takže i toto řízení bylo postiženo vadou,
jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Druhá dovolatelčina
námitka se týká postupu odvolacího soudu, pokud výrokem pod bodem I. rozhodl,
že v řízení bude pokračováno na místě dosavadní žalované s obchodní společností
G.E.N., a. s., IČ 27083730 se sídlem v Praze 4. Cituje § 107 odst. 1 o. s. ř. a
uvádí, že soud měl rozhodnout usnesením, proti němuž by bylo možno se odvolat.
Takto odvolací soud nepostupoval, přičemž povaha věci nedovolovala v řízení
pokračovat, protože na uvedenou společnost přešla pohledávka za upsaný vlastní
kapitál ve výši 34.828.630,- Kč a nikoliv předmětná nemovitost, jak plyne ze
„zprávy auditora o ověření zahajovací rozvahy ze dne 25. 4. 2003“. I zde jde
tedy o vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Poslední dovolací námitka žalobkyně se týká naléhavého právního zájmu žalobkyně
na požadovaném určení; se závěrem odvolacího soudu se neztotožňuje. Dává za
pravdu soudu prvního stupně, jehož názor není v rozporu s judikátem zmíněným
odvolacím soudem, neboť uvedené rozhodnutí neřeší otázku naléhavého právního
zájmu správce konkursní podstaty, který zřejmě nebude zpeněžovat všechny
nemovitosti úpadce. Uvádí, že správce konkursní podstaty má naléhavý právní
zájem na určení existence vlastnického práva úpadce, pokud rozhodnutí, která
byla podkladem pro zápis úpadce jako vlastníka do katastru nemovitostí
záznamem, byla Nejvyšším soudem zrušena a správce nebude zpeněžovat všechny
nemovitosti úpadce. Bylo by procesně neekonomické, aby po zrušení konkursu na
majetek úpadce bylo opětovně zahajováno řízení o určení vlastnického práva k
předmětné nemovitosti u Obvodního soudu pro Prahu 8. Navrhuje, aby dovolací
soud „zrušil napadený rozsudek v plném rozsahu a řízení zastavil“.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání odmítá všechny tři dovolací námitky
žalobkyně. K její první výhradě, že došlo k vadě řízení spočívající v
nesprávném doručování rozhodnutí soudu vydaného v předchozím řízení, žalovaná
uvádí, že šlo-li vůbec o vadu řízení, jednalo se o řízení u věcně nepříslušného
soudu; tato vada nemohla mít tedy za následek nesprávné rozhodnutí ve věci před
věcně příslušnými soudy. K druhé námitce žalobkyně týkající se výroku
odvolacího soudu pod bodem I. žalovaná uvádí, že rozhodnutí ohledně právního
nástupnictví bylo soudem řádně vyhlášeno přítomným účastníkům, nebylo je třeba
doručovat, neboť proti němu není přípustné odvolání, když šlo toliko o
usnesení, jímž se upravuje vedení řízení a účastníkům se jím neukládala žádná
povinnost; šlo o právní nástupnictví ve smyslu § 107 ods. 3 o. s. ř. I kdyby
šlo o vadu v postupu soudu, opět by se nejednalo o takovou vadu, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud pak žalobkyně dovozovala,
že povaha věci neumožňovala v řízení pokračovat, protože na společnost G.E.N.,
a. s., přešla pouze pohledávka za upsaný vlastní kapitál ve výši 34,8 milionů
Kč a nikoliv předmětná nemovitost, což plyne ze zprávy auditora o ověření
zahajovací rozvahy z 25. 4. 2003 žalovaná namítá, že zmíněná zpráva auditora
nevypovídala nic o právních dopadech fúze. Na základě fúze splynutím přešlo
veškeré jmění zanikající společnosti na společnost G.E.N., a. s., a zpráva
auditora na tom nemohla nic změnit. Pokud soud vyhověl návrhu na zápis fúze do
obchodního rejstříku, nemůže mít procesní nástupce ve sporu jiné postavení než
jeho předchůdce. Ke třetí dovolací námitce žalobkyně, týkající se otázky
prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, žalovaná uvádí, že
na základě toho, že správkyně konkursní podstaty zapsala nemovitost do
konkursní podstaty, se vede vylučovací spor; není proto důvod pro souběžné
vedení určovacího sporu. Úpadkyně je ostatně jako vlastnice nemovitosti zapsána
v katastru nemovitostí; již proto nemůže mít naléhavý právní zájem na určení
svého vlastnického práva. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2007, č. j. 36 Cm
329/2000-262, bylo poté rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno po právní moci
tohoto rozhodnutí na straně žalované „se společností CIMEX PRAHA, a. s., Na
Pankráci 1062/58, Praha 4, IČ 26013606, jako procesním nástupcem žalovaného“,
neboť původní žalovaná zanikla k 1. 2. 2006 fúzí sloučením s uvedenou
společností. Usnesením téhož soudu ze dne 11. dubna 2008, č. j. 36 Cm
329/2000-272, pak bylo rozhodnuto, že na straně žalované „v řízení bude
pokračováno po právní moci tohoto rozhodnutí se společností PHL-G.E.N., s. r.
o., Na Pankráci 1062/58, Praha 4, IČ 28162684, jako procesním nástupcem
žalovaného“, neboť původní žalovaná zanikla k 1. 10. 2007 bez likvidace
rozdělením se založením nové nástupnické společnosti.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm.
a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
V řízení soudy postupovaly podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů; podle tohoto zákona věc posoudil i
Nejvyšší soud.
Žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní
zájem [§ 80 písm. c) o. s. ř.].
Správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického
práva úpadce k nemovitostem [§ 80 písm. c) o. s. ř.]. Má-li za to, že úpadce je
vlastníkem nemovitostí, sepíše je do konkursní podstaty (usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 2000 sp. zn. 20 Co 334/2000, R 65/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001,
Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1104, se v souladu s R
65/2001 uvádí: „Postup správce konkurzní podstaty při zjišťování a zajišťování
majetku patřícího do podstaty má zvláštní právní režim, upravený zákonem č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Základním
podkladem pro zpeněžení podstaty je soupis podstaty, který provádí správce
podstaty. Soupis může být i dodatečně rozšířen (§ 18 zákona o konkurzu a
vyrovnání). Soupis musí zachytit celý rozsah konkurzní podstaty a správce do
něj zahrne i všechny pochybné případy spolu s poznámkou o důvodech pochybností.
Správce do soupisu v zásadě zahrne každou věc a právo, o nichž je přesvědčen,
že do podstaty náleží. Pokud je do podstaty zahrnuta věc, k níž uplatňuje právo
třetí osoba, soud této třetí osobě uloží, aby ve stanovené lhůtě podala proti
správci vylučovací (excindační) žalobu. Není-li vylučovací žaloba včas podána,
má se za to, že věc patří do konkurzní podstaty (§ 19 odst. 2 zákona o konkurzu
a vyrovnání). Jestliže správce oznámí příslušnému katastrálnímu úřadu, že
sepsal do konkurzní podstaty nemovitosti ve vlastnictví osob odlišných od
úpadce, nesmí katastrální úřad povolit zápis změn vlastnických práv k
nemovitostem na základě právních úkonů, které učinila jiná osoba než správce.
Soupis majetku podstaty představuje titul, kterým správce konkurzní podstaty
dokládá, že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat.
Uvedená zásada jednoznačně vyplývá z § 18 odst. 2 a 3 zákona o konkurzu a
vyrovnání, ve znění po novele č. 105/2000 Sb. účinné od 1. 5. 2000. Tato zásada
však již byla akceptována i před uvedenou novelou, neboť soudní praxe k ní
dospívala výkladem (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998).
Ze shora uvedeného vyplývá, že pro zajištění majetku úpadce za účelem jeho
budoucího zpeněžení není třeba, aby u nemovitých věcí, o nichž je správce
přesvědčen, že náležejí do podstaty, byl v katastru nemovitostí zapsán jako
vlastník úpadce. Titulem pro nakládání s majetkem úpadce, včetně nemovitostí,
je soupis majetku. Je-li určitá nemovitost sepsána v soupisu majetku, pak při
zpeněžení majetku je dostatečným podkladem pro zápis vlastnického práva v
katastru nemovitostí na další subjekt právě soupis majetku. Není proto
nezbytné, aby byl úpadce jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí
zapsán“.
Z tohoto hlediska pak žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení existence
vlastnického práva, pro účely konkursního řízení je soupis podstaty „silnějším“
právním titulem než evidence vlastnického práva v katastru nemovitostí.
Tvrzení, že pravidla uvedená v R 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek nelze na projednávanou věc aplikovat, neobstojí. Jak uvedeno shora,
případné zrušení rozhodnutí na jejichž základě je úpadce zapsán jako vlastník v
katastru nemovitostí, nic nemění na účincích zahrnutí nemovitosti do konkursní
podstaty. K námitce, že „správce nebude zpeněžovat všechny nemovitosti úpadce“
se podotýká, že předpokladem pro prohlášení konkursu je osvědčení, že dlužník
je v úpadku, takže jde o možnost jen hypotetickou; v době vyhlášení rozsudku
nebyla učiněna skutková zjištění takové možnosti nasvědčující. Ostatně úkolem
správkyně konkursní podstaty je především provedení konkursu a uspokojení
přihlášených pohledávek a k splnění těchto cílů zahrnutí nemovitosti do soupisu
podstaty postačuje.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy věcně správné, a i kdyby byly dány vady
řízení tvrzené dovolatelkou, nemohly by mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]; při absenci naléhavého právního zájmu
na požadovaném určení totiž žaloba neměla naději na úspěch. Proto se dovolací
soud v souladu se zásadou procesní ekonomie (srov. § 6 o. s. ř.) těmito
tvrzeními nezabýval. Jen na okraj se poznamenává, že účastník může napadnout
rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v
prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje (§ 201 o. s. ř.). Proto
proti rozhodnutí o procesním nástupnictvím vydanému v odvolacím řízení není
odvolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř. s tím, že dovolání
žalobkyně bylo zamítnuto a úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení, které jí vznikly. Představují odměnu advokátovi za
zastoupení v dovolacím řízení a vypracování vyjádření k dovolání. Činí podle §
5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, 10.000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 300,-
Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění
pozdějších předpisů a 19% náhrady za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3
o. s. ř., tj. 2.060,- Kč, celkem 12.360,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají
z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je
žalovaná oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. dubna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu